Druhá kapitola

Veljana měla dojem, že se do Trynu vrátil jiný člověk, než jakého znala. Anebo odloučení, nabytá jistota o jeho smrti, všechno, co se stalo za poslední měsíce kolem ní i v ní samé, nebo to všechno způsobilo, že ho jen jinak viděla? Ať tak nebo tak, scházela jí dnes odvaha mu příliš odporovat, i když se jí zdálo obtížné, ba nemožné splnit jeho přání.

Potřebuji, abys poznala ty Rozemské, kteří přijeli se mnou, jako jsem je poznal já, žádal ji. Třeba tě přesvědčí, jako přesvědčili mě, že jsou spravedliví lidé a že je vlčice rozemské války dávila stejně jak Trynské. Chci otevřít rozemským lodím naše přístavy, alespoň to, poněvadž k otevření kupeckých stezek přes hranice ještě nedozrál čas. Ale neotevřu je, leda se souhlasem Rady.

Zkusila vzdorovat. Nač potřebuješ mou podporu? Jsi král, můžeš prostě poručit! Nikdy ses na mínění Rady neohlížel, pokud jsi nemusel – a v otevření přístavů ti Rada nemá jak zabránit! Poruč tedy.

Zavrtěl hlavou. Příliš bolesti přinesla válka a právem by se cítili pohoršeni mnozí, kdyby nepochopili mé rozhodnutí, kdybych je vynutil silou. Měli by za to, že zapomínám křivdy na nich spáchané, že nedoceňuji utrpení a prolitou krev. Ani ty mě nechápeš a přiznej si, Veljano, kolik je v mé zemi těch, kdo ztratili mnohem víc než ty nebo já. Oni mají svaté právo na mé ohledy a právo žádat na mně účty z každého rozhodnutí, které se týká Rozemska.

Ztratila jsem hodně, taky jsem ztratila, chtěla se ohradit v první chvíli, ani netušíš kolik. Ale zarazila se.

A nakonec slíbila udělat, co bude v její moci a co jí dovolí svědomí.

Víc po tobě nežádám, pousmál se.

Slíbila, co jí připadalo neuskutečnitelné, mluvit s těmi lidmi slíbila.

Byl potěšen a jí to způsobilo radost, poněvadž teď býval většinou mlčenlivě přísný a přiblížil se v té hranaté zarytosti napohled svému otci, až se Veljaně vždycky srdce sevřelo nepříjemným zamrazením, když to postřehla. Proč se jí ale nelíbila ta na povrch vystupující příbuznost, to přiblížení k majestátu Velkého Lutavise, když přece všichni mívali plná ústa vzdechů, že se Latydar otci pramálo podobá? Copak ho také ona sama nejednou v duchu i do očí neosočila, že nejedná dost královsky?

Možná se jí Latydar ve skutečnosti líbil víc dřív. Možná za změnou, již na něm pozorovala, správně odhalila ukrývanou bolest, hluchou samotu, která jí samé byla až příliš povědomá.

Na co myslívá ten, kdo se vrátil, aby byl s nečekanou vstřícností uvítán cizími, ale musel se smířit se ztrátou ženy a dítěte? Nemluvil o nich, poručil dál hledat, sám byl v Trynovci jak ve vězení, ba téměř na mučidlech, připoután povinností. Vyhlížel den, kdy vsedne na koně a bude ujíždět… Kam vlastně? Za svou smrtí nejspíš, děsila se Veljana.

Přála si, aby konečně přijel Kierys, a doufala, že zpráva o králově návratu už k němu dospěla a přivede ho domů každým dnem.

Přijede, jistě přijede, zpráva nezpráva. Slíbil své ženě, že se vrátí, než se narodí dítě – a to na sebe nenechá dlouho čekat.

Už aby byl Kierys v Trynovci. Veljana se s ním potřebovala poradit. Vždyť ačkoli se Latydar tvářil, jako by jeho únos do Rozemska byl dopsaný svitek, kněžna nezapomněla, co jí nestřeženě prozradil: že totiž Médorg z Dybna jednal s pomocí kohosi dalšího, nějakého štíra skrytého pod královským prahem. Kněžna pátrala po zrádci jak hladová liška po kořisti a byla den ze dne podezíravější.

Veljana seděla na kamenné lavičce pod loubím vnitřního nádvoří. Příjemný červnový den odháněl mnohou starost, ne však všechny. Zůstávala lehká, neodbytná pachuť na jazyku. Dívka se bránila nepříjemným předtuchám.

To je z toho, o čem pořád přemýšlím. Přemýšlím a hledám. A nevím nic, jako jsem nevěděla na začátku. Spiknutí, neznámí nepřátelé v domě, kteří mají kdovíjaký tajemný důvod ublížit, dokonce zabít, vlk unášející dítě… Kdyby za vším stál záměr jediného člověka, byť opřený o pomoc Médorga z Dybna, byl by to záměr velice krkolomný. Krkolomná, složitá, nepřirozená cesta k cíli… vrací se mi ta myšlenka, ne a ne se jí zbavit. Třeba jen na chvilku, abych si oddechla, pročistila hlavu.

Uvědomovala si, že umanutě sleduje neustále tytéž k ničemu nevedoucí stopy a není schopna se jich vzdát. Tak se jí vedraly pod kůži. Kierysova matka, opakovala si, ano, Kierysova matka… Celá ta věc sice vypadá jako práce nějakého pomatence a ona byla zcela při smyslech, jenže kdoví. Staří lidé někdy pozbývají soudnosti. Čeho všeho by byla schopna, aby usadila na trůn svého syna? Zabít krále, odstranit jeho ženu, nechat do hradu dovést vlka a poštvat ho na dítě? Bláznivé! Jenže někdo to být musel!

Veljana už vyslechla nebo dala vyslechnout spolehlivými lidmi veškeré služebnictvo nebožky vojevodkyně. Nelehký úkol, vždyť ani Kierys, ani Terža se o tom neměli dovědět. Veljana nechtěla zranit své nejbližší přátele tak děsivým dohady, dokud nenabude jistoty. A kromě toho zdaleka ne celé služebnictvo staré paní zůstalo ve vojevodově domácnosti, natož přímo tady, v Trynovci. Vojevodkyně byla velkorysá, svým nejvěrnějším odkázala tolik, že mohli odejít ze služby a postavit se na vlastní nohy. Trvalo týdny, než Veljanini lidé našli všechny a promluvili s nimi. Opatrně, aby nevzniklo podezření… A výsledek? Žádný! Co se taky dalo čekat? Viník, byl-li mezi těmi lidmi jaký, by se podřekl leda náhodou…

Možná je to tak dobře. Vojevodkyně je mrtvá a Latydarovi nic nehrozí. Jenže… Kdybych tak věděla určitě, že je nebezpečí skutečně zažehnáno! Kdyby ten dojem, že pod prahem se pořád skrývá štír, byl pouhým výplodem mé předrážděné mysli!

A taky Latydar potřebuje znát pravdu o ženě, o dítěti…

„Buď zdráva, urozená paní!“

Obrátila se k tomu, kdo ji vytrhl z nikam nesměřujících úvah, s úlevou. Náhlé vyrušení jí bylo příjemné. Stačil však jediný pohled a potěšení bylo vystřídáno rozladěností. Ten, který ji zdravil, skláněje se k zemi po způsobu cizinců, byl velitel Rozemčanů. Spěšně se rozpomínala na jeho jméno.

„I ty buď zdráv, rytíři Mare.“

Byl by ji po dvorném pozdravení opustil, kdyby si dívka v tu chvíli nepřipomněla slib, který dala nedávno Latydarovi, a s neslyšným povzdechem se nepodvolila povinnosti.

„Napadlo mě,“ řekla, „zdali by sis nepřál blíž poznat Trynovec. Třeba bys mě doprovodil na tržiště a do chrámu?“

Stará, tisíckrát zopakovaná záminka k bližšímu rozhovoru s někým, s nímž ani nevíme, co si máme povídat. Odmítnout mohl stěží, to by mu nedovolil dobrý mrav, mají-li Rozemčané jaký. Séned-Mar ovšem odmítat rozhodně nemínil. Naopak přivítal kněžnino pozvání s až příliš očividnou radostí. Dali si tedy osedlat koně a provázeni třemi služebníky projeli rozrůstajícím se městem. Kněžna nemluvila, potýkajíc se s nechutí ze společnosti, již přijala. Také rytíř mlčel. Neslušelo se bavit paní, která dávala najevo odpor k rozhovoru.

Teprve když pod chrámovým vrchem seskočili z koní, dali je na starost služebníkům a pěšky vystoupali nahoru, dívka konečně přemohla sama sebe a začala se svého průvodce vyptávat na Rozemsko.

Ukázalo se, že povětšinou nemluvný Séned-Mar je dobrý vypravěč, když mu na věci záleží. A na tom, co si myslí urozená dívka, která k němu teď se vzrůstajícím zájmem obracela ušlechtilou tvář, mu záleželo velice.

Vyprávěl o lodích, malých a hbitých jako ještěrky, o nočních cestách stepí, otčinou tajemných bytostí, o úsvitech po bouři, o bitkách v skrytých úžlabinách, o pronásledovatelích, o Útočišti, o vladaři, který býval stavitelem lodí. Smál se honičkám, v nichž byl on sám štvanou zvěří.

Jako by před Veljaninýma očima otevíral okenice do světa, o němž netušila, že vůbec je. Světa svobodného a plného života, podobného člověku, jenž do něj patří a mluví o něm. Bez vychloubání, s nepochopitelnou, prostou samozřejmostí se mimoděk přiznává ke skutkům, o nichž by trynští kronikáři psali hrdinské básně na nejlepší, nejjemnější pergamen.

Otevřená, veliká země, divoká, tvrdá, krutá, nádherná, velkorysá, mstivá, s duší vichřice, horoucí, nebo ledová, nic mezi tím. Země rozhodnutí na život a na smrt. Plná půlnočních temnot, plná poled­ního světla.

Temnoty Veljana znala dobře. Ty čpěly bolestí jejího vlastního lidu. Světlo zahlédla poprvé. A udivilo ji, jako ji udivil muž, v němž se zrcadlilo jak v průzračné mořské vodě při pobřeží.

Vrátili se do hradu až za soumraku, téměř promočení, poněvadž pozdě postřehli, že se blíží déšť. Veljana odkládala plášť, který jí půjčil rozemský rytíř, sotva spadly první kapky. Byla zamyšlená stejně jako před vyjížďkou do města.

Ale na nebožku Kierisovu matku a její vinu nebo nevinu v té chvíli rozhodně ani nevzpomněla.