První kapitola

Králův panoš zastihl zemskou správkyni na arkádách nad hlavním ná­dvořím kiřínského hradu a hned tam jí předal pánovo spěšné poselství. Tam si ho taky Veljana přečetla. Dvakrát. A stále jako by mu nevěřila.

„Pojď se mnou dovnitř, je chladno,“ poručila mládenci, který čekal, zda jej propustí. V přilehlé komnatě usedla ke krbu a vyzvala Latydarova služebníka, aby jí pověděl, co se vlastně stalo.

„Král ti jistě všechno napsal, vznešená paní,“ zrozpačitěl posel. „Nevím, co bych měl dodávat…“

Odmítla jeho vytáčku netrpělivým pohybem ruky. Nechtěla žádné dodávání – potřebovala zkrátka slyšet zprávy ještě jednou, slyšet je přímo z úst nějakého člověka. Dopis jí nestačil.

„Králi se zalíbila damalská šlechtična nízkého rodu,“ začal panoš uctivě, ale neochotně. „Poprvé ji viděl v Kiříně, před rokem, když ta dívka přijela s doprovodem kněžny Zalatovy. Tehdy si jí asi ještě příliš nevšiml, ačkoli… byl s ní jednou na projížďce.“

„Chceš říct, že je to tatáž Damalčanka, která pomáhala vojevodovi a kněžně – a kterou vladař z Kiřína vyhnal?“

Veljana znala příběh docela dobře, vždyť by se našlo málo věcí, s nimiž se jí přátelé ve vojevodském domě nesvěřili.

Panoš mlčky přisvědčil.

„Pokračuj!“

„Zjara, cestou k damalskému dvoru, se s ní král náhodou setkal znova. Nevím přesně jak. A v létě mě poslal za hranice dozvědět se o ní, co se dá. Teď jel za ní sám… To ostatně víš, má vznešená paní.“

Kývla.

„Nejspíš dal dívce čas na rozmyšlenou, pobývali jsme v krčmě v nedalekém městě asi týden, potom se král vypravil ven, prý na projížďku, ve skutečnosti za ní…“

„A Trak?“

„Urozená kněžno, Trak se pomátl na rozumu! Vyrazil za králem, i když jsme se ho snažili zastavit a volali, že to vladař zakázal. A… pokusil se krále zabít. Bodl ho dýkou napuštěnou vataradským jedem. Ta dívka mého pána zachránila – ačkoli je to celé podivné…“ Panoš se odmlčel, ale brzy bez vyzvání pokračoval: „A potom chudák bláznivý Trak štval koně asi pět, šest mil lesem. Tam zastavil, sundal zvířeti sedlo, položil je pod strom, na větev uvázal uzdu… a na té uzdě se oběsil. Damalští a my později s nimi jsme vraha hledali, netušili jsme tehdy ještě, kdo to je, poněvadž král nebyl při vědomí. Našli jsme Traka a pochopili, co a jak. Nechali jsme ho, kde se sám pověsil, vranám a dravé zvěři napospas, jak je zvykem u zločince. Jenže král…, sotva se to dozvěděl, pospíchal na to místo, poručil Traka ze stromu sundat a sám pomáhal. A dal ho náležitě pohřbít. Velice ho sklíčilo, co se přihodilo. Trak byl jeho přítel. Zaslechl jsem taky…,“ dodal váhavě, „jak můj pán říká své snoubence, že si měl všimnout, nakolik je s Trakem zle. A nám, svým lidem, vyčinil,“ přiznal panoš nakonec sklíčeně. „Hrozně se zlobil. Neměli jsme tam Traka nechat…“

„A dál?“

„Král se rozhodl si pannu vzít. Přála si vdát se doma. Asi by si představoval svatbu velkolepěji, ale ustoupil téměř hned. Když jsem odjížděl, byly přípravy v plném proudu. Dnes už je jistě jeho žena.“

„Co je to za dívku?“

„Ptáš se, jaká královna je, má paní?“

„Nenazývej ji královnou! Není královna – a budu-li do toho mít co mluvit, ani se jí nestane, protože o její koruně musí rozhodnout Velká rada. Neurozené ženy a ženy z nižší šlechty se nedomohou takové cti snadno. Nějaká mazaná liška…“

Panoš zrozpačitěl. Kněžna z Taržice se hněvala.

„Tedy králova žena,“ opravil se opatrně, „je hezká. Tuze hezká, a chytrá.“

„A král?“

„Král ji miluje.“

Na nějakou dobu se rozhostilo ticho. Kněžna se dívala z okna a sledovala hejno vran pod nízko skloněnou zimní oblohou.

„Můžeš jít,“ propustila mládence konečně.

Nepostřehla ani panošův pozdrav a neodpověděla mu. Hlavu měla plnou toho, co se dozvěděla.

Král ji miluje! opakovala si v duchu s přídechem pohrdání. Před rokem miloval jinou! Je chytrá… Ano, nepochybně. Tak mistrně využít příležitosti, shody okolností, královy slabosti, snad jeho chvilkového okouzlení její pohlednou venkovskou tvářičkou. Ale budeš mě muset vyhnat, Latydare, budeš-li po mně chtít, abych ji přijala za královnu! Asi tě ani nenapadlo, že by někdo z Rady mohl být proti. Nikdy si nikdo netroufl, v celé trynské historii, kam až paměť sahá, odmítnout králově ženě korunu. Pouze náhody několikrát způsobily, že se králova manželka nestala královnou. Je tu však zákon. Já ho využiji – a většina Rady půjde za mnou, o tom jsem přesvědčená. Všichni budou uraženi. Nevybral sis jejich dcery, přehlédls kněžny a chceš nad ně povýšit zemanku.

Nedovolím, aby tvá lehkomyslnost zašla příliš daleko. Aby vládla Trynu vypočítavá selka, kdyby se ti jednou něco stalo.

Ne, uvědomila si okamžitě, dnes už není selka – ať jí přiznáme královský titul, nebo ne, jen tím, že sis ji vzal za ženu, povznesla se ze svého bláta ke knížectví. A její děti…, kdo těm dokáže upřít následnictví? Vlastně jsi vyhrála, ty damalská liško – pouze tvoje vítězství nebude tak slavné, jak by sis přála – zklame tě trynská Velká rada. Alespoň já udělám všechno, aby zklamala.

Z otřesu nad tím, co se dozvěděla, na ni přišla hořkost.

Podivně si s taržickou kněžnou zahrála. Dala jí velmi lehce zapomenout, že král zázrakem unikl smrti, posílila však nepřátelství k Latydarově neznámé nevěstě.

Veljana cítila smutek nad sebou, nad vlastním životem, který se podobal přežívání a zdál se hrozně, hrozně dlouhý. Poslední dobou stačilo k podobnému dojmu málo, dnešní rozrušení jej pouze znásobilo a dodalo mu ostří.

Bezmyšlenkovitě sáhla po svitku veršů, které četla včera večer a líbily se jí. Snažila se odpoutat od svého rozrušení. Zprvu nedokázala básně vůbec vnímat, a když se jí konečně podařilo soustředit, našla ve slovech jenom nové rozjitření.

Na co má prázdná slova?
Neřeknu, co bych chtěla.
Jsem němá jako ryba,
měsíc se na mě dívá,
dívá a mlčí se mnou,
proplouvá vodou temnou,
tůněmi noci mé.

Bojím se, podzime,
ty zachmuřený němý.
Bojím se, líto je mi.
To líto strnišťové,
to líto pláněk v poli.
Bolí je usychání?
Bolí je, bolí!

Skoro vztekle odhodila pergamenový svitek na zem. Ubohé, ponižující naříkání!

Ale… Jak dokážu přežít ještě nějakých třicet čtyřicet let, dostanu-li obvyklý počet lidských dní, jak je dokážu přežít, aniž bych byla ve své samotě obtížná lidem okolo i sobě? ptala se v duchu. Žít se musí pro někoho… Povinnost, úřad…, dobrá, ale stačí to? Mně ne, mně ne! Myslela na to a hněvala se na sebe i na své okolí – a hlavně, kdoví proč, na cizí Damalčanku.

Taková holka odnikud, mladičká, spokojená, má štěstí – má muže, který ji miluje. Čím si to zasloužila – a čím jsem si zasloužila já, že jsem o všechno přišla ještě dřív, než jsem se stihla po vlastním životě rozhlédnout?

Záviděla cizince. Záviděla jí lásku člověka, jehož ona – Veljana – kdysi odmítla. Záviděla jí budoucnost, děti, které přijdou, záviděla jí radost i trápení, záviděla jí.

Ale odmítala si závist přiznat. Namlouvala si, že nechuť ke králově mladé ženě vyvěrá ze strachu o Latydara, o důstojnost království…

Veljana si připadala zbytečná: její práci, to jediné, čeho se skoro křečovitě držela, mohl stejně dobře, a snad i líp, zastat kdokoli. Kdyby teď ze světa sešla, nechyběla by na něm. Ty, kdo by pro ni trochu posmutněli, by spočítala na prstech pravé ruky – a všichni do posledního by zapomněli, jen by se přehouplo pár dní.

Ponižovalo ji, že v duchu pláče sama nad sebou, ale nedokázala si pomoci. Nevěděla, co si počít, co změnit. A byla vůbec cesta cokoli měnit?

Sklonit hlavu a přijmout vlastní úděl. Přestat se vzpírat jako hloupé hříbě, které si působí bolest, sobě samo ubližuje, tluče-li kopyty do tesů těsné stáje.

Ne, to nezvládnu, to nezvládnu. Jsem tak unavená, skoro mi nezbývá sil na další krok, ráno se mi vstávat nechce, všechno se mi zdá tak nesmyslné, ačkoli vím, že to nesmyslné není. Pouze já jsem vyloučena ze smyslu věcí okolo.

To ovšem neznamená, že komukoli dovolím poznat mou slabost. Že se kvůli té slabosti vzdám – a ustoupím nějaké holce z Damalu, co si dělá laskominy na staroslavný trůn královen trynských. Jak spěchala na svatbu – přivázat si Latydara k copu dřív, než se ten blázen vzpamatuje z nejnovější pošetilosti! Hned, hned si mě vezmi – a potom poruč svým služebníkům, ať mi připraví uvítání jako královně!

Uvítání…, rád bych, aby bylo honosnější než před rokem…, píše Latydar. Zvony, a chvojí, a dvořané ve zlatohlavu, a měšťanstvo, a sokoli, a hostina, a hudba… a chudákům rozdej z královských sýpek, kolik rozdat lze… Prosím, vezmi si to na starost, sestro!

Tydare! Pro tebe bych udělala ledacos, i když se tomu sama divím – ale pro ni se mi nechce!

Do vojevodského domu Veljana zamířila s touhou schovat se, smazat všechno, co se dozvěděla, vrátit čas… Po kolikáté už?

„Pokusil se Tydara zabít? Ten bláznivý sluha se ho pokusil zabít?“

Kierys nebyl schopen se vzpamatovat z té zprávy a i jeho žena ji kupodivu přijala s rozrušením. Dosud se jí do pobledlých tváří nevrátila barva.

Veljana viděla jejich úlek – a zastyděla se. Co jim připadalo důležitější – a co i důležitější bylo –, ona málem pominula. Cítila bych se snad lépe na duši, kdybych dnes obdržela zprávu o králově smrti místo o jeho svatbě?

Rozhodně by bylo všechno jednodušší…

Vojevodova matka pronesla nahlas část myšlenek, s nimiž se Veljana vskrytu nešťastně potýkala.

„Nepovídám vám už dlouho, že si mladý Kornelak něco podobného vyslouží? Vraha… Nic neříkej, synu! Stejně ho bráníš jen z povinnosti, matku nepřelstíš! Horší je ta zemanka, která se posadí na královský trůn. Mou hlavu pod meč, není-li to nějaká taková pohledná, baculatá jalovička. Dá muži dědice, sotva se rok obrátí – a polourozený chudáček jednou dovrší bídu kornelackého domu. Skoro škoda, že ten blázen Trak svou věc nezvládl. Uprázdnil by trůn pro toho, kdo na něj patří!“

„Matko!“

Kierys se nezmohl na víc. Odvrátil se od lidí v místnosti – a nikdo nepoznal, co se mu v oné chvíli skutečně hnalo za podmračeným čelem. Rozhostilo se nepříjemné ticho.

Nakonec ho přerušil sám Kierys, stále velice rozrušený.

„Nepochopím, co Tydar na tom děvčeti vidí. Je hrubá – a ani hezká není!“

Stařena se zasmála.

„Bezpochyby ses díval špatně, synu. Náš král, jak ho znám, by si stěží vybral ošklivou. On má smysl pro pěkné věci. Zato ty nejsi už drahnou dobu schopen ocenit krásu, která je jiná než Teržina. Viď, dceruško!“

Terža se začervenala a stará vojevodkyně se zasmála podruhé nad jejími rozpaky.

„No, dceruško, pověz, je ta tvoje bývalá služka pohledná – nebo není?“

„Má v sobě spoustu života…,“ odpověděla kněžna vyhýbavě.

A její slova zapadla mimoděk do nitra Veljany Nobarovy jako hrst soli do rány.

Má v sobě spoustu života – zatímco já… skomírám.

Myslela na to – a v tomtéž okamžiku také Terža vzpomněla na dobu, kdy, unavená a lhostejná, zatoužila načerpat trošku tepla z plamene neznámé damalské dívky.

Jenže Veljana nebyla Terža. Aťsi měly dost společného.

Být stejná, snad by si mohla i stejně oblíbit tu, která přijde z Damalu. Mohla by stejně zatoužit ohřát se, prochladlá na kost. Ale Veljana v sobě ve skutečnosti skrývala dostatek vlastního ohně, sebevědomého a samostatného – jenom se ten oheň právě chvěl úzkostí, poněvadž si poprvé uvědomil svou křehkost. Potřebovala si dokázat, že křehkosti navzdory neustoupí z toho, co si předsevzala.

Nedovolím ti usednout na trynský trůn, ať bys měla životů devět jako kočka, ty samozvaná Damalčanko!

S tím navečer opustila vojevodův dům odhodlanější, než do něj přišla.

A zase Kiřín plný rozdychtěného slavnostního davu, rytíři, měšťané, praporce, dvojí kruh hradeb a všude voní čerstvé větve jedlí, borovic, smrků… Dravci se vznášejí ze sokolnických rukavic. Trubky, píšťaly, bubínky. Země se otřásá pod nohama, otřásá se vzduch. Jako před rokem.

A přece ne tak.

Chybí tu něco z marné okázalosti loňského vítání, chybí tu cosi z honosnosti skrývající rozpaky.

Chybí tu stín. Ten ztěžklý liščí chvost se dnes netáhne sněhovou břečkou za mladou dvojicí v sedlech krásných koní.

Nezbylo pro něj místo, snad že ti dva se bezděčně, jak jedou bok po boku městem, přiklání lehoučce jeden k druhému.

Stín ustoupil. Choulí se žebrácky ve špinavém koutě.

Opodál. Vyčkává.

Latydar šel do Velké rady sebevědomě, stejně jako pokaždé. Proč také ne? Všechno bylo v pořádku, jen musel dostát zvyklostem, požádat o to, co je předem splněno. Nepočítal s odporem, pokud šlo o Halýšinu korunovaci – i když by musel oslepnout nevšimnout si, jak se nejeden z velmožů k jeho svatbě staví. Dokonce Veljana. Ale pokládal kněžnin chlad, s nímž se obracela k mladé nevěstě, za poloviční vrtoch, projev uražené ješitnosti – nepotěšilo ji, že se o všem dozvěděla na poslední chvíli, říkal si. Jenže copak se ke mně někdy chovala tak, abych si mohl myslet, že o mně skutečně chce něco vědět? Vždyť jsem si občas připadal jako odmítaný prosebník, žebrající o její sesterskou přízeň. A teď je uražená. Dlouho jí to nevydrží.

Latydarův život se po svatbě změnil. Nikdy vedle sebe neměl opravdu blízkého člověka. Naučil se samotě. Naučil se skrývat mnohé z toho, co si myslel a co cítil. Bylo to ostatně na první pohled snazší než utajit před vojskem celou pravdu, když byl několik měsíců po otcově smrti sám vážně zraněn – obléknout pár dní poté, bez ohledu na slabost a umrtvující bolest, zbroj a velet dalšímu útoku, aby jeho muži, zbavení vůdce, nepropadli malomyslnosti a nezačali ustupovat.

Být sám se svými ranami, jizvami a starostmi patří k údělu vládců, učili ho – a Latydar uznal, že v tomto mu nelhali. Ale jakékoli předstírání odporovalo jeho povaze. Také proto, nejen kvůli vrozené výbušnosti, se navenek mnohdy jevilo královo chování nevypočitatelné.

Halýša převrátila Latydarův osamělý život vzhůru nohama. Najednou bylo všechno jinak. Jinak než dřív i jinak, než si Latydar představoval. Ale radoval se z toho.

Vstoupil do sálu Rady ve výborné náladě. Nechal Radu příliš dlouho čekat, poslali pro něj dobře před hodinou, a tak hledal na tvářích přítomných velmožů nepřívětivou zdvořilou výčitku. K svému údivu ji nenašel.

Promluvil proto k Radě nadobyčej blahosklonným tónem:

„Přicházím se zeptat trynské Rady, jak rozhodla ve věci korunovace mé manželky.“

Nejprve mu odpovědělo napjaté ticho. Jako kdyby lidé před ním dopředu nevěděli, na co se zeptá, a nepříjemně je překvapil. Jedna z žen sklopila hlavu. Kierys vypadal rozladěně a Latydarovu zraku rychle uhnul.

Král sklouzl pohledem k Veljaně, zaujímající čestné místo ve vyvýšeném křesle v čele poradního stolu, což příslušelo jejímu úřadu zemské správkyně a odpovídajícímu postavení v Radě. Veljana se dívala přímo na něj. Stažená ústa jí dodávala přísnosti a světlé oči vystupovaly z bělostného obličeje výrazněji než obvykle. Nedokázal se ubránit dojmu, že zjasněly, jak zjasní oči bojovníka před bitvou.

Zarazilo ho to.

„Rozhodli jsme tvé choti nárok na korunu nepřiznat, můj králi,“ řekla dívka zvolna a důrazně.

Přeslechl jsem se, proletělo mu hlavou – ale bylo zřejmé, že slyšel dobře. Nejprve to nemohl pochopit. Pak si připadal jako hlupák. Zbledl. V životě ho nikdo z jeho poddaných takto neponížil, aspoň se nedokázal upamatovat. Nevěděl, co by měl udělat.

Teď především nesmějí poznat, že mě uvedli do rozpaků, našeptala mu zraněná hrdost.

Chyběly mu zbraně k účinnému útoku, proto zvolil jako zkušený vojevůdce ústup. Prozatím. Otočil se ke své Radě beze slova zády a odešel ze sálu.

Rada čekala výbuch zlosti. Mlčenlivý hněv velmože zaskočil.

„Je čas začít se bát,“ ozvala se nakonec žena, která prve sklopila hlavu před královým pohledem.

„Nemyslím,“ odporoval Kierys. Ale jistý si tím tentokrát nebyl.

„Stalo se po právu,“ řekla Veljana pevně.

Halýša nebyla rozhodnutím Rady nijak udivená.

„Tušila jsem, jak to skončí,“ řekla muži s lehkým pokrčením ramen, které dodávalo, co nevyslovila: Nebylo moudré o korunu pro mě žádat, nedráždit je by bylo rozumnější, prosila jsem tě o to…

Latydara po dost dlouhé době popadl vztek a držel se ho. Král chodil komnatou sem a tam, jako rozzuřený medvěd v kleci, a div své rádce neproklínal. Rozhodně je nahlas počastoval nejedním nelichotivým přídomkem.

Halýša se ho nesnažila mírnit. Nemělo to smysl. Znala ho už, hněv brzy vyprchá. Pouze Latydara pozorovala – a najednou jí přišlo čehosi líto. Ne, nelitovala koruny, o niž nestála, bylo jí líto muže, kterého kvůli ní ponížili jeho lidé. Snad si dopředu přiznal, jak nesnadné bude přimět trynské rádce, aby jí věnovali náležitou úctu – podcenil je však a nenapadlo ho, kam až mohou zajít. Teď to věděl. Udělali, co se v trynské historii žádná Rada neodvážila udělat, zabránili králově manželce usednout na trůn.

Bylo jí smutno proto, že ponížili Latydara, ne že ponížili ji – a bylo jí smutno, že on se pro její ponížení trápí. Jsme-li spolu, jsme také dva na jednu bolest, jenže zároveň nám přibývá bolest toho druhého, palčivá bolest smísená s bezmocí.

Zlobila se na Radu – a zvláště na ty, jež Latydar považoval za své přátele –, zlobila se, že mu ublížili bez důvodu. A i když se navenek stavěla k celé věci vyrovnaně, potkat teď kněžnu Veljanu nebo vojevodu, stěží by dokázala zachovat vlídnou tvář, o což se navzdory jejich odmítavému chladu usilovně snažila v touze nepřipravit Latydara o lidi, kteří pro něj byli důležití. Které měl rád, ať už se stalo, co se stalo.

„Vyženu je do posledního!“ křičel právě Latydar. Vztekle smetl ze stolu cínový džbán s vodou, ten s třeskotem dopadl na zem a voda postříkala podlahu a blízkou stěnu. „Jsem král, nebo jejich šašek? Navykli si spoléhat na mou velkorysost. Vrážejí mi nůž do zad a baví se tím. A Veljana…, důvěřoval jsem jí! Tohle je beztoho její práce, ostatní by se neodvážili…, ani by je nenapadlo… To ona! Vrátí se, odkud přišla, do té své špinavé Taržice přeplněné hloupými urousanými ovcemi – a nebude už tady ze mě dělat pitomce!“

Sebral ze stolu pohár, tentokrát prázdný, a mrštil jím proti zdi. Halýša sebou škubla leknutím.

„Nech je být,“ ozvala se. „Využili svého práva. Pokud se jim pomstíš, vytknou ti zpupnost!“

„Jejich mínění mě nezajímá!“

„Někdy by možná mělo.“

„Zastáváš se jich? Ty? Zrovna ty!“

Zavrtěla hlavou. Hájit kohokoli z Rady ji ani nenapadlo.

„Jenom nechci, aby bylo všechno ještě horší.“

Řekla to bez jakéhokoli postranního úmyslu, ale rozohněný Latydar vyčetl z Halýšiných slov výčitku a obrátil se proti své ženě.

„Chceš mě snad kárat, že jsem se ti snažil vymoci, co ti patří? Mám všeho zrovna tak dost. Ještě ty se postav na jejich stranu a začni mi tady opakovat nějaké nesmysly o tom, že není třeba Radu dráždit, že po nich žádám příliš, když jsem si přivedl zemanku místo některé z jejich dcer a očekávám pro ni korunu… No, proč mlčíš? Povídalas mi přece dopředu, jak špatně to skončí – a tvůj prostomyslný manžel tě neposlechl a uvrhl tě do hanby!“

Halýša se mračila. Vstala z lavice u krbu, na níž doposud setrvávala téměř bez hnutí, a chystala se k odchodu.

„Můj manžel není prostomyslný,“ řekla, sama už dost nazlobeně, „pouze se občas chová jako nedospělý chlapec!“

S tím opustila komnatu – jen přes zavřené dveře slyšela, jak další pohár kovově třískl o zeď. Třásla se. Byla rozmrzelá. Neměla chuť Latydara toho dne ještě vidět.

Za oknem, nad zasněženou krajinou, pomalu v nastávajícím soumraku stoupal po obloze úplněk. Dlouze, uhranutě se zadívala na obrovský zlatý kotouč nad obzorem – a když se od něj konečně dokázala odtrhnout, padla na ni omračující slabost. Byla ráda, že lůžko už rozestlali a mohla hned ulehnout. Ani bělostnou spodní řízu nesvlékla, točila se jí hlava.

Spát, jenom spát…

Latydar nepřišel, dokonce neposlal žádný vzkaz. Pořád se zlobí? Pohádali se dnes poprvé. Ne, ne tak docela… Loni, byla taky měsíčná noc… A na jaře, když jsem ho odmítla…

Je mi smutno? Nevím, jsem tak unavená.

Usnula.

Úplněk svítil na lože a na zavřená víčka ťukal drápkem studeného paprsku.

Když Latydar osaměl, kupodivu rychle se ovládl. Posadil se do křesla, zády k oknu, natáhl nohy před sebe, ruce založil na prsou a s hlavou mírně skloněnou začal uvažovat.

Ovšem, uznal po chvíli, byla to moje chyba. Scházela mi trpělivost. Přinutil jsem své už tak rozkacené rádce opustit útulné domovy, příjemné nicnedělání u praskajících krbů, a pár dnů po zimním slunovratu zamířit do Kiřína. Ani nepřijeli všichni, tolik jsem pospíchal, že jsem těm vzdálenějším nedopřál dost času na cestu. Protože jsem se nemohl dočkat, až se pokloní Halýše, až jí vzdají náležitou úctu, až ji ozdobí královskou korunou. A přál jsem si dokázat jí samé, že se mýlí, očekává-li nepřízeň mých lidí. Choval jsem se jak zamilovaný blázen. Lepší bylo nechat uplynout pár měsíců. Dovolit panstvu, ať si zvykne na tu, kterou jsem si přivedl, umožnit jim, aby se vyléčili ze slepoty vzešlé z pošetilé, dotčené pýchy. Potom by sami museli prohlédnout, že Trynu se nedostalo mnoha tak dobrých královen, jako je Halýša.

Měl jsem ji poslechnout, když mírnila mou zbrklost.

A teď? Teď věru nevím…

Popravdě nejraději by se Latydar celé Rady skutečně zbavil – představa, že s nimi bude zase nucen zasedat nad záležitostmi království, se mu nelíbila ani trochu a rozčilovala ho. Pokud šlo o Veljanu, mísil se v něm vztek s lítostí. Ať se vrátí do té své Taržice a stará se napříště jen o prodej tamější vlny a o barvíře! Budu mít klid, opakoval si.

Ale jakmile první rozhořčení pominulo, Latydar věděl, že Veljanu vyhnat nedokáže – jako nedokázal neodpustit Kierysovi. Ano, svářil-li se s lidmi, které pokládal za své přátele, byl slabý, je-li to slabost – ustupoval v touze uchovat aspoň střepy toho, na čem mu nesmírně záleželo.

Vždycky byl stejný, kralevic, o něhož se matka nestarala a na nějž otec hleděl přezíravě, kralevic, který se nerad učil být sám. Stál o lidi, o jejich přízeň a přátelství, i když se nesnížil o cokoli z toho prosit.

A přece jsou střety, za nimiž ať se snažíš sebevíc, zůstanou z přátelství ubohé trosky. Mezi Latydarem a Kierysem ležel dnes zdvořilý chlad – a teď podobný ulehne mezi krále a jeho správcovou. Nic si nenamlouval.

Přátelství… A bylo vůbec jaké? Věřil jsem v ně – jenomže asi jsem opět pouze podlehl vlastnímu přání. Ale vyhnat ji – ne, to ne…

Nakonec zavolal svého panoše. Poručil přinést pergamen.

„Paní,“ napsal, „mým jménem poděkuj všem z Velké rady, že na mou žádost přispěchali do Trynovce, vzdávajíce se svého pohodlí. Nebudu je už potřebovat až do dalšího zasedání Rady. Toto jim vyřiď a také to, že jsou samozřejmě nadále hosty v mém domě, jak dlouho budou chtít. Tebe pak prosím, abys mne i mou choť zastoupila zítra na hostině pro Radu uchystané.“

Mladík s listem odešel – a teprve tehdy si Latydar uvědomil, že je už asi pozdě. Úplněk stál vysoko na nebi, nad mrazivou krajinou se vznášelo ticho rušené pouze zvuky města a za hradbami vlčím vytím a praskáním stromů v mrazu.

Panoš se vrátil záhy.

„Urozená kněžna z Taržice ti ze srdce děkuje, můj králi,“ vyřizoval s dvorskou úklonou.

„Ze srdce děkuje?“

Latydar se pousmál. Spravila se mu nálada, sotva si uvědomil, že od chvíle, kdy odešel, trnuli velmožové obavou, nakolik je postihne královský hněv. Pocítil zadostiučinění. Vyvedl jsem je z rovnováhy, říkal si s kapkou samolibosti. Jestlipak už se Veljana nechystala k odjezdu do Taržice? Latydar se usmál podruhé. Nakonec bude všechno, jak má být. Ještě sami přijdou nabídnout Halýše korunu!

„Zjisti mi, co dělá moje manželka,“ přikázal pážeti.

Mládenec byl zpátky brzy.

„Vznešená paní spí, vzácný králi.“

„Cože? Tak časně?“

„Její služebná říkala, že paní odešla do své komnaty hned poté, co jste se rozešli. Vypadala prý vyčerpaně.“

Latydar se zarazil. Dobrá nálada ho vmžiku opustila. Poslal páže pryč mávnutím pravice a přešel několikrát po komnatě sem a tam, jak míval ve zvyku, když se zlobil – a teď se hněval sám na sebe. Zatímco přemítal o tom, jak zúčtuje se svou Radou, stačil na hádku s Halýšou téměř zapomenout.

Křičel jsem na ni? Jistě! Jestli by mě kdy napadlo, že bych se na ni dokázal osopit!

Nevybavoval si přesně, co jí pověděl. Ale odešla na lože ještě před setměním – a smutná byla…

Musel se přesvědčit, zda alespoň klidně spí – a ukonejšit tak rozjitřené svědomí. Ostěním krytá dvířka, spojující komnaty královy s ložnicí jeho ženy, lehoučce cvakla. Latydar tiše zamířil vzhůru po úzkém točitém schodišti a mihotavý plamínek svíčky roztančil na kamenných zdech králův spěchající stín.

Všude dokola se povalovala lehká mlha, prozářená měsícem. Obrysy stromů a keřů, skalisek rozesetých v rozlehlé pláni, kamenů, vysokých, vysokánských trav, siluety vlků, sov kroužících nízko nad zemí, to všechno z oparu vystupovalo náhle, stříbřitě, měkce.

Poblíž zaslechla zurčení pramene. Neznala tu krajinu, a přesto jí nebyla cizí. Všechny noční krajiny se skrývaly v této jediné, nádherné, bohaté, bez lidí. Ano, bez lidí. Já přece nejsem člověk! Jsem duše stromu, a jsem vlčice, a noční dravec na neslyšných křídlech. Já jsem částečka nekonečné pláně okolo, nekončící noci, v žilách mi proudí ne lidská krev, ale světlo luny. Mlha mě neskryje, nebudu-li chtít – a budu-li, i za nejjasnější noci se ztratím každému všetečnému pohledu.

Luno, má luno, měsíci, který jsi setřel můj stín mocnou dlaní. Jsem bytost beze stínu…

Kráčela tou prozářenou mlhou, a potom běžela. Běžela na čtyřech vlčích tlapách vnímajíc vůni noci, čeřenou letem lišajů, netopýrů a jejím vlastním šedým chvostem.

Krásná, krásná noci, šťastná nad samo pomyšlení!

Tříštěny, zmalátnělé mlhou ji doprovázely nějaké hlasy a prastará slova zpívaná polozapomenutým jazykem damalských otců. Útržky.

Kdysi dávno – tak dávno, že už si ani nepamatuje, zdali je to pravda – by je dokázala spojit a doplnit. Ale tehdy ještě nebyla vlči­cí, sestrou luny a půlnocí, to ještě za sebou vlekla stín. Teď už by neuměla zpívat jako lidé – a nechtěla.

„A byla jedna krásná panna,
obloha jarní, nocí vraná…“

Zaklonila hlavu a v zešikmených zorničkách posazených po stranách obličeje ji bodl svit hvězdy, na špici zobáku Prvního sokola.

„… a byla jedna krásná paní,
v obilných lánech čekal na ni…“

Noční tvorové ji vítali, patřila k nim.

Pláň, co se zdála nekonečná, narazila na úpatí žulového skaliska. Tak snadno se mi dosud nedýchalo! Pod nohama oblázky a písek, rychle vzhůru, vodu, vodu slyším! Ne, voda nezpívá, voda jen zní. K čemu by voda potřebovala slova, k čemu bych je potřebovala já?

„A byla luna, luna stálá,
sedmkrát sedmá paní vzala
z lidského na svůj svět…“

„… už nevracej mě zpět,“ zatoužila vlčice. Tmou se rozlehlo táhlé zavytí.

Moje. Na vrcholku holé šedé skály. Pode mnou otevřený kraj. Lesy, a kopce, louky, jezera, bezejmenná krajina nejkrásnějších jmen. Hluboko, hluboko pode mnou se rozprostírá – a nad ní tolik prostoru pro ptačí let. Kde jsi, vlčice?

Volá kdosi? Snad volá mě? Snad volá vlčici, kterou jsem před chvilkou opustila? Ne, mě ne, ani vlčici – nějakou ženu volá!

Nevolej, nevolej, ruší mě tvé volání!

Nevidíš, pučí mi křídla! Proklubávají se. Už! Už mým peřím vánek prochvívá! Roztáhnout měkké, měkoučké perutě, nad propastí… Pohnout jimi, tak… dopředu a zpátky… Mrazivý chlad najednou dýchl do mé tváře, čechrá chmýří nad dravčím zobanem. Smrtelný chlad! Uletět mu! Odrazit se…

Nedokázala vzlétnout. Kdosi ji zadržel. Člověk. Lovec kladoucí pasti, nastražující lep a sklopce, s vábničkou u pasu. Odvěký nepřítel. Nechce ji pustit na svobodu, nechce jí dovolit vznést se nad jezera a lesy, nad prosvícené cáry trhající se mlhy.

Bránila se mu ze vší síly, zoufale. Vlčice, půlnoční pták, bytost, již nezná jménem nikdo ze smrtelných. Prala se s ním. Naříkala, hrozila. Přemohl ji…

„Halško, Halško! Pro všechno na světě, vzbuď se!“

Koho to pořád volá? napadlo ji. Je tady ještě někdo mimo nás dva?

Potom se probudila.

Stála bosá ve své komnatě, u otevřeného okna, z něhož ledově táhlo, a ten, s kým tak usilovně zápasila a kdo ji teď držel v náruči pevně, div ji neudusil, byl její muž. Na podlaze v bledém, podivně posměvačném úplňkovém světle, zahlédla odhozený svícen se zhaslou, zlomenou svíčkou.

„Co se děje?“ zeptala se překvapeně.

„Konečně ses probudila!“ Z Latydarova hlasu zazněla úleva. „Přišel jsem za tebou – a ty… stála jsi přímo v otevřeném okně, na té kamenné lavici… a vypadalo to, že každou chvíli skočíš dolů… Volal jsem na tebe, a tys mě vůbec neslyšela! Spala jsi! Nemohl jsem tě vzbudit. Strhl jsem tě k sobě v poslední chvíli, bránila ses…“

Vzpomínal s nezastřenou hrůzou. Chvěl se rozrušením a vypadal vyděšeně. V životě ho tak neviděla. Opatrně uvolnil objetí. Natáhl se a prudce zavřel okno zející nad propastí hradního příkopu.

Teprve pak si povšimla, že mu po skráni teče krev. Pohled na tmavý pramínek ji konečně úplně probral.

„Latku! Ublížila jsem ti!“ I ona se po celém těle roztřásla. „To ten měsíc! Bojím se ho, nosí mi divné sny… Ublížila jsem ti…“

„Všechno je v pořádku, Halýško moje. Neplač!“

Sebral z truhlice plášť, který tam večer bezmyšlenkovitě pohodila, a zavinul ji do něj. Nechala ho, téměř neschopná pohybu. Ze sna, z něhož byla před okamžikem vytržena, si nedokázala vybavit už vůbec nic. Zato měla strach. Nejen z úplňku – sama ze sebe. Ten šrám na mužově skráni, to krvácející škrábnutí připomínalo zlé znamení. Znamení jakéhosi neznámého prokletí.

Latydar ji balil do hřejivého pláště a něco přitom konejšivě povídal. Nevzchopila se k odpovědi. Potom ji vzal do náruče a odnášel do svých komnat jako nemocné děcko. Neodporovala mu. Stále se trochu chvěl, ačkoli jeho úlek pomalu odezníval.

Halýša se vzpamatovala, teprve když ležela vedle Latydara v kožešinách. Opřela mu hlavu o prsa a s ulehčením usnula.

Latydar spát nedokázal. Hleděl do tmy a naslouchal ženinu oddechování, dokud nezačal blednout východní obzor.