První kapitola

Jen po veliké válce bývá takové ticho. Podobné tichu zrána po bouřlivé noci. Ticho, které s úlevou oddychuje v pomalu pookřívající zemi rozryté koňskými kopyty a botami cizích vojsk.

A do takového ticha, co ho pořád ještě dost není, začíná sněžit. Listopadové ohně na hrobech, pod stromy vysazenými na paměť předků, uhasly, přiblížila se zima.

Pro těžké, vloček plné mraky není vidět hvězdy ani v Trynu, ani v Damalu. Zato postačí posvítit pochodní na čerstvé závěje, aby se člověku rozsypaly přímo pod nohy v tisících.

Před damalskou Pomezní tvrzí zarazily dvoje sáně a s nimi asi desítka jezdců v trynských královských barvách. Byl už večer, přituhlo a hrozila vánice.

Právě ta způsobila, že pocestní ve vznešených barvách – urozená panna s částí svého doprovodu – přijali pozvání zdejšího zemana. A připadalo jim dokonce, jaké měli štěstí, když je se zemanem z Pomezí na nedalekém rozcestí svedla náhoda dohromady.

V domě příjezd hospodáře bedlivě vyhlíželi, ale příliš se kvůli počasí zdržel, a tak na něj nečekali se slavností. Sousedé se do Pomezí sjeli před hodinou, dvěma a už si připili, na co jen je napadlo. Na vítězství ve válce, z níž se muži teprve před pár měsíci vrátili, a na zdraví a štěstí mladého páru hostitelů zvedli číše několikrát. Teď, zatímco se pekla selata, bavili se. Vesele a hlučně. Jejich hlasy se rozléhaly do okolního Vlčího lesa.

Zemanka poručila vyklidit jednu z velkých přízemních síní, aby měli hosté kde tancovat. Ke všem se chovala přátelsky a pohostinně, v nitru však zůstávala z lidí a hluku trochu rozmrzelá. Jistě by si dnešní večer představovala jinak, jenže nesezvat sousedy na malou slavnost půl roku po svatbě by si nedovolila. Nestálo by to za zlou krev, která by z takové nezdvořilosti mohla pojít.

Přičinlivá dobrá hospodyně. Nejeden litoval, že si vyvolila Ogiena Jaldevicova z Pomezí a ne jej. A to se navíc Ogien vrátil z pole jako kulhavý mrzák.

Zalka dcera Borytova ovšem nebyla jako zajíc bělák, co každého půl roku mění barvu srsti. Muže si na rodičích vyvzdorovala už před lety a čekala na něho trpělivě. Bez výčitek, že bojuje za cizí zem, místo coby si hleděl jí. Zůstal naživu, a ona za to byla vděčná. I teď, při slavnosti na počátku listopadu, si to připomněla a s ubíhajícím časem odhodila rozmrzelost. Ti lidé kolem byli přece její sousedé. Přišli jim přát, usmívali se na ni a přijímali ji, jako by byla zdejší paní vždycky. Připadlo jí to najednou příjemné, rozsvítila se tedy zevnitř spokojeným světlem a slušelo jí to.

Přesto se po ní mnoho pohledů nestáčelo. Středem celé slavnosti, ať se sousedé sjeli pro cokoli, se stala jako vždycky Ogienova mladší sestra Halýša.

Sotva se začalo tančit, zahořely jí tváře a vytáčela kolo za kolem, tanec za tancem, v řadě nebo v hadu, jeden rychlý damalský krok za druhým, bez únavy. Pramínky vlasů se děvčeti uvolnily zpod síťky, ale to k ní patřilo, na rozdíl od přísného účesu, který jí bratrova žena pro dnešek téměř násilím vnutila. Halýša se v životě mnoho nenatancovala. A přece – jako by se narodila s rolničkami na zápěstí.

Těsně před tím, než na dvoře zastavili noví hosté a pán domu, vymysleli si mladí šlechtici, trošičku rozjaření medovinou a zadýchaní tancem, že zkusí, která jejich tanečnice umí nejlíp zpívat. Dívky se vesměs ostýchaly a snad by mládencům ze hry sešlo docela, kdyby Halýša z Pomezí nevyskočila na dubovou lavici, nevznesla se nad hlavy hostí okolo a do sousedského povzbuzování nezačala škádlivý popěvek. Měla hezký hlas a dobře o tom věděla. Bázlivá nebyla nikdy a Zalčin vyčítavý pohled lehce přehlédla.

„Chtěl bys mě, vzácný rytíři,
polapit na vějičku
jak pošetilou křepelku,
jak hloupou koroptvičku
na zrní lichotivých slov?
Buď moudrý, vzdej ten marný lov!
Nezavřeš vítr do vězení,
tvůj nebyl, nebude a není,
tím si buď, vzácný pane, jistý!

Možná až vzejde mladé listí
a pšenice se zazelená,
prstýnek navlékne mi kdosi,
kdo pro mě dosud jméno nemá.
Nebo až ženci žito zkosí –
snad letos a snad napřesrok –,
já srovnám s kýmsi druhým krok.
Ty to však, aťsi stokrát chceš,
nelžu ti, pane, nebudeš!“

Pobavila je a smáli se, dokonce i ten jeden nebo dva, jimž zemanka už dala košem. Patřila k tomuto kraji, k Damalu, vlasti panen, které si o sobě rozhodují samy. Navíc chytré, vstřícné a při vší své vrozené i naučené ráznosti jemné děvče mělo dar snadno si získávat oblibu u lidí.

Prostořeká písnička překvapila leda nové hosty, kteří vstoupili, když dívka zpívala. Halýša si příchozích všimla hned poté, co skončila. Seskočila z lavice a rozběhla se je přivítat, jak byla zvyklá za léta, kdy tady byla paní ona, ne Zalka. Uvědomila si však změnu svého postavení v domě a pustila bratrovu ženu napřed. Přesto si bratr ani nestačil otřepat sníh z čapky a pláště a měl ji vedle sebe. Nebýt tu tolik cizích lidí, visela by mu okolo krku.

„Konečně jsi tady!“

Podíval se na ni se zalíbením, které se podobalo spíš otcovskému než bratrskému. Byl starší skoro o jedenáct let a brzká smrt rodičů z něj velice brzy udělala hlavu rodiny. Zato Ogienova manželka doprovodila dívku netrpělivým zamračením.

Halýša se těšila z každého, kdo na Pomezí přibyl – domov opustila za život jenom párkrát, a tak toužila po novinkách s dětskou dychtivostí, ačkoliv ji dokázala skrývat. Jakmile se dozvěděla, že u nich nenalezl útočiště nikdo menší než nevěsta trynského krále, mihl se jí na tváři lehounký záblesk zvědavosti. Okamžitě ho ale zahnala a k hostům se chovala zdrženlivě. Nechtěla si přiznat, že ji přítomnost takového panstva zaskočila a že se za svou zaskočenost stydí.

Sotva se tedy začalo znova tancovat, vrátila se do kola.

Nebyla nejlepší tanečnice ze všech, nejméně půl tuctu dívek na slavnosti se jí vyrovnalo, a nepředčila je ani půvabem. Jenže z ní jediné vyzařovalo zvláštní, jiskrné, téměř hmatatelné světlo.

Ano, tak je to, pomyslela si mladá kněžna, snoubenka králova, má tolik chuti do života, tolik sil!

Chtě nechtě nespouštěla děvče z očí.

Jako by měla za sebou jen samá šťastná probuzení a ještě šťastnější před sebou. Život jí docela patří, blaží ji, leží jí u nohou… A já? Já jsem lhostejná, pořád sama sebou i okolím unavená. Osud mi přeje víc než jiným, jistě. Nejsem nešťastná. Jen… nejsem ani spokojená. Nečekám na nic, na nic se netěším… Jsem prázdná.

Potřebovala bych alespoň odlesk plamene téhle… malé selky.

Zalatova jediná dcera Terža, dědička starého vznešeného jména a po matce jeden z posledních výhonků rodu blízce spřízněného s králi denyrovské dynastie, se nejdřív neměla stát budoucí královnou. Tu z ní učinila teprve válka.

Její otec, muž velmožské krve a nepošpiněné rytířské cti, byl Lutavisovým přítelem a patřil mezi tři hlavní velitele trynských vojsk. Zachránil králi život a jako jeho důvěrník mu prokázal mnohou stěží splatitelnou službu. Málokdo by se divil, kdyby Lutavis žádal ruku Zalatovy dcery pro dědice trůnu. Ale král to neudělal.

I v letech, kdy byl Vihor ještě chlapec, věnoval mu vladař tolik důvěry a tolik ho miloval, že ho nechtěl svázat domluveným sňatkem. Až dozraje čas, věřil, najde si následník nevěstu sám – a bude to dívka hodná koruny a žezla. Podřídil tedy lásce k chlapci obyčej dodržovaný jeho rodinou už čtvrté pokolení.

Zároveň však rozhodl vyznamenat dobrého přítele, jak nejvíce to bylo možné. A tak zasnoubil s Teržou Zalatovou svého mladšího syna.

Vihor otce nezklamal. Skutečně si našel nevěstu, která nemohla dělat hanbu ani královskému domu, ani jemu samému. Ačkoli mladinká, sotva šestnáctiletá, proslula moudrostí a ušlechtilostí málo vídanou v rozvrácené době. Její předci kdysi přišli do Trynu z Kitamaru a byla to tamní knížata. Za panování kornelackých vladařů spravoval rod Vihorovy nevěsty jeden ze čtrnácti trynských krajů a dívčin otec byl knížetem-správcem. Vihor pannu poznal dva roky před svou smrtí a vyměnili si zásnubní prsteny.

Lutavis se s Vihorovou nevěstou setkal až dlouho po synově pohřbu. Byl si však jeho volbou jistý, stejně jako každým krokem milovaného syna. A proto když kralevic zahynul, Lutavis vskrytu uvažoval, zda by Vihorova snoubenka neměla i nadále zůstat budoucí královnou – jen po boku jiného budoucího krále. Nedodržel by sice slovo dané příteli, který navíc padl dva roky před Vihorem, ale zasnoubení dětí se nikdy nepokládala za zcela závazná. Měli je právo zrušit i sami mladí snoubenci, ačkoli se tak rozhodli málokdy. A Vihorem zvolená nevěsta, myslel si mládencův otec, bude pro Tryn bezpochyby lepší paní než Zalatova dcerka, byť by byla, jaká chtěla. Latydar měl třináct, Terža sotva o rok víc, těch se ptát nepotřeboval. Váhal přesto několik let, než ho přestalo trápit pomyšlení na smlouvu uzavřenou o dětech s mrtvým přítelem.

Teržina macecha o králově váhání zprvu nevěděla a dívku, svou pýchu a radost, vychovávala pro ještě vznešenější postavení. Vždyť Vihorova smrt, věřila žena, povýšila Teržu na příští vladařku staroslavného Trynu. Zvěsti o Lutavisově nerozhodnosti dolehly k Zalatově vdově díky přátelům u dvora, některé patřičně škodolibě okořeněny, až po několika měsících. Vyvedly ji z míry, aťsi je tvrdohlavě odháněla mávnutím ruky.

Její svěřenka se na všechny zprávy tvářila s pohrdavou přezíravostí. Ani matka netušila, zda děvče lhostejnost skutečně cítí, nebo pouze předstírá. Trápila se tedy sama, vskrytu, v odlehlosti a bezpečí jednoho damalského panství, kam se Zalatova rodina uchýlila, aby unikla válce. Starala se o nevlastní dítě, vedla je k slávě a postavení vladařky – a čekala. Čekala, jestli trynský král v den dívčiných devatenáctých narozenin, jak bývalo u dětských zasnoubení zvykem, potvrdí, nebo nepotvrdí Latydarův závazek.

Čas, v němž Lutavis musel volit, se přiblížil. Nakonec se král odhodlal vyhledat pannu, která byla zasnoubená s Vihorem, a nechat rozhodnout ji.

Veljana Nobarova kněžna z Taržice, dívka vysoká, štíhlá, bílé čisté pleti a pronikavých světlých očí stála před vladařem tiše. S úctou, již se sluší králi projevit, ale bez přehnané pokory. Neoplývala krásou, jak si Lutavis podle Vihorova vyprávění po léta představoval. Zato měla zvláštní kouzlo. Tím králi připomněla ztraceného syna výrazněji než rodovým zásnubním prstenem, jejž od kralevice před šesti lety dostala a dosud nesvlékla z ruky.

„Můj syn,“ promluvil k ní s drsnou přímostí, zakrývající pohnutí, „tě vyvolil za královnu této země. Je mrtev. Přesto bych rád, aby ses trynskou královnou stala. Je tady Latydar…“

Odmítla okamžitě, beze slova, pouhým lehkým zavrtěním hlavou.

Její matka si ji vzala stranou a přemlouvala ji.

„Mrtvého zpět nepřivoláš, dcero,“ naléhala na ni, „a on, ty víš, by si ani nepřál, abys po něm donekonečna truchlila a utratila mladý život pro nic a za nic. Nebo ti záleží na malichernostech? Nechceš se provdat za chlapce mladšího o pár let? Copak tvůj otec není také mladší než já? A manželé mnohých dalších žen. Na věku nezáleží štěstí. Krom toho chlapec, kterým dnes pohrdáš, nezapomeň, má drahá, je budoucí král!“

Přerušila matku rázným pohybem ruky a obrátila se k vznešenému hostu.

„Odpusť mi, můj pane, opovážlivost. Pocty, kterou mi prokazuješ, si vážím, věř. Přesto si tvého druhého syna nevezmu.“

„Staň se podle tvé vůle, panno. Nutit jsem tě nepřijel. Popravdě mi jen pověz, proč ses tak rozhodla.“

Dlouho se na něj dívala a tiše přitom oddechovala. V zamyšlení mhouřila oči. Potom zaprosila:

„Neptej se mě, pane.“

„Chci to vědět,“ poručil bez uvažování, sám mírně překvapen vlastní neústupností. Snad toužil slyšet vyznání věrnosti k Vihorovi, kdoví.

„Králi, poroučíš-li, promiň mi tedy upřímnost.“ Mimoděk se narovnala. „Patřila mi láska orla pod oblaky… a ty mi teď nabízíš…,“ nedokončila, možná nechtěla krále ranit přespříliš, možná se zalekla vlastních slov, jen pokrčila rameny.

Dívčina matka nad dceřinou opovážlivostí zbledla, ale Lutavis se nerozzlobil.

Panna vyslovila jeho vlastní soud o mladším synovi. Opravdu, podivně si smrt zahrála s jeho rodem! Orla uloupila pro sebe – a naživu ponechala… vrabce! Tak se smutkem smýšlel král. Přikývl proto na Veljaninu odvážnou odpověď, jak by ji dávno čekal. Vstal a políbil pannu na čelo.

„Máš pravdu, nevěsto mého nejdražšího syna. Tryn v tobě ztrácí dobrou královnu, k lvici však patří jedině lev.“

S těmi slovy odešel.

Poté konečně potvrdil Latydarovo zasnoubení s Teržou Zalatovou. Kralevicovým jménem poslal dívce k devatenáctým narozeninám vzácnou jezdeckou klisnu, bílého sokola, ochočeného leoparda ukořistěného na rozemském velmoži – a především stříbrem krump­lovaný plášť s vladařskými erby.

Kralevic k velkolepému daru nic nepřidal. Otcovo rozhodnutí zpečetit v obvyklém čase starý závazek přijal bez velkého zájmu. Se svou snoubenkou se nikdy nesetkal. Ale představě na svazek s ní uvykl, a tak ho ani nenapadlo vzpírat se mu.

O Lutavisově vyjednávání s Vihorovou nevěstou se nedověděl. A bylo to dobře, jinak by nejspíš dávné zasnoubení s Teržou zrušil – otci na zlost. Snáze by odpustil bratrově nevěstě urážku a pohrdání než otci, že o něm smlouval za jeho zády. Měl osmnáct, velel třetině vojska, a ať mu otec sebevíc nedůvěřoval, Latydar se rozhodně dávno necítil být chlapcem, za něhož je třeba rozhodovat.

Kněžna si rozčesávala vlasy. Dnes chtěla být sama se svými myšlenkami, poslala služku pryč.

Vracela se vlastně domů, ale nepřipadalo jí to tak. Byla sice Trynčanka, stěží si však vybavovala zemi svého původu. Odmalička, od okamžiku, kdy začala válka s Rozemskem, žila v Damalu. V té malé, kopcovité a vzdorné krajině ji skryli jako perlu – nevěstu králova syna.

Nemám strach vrátit se ani přijmout uchystaný úděl. Léta jsem věděla, že tento den jednou nastane, léta mě pro něj matka vychovávala. Pyšnila se jím dopředu, za mě hrdá a šťastná, že mi štěstí přeje. Kéž by se dneška dožila – třeba bych i já získala radost její radostí!

Ale Teržina nevlastní matka prošla Branami.

Setkala se tam s otcem? napadlo dívku. S tím, kterého ctila a jemuž obětovala všechno, ano, kterého svým způsobem velmi milovala, ačkoli se za něj provdala spíš z rozumu? Bezdětná vdova s ubohým majetkem a zámožný vdovec s batoletem, o něž se nemá kdo starat. Čtyři roky – a přišla válka. Od té doby otce vídaly málo, jak manželka, tak dcera, uvězněné v bezpečí hradu na damalském severu.

Někdy dostávaly zprávy, dopisy, dárky. To když se vrátil domů některý z okolních rytířů. Damalští šlechtici bojovali totiž v dlouhé válce Trynským po boku, věrně, jak bratr vedle bratra. Zaprvé je válka také zasáhla, přinejmenším v prvních letech. Zadruhé Tryn a Damal patřily odnepaměti k sobě. Ale rozemská válka přece jen nebyla tak docela válkou Damalských. Neodcházeli proto do boje zdaleka všichni a vraceli se, kdy se jim zachtělo nebo kdy to vyžadovala obrana jejich vlastních domovů před občasnými vpády cizích žoldáků. Zvláště polodivocí obyvatelé Vataradského poloostrova se zpronevěřovali svým rozemským chlebodárcům snadno a loupili a pálili potom na vlastní vrub. Byly to malé skupinky, přesto se jich Damal nemohl zbavit ještě léta poté, co se ubránil proti hlavním nepřátelským vojům.

Terža záviděla sestrám a dcerám damalských rytířů. Její otec se objevil sotva jednou za dva roky. Potom padl a vzpomínka na něj lety vybledla.

Závazek, který na ni on a trynský král vložili, však zapomenut být nesměl, ačkoli se Latydar o Teržu nestaral před Lutavisovou smrtí a po ní také ne. Nevěsta měla pocit, že za ní příliš nespěchá, ani když se vítězně vrátil z boje. Nechal uběhnout několik měsíců a neposlal ani list. Snad aby dal najevo, říká si Terža, že se sice cítí vázán otcovým přáním, ale zotročit se jím nedá. Rozhodne se sám.

Matka ji naučila hrdosti, především ovšem mlčenlivé pokoře na pravém místě – Terža se tedy neurazila.

Ani mě to vlastně nebolelo, uvědomila si teď, odkládajíc hřeben. Už tenkrát jsem si připadala unavená a lhostejná.

Potom znenadání král přijel. Přivezl dary – drahé, krásné – a žádný, který by nemohl postrádat, natolik byly velkolepé, tak málo vypovídaly o přátelství, natož o lásce. Nezlobila se pro to. Neznali se spolu a nečekala, že by ji miloval.

„Nemá smysl věřit báchorkám,“ smávala se matka a jedněmi ústy dodávala, „přesto ty, ty bys mohla!“

Ano, mohla bych. Co taky chtít víc? Mladý, bohatý panovník. Víc než deset roků sice málem nesvlékl zbroj a neodepjal meč, ale přes určitou neotesanost nevypadá jako hrubec a násilník. A, jistě, zdvihla obočí, zalíbila jsem se mu. Váhal-li, zda splní přání našich otců, než mě uviděl, teď neváhá.

Nejhezčí dívka, jakou mi kdy mohl osud nadělit, řekl o ní.

Patřil prý k mládencům, kteří se otočí za každou sukní, ať by ji na sobě nosila pradlena, nebo šlechtična, s každou pohlednější si rád zatancoval, třeba v zastrčené krčmě. Z nějakého darebáctví nebo špinavosti, dokonce ani z planých slov Latydara nikdo neobviňoval, ale Teržu ta jeho všímavost pro hezké panenky ponižovala. Tady kněžna s naučenou pokorou nevystačila. Nebrala proto královy lichotky vážně.

Latydara ovšem okouzlila nejen snoubenčina krása. V každém dívčině pohybu se odrážela urozenost, nalézal ji v tiše pronášených slovech, v nepostřehnutelném chvění modrých žilek pod hebkou světlou kůží, v tom, jak skláněla hlavu a zvedala oči, jak jemně upíjela vodou ředěné víno z křišťálového poháru, s jakým půvabem dokázala v pravou chvíli zopakovat některou z moudrých vět trynských předků. Znala řeči národů, s nimiž Tryn obchodoval. Vyšívat uměla. Tančit i hrát na loutnu a harfu. Jezdit na koni… Co vlastně chybělo její ušlechtilé tváři, lehkému kroku, příjemnému hlasu? Nic. Trynskému vládci polichotila nevěstina dokonalost.

Od okamžiku, kdy mě uviděl, nevzdal by se mě ani za cenu rytířského tažení, uvědomila si. Ale ani tehdy, ani dnes se necítila královým obdivem potěšena, třebaže mu to sebemíň nedala najevo.

Chlapec je to, ne pravý vladař. Samolibý, ješitný. Pyšný. Musí mít, co si umane, říkají – a je to tak. Na rukou mě bude nosit, nebudu-li mu vzdorovat.

Vyvolával v ní potlačované obavy – a nepřiznané klíčící pohrdání.

Snad je jen příliš mladý? Snad mu s léty přibude rozumu. Vzdychla. Možná být starší, byl by moudřejší. Ne, spíš ne…

Aťsi ovšem uvažovala, o čem chtěla, a aťsi jí ženich příliš milý nebyl, necítila k němu ani odpor. Pouze nespěchala do jeho domu, jako on prve nespěchal za ní. Ta, která se zrodila k údělu vladařky veliké země.

K otálení měla ostatně Terža vážný důvod. Matka stonala, kněžna si přála počkat, až se uzdraví. Mohla ji snad okrást o den, na nějž se chystala po léta jako na největší chvíli dceřina i svého života? Když ale Terža v říjnu matku pochovala, rozhodla se vyrazit hned. Nedokázala si představit skličující zimní dny v najednou zmrtvělém domě. A odcházet pryč na jaře, kdy všechno žene do listu a květu a i  těch nejvšednějších místečkách leží odlesk zázraku, jí připadalo těžší než dát se doprovázet posledním listím.

Počátek zimy byl mírný a do trynského sídelního města mohla dorazit za tři, čtyři týdny, kdyby necestovala nadmíru pomalu a nezdržovala se tu den tu dva v některém damalském městě nebo hradě. Také dnes nezaváhala. Jakmile jí shoda okolností dala příležitost zavítat na noc do Pomezní tvrze a místo v Černoboru, osadě u hraniční řeky Jitaber, pobýt tady, využila jí. Ještě jedna noc a snad i den a noc, bude-li počasí příznivé Teržinu váhání.

Dočesala se, svlékla šat a vklouzla do lůžka. Zhasla svíci, spánek však nepřicházel. Nedokázala se zbavit náhlého nápadu, který jí vyvstal v hezké znuděné hlavě. Zaujal ji.

Vzít si tak s sebou sestru zdejšího zemana. Jakže se jmenuje? Ilša, Ilška… ji oslovoval bratr, asi tedy Halýša. Zvláštní děvče – zrovna přetéká vším, co mně samé chybí. Třeba se mi podaří získat od ní trošku spokojenosti s vlastním životem.

Nedalo jí to spát natolik, že vstala, oblékla si košili, vyšla ze dveří a v síni probudila spící služku.

„Zítra do snídaně mi zjistíš všechno o zdejším panstvu,“ přikázala. „A hlavně o tom děvčeti, zemanově sestře!“

Za okny potaženými blanami promaštěnými lojem a zavřenými okenicí divočila vánice. Zezdola k hostinské jizbě v podkroví tlumeně zaznívala hudba a veselé hlasy. Zdejší popřáli nečekanému hostu dobrou noc a budou tančit až do rána.

Šelmy ve Vlčím lese spaly v doupatech pokrytých mohutnícími závějemi – až vítr ustane, rozhostí se ticho. Ticho, jaké bývá jen po veliké válce.

Není to špatné děvče pro tvou službu, mínila ráno kněžnina vyzvědačka. Narodila se v druhém roce války. Je sice pohrobek – ale rozhodně se proto nestala čarodějkou ani morou, zdejší by na to dali ruku do ohně a je jim, myslím, možné věřit. Její otec zahynul při prvním damalském střetu s nájezdníky. Matka si pospíšila za ním, děvčeti byl asi měsíc.

Spolu s bratrem je vychovala matka jejich matky. A ta bývala zamlada společnicí dcer damalského vladaře. Znala život u zdejšího dvora. Vyrostla v blízkosti trůnu. Dala tedy vnučce lepší vychování, než bývá obvyklé v zemanských domech – a to i v časech míru, natož za neklidných válečných dob. Zdá se, že stará paní byla výjimečná. Spolehlivá, silná, odvážná, rázná. Lidé ji tady museli opravdu ctít – kdybys je slyšela, má kněžno!

Halýša Jaldevicova z Pomezí se své bábě v mnohém podobá, tvrdily děvečky. Jenom jí chybí přísnost a strohost, kterou prý byla stará paní na Pomezí pověstná. Posledních pár let, od smrti své báby, děvče vedlo zdejší statek – a to bylo Jaldevicově dceři teprve čtrnáct, když zůstala sama! Dokonce dokázala dvorec obnovit po vyplenění vataradskými žoldáky, ačkoli při vpádu těch zbojníků přišlo Pomezí i o zkušeného správce. Inu, Vataradští! Tady, má kněžno, tady to jedna tlupa srovnala se zemí pár týdnů po pohřbu staré paní – a dnes už by si toho nikdo nevšiml. Zdejší si Halýši Jaldevicovy velice považují. Stačilo by jí kývnout a má nápadníka na každém prstě. Ale prý nechce žádného…

Jistě, vladařský dvůr vidělo děvče poprvé letos v září, když je podle zvyku představili panovníkovi… Výchova nevýchova, nejblíž má k lesům a polím…, jako všichni okolo. Samý sedlák to tu je – jen pýcha zrovna královská!

Přesto se mi zdá, že za podobnou služebnici by se tvá urozenost nejspíš hanbit nemusela.

Kněžna souhlasila. Nějakou dobu však ještě uvažovala. Nádherné oči lehce přivřené. Připomínala spící sochu z průsvitného alabastru zrůžovělého živoucí krví v modrých žilách.

Všechny cesty venku byly zaváty, nejvyšší čas prošlapat nové. Kdoví, kam se stočí které z nich.