Osmá kapitola

Loď, vezoucí v podpalubí královského zajatce, vplula do bouřky. Moře si s ní rozmarně pohrálo, severovýchodní vítr při prvním nenadálém nárazu utrhl plachtu a potom zvesela polámal stěžně. Vichřice zahnala poškozenou kocábku, bez ustání zalévanou obrovským syčícími vlnami, daleko ze směru plavby. Zahodila ji nakonec jak hračku, která už omrzela, mezi útesy jednoho z neobydlených ostrovů, sřetězených do širokého, lodím nebezpečného oblouku. Rozemští jim přezdívali Běloskalí, námořníci v Trynu nazvali sou­ostroví Královský luk. Skutečně totiž připomínalo dlouhý válečný luk, s napjatou tětivou drobných ostrůvků a osamělých útesů, útočně obrácený proti vzdálenému rozemskému pobřeží.

Dát loď jakž takž do pořádku zabralo dost času. Náraz na skaliska poškodil pravobok, takže propouštěla vodu a vydat se s ní na nejméně pětidenní plavbu, která teď k rozemským břehům zbývala, by se odvážil leda blázen, hlupák nebo sebevrah.

Ostrov naštěstí nabízel vzrostlé stromy nutné k opravě. A nechyběla tu ani voda a zvěř, zátoka plná ryb. Dokázal poskytnout dobré útočiště – a jistě je neposkytoval poprvé. Na závětrné straně pomalounku chátrala desítka příbytků vystavěných z kamení, se střechami pokrytými travním drnem. Ti, co tady ještě nedávno žili, připluli nejspíš z Rozemska na některé z lehkých, výborně ovladatelných lodí, která si z útesů a mělčin mnoho nedělala, a našli zde ochranu před svými krajany a jejich zvůlí.

Zatímco válka trvala, den co den někdo z uprchlíků vystoupil na pobřežní skály a hleděl pozorně k neviditelným břehům rodné země, jestli se loď nevrací. Až do chvíle, kdy se skutečně vyhoupla nad obzorem, štíhlá a pohledná, na přídi usměvavou dívku s věncem stepních květin ve vlasech, a vezla míarským vyhnancům zprávu o svobodě. Která to byla? Gazela, Hanuer, Buřňáček nebo Eistha Char? Jedna z nich. Vzala všechny zpátky domů.

A příbytky z kamení a travních drnů tu zůstaly. Opuštěné v radostném chvatu. Na stole dosud leží náramek s modrými kamínky a v koutě starý plášť, u ohniště se povaluje zašlý koníček vyřezaný ze skvrnitého dřeva stromu synrach, jenž roste ve stepích středního Rozemska. Venku přede dveřmi, u samého prahu pohozená hliněná miska – jako by ji právě odložila pracovitá ruka. Po nesčetných zimních lijácích a letních horcích miska pukla, dno vypadlo a prasklinou se prodírají výhonky šarlatového břečťanu. Už se přichytily na dveřních veřejích, plazí se do výšky, do široka…

Když za dva týdny Latydar a jeho věznitelé odjížděli z ostrova, po oblině rozbité misky stékala voda vysrážená na břečťanových listech. A v jižním vánku letos poprvé dýchl na ostrov náznak přicházejícího jara.

Únor končil a s ním i zdejší krátká deštivá zima.

Přistáli u opuštěného úseku pobřeží asi sedm mil od přístavního města Utharu. Loď Trynské vyložila a spěšně odplula. Pobřežní skály okolo byly proděravělé menšími i většími jeskyněmi. Vhodnější úkryt by se v okolí našel stěží. A Médorg z Dybna úkryt pro svého zajatce hledal, nechtěl, aby se o něm příliš vědělo. Zahlazoval za sebou stopy, jak se dalo.

Služebníci, kteří mu pomáhali v Trynu, patřili k nejhorší sebrance, jaká se v zemi dala najít, nad jedním každým z nich visela hrozba oprátky. A tak jen přivítali odvážný záměr, který jim otevíral cestu ze země, v níž jim hořela podobně jak bývalému správci půda pod nohama. Navíc měli naději na slušnou odměnu. Museli ale Médorgovi z Dybna odpřisáhnout, že zachovají v tajnosti, kdo vězeň je. V Rozemsku se nesměl nikdo dozvědět, koho s sebou vezou – až na člověka, jemuž chtěl Médorg z Dybna svého vězně darovat výměnou za záruku ochrany u jeho dvora. Ten člověk byl Atham-Seg z Liščí soutěsky, kníže ze vzdálené vedlejší větve Karai-Dharova rodu.

Médorg z Dybna tohoto velmože nikdy neviděl, slyšel však o něm dost. Předně to, jak usiloval po válce o uprázdněný trůn a o ruku Karai-Dharovy dcery. A také o zášti, kterou Atham choval k nynějšímu vladaři – nejenom proto, že Dharid-Nyr získal, co bylo Athamovi odepřeno, ale hlavně proto, že hned po nástupu na trůn přinutil pána Liščí soutěsky vrátit zboží a majetky, jež někdejší Karai-Dharův velitel zabral během války svým sousedům, kteří byli jako míarští neprávem obviněni z vlastizrady a museli z Rozemska uprchnout.

Atham-Seg slíbil vladaři pomstu a čekal na příležitost. Čekal už dlouho a s ubíhajícími lety, v nichž se Dharid-Nyrova vláda upevňovala, mu naděje ubývalo. Nepřestával však štvát proti panovníkovi nejzavilejší karaidharovce, živil v nich chuť získat zpět nejprve otřesené, nyní ztracené postavení. Ostatně nebyl sám, koho mladý vladař donutil vydat alespoň část lupu navracejícím se míarským utečencům.

Rozhodně kvůli Athamovi zůstával kraj mezi Východním Jezeřím a Ryethovými vraty výspou neklidu a zloby, oštěpů dennodenně ostřených, mečů i aseganů přichystaných k útoku. Atham-Seg sice proslul odvahou, zároveň byl ovšem příliš chytrý na to, aby vystoupil proti vládci otevřeně. Dharid-Nyra zdaleka nepodporovali jenom jeho míarští souvěrci, neboť byl spravedlivý a v zemi nastolil pořádek. Navíc si dokázal s nepřáteli poradit, a trestal-li, nebýval útlocitný. Moc Dharidova trůnu vůčihledě rostla. A proto Atham-Seg doufal, že mu osud nebo démoni přinesou zbraň účinnější než asegany.

Médorg z Dybna předpokládal, že velmož z Liščí soutěsky dostatečně ocení tak mimořádný dar, jakým je královský zajatec z nepřátelské země. Dětinsky se kochal představou hodiny, v níž on, trynský kníže, stane před knížetem rozemským a nabídne mu dar, a to dar, který má podle Médorgova přesvědčení ohromnou cenu. K nohám Athama-Sega bude položen Kornelakův meč, který zatím pán z Dybna pečlivě schraňuje zabalený do kusu vlněné tkaniny převázané řemenem, dokud nepřijde čas zdvihnout jej coby důkaz. K nohám meč, na dlaň královský pečetní prsten.

Atham-Seg bude mít možnost sám v klidu zvážit, jak zajatce využít pro své záměry. Kdyby o zajetí trynského krále věděla půlka Rozemska, snížilo by to hodnotu Médorgova daru. Kromě toho, říkal si pán z Dybna, kdovíkdo by po královském vězni zatoužil, kdovíkdo by si také přál smrt vítěze v potupně prohrané válce! Někdo jistě – a to by pak stálo život nejenom Latydara Kornelaka, ale s ním ty, kteří jej provázejí. Už tak bylo poněkud hrozivé projíždět poválečným Rozemskem jako Trynčan. Médorg z Dybna tedy úzkostlivě skrýval jméno svého vězně už na lodi.

Latydar sám by jistě v nestřežené chvíli snadno mohl všechno před Rozemskými prozradit, velice dobře však chápal, že by mu to k ničemu dobrému nebylo. Médorg z Dybna tedy nemusel mít strach.

Po přistání poslal dva ze svých lidí do Utharu nakoupit koně a vhodné nenápadné ošacení. Sám hloubal nad mapou a snad posté rozvažoval, kudy nejlépe putovat.

Latydar pozoroval přípravy a myslel si o nich své. Potvrzovalo se stále víc, že Médorg z Dybna si v Rozemsku neví rady, z jazyka uměl pouhých pár slov a jeho lidé na tom byli podobně. Jenom tři z desetičlenné družiny se dokázali domluvit – ale za Rozemské by je pokládal snad jedině nedoslýchavý. A přitom cesta na severovýchod bude daleko obtížnější, než se trynskému velmoži zdá. Rozemsko je divoké – muži jako Atham-Seg rozdávají často smrt a jen málokdy ochranu a přízeň.

Latydar navíc nevěřil, že by měl pro někoho v Rozemsku význam jako zbraň proti komukoli, natož proti silnému vládci. Ať mě povedou, kam povedou, vždycky to bude nejspíš na smrt, říkal si. Rozemští těžce snášeli svou porážku, rádi využijí příležitosti přiložit na dosud čerstvou ránu chladivou mast. Obtočit trynskému králi provaz kolem zápěstí, přivázat ho ke koňskému ocasu a nechat ho uvláčet, nenajdou-li něco zábavnějšího, by byl jistě dobrý lék na zraněnou pýchu pro mnohého zdejšího šlechtice i pro samého vladaře. Copak mohl Dharid-Nyr zapomenout na střet pod yzarskými hradbami, z něhož vyšel poražen? Latydar tehdy po právu vítěze odjel na jeho hřebci… Jediné, proč se bude kdokoli v této zemi radovat, že mě vidí, jediný důvod, jenž může Médorgovi z Dybna přinést odměnu, je neukojená žízeň po pomstě.

A že neuhasla, Latydar nepochyboval.

Zbývala jenom naděje na útěk. Té se nevzdával. Střežili ho sice pečlivě a téměř nezbavovali pout, jenže budou putovat stepí, divokou, neznámou stepí – ledaco se může přihodit. Stačilo zůstat ostražitý.

Médorgovi lidé vyslaní zrána do přístavu se vrátili oklikou až navečer. Vedli dvanáct jezdeckých koní a nákladní mezky, obtížené vším, co bylo na cestu potřeba. Nakoupili dlouhé kabátce, úzké nohavice, šuby z kravských koží a čapky zdobené peřím, které se dokonale hodily, budou-li chtít předstírat šlechtickou družinu mířící za nějakým mírumilovným cílem.

Zároveň s sebou přivezli z přístavu zprávy. V Utharu kotvil vanedský kupecký koráb. Během plavby z Viataru, vanedského sídelního města, se vždycky několik dnů zdržoval v trynských přístavních městech. Tentokrát v Sinu, kde Vanedští nakupovali vyhlášené zlatostranské víno, po němž bývala na rozemských trzích sháňka. Na rozdíl od Médorgem najaté bárky, která se dostala do bouře a ztratila kvůli ní skoro tři týdny, vanedským kupcům počasí i vítr přály, a tak třebaže vypluli ze Sinu deset dní poté, co opustila trynské břehy Médorgova loď, přistáli v Utharu už před pěti dny. A zprávy, jimiž vanedští kupci v krčmě připláceli místním za pohostinství, skutečně stály za slyšení.

„Cože, kralevic je mrtvý?“ Médorg z Dybna trochu nevěřícně povytáhl obočí. „To bude nějaká báchorka!“

„Ne, pane, žádná báchorka. Zabil prý ho veliký vlk. Tryn je vzhůru nohama. Šlechta se skoro bouří. Rytířstvo obviňuje knížata, že na tom nesou nějaký podíl. Co nevidět – pokud se tak už nestalo – si nižší šlechta vymůže přístup do Rady, která má určit, kdo bude teď v Trynu vládnout. V zemi je pořádný zmatek…“ Služebník vypravoval hodnou chvíli. Přidával podrobnosti, co si kdo myslí, co se prý povídá…

„Takže Trynští nevěří na náhody,“ řekl Médorg z Dybna, když muž skončil, „a přece náhody se rády tu a tam sejdou. Rozhodně by stěží někdo mohl tvrdit, že za všechno nesu zodpovědnost já.“ Tiše se tomu zasmál a otočil se k zajatci: „Slyšels, můj vzácný pane? Tvůj syn je mrtev.“

„Lež na lež!“ Latydarův hlas zněl podivně.

„Není to lež. Tak skvělou historku by si vanedští kupčíci nevymysleli. Pověz, co ty na to? Chlapec je mrtvý, ať se to stalo jakkoli, vlk, pes nebo lidská ruka – a tvoji přátelé se teď porvou o trůn a korunu. Škoda že se na to nemůžu podívat zblízka.“

Latydar mu neodpověděl. Odvrátil obličej do stínu. Neodpověděl, ale věřil mu. Stejně jako mu věřil, když Médorg z Dybna před časem tvrdil, že neví nic o Halýše. Ten člověk neměl ve zvyku lhát a taky lhaní nepotřeboval.

Chlapec je mrtvý, i Halýša je mrtvá… Všechno, čím se Latydar těšil, bylo tedy jen uhýbání před skutečností. Uhýbání – tomu se taky říká naděje? Zavřel oči. Celou noc pak proležel bez pohnutí, čelo na složených rukách, tváří k zemi čpící řasami a rybinou. Obklopovala ho neproniknutelná tma a před jeskyní mořské vlny rachotily po kamenité pláži, přepočítávajíce ve svém zániku oblázky. Latydar jejich hukot nevnímal.

Už nejméně dvakrát za život stanul na samé hranici smrti a viděl Brány soumraku, jak se před ním otevírají. Dnes však cítil, že skutečně zemřel – jen jeho duše zůstala uvězněná v těle, které bylo k uzoufání silné a mladé, nechtělo ji propustit. Volal v duchu k Otci světel, a jeho volání se k němu vracelo jakoby ozvěnou odraženou o pekelnou hráz. Zdála se nepřekonatelná. Netušil, jak by mohl dokázat ráno vstát a vsednout na koně.

A přece vstal. Svítáním šedla obloha, zoufalství otupělo a leželo na duši podobné mlýnskému kameni. Ale rozum neotupěl a odhodlání dostat se za každou cenu zpátky do Trynu kupodivu s přibývajícím dnem sílilo.

Médorg z Dybna se probudil v dobré míře. Hloupě žertoval na úkor svého vězně. Do záplavy zraňujících podlostí zaplétal vznešená dvorská slovíčka. Snad se už viděl zase v krumplovaném nákladném šatě, nepřehlédnutelný, nezbytný muž honosného knížecího domu.

Latydar neříkal nic. Za tu noc, jež minula, se mu na tváři usadil zvláštní cizí výraz. Když si ho Médorg později všiml, pocítil letmý neklid. Najednou měl dojem, že nehledí na Latydara Kornelaka, kterým pohrdal, ale že se dívá na krále Lutavise, toho mocného neúprosného vládce, s nímž si není radno hrát. Nebyl tak nepodobný svému otci, Latydar, Lutavisův syn, jak si mysleli lidé, a bolest to na něj prozradila.

Syrový vítr vrhal jezdcům déšť do tváře. Nízké osení na polích, měnících k nepoznání před pár lety ještě téměř neobývanou přímořskou nížinu, se ostře zelenalo, mladé, právě rašící stromky oliv, tu a tam vysazené na mezích a okolo cesty, stříbřitě prosvětlovaly sychravý den. Všechno vyhlíželo šedozeleně a zelenošedě, až na trsy tři palce vysokých a pro trynské oči nezvykle velkých rozemských ladoněk, které se podobaly rozverným cákancům temně modré barvy v přísně podmračené tváři březnového dne.

Doma není po jaru nejspíš ještě ani památky, napadlo Latydara. Kopce a lesy, úvaly pod sněhem, za noci vlčí vytí, jen v nížinách a u moře už se sníh asi mění v břečku a půda toužebně voní. Ale brzy začne tát všude, Modrava se požene od horských úbočí na jihu k moři zdivočelá, zakalená, nebezpečná, zalije pobřežní bažiny, potopí ostrůvky v ústí, že je budou prozrazovat pouze koruny bažinných vrb a místy skupinka uschlých vytáhlých klasů loňského rákosí vyčnívající nad vodu. A na vzdáleném návrší, jako by se vznášel na mlze, již stvořilo tání, Trynovec…

Špatná stezka, po níž cestovali, byla rozbahněná. Bláto čvachtalo pod koňskými kopyty, každou chvíli některé zvíře uklouzlo. Jezdci měli zastříkané nohavice i pláště, déšť nepříjemně chladil. Ustal teprve k poledni. Vítr naopak zesílil a stočil se, vanul teď od severozápadu a ztratil něco ze své mrazivosti. Obdělaný kraj pozvolna přecházel do původní stepi. Kvečeru druhého dne je obklopila už jenom ona. Nezkrocená, pyšná, samý šelest a samé loňské stéblo, samý šustot a samé větrné vanutí, na oblinkách jinak rovné země hájek nízkých stromů u pramene, v dálce hukot říčního proudu a na jižním obzoru hrazená ves, poslední výspa obydleného přímoří, poslední osada široko daleko. Cesty z krajiny vymizely. Pěšinky v trávě se klikatily zdánlivě odnikud nikam, ve skutečnosti vedeny čísi vůlí, ale ne vůlí lidskou.

Narazili na hejno nějakého druhu dropů a jeden z Médorgových mužů dva ptáky zastřelil. Stmívání ve stepi, oheň, posykávání tuku z opékaného masa. Chlad pronikající až na kůži a neznámé šustivé zvuky okolo. Latydarovi byly mnohé povědomé. Vyštěknutí lišáka, sotva slyšitelné zhoupnutí vzduchu pod sovím křídlem, naříkavé povykování ptáčka, jemuž Rozemští říkají žalostník a který je na rozdíl od svého sytého, strašidelného křiku nenápadný, podobný drobné hrudce hlíny s černýma rudě obkrouženýma očima. Step. Latydar ji poznával po hlase. Pro jeho věznitele však byla cizí. Neudivilo by je, kdyby se z ní zčistajasna vynořil nevídaný démon a zastavil se ve světelném kruhu u jejich ohniště. Cítili se nejistě a každou chvíli kradmo pohlíželi na rozemského průvodce, kterého Médorg najal v nevelké osadě za Utharem, jako by potřebovali načerpat nalomený klid ze samozřejmosti jeho počínaní.

Latydara únavné hodiny v sedle a bolest ve staré ráně na boku, kterou vyvolalo strádání během zajetí a notně přiživilo vlhké počasí, během dvou dní dokázaly probrat z otupělosti, v niž se proměnilo počáteční zoufalství. Zase uvažoval jasně a bystře.

Nejprve se musím vrátit domů. To bylo hlavní, na co se upjal celou vůlí. Vrátím se do Trynu a pak se uvidí. Dozvím se pravdu, i kdybych ji musel hledat do konce života. Najdu ji – a teprve potom začnu oplakávat mrtvé, ne dřív, ne dřív. Proč bych měl bezmezně věřit tomu, co mi s takovou chutí vypravuje nepřítel?

Tvrdohlavě se chytil znova nalezené naděje a zakázal si napříště se jí vzdávat.

Dnes nebudu uvažovat, co všechno se mohlo a nemohlo stát, co se stalo a nestalo, až později, až jindy, opakoval si zarputile, kdykoli se mu v příštích dnech a týdnech srdce sevřelo vzpomínkou a bolestí.

Médorg z Dybna zůstal i ve stepi opatrný. Vždycky poručil zbavit zajatce pout pouze na chvíli, a zatímco Latydar jedl, nespustili z něj hlídači zrak. Celou noc se střídali na stráži. Pokud se týká mého útěku, mohli by si tu námahu ušetřit, myslel si Latydar. Uprchnout teď by byla hloupost. Dostat se z Rozemska do Trynu bylo sice nejrychlejší na palubě nějaké lodi, ale ne pro cizince bez peněz, zato s pronásledovateli v patách.

Navíc by musel kdovíjak dlouho a kdovíkde čekat na vanedskou nebo jinou loď cizích kupců. Rozemští mořeplavci se neodvážili v trynských vodách ani ukázat. Zákaz, který přetrval válku a znemožňoval jim přiblížit se Trynu pod hrozbou přísných trestů a zabavení lodi, uvolňoval ruce trynským kapitánům. Žádný by si ne­odepřel potěšení provinilou rozemskou loď zajmout a její posádku dohnat před soud, když už by ji rovnou neposlal ke dnu, vykonávaje rozsudek z vlastní vůle a přísněji, než dovolovalo zemské právo. Mít Rozemští velké, mocné koráby, snad by se obávali Trynských méně. Většinou však vlastnili lehké štíhlé lodice, kterým při střetu zbýval pouze rychlý ústup. Přesto by zdejší bezpochyby dokázal najít kapitána, který k nebezpečným břehům zamířil už nejednou. Zdejší ano. Ovšem Trynčan, co může platit jen přísliby do budoucna, si musel poradit jinak.

Proto Latydar cestu po moři brzy zavrhl. Věděl, kam ho Médorg z Dybna veze, a dobře si spočítal, kudy budou muset jet. Rozhodl se, že se o útěk pokusí někde mezi dhérskými brody a Ryethovými vraty. Odtamtud byla na dosah krajina, kterou buď znal, poněvadž v ní během války stanul se svými vojsky, nebo si ji dokázal dost přesně představit. Poputují přes Dhéru, kolem Sedmibranní, přímo na severovýchod. Než se dostanou na území Atham-Sega, bude nutné napnout všechny síly a za každou cenu utéct.

O tom, jak se protluče nekonečnými mílemi stepi až k hranicím, zatím nepřemýšlel. Snadné to nebude, ale hlavně aby už držel osud zase ve vlastních rukou. Nad rozemskou stepí vyjdou noc co noc souhvězdí a ta ho povedou, spolehlivě a bezpečně. Latydar v nich umí číst.

Po čtrnácti dnech se začal jednotvárný vzhled stepi proměňovat. Zpestřel množícími se háji stromů synrach a skupinami ostnatých keřů nasazujících právě na květ. Zvlnil se a z trávy častěji a častěji vystupovaly bělošedé balvany. Na některých – kdysi pravděpodobně vyznačujících hlavní cestu k Sedmé bráně – bylo znát stopy dávného opracování, deštěm, větrem, sluncem i sněhem zvětralé a napolo smazané ornamenty, většinou zobrazující okřídlené koně a hady s lidskými hlavami, erbovní znamení sedmibranských držav. Tu a tam se dalo přečíst pár do kamene vytesaných písmen, ale slova by z nich už sotva kdo složil.

Osmnáctého dne navečer překročili brody na řece Dhéře. V těch končinách se uchýlili z přímého směru, aby se nepřiblížili k Yzaru víc než na vzdálenost čtyř, raději pěti dní jízdy. Na jižní obzor se vyhoupl obrys bělostných skalních věží. Bludiště úzkých průsmyků, soutěsek, údolí a vznosných neschůdných stěn, ve svém středu skrývající nevelké, zato nedobytné město – Sedmou bránu, kterou nikdy nikdo nepokořil. Pouze jedinkrát hrozilo městu zničení a tehdy je zachránil Thanrym.

Čas k Latydarovu útěku dozrál. Blíž k trynským hranicím už se v následujících dnech nedostane.

Ostražitost Médorga z Dybna hodně polevila. Dokonce na noční hlídky přestal být přísný. Podlehl mylnému pocitu bezpečí, jejž vyvolávala naoko téměř vylidněná okolní krajina. Párkrát zahlédli pastevecké rodiny a jejich stáda, a to bylo vše. Pokud se s nimi přímo setkali, přistupovali pastevci k domnělé rozemské šlechtě s hlubokou, poddanskou uctivostí. Když nebyli osloveni, pouze zdravili projíždějící s pokorně skloněnými odhalenými hlavami. Strach, že by se snad zajatec mohl pokusit o útěk, Médorga postupně přešel. Dával Latydarovi svazovat ruce vpředu, ne už za zády – a milostivě tak dopřával vězni větší pohodlí.

Navíc ho ukolébala náhlá králova povolnost. Kornelak se choval s podivem mírně. Od počátku zajetí byl málomluvný – teď však mnohdy za celý den nepronesl téměř ani slovo. Vzdal se dokonce docela urážek a výpadů, jimiž dřív svého někdejšího správce nejednou zvysoka počastoval a které trynského velmože bavily svou chlapeckou mnohomluvností. Médorg z Dybna brzy dospěl k přesvědčení, že zpráva o smrti syna mladého krále zcela zlomila. Že se vzdal a propadl nezájmu o cokoli, co se s ním děje nebo dít bude.

Latydar Médorgův dojem pečlivě, nenápadně podporoval. Zatímco však na pohled lhostejně klonil hlavu k zemi, nic mu neuniklo. Proto když se osmnáctého dne zastavili na noc u pramene v synrachovém háji, věděl přesně, jak se při trošce štěstí dostane k nejvytrvalejšímu koni a k věcem, které bude na útěku potřebovat. Čekal pouze na náhodu, která mu umožní zbavit se pout. Doufal v ni a toho dne mu skutečně popřálo štěstí. Přímo vedle místa, kde se utábořili, měl jeden z velkých kamenů nezvykle ostrou hranu. Letos v zimě ho asi rozpůlil mráz a lom dosud deště neohladily, sněhy nezaoblily. Nebýt si Médorg z Dybna úspěchem své věci a zajatcem čím dál tím jistější, musel by si toho všimnout. Takto ale Latydarovi nikdo nebránil usadit se po večeři na dva kroky od puklého balvanu. Svázali ho, nebezpečí však nepostřehli.

Těžko skrýval rozrušení. Už aby padla tma, už aby usnuli…

Ve větvích synrachu se ozvalo strašidelné naříkání žalostníka, soumrak se prohluboval.

Prodloužené stíny se už smísily s tmou a po slunci zbyl pouhý šarlatový pruh skřípnutý mezi obzorem a ocelovými cáry mraků. Tehdy zaslechli dusot několika koní. Mířili k nim ze stejné strany, z níž sami přijeli. Médorg i jeho muži vyskočili a chopili se zbraní. Latydar pozorně zdvihl hlavu.

Jezdci se přítomnosti lidí u pramene nezalekli, bezstarostně zarazili koně teprve v kruhu světla vrhaného ohněm. Byli pouze tři, což Trynské poněkud uchlácholilo, a navíc vypadali mírumilovně. Šlo jim očividně jen o to, napojit koně a odpočinout si po cestě. Vedl je širokoplecí chlap, na první pohled starý válečník. Latydar takové pamatoval a na rozdíl od ostatních okamžitě zostražitěl, ačkoli se trojice chovala důvěryhodně a zdvořile.

Seskočili z koní. Velitel smekl vlčí čapku zdobenou křídly stepního holuba stříbráka a velkým safírem. Levou stranu obličeje mu hyzdila velká zarudlá jizva a chybělo mu ucho.

„Buďte zdrávi,“ řekl a obřadně se poklonil. „Dovolíte-li, utáboříme se tu s vámi. V otevřené stepi je dnes na pohodlný odpočinek trochu větrno.“

Koruny stromů se skláněly, skřípějíce v nárazech větru, a plameny sebou divoce škubaly jako na potvrzení cizincových slov.

Muž mluvil rychle a Médorg ani jeho lidé mu skoro nerozuměli. Rozemský průvodce musel všechno tlumočit.

„Cizinci?“ zeptal se příchozí s podivem, který podle Latydarova názoru jenom předstíral. Vždyť zkušené oko mohli Trynčané těžko zmýlit, byť by na chvilku. „Vítejte v naší zemi!“ Znova se jim uklonil, tentokrát ještě uctivěji, až zametl čapkou zem. Pak se narovnal a dodal s co nejpřátelštějším úsměvem: „Rád se potkávám s cizinci. Jsem Vyah z Havraní brázdy, šlechtic, družiník Atham-Sega, knížete Liščí soutěsky.“

Jméno velmože, k němuž cestovali, vyneslo Vyahovi a jeho průvodcům bez dalšího váhání Médorgovu důvěru. Přivítal návštěvníky s neskrývaným potěšením.

Jezdci usedli u trynského ohniště jako milí hosté. Byli oblečeni v dlouhých šubách z kravských koží, po způsobu polodivokých šlechticů, vzešlých vesměs docela nedávno z pasteveckých stanů, pošitých polodrahokamy a se stříbrným, honosným vyšíváním. Přivezli s sebou čerstvě uloveného jelena. Zatímco se maso peklo, hojně častovali své hostitele kaverou – pálenkou z bobulí různých stepních keřů, která byla pro neznalého o to zrádnější, že ji Rozemští sladili medem. Díky přidaným bylinám stoupala do hlavy nenápadně, a trvalo neobvykle dlouho, než si pijáci všimli, jak jim temní rozum. A to už bývalo pozdě. Vyah měl kavery plný měch, a ne zrovna malý.

Vůně pečeného masa a kořalky, praskot ohně, přehlušovaný halasnějším a halasnějším hovorem… Médorg z Dybna byl navýsost spokojený. V nebezpečné oblasti, blízko sídelního města, kde se dalo čekat střetnutí s někým z vládcovy ozbrojené rytířské družiny, mu šťastná náhoda poslala do cesty spojence. Navíc takového, který se, sotva zvěděl co a jak, nabídl, že Trynské ke knížeti Segovi rád doprovodí. Ostatně jede prý k tamějšímu dvoru sám.

Pán z Dybna a jeho lidé si tedy s Rozemčany připíjeli kaverou, která mezi nimi kolovala snad už po páté nebo po šesté. Tlumočníka přestávali potřebovat. Vyah z Havraní brázdy, jak se ukázalo, dokázal mluvit lámanou trynštinou. Pustili se do jelena a přitom se zjizvený Rozemčan bez rozpaků pochlubil spoluhodovníkům, že dobyl a prvních pět let války držel Vysokou, trynskou tvrz u středního toku Svítničky. Médorg z Dybna, jehož vylhaná důstojnost se rozpustila v kořalce, ho nato rozjařeně poplácal po rameni a pochválil svého nového kumpána, jakou si vybral hezky zaoblenou dojnou kravičku…

Latydar sledoval veselou společnost zpovzdálečí, a ať se snažil sebevíc myslet jen na vlastní starosti s útěkem, které příjezdem cizí trojice vzrostly, nedokázal snášet jejich řeči v klidu. Každou chvíli ho polila vlna rozhořčení a vzteku.

Nakonec se silou vůle přinutil neslyšet a soustředit se na svou věc. Uprchnout této noci bude nesnadné, utéci zítra nebo pozítří už nejspíš zcela nemožné. Rozemčané nebyli takoví hlupáci jako Médorg, přinejmenším na to nevypadali. Pojedou-li opravdu k Atham-Segovi s nimi, nedovolí, aby jim vyklouzla zlatá rybka, z níž budou mít vposledku víc užitku než trynský velmož. Médorg z Dybna sice neprozradil, jakou cenu ve skutečnosti ten živý poklad, který veze knížeti Segovi darem, má, přitom však dal dostatečně najevo, že rozhodně není k zahození.

Vyah se smál.

„Neměli bychom ho taky trošku osvěžit, co myslíš, příteli?“ obrátil se na Médorga. „Vzácným věcem je třeba věnovat nejlepší péči!“

Zdvihl se vrávoravě od ohně. Jeden z jeho druhů zavtipkoval, jak kořalka svazuje údy velkým válečníkům. Vyah to nebral na vědomí. Hmátl po hořící větvi, do levice vzal poloprázdný měch kavery a nejistě vykročil k Latydarovi.

„Na, vezmi si! Sprav si náladu!“

Přistrčil zajatci pálenku ke rtům. Táhlo z něho kořalkou, kouřem, lidským i koňským potem a pachem navlhlých kravských kůží.

„Nemám chuť.“

„Ale, ale!“ Vyah se otočil k ohništi: „Hej, vzácný pane z Dybna, ten tvůj ptáček se zlatým peřím nosí chocholku pěkně vysoko!“ Výbuch smíchu. Muži byli už řádně opilí. Rozemský válečník se podruhé sklonil nad Latydarem a posvítil mu přímo do tváře. „Nechceš, prosit nebudu,“ řekl. A přitom zajatce přejel zvolna pohledem od hlavy k patám. Latydara pochodeň oslňovala, do očí Vyahovi neviděl, ale soustředěnost, s níž si ho Rozemčan prohlížel, se mu přesto zazdála trochu zarážející. Působila totiž naprosto střízlivě.

Vyah se mátožně narovnal a tápavým krokem zamířil zpět k ostatním. Mýlil jsem se, ten má v hlavě ažaž, oddechl si Latydar. Chvíli ještě čekal. Kavera mezitím třikrát obešla kruh. Tehdy usoudil, že přišel čas pokusit se o to, co si předsevzal. Položil se na záda, jako by se mu zachtělo spánku. Přitáhl si svázanýma rukama plášť tak, aby ho co nejvíc zakrýval. Nějakou dobu ležel klidně. A pak se opatrně dvakrát převalil z boku na bok a zdánlivě v polospánku si plášť přitáhl znova… Pomalu, pomaličku, kousek po kousku, s přestávkami – až se konečně ocitl u rozštěpeného kamene. Nespouštěje zrak z halasící společnosti, začal odírat řemení pout o hranu pukliny. Šlo to ztěžka, protože musel dávat přednost ostražitosti před pohodlím. Trvalo to dobrou půlhodinu, snad víc. Pořezal se na zápěstích. Konečně řemen povolil. Smekl se po zakrvácených rukou jak vyplašený hádek.

Náhle Latydar strnul. Médorg z Dybna totiž malátně vstal a zamířil rovnou k němu. Latydar zadoufal, že je velmož dostatečně opilý. Odvrátil se od kamene hloub do tmy a osvobozené ruce pečlivě stáhl pod plášť. Násilím zklidnil uspěchaný dech, připodobnil ho oddychování spícího. Když Médorg posvítil Latydarovi do obličeje, vězňova víčka se rozespale zachvěla a král rozmrzele otevřel nesoustředěné oči.

„Co chceš? Nech mě s pokojem aspoň v noci!“

„Copak jsem se mohl nepřesvědčit, jestli ti nic nechybí, převzácný pane?“ zažertoval někdejší trynský správce neohrabaným jazykem. Latydar neodpověděl, zase zavřel oči. Médorg nad ním pár okamžiků postál a pak se odpotácel k ohništi.

Tehdy se Latydar schoulil do klubíčka a zbavil se řemenů na nohou. Zbývalo stáhnout se dál od ohně, z přítmí do naprosté tmy, a zatímco hodujícím těžknou zhlouplé hlavy, zmizet mezi stromy. Tiše, tichounce – a co nejrychleji.

Ruce i nohy měl zdřevěnělé, ale krev se brzy rozproudila a vháněla do těla sílu i podvědomé přirozené potěšení ze svobodného pohybu. Musel se vzdát naděje, že se dokáže dostat k některému sedlovému vaku se zásobami, ke zbraním, natož k vlastnímu meči. Dnešní večer probíhal kvůli Rozemským přespříliš jinak, než si Latydar dopředu představoval. Musel se spokojit s koněm – i to bude dost.

Zvířata, která patřila Médorgovi, byla uvázaná přímo v háji, Latydar se k nim však nevydal. Pokusit se některé získat by byla pošetilost, protože trojice rozemských jezdců si složila své věci pár kroků od nich. Latydarovi to připadlo trochu zvláštní, ale neměl kdy nad tou shodou hloubat.

Proplížil se hbitě synrachovým lesíkem, který naštěstí nebyl hustý a zrádnému hluku způsobenému větvičkami, praskajícími po neopatrném našlápnutí, se Latydar při svých zkušenostech dokázal bez větších obtíží vyhnout. Ostatně lidé opilí kaverou povykovali čím dál víc. K uprchlíkovi dolehly dokonce nějaké výkřiky. Hodovníci už pravděpodobně přebrali natolik, že si brzy vjedou do vlasů.

Neposlouchal je, pouze přidal do kroku.

Rozhodl se dostat jednoho z koní, na nichž přijeli Rozemští. Ti svá zvířata podle zdejšího zvyku nepřivázali ke stromu. Spoutali jim pouze přední nohy, aby koně daleko neutekli, a pustili je do stepi, ať se pasou na mladé trávě a odpočívají podle libosti.

Sotva Latydar opustil přítmí háje, zahlédl je – tři tmavé siluety na pozadí hlubokého popůlnočního nebe. Koně byli několik desítek kroků odtud. Přiblížil se k nim ostražitě, vylekat je znamenalo totéž, co prozradit se. Dovolil jim, ať si ho prohlédnou a očichají.

Nejlepší kůň byl ten, který náležel pánovi Havraní brázdy. Jemu podobní se vyvažovali zlatem. Toho by se však Latydar ani nedotkl. Dobře si všiml, jak s ním Vyah jedná. Ušlechtilý hřebec dostal jistě nejvybranější rozemskou výchovu – se vší svou vrozenou bystrostí sloužil pouze jedinému člověku. Kromě Vyaha by od něj kdokoli čekal povolnost zbytečně.

Zato druhá dvě zvířata slibovala, že ačkoli jsou také docela hezká a schopná, dá se na ně vsednout beze strachu, zda se rázem nepromění v běsnící a řičící bestie. Latydar naštěstí koně odhadl dobře. Když vzal za ohlávku podsaditého, hezky stavěného šedáka, zvíře pouze mírně frklo a nechalo se nauzdit, přestože Latydar neměl uzdu, na niž byl hřebec zvyklý, a musel narychlo svázat chatrnou náhražku z ohlávky a řemenů, kterými šedákovi jeho pán večer spoutal přední nohy.

Konečně se Latydar s úlevou vyhoupl na oblý hřbet. Pobídl hřebce nejprve do tichého opatrného kroku, a sotva se bezpečně vzdálili z doslechu synrachového lesa, do klusu. Vtom vykoukl z mraků, hnaných čerstvým větrem, měsíc. Step zalilo měkké, zrádné světlo.

Jasná noc si pohrávala s vláním koňské hřívy, zaplétala se do ní, do jezdcových vlasů a do záhybů jeho pláště. Nad Latydarovou hlavou zakroužil veliký dravý pták a dlouhé perutě plavě pro­bleskly tmou, jakmile se o ně opřel měsíc. Přibývající kotouč skloněný k východu vrhal jezdci do cesty jeho vlastní stín.

Noc a dusot šedáka, noc a vítr, noc a měsíc. A pod měsícem letí, letí plavý pták.

Ale znenadání se k jednomu dusotu přidává druhý a třetí. Doposud v dálce…, a teď už jen vpovzdálečí… Step široširá, otevřená a prostřená jak stůl, v bělostném svitu, který tě zrazuje zrakům stihatelů.

Latydar hnal koně tryskem. Zvíře sklopilo uši k hlavě. Ocasní žíně šlehaly vzduch. Dvojice se však přibližovala každým dechem. Dostat se k řece, jednomu z přítoků Dhéry, již tušíš za příští vyvýšeninou, dostat se tak až k ní. Vlny jsou temnota sama, vlny jsou hbitost, vlny jsou za noci vítaný spojenec. Jen nedovolit, aby mě znova chytili! Smůla se mi lepí na paty, tak brzy, tak brzy si museli všimnout, že jsem se ztratil? Tak jasně musí měsíc svítit? Tak výtečné koně musím mít v zádech? Tak snadno musely vystřízlivět zpité hlavy?

A byly vůbec zpité?

Pronásledovatelé jsou na dosah.

„Zastřel koně,“ křičí rozemsky jeden z nich na svého průvodce, který má přes rameno krátký luk.

„Koně je škoda!“

„Zastřel ho, je to rozkaz! Jinak nám ten chlap ujede!“

Opravdu, vzdálenost mezi Latydarem a jeho stihateli se zas poněkud zvětšila a zepředu zní výrazný hukot po zimě vodou přesycené řeky.

Muž s lukem poslouchá neochotně. Šedákova šíje se leskne potem, zvíře hlasitě oddechuje. Řeka! Řeka! Její stočené blyštivé tělo se míhá pod návrším. Lučištník stiskl své zvíře koleny, pustil uzdu, nasadil na tětivu šíp, nadejel si obloukem, aby mohl z levého boku zamířit na hruď Latydarova šedáka.

Jenom sto skoků, jenom devadesát, sedmdesát… Do hukotu říčního proudu zadrnčí tětiva. Šíp škrábl šedáka na přední noze a hřebec se poděšeně vzepjal. Klid, jen klid – a spěchej! Šedesát skoků před námi, oblázky zachrastí a voda zvysoka vystříkne… Podruhé zadrnčela tětiva. Uprostřed skoku se šedákův život zlomil jako suchá tříska z nejkřehčího lipového dřeva.

Latydar měl co dělat, aby ho padající zvíře nestrhlo pod sebe a nezalehlo. V posledním záškubu vyryla kopyta mělkou brázdu ve voňavé půdě. Peří na konci šípu nevině trčí nad znehybnělou hrudí a měsíc si pohrává s jeho stínem. Kdesi blízko bolestně, vylekaně vykřikl noční pták…

Dva jezdci v kožených šubách pošitých barevnými kamínky odřízli uprchlíkovi cestu k řece.

Když potom Latydara přivlekli zpátky do synrachového lesíka, na vlastní oči spatřil, co už si stačil zčásti domyslet. Ze vzduchu u ohniště dosud zcela nevyvanula vůně pečeného jelena a kořalky, plameny praskaly stejně mírumilovně a v korunách synrachů se dál proháněl bezstarostný vítr. Jinak tu ale vládlo zaražené dusné mlčenlivo.

Naproti přijíždějícím vyšel třetí z Rozemčanů. A to byl jediný živý člověk, který na ně u ohniště čekal. Médorg z Dybna, jeho muži i najatý rozemský průvodce leželi porůznu po okolí, tam, kde který padl. Ve smrti zaťaté zuby a bělma vyhaslých očí se matně blyštěly, odrážejíce poklidné mihotání ohně. Opilí, a bezpochyby také bylinami namíchanými v kaveře omámení, bláhoví hlupáci s hrdly podřezanými, pobití jak dobytek, někteří s nesmazatelným výrazem překvapení v obličeji. Nasládlý závan srážející se krve, prolité v takovém množství, se o Latydara otřel s nechutnou vlezlostí. Copak se nepamatuješ, nepamatuješ se na mě?

„Museli jsme zastřelit hřebce, ale nevadí,“ oznámil Vyah z Havraní brázdy tomu, který zůstal u mrtvých. Mezitím Latydara se soustředěnou pečlivostí svazoval. Byl opravdu naprosto střízlivý a jeho druhové zrovna tak. „Hlavně že jsme lapili tohohle ptáčka! Hej, trynský králi, nám neutečeš! Rozemští nemají místo hlavy prázdná vědra! Divíš se, že víme, kdo jsi? Tvoji krajané se ukázali jako zbabělci, koupili by si život i za duši vlastní matky! Nemluvíš se mnou? No tak nemluv! Kníže Seg tě třeba naučí.“

Potom se všichni tři pustili do usilovné práce. Obrali pobité o všechno, co mělo nějakou cenu. Zabalili lup do plášťů a naložili na osiřelé koně a mezky. Za úsvitu Vyah naposled obešel celá jatka, překračuje tuhnoucí mrtvoly, většinou vysvlečené skoro do naha, stejně lhostejně jako vichřicí povyvracené kmeny, aby se přesvědčil, jestli něco nepřehlédli. Nakonec pokýval hlavou, a připomínal při tom řemeslníka libujícího si nad dobře vykonanou prací.

„Jedeme,“ přikázal svým lidem. Latydara přivázal za ruce k vlastnímu sedlu. „Divil bych se,“ řekl, „kdybys měl dnes v noci chuť někam utíkat. To by museli být trynští králové z jinačího těsta než obyčejní chlapi.“

Začínal slunečný den. Mlha se zdvihala z trávy k promodrávající, větrem do čista vymetené obloze. Zamířili k Sedmé bráně. Asi po čtyřech hodinách minuli příkrou skalní stěnu porostlou hvězdicemi netřesků, která ohraničovala Sedmibransko ze severu. Tehdy stočili koně mírně k půlnoci. Od Ryethových vrat, začátku území Atham-Sega, je dělilo sedm dní jízdy.