Třináctá kapitola

Rozemský kníže Dharid-Nyr se vracel z lovu v dobré náladě. Už dlouho nebyl tak spokojen, už dlouho si neužil projížďky stepí, koně a svého krásného loveckého orla jako dnes.

Všiml si, kolik polí přibylo kolem Yzaru, kolik usedlostí. Úroda byla sklizena, letos, na rozdíl od loňska, nehrozí lidem hlad. Nouze jistě, ale ne hlad – a to byl skoro zázrak.

Rozemského vladaře provázelo výjimečné štěstí, nebo požehnání. A toho dne ráno navíc dostal zprávu, která ho rozradostnila. Od nástupu na trůn usiloval, aby se nárůdek na poloostrově Vatarad podvolil jeho vládě. Vataradští připluli kdysi po moři na několika desítkách velkých veslic, zakotvili u rozemských břehů a usadili se na nich. Během století se jejich kmen rozrostl. Rozemští měli půdy dostatek, a tak poloostrov Vatarad oželeli a popřáli nezvaným hostům samostatnost. Ostatně stádům se na Vataradu nedařilo – a neměl tedy pro pastevecký lid valnou cenu.

Za války s Trynem najímali velitelé vataradské muže za žold do vojska. Ale brzy poznali, že si hrají s nespolehlivým a nebezpečným nástrojem, který je kdykoli hotov zranit jejich vlastní ruku. Divoši z Vataradu vzbuzovali strach u nepřátel i u spojenců.

Kníže Nyr si přál navrátit poloostrov na jihu země pod rozemskou korunu. Vataradští se svými podivnými zákony se podobali medvědu, který se kdykoli mohl utrhnout ze řetězu. Ne že by měli dost sil, aby Rozemsku skutečně ublížili, ale obyvatelé kraje sousedícího s Vataradem si před nimi nemohli být jisti majetkem, a dokonce ani životem. Dříve se vedle Vataradu rozprostíraly hlavně nekonečné pastviny, na nichž se lidé objevovali pouze tu a tam. V posledních letech války se však do nich začali stahovat rolníci, lačnící po tamější dobré půdě. Lidí, kteří se rozhodli skoncovat s pastevectvím a usadit se, od Karai-Dharových časů velice přibylo. Změnu přinesla válka a zvyky, co spolu s ní pronikly do Rozemska z Trynu.

Kníže Nyr musel svůj lid před Vataradskými chránit. A navíc, podrobit poloostrov koruně, získalo by Rozemsko zpět nejlepší místa v zemi k vybudování přístavů. Předchozí vládce mořeplavba nezajímala, ale Dharid-Nyr vyrostl u moře a věděl, jakou má cenu.

Měsíce úsilí, vyjednávání, protivníkových úskoků, chytračení, darů, neúspěchů, smluv – a dnes, konečně, vítězství. Vataradská kmenová rada přísahá věrnost rozemskému vladaři jako svrchovanému pánu. Medvěd byl zkrocen.

Kníže se přistihl, že si představuje lodě, které začas vyplují z nových přístavů poloostrova Vatarad. Viděl v duchu přídě, štíhlé a zdobené, prorážet příboj, viděl plachty napjaté ve větru, každou drobnost si představoval, kormidlo, borty, vůni nového dřeva, z něhož budou vyrobeny stěžně… Laskal se s tou vidinou, Dharid-Nyr, který před tím, než usedl na rozemský trůn, stavěl koráby.

Jeho dům byl spřízněn s Karai-Dharovým, ačkoli vzdáleně. Když se Karai-Dhar rozhodl pro válku, předpokládal, že ho podpoří veške­ré příbuzenstvo – a stalo se to, až na jediného člověka, bratrance z rodu Nyr, Dharidova otce. Muže, jenž pohrdal démony a vysmíval se bohu dvojí tváře. Dál se klaněl jenom Otci světel – společně s dalšími, kteří se tím za Karai-Dharovy vlády často vystavovali ústrkům a výsměchu. V Rozemsku se jim říkalo míarští podle údolí v severních kopcích, skoro u hranic s Trynem, kde se před dvěma staletími jejich souvěrci začali scházet k prvním slavnostem.

Během války pak jim mělo být mnohem hůř. Mnohé z nich označili za velezrádce, poněvadž vyznávali tutéž víru co nepřátelé – Trynští. Stovky jich byly popraveny, stovky jen tak zabity u některé cesty, bez soudu a ohledu na spravedlnost. Stovkám poručili vytrhnout jazyk a upálit je na hranici pro falešné obvinění z vyzvědačství. Přesto mnozí míarští válku přežili, a dokonce usadili na uprázdněný Karai-Dharův trůn knížete ze svého středu.

Dharidův otec se ovšem nedožil ani počátku vleklé války. Zahynul hned poté, co se na Velkém sněmu s Karai-Dharem nepohodl. Hnát zemi do kořistnického boje mu připadalo zvrácené. Vyspílali mu zbabělců, odjel rozezlený a ponížený. Domů však nedorazil. Našli ho u studny pár mil od Yzaru s podřezaným hrdlem. Prý lupiči – mrtvému však nechyběla jediná cennější věc, pouze jeho meč vrazi úmyslně zlomili.

Vojska se shromáždila, čas táhnout k hranicím. Čas poprvé před zraky lidu obětovat démonickému bohu člověka. Karai-Dhar bez váhání určil koho. Muselo jít o nemluvně ze vznešené krve, a bude-li z vladařské přízně, dokonce pohrobek, jehož krvi předkové přičítali mimořádnou moc… Zrovna takový se právě v té době narodil.

Do domu Nyrovy rodiny vtrhli za svítání. Branou prošli bez obtíží, většina mužů z družiny zabitého pána beztoho dávno čekala na příležitost připojit se ke Karai-Dharovým vojům. Jediný obránce, kterého nezastrašil vpád vladařových vojáků v čele se samotným Karai-Dharem, byl nakonec starší Nyrův syn.

Jeho matka se těžce vzpamatovávala po narození maličkého, horečky ji upoutávaly na lože. Smutný dům bez opory, záštity, bez pána, vydaný napospas lidské zvůli. Během několika dnů se změnil ve svůj vlastní přízrak.

Karai-Dhar kráčel první. Nad schody, u vchodu do ženské části domu, se mu postavil do cesty ani ne desetiletý chlapec s mečem. Vladař se při pohledu na něj usmál – a nebylo moci, jež by kdy z chlapcovy paměti dokázala ten úsměv vymazat.

Potom Karai-Dhar téměř hravým pohybem vlastní zbraně vyrazil mladíčkovi meč z ruky. Přistoupil k němu a uhodil ho do tváře rukou ve válečné rukavici. Srazil chlapce ze schodů, přímo pod nohy těch, kdo velitele následovali.

Dharid dopadl až k patě vysokého kamenného schodiště. Z úst mu tekla krev. Dusil se, zpřerážené kosti mu nedovolovaly jediný pohyb bez omračující bolesti.

Ale dětský pláč a matčin křik slyšel.

Ženský hlas vzápětí umlkl. Matka omdlela – a už se nikdy neprobrala. Bratříčkův nářek sílil.

Kdosi sestupoval s dítětem v náruči po schodech na nádvoří. Překročil polomrtvého Dharid-Nyra. Ten se vší mocí vztyčil a chytil muže za lem suknice vyšité knížecím zlatem. Karai-Dhar se rozmrzele obrátil a kopl chlapce do potlučených žeber. Dharid-Nyr ztratil vědomí.

Když se probral, ležel na seně ve srubu otcova pastevce koní. Starostlivá žena, s děťátkem v loktuši, ho soucitně ošetřovala – a na všechny otázky mlčela jako hrob.

Stejně věděl, že zůstal sám.

Válka začala.

Ujali se ho otcovi přátelé z Přímoří. Vyrostl v kraji, kam boje zasáhly jen nepatrně. Větším nebezpečím byl pro tamější obyvatele vataradský kmen, poněvadž poloostrov ležel mnohem blíž než Tryn.

Dědic knížecí rodiny Nyrů se stal stavitelem lodí. Příď každého z jeho korábů zdobila řezba krásné mladé ženy s rozevlátými vlasy a věncem stepních kytek nad čelem. Bojovat nešel, i když pro vzpomínku na otce se vyučil ve zbrani dost dobře. Pro stejnou vzpomínku se Karai-Dharově válce vyhýbal.

Teprve poté, co Rozemští začali ustupovat a trynské voje, ženoucí nepřítele před sebou, vtrhly do stepí, opustil své lodě, osedlal koně. Přes rok nesvlékl zbroj. Jedna ztracená bitva za druhou. Posléze se i on ocitl v Yzaru obleženém Trynskými. Při výpadu, který vedl, aby hladovějícímu městu zajistil zásoby, se střetl se samotným trynským králem a v souboji s ním podlehl. Kornelak ho těžce zranil. Kupodivu rychle se však mladý velmož vzpamatoval a nakonec byl jedním z rozemských pánů, co zpečetili smlouvu o ukončení téměř dvacetileté války.

Karai-Dharova čaromocná hvězda sletěla z oblohy do bláta. Rod, jehož příslušníci se sápali jeden druhému po hrdle lačni usednout na uprázdněný trůn, zklamal, přivedl zemi k porážce. Panstvo zatoužilo po změně, rozhlédlo se kolem – a všimlo si knížete z rodiny Nyr, jenž ačkoli byl spřízněn s vladařským domem a nešlo mu upřít určitý nárok na trůn, nikdy se o něj nerval. A hlavně s válkou, která zanechala Rozemsko chudší, než bývalo před ní, měl pramálo společného.

Uvědomili si, že nemá ženu – snoubenka se mu provdala, sotva odešel bojovat. Karai-Dharův trůn zůstal volný, volná zůstala ruka jeho dcery – a ta ruka mohla bezpečně zajistit Dharidovo jinak snadno zpochybnitelné právo na korunu.

Tehdy za knížetem přišli přátelé, přišli jeho lidé, jeho souvěrci.

Máš otevřenou cestu, přeje ti štěstí. Sáhni po koruně, dokud se rozemští velmoži nevzpamatují z rozčarování a únavy, dokud jsou ochotni přijmout za vladaře tebe. Jsi jiný než ostatní, kdo by chtěli vládnout, dnes se to mnohým líbí, využij chvíle!

Ale je nutné, aby ses oženil s Karai-Dharovou dědičkou. Jedině tak tvůj nárok na vládu předčí nároky ostatních Karai-Dharových příbuzných.

Vezmi si dceru vraha – a budeš vládnout.

Vysmál se jim.

Je to tvoje povinnost, řekli. K rodné zemi, k nám. Pro památku na svou rodinu a na všechny Karai-Dharem nevinně povražděné to musíš udělat.

Uvěřil jim, svolil. Opustil svoje koráby.

Rozemský trůn byl zpočátku velice vratký. Ale Dharid-Nyr si našel mezi svými nejschopnější muže a mocná družina, čítající víc než sto mečů, nepotřísněných nevinnou krví, byla dnes schopna pomoci vladaři chránit právo a nastolovat řád v rozvrácené, pošpiněné zemi. Dařilo se to až s podivem, bez zbytečného násilí. A teď, ano, teprve teď, když získal konečně i Vatarad, když přemýšlel o přístavech, co na něm brzy vyrostou, si to Dharid-Nyr poprvé naplno přiznal.

Vjížděl do města a příjemná nálada ho neopouštěla. Vladaře mrzelo jen, že jeho nejbližší přítel Séned-Mar, velitel ozbrojené družiny, nemeškal zrovna u dvora. Kníže měl chuť podělit se s ním o radost, kterou cítil, a oslavit nelehce dosažené vítězství.

V Yzaru byl právě listopadový trh. Všude plno lidí, halasu, barev. Zdravili vladaře. Muži se klaněli hluboko k zemi, jak velel obyčej. Ženy a dívky pouze lehoučce chýlily hlavy. Panenské hlavy zdobené desítkami copánků, mušlemi, stříbrnými plíšky nebo korálky, hlavy vdaných žen, většinou už také nepokryté, jen občas ještě podle doznívajícího zvyku zahalené rouškou. Tu a tam se objevila i žena s obličejem schovaným pod závojem.

Yzar začínal pomaličku rozkvétat do krásy.

Dharid-Nyr to postřehl a přestal přemýšlet o svých lodích.

„Můj vznešený pane, tvá choť byla dnes ve městě, na tržišti! Na vlastní oči jsem ji viděl, byla tam jen se služebnou. Poznal jsem kněžnu po jizvě na pravé ruce. Nechal bych si to pro sebe, velký kníže, ale rozhořčilo mě to – copak se to hodí? Nebos jí vyjít dovolil?“

Donašeč. Jeden z lovců, kteří vladaře odpoledne doprovázeli. Netušil mnoho o skutečném vztahu vládce k ženě, s níž ho poutal svatební slib. Ale věděl, že paní nesmí – přinejmenším bez manželova výslovného svolení – opustit své komnaty.

Asi očekával za zprávu o jejím pochybení odměnu. Nakonec byl ovšem rád, když se mu nedostalo trestu. Kníže Nyr vyrůstající mezi lidmi, jimž se bez ustání věšeli udavači na paty, je nedokázal vystát, ani pokud přicházeli se zprávami o jeho nejhorších nepřátelích, a to takovými, které mohly být pro vladaře důležité.

Dnes však přes odpor k donašečům výjimečně popřál jednomu z nich sluchu. Pomyšlení na manželku bylo jak bodnutí věčně přítomného trnu.

Sůl v mých očích, nůž ve staré ráně, zmije v mém domě, moje ponížení, moje porážka, jho, které jsem musel přijmout.

Vzpomněl-li si na ni, ztrácel klid a přestával uvažovat rozumně. Byla ztělesněním jeho nenávisti, připomínkou pomsty, již nedokázal vykonat na jejím otci. Trestal ji za něho, ale úleva nepřicházela. Příjemné rozpoložení bylo vmžiku totam. U večeře s nikým nemluvil a chmuřil se. Brzy z hodovní síně odešel do svých komnat.

Potom poslal k manželce věrného a zasvěceného služebníka s rozkazem, ať se paní přizná, porušila-li jeho zákaz a opustila hrad. Chtěl ji trápit, konejšilo ho to, těšilo. Služebník se vrátil asi za půl hodiny a podával knížeti list. Psala ho sama Charin Zara. Nevytáčela se.

Ano, byla ve městě, a ne poprvé. Vydržet v kleci, třeba pohodlné, je pro ni někdy příliš těžké. Ale nemínila svého muže a vládce urazit. Zahalila se postaru do závoje a diví se, že ji pod ním mohl někdo poznat – leda náhodou.

Kníže služebníka propustil. Zůstal sám, jen se svými dvěma psy, kteří mu byli nablízku téměř bez ustání. Postavil se ke krbu, založil ruce na prsou a díval se do plamenů. Tak stál dobrou hodinu. Pak zavolal panoše. Blížila se půlnoc.

„Thorene,“ řekl mu, „půjdeš hned teď k mé manželce a vyřídíš jí mou vůli. Jestliže není ochotna dbát mých rozkazů, postarám se, aby se jim podřídit musela. Zítra ráno ji a jednu její služebnou doprovodí mí lidé do pevnosti Arachat, kde bude mít kněžna nadále vykázáno místo v naprosté odloučenosti.“

Jinoch zůstal bez hnutí. Znal Arachat dobře. V tamějších zdech zemřel jeho děd. Pevnost v nehostinné bažinaté krajině. V jezerech a temných tůních sídlí prý draci, jejichž dech voní lipami a myrtou a kteří za války rádi hodovali na tělech umučených vězňů. Pořád tam prší. Rozemští vladaři posílali do arachatských temnic nej­nebezpečnější nepřátele. Za vlády Dharid-Nyra zely prázdnotou.

„Co stojíš? Splň můj rozkaz!“

Thoren se vzpamatoval. A k naprostému vladařovu údivu zavrtěl hlavou.

„Odpíráš mi poslušnost? Proč?“

Kníže byl tak překvapen vzdorem rytířského synka, jehož se po válce ujal a o jehož oddanosti byl přesvědčen, že se zprvu ani nehněval. Zato mladíček, zamilovaný, zbožňující chlapec, který by pro kněžnu skočil do ohně, se skoro rozlítil. To, co v něm zrálo už dlouho, teď dozrálo k utržení – a bylo jedno, čím splatí slova, která se chystal knížeti povědět.

„Nemáš právo jí tak ubližovat! Říkáváš, pane, svým přátelům, že ses sňatkem s ní obětoval pro blaho Rozemska. Zatímco ona mlčí, nestěžuje si, i když se obětovala stejně, dokonce víc. Přijímá i to, jak ji týráš! Zapomněls? Vdala se za tebe z vlastní vůle! Je dobrá! Ty jsi lhář, můj pane! Nejhorší ze všech lhářů! Lžeš Otci světel, urážíš ho. Ústy se ho dovoláváš, přesvědčuješ svůj lid, aby se vzdal bůžků – a v srdci živíš nenávist, touhu pomstít se na nevinném člověku. Jsi posedlý démonem hůř, než býval Karai-Dhar!“

Kníže se zamračil.

„Vzpamatuj se, chlapče, mluvíš se svým vládcem!“

„Ne,“ Thorenovi se zlomil hlas, „poruč mě popravit, koňmi roztrhat, chceš-li, ale už se ti co vladaři klanět nebudu. Klaněl bych se v tobě i tvému démonovi. Chceš-li poslat kněžně svůj rozkaz, najdi si jiného služebníka.“

Jinoch umlkl. Tváře měl zčervenalé, dlaň tiskl na jílec meče a zrychleně oddychoval.

Vladař se nemohl z panošovy troufalosti vzpamatovat. Prohlížel si Thorena, ve tváři se mu přitom nepohnul jediný sval. Jeho psi vycítili pánovo napětí a zostražitěli. Konečně Dharid-Nyr přešel místnost, otevřel okno do listopadové noci a dovnitř vtrhla lezavá zima. Ve městě pod hradem pomalu zhasínala světla a ta, která zůstávala, se podobala čarodějným znamením.

Osamělá světýlka v nekonečné mrazivé tmě přede mnou – a za mnou odvážný, zamilovaný chlapec, syn jednoho z mých přátel, který věří, že bylo nutné položit hlavu na špalek… Za koho?

„Dobře,“ promluvil kníže, a dál hleděl do tmy, „nevyřizuj mé manželce nic. Anebo – přece něco: až bude příště chtít opustit hrad, ať to učiní důstojně, jak náleží jejímu stavu. Ne kvůli ní, kvůli tobě a tvé rodině, jíž si vážím, jsem tak rozhodl. Ale ty… Vzdáváš-li se služby u mne, já tě propouštím. Třeba tě přijme ona. Byla by ostatně hloupá, kdyby odmítla takovou oddanost! Jdi. Jdi rychle, než si to rozmyslím.“

Thoren se nezmohl na odpověď. Zmizel tiše. Zkroušený, neboť se mu těžko odcházelo od muže, jehož z duše ctil. Jeden ze psů za chlapcem posmutněle vyštěkl jako na rozloučenou.

V komnatě se nepříjemně ochladilo, oknem se vtíral vítr a krb dohasínal.

Odlesky skomírajících plamenů se podobaly klubku rozhašteřených běsů.