Šestnáctá kapitola

„Jak je ti, vzácný pane?“ zeptala se dívka, která přistoupila k lůžku, jakmile se Latydar probudil. Posadila se na stoličku vedle něj.

Dřevěný krov, svazečky bylin pohupující se ve vánku tam a zpátky s téměř neslyšným šustěním, vůně tohoto domu neodvratně upomínaly na dům docela jiný, vzdálený odtud týdny cesty, na damalský dvorec, z něhož si Latydar odvedl svou ženu.

Zato dívka byla rozemská každým coulem, snad až na plavě měděnou barvu vlasů, které se v dopoledním světle kovově, zlatě leskly. V lehoučkém šatě z běleného jemně tkaného lnu, široce přepásaném od ňader k bokům černě vyšívanou látkou zdobenou na dolním lemu střapci. Snědé paže se složitou kresbou, vytvořenou hnědou barvou, kterou zdejší získávali z kůry pralesního stromu, v důlku pod krkem, vsazen do hebké kůže, houpe se bezchybně vyhlazený smaragd, jediný dívčin šperk. Těžké prameny vlasů drží čelenka, splétaná ze dvou plátěných pruhů a proužku černé kožešiny, drží je pevně, nesklouznou do tváře, ani když se žena sklání jako právě teď.

A to rozemské stvoření promlouvá výbornou trynštinou.

Nabrala ze džbánku vody a pomohla zraněnému napít se, než zopakovala svou otázku.

„Jak je ti, vznešený pane?“

„Už mnohokrát mi bylo líp,“ odpověděl jí. Spokojeně se pousmála, poněvadž za jeho odpovědí rozpoznala náznak žertu a to chápala jako dobré znamení. „Kdo jsi a co je to za dům?“ zeptal se.

„Odpusť. Jsem nezdvořilá!“ Slůvka vytvářela pečlivě a dokonale, po způsobu, jímž dnes v Trynu samém už téměř nikdo nehovořil, jen tu a tam ho bylo možno zaslechnout z úst starců nebo stařen, potomků nejvznešenějších rodů země. Trochu podobně ovšem vyslovovali také Damalčané. Jasně, pro trynské ucho zároveň drsně a zároveň zvláštně zpěvavě. Podobně mluví moje Halška, uvědomil si Latydar náhle důvod, proč na něj dívčina řeč působí nesmírně příjemně. Rozemčanka mezitím pokračovala: „Jmenuji se Hanuer a jsi v domě mém a mého bratra, v domě rodiny Mar, kterému se říká Útočiště.“

To splývavě trhané promlouvání se ho dotýkalo natolik mile, že se mimoděk pousmál. Hanuer si toho všimla a zahanbeně sklopila víčka.

„Asi mluvím velice směšně…,“ řekla.

„Ne, naopak, mluvíš krásně,“ odporoval jí, „kde ses to naučila?“ Vzápětí si však odpověděl sám a pousmání vystřídala hořká nepřátelská vráska mezi obočím. „Jistě, za války. Byla jsi s bratrem, když loupil v Trynu.“

Hanuer, která se právě chtěla od lůžka zvednout, aby popohnala služku připravující pro zraněného polévku, se zarazila uprostřed pohybu.

„Ne!“ v hlase zazněla rychle ovládnutá prudkost. „V Trynu ne! Ani já ani bratr jsme v životě Tryn neviděli. Natož za války! Copak nevíš, urozený pane, že jsme míarští?“ Ještě téměř neskončila – a už pochopila z Latydarova výrazu, že to skutečně nevěděl. „Bratr ti nic nevysvětlil!“ zvolala. „Celý on.“ Bezradně pokrčila rameny, než dodala: „Karai-Dharova válka nebyla naší válkou. My museli vést docela jinou, a při té jsme neprolévali nevinnou krev.“ Potom konečně vstala ze stoličky. „A co se trynštiny týká, urozený pane, matka našeho otce, která mě a bratra vychovala, byla Trynčanka.“

Latydar zavřel oči. Suché listí bylinek šepotalo, jak se svazečky, pohupovány větrem, třely jeden o druhý. Otupělý bolestí a vyčerpáním nemohl příliš přemýšlet nad tím, co všechno znamenají Hanueřina slova a co se jimi mění nebo nemění. Ale cítil úlevu, jako by odložil nějaké břemeno. Ten dům, v němž se ocitl, nebyl zasažen stínem bestie, zaživa rvoucí útroby krvácejícímu Trynu, léta a léta. Byl vzdálený velké válce, jak jenom mohl v tom čase rozemský dům být. Útočiště… dobromysl a máta…

Když se Hanuer za pár chvil vrátila s miskou kouřící polévky, Latydar už zase spal.

Oknem otevřeným do příjemné, napolo letní noci o svátku Otevřených Bran doléhaly k Latydarovi zvuky slavnosti znezřetelněné dálkou. Předlouhý obřadní zpěv začínající v hlubinách smutku a postupně nabírající jasnějších tónů, prosvětlující se nadějí a nakonec zářivě uzrálý v chvalozpěv klesal do údolí, tichnul na jeho dně u říční hladiny – a slova bylo možné snad jedině tušit.

Latydar rázně odmítl, aby kdokoli zůstal s ním a vzdal se slavnosti. Dokázal přesvědčit dokonce pečlivou Hanuer, že nepotřebuje ničí pomoc a že se cítí dobře.

Sotva domácí odešli, upadl do polospánku. Pravý sen však nepřicházel. Místo něj se Latydar ocitl ve zvláštním rozpoložení. Nejprve pouze vnímal skutečnost kolem jak přes průhledný závoj, ale přitom zcela bděle. Zvuky, stíny a odrazy světel, vůně mladé trávy a země a s nimi téměř neznatelná pryskyřičná čpavost dýmu slavnostní hranice… Lampička na stole zaprskala. To do ní vlétla zmatená noční můra, a on si s odstínem soucitu uvědomil poslední záchvěv ohořelých křídel na dubové stolní desce a nové zapraskání palčivého plamene. Přesně rozpoznával šustění trávy v sadě a hádal, jaký tvor se tamtudy prosmýkl na cestě za potravou. Polopřivřenýma očima sledoval vzory dřeva na stropních trámech, oživované mihotáním kahánku.

Potom se mu do mysli začaly vtírat představy, proplétaly se s vědomím této noci jako nitě osnovy na tkalcovském stavu, neoddělitelně.

Dálkou zastřený dívčí hlas zdvihající se a klesající v posvátném zpěvu ho strhl s sebou. Připadalo mu, že Hanuer skutečně vidí: stojí na otesaném kameni, v pochodňovém kruhu, jenž ji odděluje od ostatních shromážděných. Světle šedá říza vyšitá lesklou nití stejného barevného odstínu jako by zbělela. Namísto pláště splývají, tečou k bokům rusé vlasy. A její pro dnešek jediný šperk, diadém ze stříbrných peříček a se smaragdem nad čelem, zezlátl zrcadlením ohně. Viděl ji neobyčejnou, jak této noci překračovala vlastní stín, jak se vyjevovala její podstata.

Potom zahlédl jiné ohně, jiné pochodně. Blízko a daleko, daleko a blízko… Kde? Pod kopulí trynoveckého chrámu… Do chvalozpěvu rozemské dívky, do melodie pro Latydara nezvyklé a cizí, prosakovala důvěrně známá slova modlitby v jeho mateřštině. Čas a vzdálenost se zbortily jak křehké hráze.

V chrámě je slyšet lidský dech, praskání loučí, vyvěrající pramen. I tady je žena, která zpívá. O tíze příliš těžké. O bolesti, s níž si nevíš rady. O naději. O jistotě, že nikdy nejsi opuštěn.

A není temných bran okutých pekelnými běsy, které by neotevřel jediný světelný paprsek.

Zatoužil pohlédnout ženě, která zpívá pod kopulí trynoveckého chrámu, do tváře. Znova se očima dotknout každičkého rysu milované podoby. Vždyť to musí být Halýša! Kdo jiný než první paní království má právo, v sídelním městě, v tento den… Je to její hlas, který dnes rozechvívá mlčenlivá srdce trynoveckých zvonů, až oddechují mnohomluvnou tichounkou ozvěnou.

A tehdy se mu zdálo, že sám stanul mezi lidmi v chrámě. Ne král, ale tulák bez domova, v šatech rozedraných, unavený voják přišlý z jakési války, kterému zbyly jenom vlastní rány a tíže těch, které rozdal. Nepatřičně oděný a špinavý ve svátečním davu. A přece vztáhl ruku a dotkl se lemu roucha té, co zpívala s hlavou zakloněnou a s přimhouřenými víčky. A tehdy hlavu sklonila. Byla i nebyla to Halýša, byla i nebyla to Latydarova dávno mrtvá matka, byla i nebyla to Veljana, již nazýval sestrou, ta žena, zpívající chvalozpěv.

Tvář jí prozařoval jas posvátných plamenů, až připomínala křišťálovou masku, průhlednou skrz naskrz. A za ní se zrcadlila krajina.

Tou krajinou kráčel bílý jednorožec štíhlých vysokých nohou a ušlechtilé šíje. Jednorožec. Anebo spíš kdosi, kdo z nějakého důvodu pro tuto chvíli přijal právě tuto podobu. Poněvadž oči Jednorožce nebyly očima zvířete. Nebyly však ani očima člověka, i když je velmi připomínaly. Kanulo z nich světlo do nádržky uprostřed trynoveckého chrámu a z ní stékalo po pramíncích do všech stran.

Obrysy obrazu se v tom světle nekonečně pomalu rozplývaly, zvuky potichaly…

Kresba dřeva na trámech nad Latydarovou hlavou vystoupila z šera… Probral se.

Kdovíkolik času uběhlo od doby, kdy upadl do polospánku. Asi dost. Zdejší se už vrátili od obřadů. Na dvoře zapálili ohně, vynesli stoly, jídlo, pití. Bavili se spolu, bezstarostně, vesele a nahlas. Ozvaly se bubny, píšťalky. Nějaká děvčata se smála. Chystala se k tanci. Při každém jejich pohybu zachřestily kovové přívěsky na krku, zápěstích, kotnících, na volných pásech spuštěných až k bokům.

Latydar se s obtížemi nadzvedl na lokti a rozhlédl se po komnatě. Hanuer právě zavřela okno a teď přikládala do krbu. Honosnou čelenku už odložila, vlasy stočila kolem hlavy. Na prahu postával Séned-Mar a čekal na sestru.

Všimli si, že se jejich host pohnul, a obrátili se k němu téměř zároveň. Dva cizí lidé, a jeden z nich muž, kterého Latydar ještě včera pokládal za nepřítele. Dva cizí lidé, k nimž najednou pocítil nečekanou náklonnost. K oběma.

„Probudili jsme tě, vzácný pane,“ řekl Séned-Mar s lítostí, která teď kupodivu Latydarovi nepřipadala neupřímná.

„Ne, neprobudili.“

Znova se položil. Sklouzl pohledem od nich k oknu. Díval se ven a dlouho mlčel. Sourozenci si už mysleli, že zase usnul, když se ozval znova. „Nespal jsem. Naslouchal jsem dnešní noci. Nad zemí se nese mnoho hlasů. Hledal jsem mezi nimi ty, co promlouvají ke mně.“

„A našel jsi je, pane?“ zeptala se Hanuer.

Otočil se k ní s jedním ze svých kratičkých úsměvů, u něj tak vzácných, které docela stíraly z jeho rysů chladnou odtažitost.

„Nevím,“ odpověděl. „Snad.“