První kapitola

Eistha Char se líně pohupovala v sinském kotvišti okukovaná zvědavým davem, který se sběhl na nábřeží, jen se novina o králově návratu rozšířila po městě. Byla to krásná loď a přes veškeré nepřátelství, kterému se stěží mohlo vyhnout cokoli, co připomínalo nedávnou válku, ji mnozí obdivovali. Vypadala vedle těžkých kupeckých korábů jako mladičká panna, již poprvé přivedli na slavnost, a sličná tvář příďové sochy se usmívala se zasněnou bezelstností na molo, na hradby pevnosti, na rozčilené, vzrušené lidi. Voněla solí a chaluhami jako kterákoli jiná loď a v jejím ráhnoví usedali racci stejně jako na ráhnech lodí ostatních.

Král zavítal nejprve do pevnosti. Zavřel se s panem Česetou, městským správcem, a dopodrobna se ho vyptával na všechno, co se událo v zemi, zatímco byl její vladař pokládán za mrtvého. Pán nad Sinem a okolními usedlostmi dokázal svého krále zpravit o všem poměrně přesně. Nejen proto, že v Sinu jako v jiných přístavních městech se noviny zdaleka i blízka scházely jak nitky na tkalcovském stavu, ale i proto, že pan Česeta byl bystrý a máloco si nechal ujít, na máloco neměl vlastní náhled.

Krále uvítal s nadšením a upřímně pohnut. Vždyť patřil mezi jeho zastánce. Zato na pětici Latydarových průvodců shlížel zprvu s nepokrytým odporem. Rozemská válka vzala panu Česetovi mladou manželku. Přesto se městský správce brzy podvolil vladařovu přání a zákonu pohostinství. Povolal dokonce své dvě dcery, aby se rozemským hostům věnovaly. Sám vyslal služebníka s radostnou zprávou do Trynovce a potom dlouze rozmlouval s králem mezi čtyřma očima.

Česetovy dcery měly sotva osmnáct let, byly dvojčata a tuze se podobaly jedna druhé. Obě sněžné jak labutí peří, světlých, skoro bílých vlasů a očí barvy jezírek, v jaká tají ledovce v domovině jejich matky, která před lety přišla do Trynu odkudsi ze severu. Byly plaché a křehké, ale zdaleka ne hloupé. Dokázaly přijmout i tak podivné hosty, jaké jim přivedlo toto ráno, s jemnou vznešeností, bez ohledu na to, že měly z cizinců ve skutečnosti strach.

Rozemští úzkost dívek vycítili, snad o to spíš, že kromě Séned-Mara neznali trynsky ani slovo a musela jim vystačit gesta, tón hlasu, pohyb bílé šíje, když se půvabná hlava s nevídaně světlou korunou vlasů plaše odvrací, tížena jakousi krutou vzpomínkou.

Podivné snídání v sinské pevnosti potkalo rozemské šlechtice. A možná jim nebylo méně úzko než dcerám pana Česety, snad naopak víc, třeba jinak. Nejraději by se vrátili na Eisthu Char a zvedli kotvy, nebo alespoň trávili čas s lodníky, kteří zůstali na palubě.

Séned-Mar však určil jinak. Měli doprovodit rozemského krále až do sídelního města. Teprve tam totiž, při zasedání zemské Rady, má být rozhodnuto, jestli se rozemským lodím otevřou trynské přístavy. A proto je nutné snášet tíseň blízkou pokoření, která vyvěrá odevšad, i z pouhé blízkosti plachých trynských dívek, které jim nalévají víno a přitom snad myslí na matčinu krev prolitou rozemskýma rukama.

Dojedli. Latydar stále nepřicházel. Rozhostily se rozpaky. Nevrlí psi ještě víc zneklidněli a museli být vyvedeni z místnosti, poněvadž se začali na hosty osopovat. Nakonec, když už to bylo k nesnesení, všiml si Séned-Mar loutny pověšené na zdi. Ztopená ve stínu skrývala se před cizinci, jen vyřezávaná hlavička na ně potměšile mrkala zalitá pramínkem světla dopadajícího dovnitř skrze ozdobnou mříž.

Jedna z dívek postřehla rytířův pohled a chytila se ho jak spásné myšlenky.

„Dovolíte-li, zahraju.“

Sotva se však loutny dotkla, aby ji sňala ze zdi, vrátil se v doprovodu pana Česety král. Rozhoupaný nástroj ťukl zvučně do kamenné stěny, potom zkonejšeně zmlkl a znehybněl. Rozemští rytíři i trynské šlechtičny vydechli úlevou.

Koně cválali, pokrývajíce se prachem. Pole s mladým obilím vyrážejícím stébla a na nich klasy, meze, stromy, Blata kolem ústí Modravy do moře, vesnice, trnková křoviska, všechno rychle míjelo. Zraku zbyl jen letmý dojem z barev a rozmazaných tvarů, lehce dotknutých barvami, rozpitými v předletní křehkost.

Lidé, kteří zahlédli šlechtickou družinu ujíždějící k sídelnímu městu, taktak rozeznali znaky na praporcích sinského pána Česety, ostře pleskajících nad hlavami jezdců a zpěněnými šíjemi koní.

Latydar spěchal. Toužil se spěchem zbavit tísně. Tísně z návratu domů, kde ho v prázdnotě komnat čeká spolu se vzpomínkami zostřená bolest. Možná doufal během putování stepí, během cesty po moři, že až se vrátí do Trynu, probudí se z hrozivého snu. Že vejde do bran svého paláce a Halýša mu vyběhne naproti, na rukou dítě. Bláhovost! Zatímco byl pryč, nic se neobrátilo k dobrému, jen odumírala naděje, připomínajíc špatně ošetřovaný štěp.

A přál si snad setřást i to zvláštní pohnutí, které se ho zmocňo­valo od chvíle, kdy se nohou znova dotkl rodné země, která se k němu vstřícně obracela, po týdnech potupy, po týdnech bezdomoví žádoucí jako málokdy. Zvedala se od moře k mírným kopcům, vlnu za vlnou, nikde jednotvárnost rozlehlých rovin, ať pohlédneš kterýmkoli směrem, tvé oko se zachytí na něčem jiném. Přitom však stále otevřený, svobodný prostor, ničím nepřeťatý, ničím nepokřivený.

Nakonec museli zvolnit, koně byli unavení. Slunce se přehouplo přes poledne a pálilo. Nějaké dívky, co praly a bělily prádlo u Modravy, se zvědavě vztyčily od práce a pozorovaly jezdce. Byly u vody samy, a přece by v jejich chování nikdo nenašel stín strachu. Připadaly si v bezpečí. Séned-Mar si dobře všiml jejich bezstarostnosti a bodla ho závist.

Latydar jel první, o dvě délky před svými průvodci, zachmuřený. Teprve když se jim z vrcholu vyvýšeniny otevřel pohled na Trynovec, dovolil, aby s ním ostatní srovnali krok. Mrak z ustarané tváře pro tu chvíli zmizel. Jeho město. Latydar přejížděl očima po kamenné siluetě s výrazem ne nepodobným starostlivé něze a s pýchou. Dokonce se otočil po rytíři Marovi, zvědav, zda vyčte v jeho tváři obdiv, jejž si Trynovec podle Latydarova přesvědčení zasloužil.

„Nádherné město!“ řekl Séned-Mar. A vyslovil to rozemsky, víc k sobě než k mladému králi. Latydar spokojeně pobídl koně do klusu.

Zpráva, že se král vrací, se Trynovcem rozšířila jak požár, přeskakujíc od prahu k prahu. Když Latydar vjížděl do městských bran, rozhoupaly se zvony ve věžích chrámu, ozvaly se rohy z hradeb, do výšky vzlétla hejna vyplašených holubů, ulice i náměstí se zaplnily lidmi jako o velkém svátku. Sešlo se jich tolik, až se družina musela místy davem téměř prodírat.

Latydar naslouchal nesčetným pozdravům poněkud udiven. Postřehl v nich totiž nelíčené potěšení a radost. Nikdy ho Trynští takto nevítali, ani po vítězném návratu z bojiště. Nikdy. Trynský lid přece vždycky toužil po jiném vládci, jeho, Latydara, jen trpně přijal a on se s touto skutečností nakonec smířil a vyrovnal, jako se vyrovnal s ponižováním, jímž ho častoval vlastní otec. Uzavřel se do pyšné lhostejnosti.

Také teď se v sedle napřímil, zdvihl hlavu a pokračoval v cestě s odtažitým výrazem, pečlivě, ale vratce zastíraje vzrůstající překvapení.

Jakýsi žebravý louteník začal starodávný chvalozpěv, jímž Trynští vítali své vládce při návratu z dalekých nebezpečných cest, ale pozměnil slova. Zpíval pak několik veršů stále dokola a dav se k němu pozvolna přidával, hlas po hlasu. Než král dospěl k paláci, jako by už zpíval kamennými ústy sám Trynovec:

„Buď zdráv, ty, kdo se vracíš,
ty, kdo se vracíš, vítr ve vlasech!
Vítej ve městě, které jsi z trosek vztyčil,
které jsi vybudoval na spáleništi,
které jsi obehnal pevnými hradbami!
Vítej ve městě bílých havranů se zlatými věnci!
S láskou volají tvé jméno,
jméno toho, kdo se vrací, vítr ve vlasech…“

Na schodech paláce stála dívka. Štíhlá, vysoká, plavá, v bílé sváteční říze. Několik kroků před ostatním dvorem. Odpolední paprsky se protahovaly vysokým arkýřem boční branky a obtékaly její nehybnou postavu.

Séned-Marovi ta neznámá připomněla alabastrovou sochu věštkyně Arksy, která zdobila Síň sněmů v Yzaru. Měl pocit, že nyní hledí do živé tváře té bájné Rozemčanky, jejíž krása prý dokázala probudit lásku i v srdci kamene a pobřežních skal, zato živí se pro tu krásu v kámen obraceli.

Ale to už se dívka pohnula, vyrovnanost zmizela a napovrch vyplulo dosud dobře ovládané rozrušení. Prostoupilo ji společně s městem, s dunícími zvony. Rozběhla se ze schodů k Latydarovi, který právě seskakoval z koně. Zapomněla pro ten okamžik, že je správkyně a k jejímu úřadu se nyní nehodí utíkat přes nádvoří a vztáhnout ruce ke králi v gestu napolo volajícím po objetí na uvítanou.

„Latydare! Dnešek je požehnaný den, můj bratře!“

Sevřel beze slova ty vztažené dlaně, ty dlouhé, půvabně tvarované, stále prochladlé prsty. Cítil se zaskočen projevenou vroucností, jíž u Veljany neuvykl, ještě víc než chováním lidí ve městě.

Dívala se na něj rozšířenýma očima. Pomalu se uklonil a políbil ji dvorně na konečky prstů. Pak zašeptal:

„Taky jsi mi chyběla, Veljano. Ne, nesmíš plakat!“ Pohlédl na dívku, usmál se a dodal žertem: „Co by pověděli moji skvělí dvořané, kdybys plakala pro můj návrat?“

Vešli do paláce.

Rohy jeden po druhém umlkaly. Dunění zvonů zvolna sláblo.