Šestá kapitola

Latydar se probral. Chvíli hleděl překvapeně do kamenné klenby nad sebou – ale dost rychle se rozvzpomněl, co se stalo. Prudce se posadil. Hlava ho bolela, zatmělo se mu před očima a zvedl se mu žaludek. Musel se opřít zády o zeď, ke které ho položili, a párkrát se zhluboka nadechnout, aby nevolnost zahnal.

Venku byla noc, místnost, kde procitl, se topila v hlubokých stínech, loučka v držáku na zdi čadivě skomírala – a její světlo spíš dávalo tušit, než ukazovalo, že krále zavřeli v nějaké podzemní místnosti, zděném sklepě nebo staré pivnici menšího dvorce, dvě úzká okna byla až u stropu, podél stěn kamenné kvádry otesané tak, aby mohly sloužit jako lavice. Na jednom z nich teď Latydar seděl.

Poněkud se divil, že je dosud naživu.

Vracel jsem se z Buřné…, říkal si. Kdy to bylo? – asi dnes odpoledne, rána do hlavy mě stěží mohla připravit o vědomí na delší dobu… Takže vracel jsem se a měl jsem namířeno kolem Dračí tlamy. Dokud jsem nepotkal toho žebráka…

Člověk v zašlých šatech postával na rozcestí a uctivě jezdce zastavil. Urozený pán prý hledá v kraji nějakou mladou ženu? ptal se a v rukách žmoulal opršelou hučku, netrpělivě, jako v hladové naději na odměnu za vítanou zprávu. Kolik podobných už Latydar za těch několik týdnů potkal – a většina z nich si vymýšlela z touhy po zlatě. Tenhle bude z nich, pomyslel si už tehdy. Ale neodehnal ho, stejně si netroufl odehnat žádného před ním.

Kousek odtud, pojedeš-li vpravo po té úzké pěšině, je polorozbořený statek, tvrdil žebrák. Býval opuštěný od dob, co ho za války vypálili, ale posledních několik týdnů tam čas od času vídají lidé, co zajdou v ty strany, stoupat z komína kouř. I já ho spatřil – zabloudil jsem na doslech toho místa včera – a zaslechl jsem tam nějakou ženu smutně zpívat.

Nepříliš dobře vymyšlená historka, proletělo hlavou Latydarovi. Přesto hodil chlapíkovi pár zlatých, beze slova se díval, jak si je pečlivě schovává do splasklého míšku u pasu, a v duchu přemítal, co on sám teď udělá. Blížil se večer a Latydar měl před sebou nejen cestu do Nyjvice, ale i domů, kde ho čeká Rada. Honit se za dalším přeludem, za lží vyhládlého chudáka, který si potřeboval vydělat na večeři, byla hloupost. Jenže co kdyby, co kdyby dnes…

Stezička vedla mezi hlohovými keři a mířila k lesu, ozářenému kosatým podzimním sluncem, že připomínal nedobytné hradby bájného Krkavčího města. Jakmile se jezdec vnořil mezi stromy, kolem něho se snesl časný soumrak. Musel jet pomalu a dávat na neznámé cestě pozor. Občas se na nepřehledném úseku, když pod Třpytovými kopyty zacinkala skála, hluboce skláněl ze sedla a očima víc a víc přivykajícíma okolní tmě zamračeně zkoumal, kudy vést zvíře dál, aby oba dva někde nezlomili vaz. Neznámým lesem se jelo špatně, zleva stezku lemovala strž, slyšel hukot divoce tekoucí vody na jejím dně. Ve vzduchu se vznášel řídký, mokrý sníh. Na kamení namrzal.

Tímto způsobem pokračoval dobrou půlhodinu, než se vpředu konečně znatelně prosvětlilo a on dorazil na místo porostlé mladým lesem, který spolykal někdejší mýtinu i trosky rozsáhlého stavení. Koňské klapání se tlumeně rozlehlo na dláždění dvora zaneseném starým listím a porostlém travou. Vtom se za oknem, zatlučeným kusy prken, mihlo světlo.

A potom se všechno najednou úplně změnilo.

Zezadu, od bývalé brány, i z pobořeného stavení se vyhrnuli ozbrojení chlapi s pochodněmi. Latydar vytasil meč z pochvy a přitáhl hřebci uzdu. „Chci ho živého!“ zařval nějaký povědomý hlas. Jeden z ozbrojenců přiskočil k jezdci a rozehnal se proti němu okovanou holí. Latydar úder odrazil, ale v téže chvíli ho zasáhla jiná hůl z druhé strany do ramene, a potom než se stačil obrátit, ho shodila ze sedla rána do hlavy, po níž ztratil vědomí.

Pomalu si bolavou hlavu ohmatal. Vlasy na zátylku měl slepené zaschlou krví. To je hezké, pomyslel si, nechal jsem se lapit do pasti jako osel! A srazit ze sedla střelou z praku. Vskutku zábavná příhoda! Ulovili krále jak doubňáka zmámeného jarem. Jestli se z tohohle dostanu, bude mít zase Veljana o důvod víc, aby pohoršeně zdvihala obočí, kdykoli se někam vypravím sám.

Zároveň ho ovšem napadlo, že lidé, co na něho zaútočili, možná skutečně mají něco společného i s Halýšiným zmizením, jakkoli se to předem zdálo nepravděpodobné. To pomyšlení naplnilo Latydara dychtivou nadějí, kterou musel ovládat vší silou, jinak by se roztřásl jako v horečce.

Bylo mu stále zle a hlava se mu při každém pohybu točila, přesto po nějaké době vstal a s námahou pečlivě prozkoumal své vězení. Nic se však nedozvěděl. Nezbývalo než čekat. Posadil se tedy zpátky na kamenný kvádr a trpělivě sledoval dva úzké pruhy oblohy v rámech oken, počítal, kolik hodin asi zbývá do rána, a pokoušel se dopředu nehádat, co přicházející jitro přinese.

Muselo být už kolem osmé hodiny ranní, když Latydar zaslechl před nově pobitými dveřmi uzavírajícími sklep hlasy a kroky. Vzápětí si lidé odemkli a zamířili dolů po schodech.

Latydar se zdvihl z lavice a postavil se proti příchozím. Úctyhodně vyhlížejícího muže, nyní doprovázeného dvěma služebníky, dobře znal. Ačkoli celou noc uvažoval o tom, komu padl do léčky, právě jeho by se tady nenadál. Byl udiven, ale navenek se mu podařilo neprojevit ani stín překvapení.

„Spalo se ti dobře v mém domě, vzácný králi?“

Postarší šlechtic, výrazných rysů a nezdravě zažloutlých lící porostlých popelavým vousem, se chtěl pravděpodobně poránu pobavit na vladařův účet. Rozhodně se tak tvářil.

„Vysvětli mi, Médorgu z Dybna, co má tohle znamenat?“

„Znamená to, že ses nechal polapit na svou pošetilost a dal mi tak příležitost vyrovnat se s tebou,“ odpověděl klidně bývalý trynský správce a po svém zvyku se pohladil po vousu.

„Měl jsi být rád, když se ti podařilo utéci před katem, zmizet z téhle země a víc se neukazovat!“

„To pochopitelně brzy udělám, ale nenechám přece za sebou neuzavřené účty, mocný králi. Zkazil jsi mi život. Vyhnal jsi mě ode dvora a nakonec jsi na mě poštval biřice a vydal mě katu.“

„Sám sis kata vysloužil, nesváděj na mě vlastní viny.“

„Nebudu se s tebou hádat, pane.“ Velmož pokrčil rameny a upravil si sponu na koženém plášti. „Tady na tvých slovech, na tvé vůli, příslibech ani hrozbách nezáleží – a nic, co se má stát, co jsem rozhodl, že se stane, nezměníš.“

„Kde je má žena?“

„Tvá žena? Snad sis nemyslel, že o ní něco vím?“

Médorg se začínal skutečně bavit, poněvadž mladý muž ztratil trpělivost.

„Lžeš!“ obvinil pána z Dybna prudce. „Mám věřit tomu, že se proti mé rodině v jedné chvíli spiklo několik úplně různých lidí a nevědí o sobě navzájem?“

„Budeš tomu muset uvěřit. Ostatně kdybys měl u dvora samé přátele, asi by mi teď už hlava neseděla na krku a nemohl bych ti dělat pozorného hostitele. Sotva bych se dostal z tvého vězení, kdyby mi někdo nepřispěchal na pomoc. A ten někdo si tuze přál tvou smrt, proto mě taky dostal na svobodu.“

„Kdo?“

„Proč bych ti to měl povídat? Proč bych ti měl, urozený králi, vůbec cokoli vysvětlovat jak ve špatně vyprávěné báchorce? Ale na jedno ti mohu přísahat: kam se poděla tvoje zemanka, nemám tušení – takže bys zbytečně vkládal naděje v to, že ze mě v nestřeženém okamžiku něco dostaneš.“

„Mizerný darebáku, tvoje přísahy pro mě znamenají míň než včerejší vítr!“ vyjel na svého bývalého správce Latydar. Zároveň si však byl téměř jist, že Médorg opravdu o Halýše nic neví a skýtá mu to nepokryté potěšení.

„Mluvit věru dokážeš skvěle, vladaři trynský, jen co je pravda, krásně to zní: přísaha jak včerejší vítr! Vždycky tě užilo na velká slova a na honosné průvody. Škoda že se nedozvím, jestli budeš takhle vznešeně mluvit až do konce!“

Médorg z Dybna se králi spokojeně posmíval. Latydar se k němu obrátil zády. Nepromluvil poté už ani slovo. Venku se rozpršelo. Po kamenných stěnách stékaly od oken do sklepení pramínky špinavé vody a na udusané zemi tvořily černavé loužičky. Urozený žalářník se svými sluhy odešel.

Latydar zas usedl na kamenné lože a soustředěně přemýšlel. Hlava ho dosud bolela, ale nedovolil, aby mu bolest a nevolnost kalily rozum. Nevšímal si ani zvuků tlumeně doléhajících do sklepení zvenku. Seděl téměř nehybně až do poledne, kdy mu sluha přinesl misku s jídlem a džbán vody. Nenašel však žádný způsob, jak si v této chvíli ze zajetí pomoci. Ani hloubání nad tím, co mu Médorg pověděl o neznámém nepříteli u dvora, nemělo význam. Nakonec si Latydar povzdechl a se vzpomínkou na tvrzení starého Traka, že stezičky se otevírají znenáhla, a že dokud člověka vlci neroznesou nebo pohřební hranice nepohltí, vždycky na něj nějaká za rohem čeká, se rozhodl počkat, co se bude dít. Zavraždit ho Médorg z Dybna alespoň zatím pravděpodobně nechtěl. Takže uvidíme, řekl si Latydar. A natáhl se po misce s pomalu chladnoucím jídlem.

Venku přestalo pršet. Rozhostilo se zádumčivé zimní ticho, tu a tam rušené zakrákoráním vrány.

Médorg z Dybna měl svou věc pečlivě promyšlenou. Pomsta, z níž by mu neplynulo nic kromě pouhého zadostiučinění, mu nestačila. Víc než o ni šlo tomuto šlechtici, který ztratil postavení a ve vlasti mu hrozil kat, o možnost nabýt nějakých výhod.

Ano, velmožův spřízněnec u dvora se spolehl, že panovník Médorgovou rukou zahyne. Pánovi z Dybna ovšem na spokojenosti napříště nepotřebných spojenců nezáleželo. Přesto se kvůli vlastní bezpečnosti přičinil, aby si všichni mohli být jisti, že se mladý trynský král na jedné ze svých pošetilých cest potkal se smrtí. Kůň bez sedla, útržek pláště nad Dračí tlamou… a tu a tam někdo z Médorgových přisluhovačů ochotný odpovědět na otázky ustaraných králových či vojevodových lidí.

Kolem polorozbořeného statku v lesích vládl ničím nerušený klid, střežený pečlivými hlídkami. Médorga sice poslouchal sotva tucet chlapů, zato se na každého z nich dalo naprosto spolehnout. Uplynulo pár dní a dvorští kraj zase opustili.

Trynem se rozšířila zpráva o králově smrti. Země se zimničně otřásla. Povídalo se ledacos. Měšťanstvo a nižší šlechta byly rozezleni, některé horké hlavy vykřikovaly až moc nahlas cosi o spiknutí trynských velmožů, o královraždě. Ale netrvalo to dlouho. Velmožská rada, která dlela dosud v Trynovci, ve snaze zažehnat hrozící nepokoje, Rada poněkud překvapená tím, jakou oblibu si dokázal Latydar Kornelak od konce války získat, rychle rozhodla o budoucí vládě. Zemskou správkyni, o níž se vědělo, že jí král věnoval plnou důvěru, určili poručnicí maličkého dědice trůnu. Právě ona s pomocí Rady bude řídit Tryn až do kralevicovy dospělosti. Poté, co bylo rozhodnutí Rady rozhlášeno, rozbouřená města a šlechta se podvolily osudu.

Mezitím přešlo čtrnáct dní. Po celou tu dobu opatrný pán z Dybna držel svého vzácného vězně na statku. Latydarovi se nenaskytla žádná příležitost k útěku. Konečně Médorg uznal, že čas k bezpečnému opuštění úkrytu nadešel. Poručil tedy zajatce pečlivě svázat a doprovázen všemi svými služebníky zamířil s vzácným, dobře střeženým přívažkem k moři.

Mrazivý vzduch páchl řasami a rybinou. Na kamenité pláži člun, za útesem v předranní tmě malá plachetnice s lanovím pokrytým bělavou námrazou. Posádka dostala zaplaceno a nezajímalo ji, za jakým posláním se vydává k jihu s neznámým vězněm v podpalubí, v plachtách severák.

„Jestlipak sis, můj králi, nepřál ještě jednou uvidět Rozemsko?“ zeptal se Médorg z Dybna, když zachrastil vytahovaný kotevní řetěz. „Bezpochyby ano! Vidíš, splním ti přání! A budeme spokojení oba, počítám, že snadno najdu některého z velkých přátel trynské koruny, který mi rád velkoryse zaplatí za potěšení setkat se s tebou. A poskytne mně a mým lidem útočiště.“

Latydar se tvářil, že ho neposlouchá – ostatně to předstíral většinou, pokud v něm vztek nepřevážil a nestrhl ho ke spílání a jedovatému výsměchu, kterými však svého věznitele jen pobavil. Tedy Rozemsko! Kde jinde by taky mohl někdejšímu správci kynout z jeho podlosti nějaký větší prospěch? Že mě to nenapadlo dávno, pomyslel si.

Cesta na jih pro Latydara znamenala cestu za ponížením, bolestí a dříve nebo později neodvratnou smrtí. Ale zároveň poskytovala čas a s ním rostoucí naději na útěk. Navíc čím lépe Latydar svého věznitele poznával, tím jasněji se přesvědčoval, že má před sebou jen vychytralého hlupáka, chtivého zisku.

O Rozemsku ten mizera neví, ani co by se za nehet vešlo. A jeho chlapi nevypadají o moc zkušenější. Nejspíš se celou válku živili lupem a paběrkováním na bojištích, okrádáním pobitých. Supi. Abyste se nedivili, jak nezkrotná dokáže být země, do které tolik spěcháte! Kdoví, kdo spíš dožije jara, jestli vy, nebo já…

Loď sebou smýkla na vlnách, v rohu mezi bednami nazlobeně zapištěla krysa. V podpalubí vládla tma, pach špinavých hadrů a nějakého zkaženého jídla. Do pravoboku tloukly vlny. Když občas na okamžik potichly, bylo slyšet šmejdění krysích paciček. Latydar si založil ruce za hlavou a zavřel oči, beztoho neschopné proniknout temnotou. Myslel na synáčka. Zdálo se mu, jako by držel Jaskyra znova v dlaních – a cítil úzkost. Bolavou, bezmocnou úzkost hlodající jak zoubky krys. Do krve, do duše. Myslel na děťátko, které zůstalo bez ochrany, myslel na něj dnes jako včera, jako zítra, jako každý den. A na ženu myslel.

Halško, kdybych jen tušil… kdybych tušil, kam ses mi poděla… Musím se vrátit, abych tě našel, vlaštovičko…

Loď naříkavě skřípěla. Škubala a trhala sebou na vlnách. Houpala se. Houpala se, houpala… Krysy v koutě se o cosi servaly a teď si hrály. Zatuchlý vzduch jim zřejmě nevadil. Nahoře, nad palubou se ze stožáru málem utrhla pozdě svinutá plachta a teď bláznivě pleskotala v sílícím vichru.