Druhá kapitola

V celém tom domě bylo plno života. Jaký rozdíl proti tmavým, za­lklým chodbám starého paláce v Kiříně, odkud Terža přijela.

Královský hrad v Trynovci ještě nebyl dostavěn, a tak vladař sídlil v jednom z měšťanských domů vonících novým dřevem a nedávno dokončenými kamennými zdmi.

Také Kierys a jeho rodina se usídlili v podobném. Pobývali v hlavním městě teprve krátce. Popravdě od doby, co Velká rada odmítla přiznat Latydarově ženě korunu – a to už bylo přes rok –, vladař se všem svým rádcům vyhýbal.

Ačkoli Terža Latydara neměla ráda, nevstřícnosti, kterou projevoval lidem, co se postavili odmítavě k jeho ženě, rozuměla velice dobře. Naopak se divila králově mírnosti. Ona, kdyby někdo ublížil Kierysovi…

Sotva sešel sníh, přestěhoval se Latydar z Kiřína do Trynovce, i když to znamenalo pro vladařský pár i jejich nejvěrnější značné nepohodlí – a vojevodkyně Terža dokázala jen stěží pochopit, že je kdokoli s panskou krví v žilách ochoten něco takového podstoupit bez vážné příčiny.

Kierys by asi nejraději následoval krále. Terža znala manželovu obavu, že by mohl docela přijít o své postavení u dvora. Ale Latydar vojevodu s sebou mít nechtěl. Neřekl to sice Kierysovi přímo, pověřil ho však řadou záležitostí, které knížete dokázaly spolehlivě udržet na severu co nejdéle. A Kierys byl příliš hrdý na to, aby Latydarovi prozradil, že on stál v Radě na jeho straně. Král se tedy o podpoře někdejšího přítele vůbec nedozvěděl.

Také zemskou správkyni zanechal vladař v Kiříně.

Odjel pouze s manželkou a nevelkou družinou. Potom ho skoro neviděli. Vracel se do Kiřína jedinkrát za půl roku na obvyklá zasedání Rady a nikdy se nezdržel víc než týden.

Staral se o rostoucí Trynovec a zbytek času trávil v sedle, na cestách zemí. Halýša jezdila s ním. Terža, která nebyla schopná svého muže následovat, jí záviděla. Sama trpěla odloučením, kdykoli ji Kierys opouštěl kvůli plnění svých povinností.

Teď konečně se král umoudřil. Nepozval sice dosud ani Kieryse, ani Veljanu do Trynovce výslovně, dal však dostatečně oběma najevo, že mu jejich přítomnost nebude proti mysli.

Veljana zatím zůstávala v Kiříně. Teržu to mrzelo. Zvykla si na ni a přítelkyně jí chyběla. Ale Veljana si myslila, že přiběhnout, jakmile Latydar milostivě kývne, je ponižující. Kierys se její hrdosti smál.

„U dvora není na zbytečnou pýchu místo, má milá,“ řekl jí – a přestěhoval se i s rodinou do Trynovce.

Předevčírem přijeli, dnes se poprvé měli setkat s králem v jeho domě.

A proto teď čekali na Latydarův příchod v největší místnosti s výhledem do dvorka s kašnou. Dveře na chodbu zůstaly nedopatřením otevřené a dovnitř zaléhaly zvuky zvenčí. Někde poblíž se živě bavily služebné, nejspíš Halýšiny. Posléze se dívčí hlasy začaly vzdalovat a nakonec utichly někde za rohem. Jako poslední Terža zaslechla smích. Potom po chodbě přešly nějaké těžší kroky a rychle minuly dveře. Odněkud zezdola, nejspíš z kuchyně, zazněl třeskot nádobí. Terža ohrnula v duchu nos. Tohle je královský dům?

Přešla k oknu a vyhlédla ven. Dvě děti si dole hrály se štěnětem. Hezky oblečená žena vyšla ven a zastavila se na okamžik nad nimi. Děti ji zdravily, uctivě, ale beze strachu – ona se sklonila a pohladila štěně. Terža neslyšela, co si s dětmi povídá. Poznala ji však – ta žena byla Latydarova manželka.

Zadívala se na ni pozorně a snažila se odhadnout, nakolik se její bývalá služebnice změnila – nepřišla na to. Ani když za pár chvil stála tatáž žena po Latydarově boku před ní. Pořád má v sobě tolik života, že může rozdávat – stále hřeje a září okolo, jako tehdy, když jsem ji právě proto vytáhla z té jejich zapadlé zemanské chalupy – a vlastně jí tak dopomohla k nevídanému postavení. Je stejná – a přece není. Stále však patří k těm, kdo si snadno získávají náklonnost lidí. I moji, myslí si Terža.

Pak, i když už byli dávno doma, se Terža ne a ne zbavit myšlenek na vladařský pár.

Je pravda, že ta malá zemanka překypující životem je ve skutečnosti nemocná? Povídá se to. Prý jí měsíc ubírá sil. Prý ji o každém úplňku král bedlivě hlídá. Prý už dvakrát jeho žena málem skočila z okna. Nepomáhají byliny ani zaříkání. Je to pravda, nebo pouhá báchorka? Úplněk byl včera – vypadal snad právě proto král tak unaveně?

Nelitovala ho. Nedokázala Latydara litovat. Občas se za to styděla.

Uvažovala o moci úplňku a napadlo ji, jak podivné spojenectví může člověk navázat. Třeba je všechno pravda – i to, že měsíc upíjí Halýše zdraví natolik, že království bude i nadále marně čekat na dědice nebo dědičku trůnu.

Chudák děvče, pomyslela si Terža – ale sejdou-li se dva, kteří neprávem zaujímají místo někoho jiného na světě, asi je stěží může provázet štěstí… Osud, který podvedli, se staví proti nim.

Veljana Nobarova dorazila do Trynovce až v den podzimní rovnodennosti. Musela. Výroční Rada se měla sejít už zde. Hrad byl z velké části dostavěn. Kiřín se od nynějška, podle královy vůle a k žalosti tamějších měšťanů, stával opět pouze jedním z mnoha měst velké říše a výsadní postavení, které mu propůjčila vleklá válka, navracel místu vzkříšenému z trosek.

Veljana k Latydarovi opravdu nespěchala. Od chvíle, kdy se Rada a ona v jejím čele vzepřela panovníkovu přání a odmítla přiznat Halýše Jaldevicově korunu, vládl mezi ní a králem stěží zastíraný nesoulad. Veljana tušila, že je to ona, kdo je na řadě vyjít první na půl cesty druhému naproti, ale hrdost jí to nedovolila. Divila se Kierysovi, když se chopil příležitosti, sotva Latydar vstřícně pokynul. Ona, kdyby ji nepřinutily povinnosti správkyně země, zůstala by dál i se svou hrdostí v Kiříně a čekala na Latydarův smířlivý krok, který by beztoho nepřišel.

A přece – udělala jsem chybu, myslela si teď. Latydar není tak pošetilý, jak jsem se domnívala, snad ani tu zemanku si bez rozumu nevybral.

Pokud se kraj vůčihledě vzpamatovával z války, byla to předně králova zásluha. A byla to asi také zásluha jeho ženy. Panstvo si sice ještě na zemanku po vladařově boku nezvyklo, zato nižší šlechta, měšťané a sedláci ji milovali. Její usměvavá laskavost prostá zbytečného ostychu i pýchy získala dceři damalského zemana lásku mnohých. Navíc se umění jednat s lidmi u královy ženy pojilo s půvabem a hlavně s rozšafností, kterou by nečekal nikdo, kdo by hádal jen podle mladinké tváře. Od její svatby s králem neuplynuly ani dva roky a už ji polovina Trynu nazývala královnou a pobuřovala se, že Rada nepřiznala Halýše Jaldevicově žezlo.

Zvlášť si ji oblíbili, jakmile se obecně proslechlo, co se stalo ve Zlatohorách a nad řekou Syrou.

Zlatohorské doly, které Latydar obnovil, zpočátku vynášely dost, aby pomohly zbědovanému království vzchopit se z úpadku, aby měl vladař zač obnovovat města a odpouštět daně. Jenže zjara minulého roku tenčící se zlaté žilky úplně zmizely a doly dávaly jen jalové kamení. Všechno hledání bylo k ničemu. Zlatohory, zdálo se, poskytly všechno, co mohly, a uzavřely před lidmi své lůno.

Země drahý kov potřebovala, přijít o něj znamenalo klesat zpět do chudoby.

Latydar se vypravil do Zlatohor přesvědčit se na vlastní oči, jestli jeho důlní mistři a kovkopové nic nezanedbali. Manželka cestovala s ním.

Skutečně. Skála na skálu, zlato nikde.

A potom, tak se to mezi lidmi vyprávělo, když odpočívali královští manželé na zpáteční cestě několik mil od náhle bezcenných dolů, na místě, kde by nikoho nenapadlo lámat skálu, dotkla prý se zemanka jedné ze skalnatých stěn kopce, jemuž přezdívali Kočičí hřbet. A prohlásila, že je plný zlata. „Cítím ho, zrovna tepe,“ tvrdila s jistotou. Latydar jí nevěřil, protože ho však přemlouvala, poručil kopec otevřít ženě k vůli. A útroby Kočičího hřbetu zazářily jak Zlatohory v dávných dobách své největší slávy.

Cosi podobného se stalo o několik měsíců později v Pramenyci nad Syrou, kde zdánlivě lichá hora vydala sůl.

Tryn se zbavil hrozby hladu díky podivným schopnostem královy ženy.

Veljanu to potěšilo – a zároveň polekalo. Napadlo ji, jestli Latydara neuhranula rusalka nebo čarodějka. Ostatně prý se Jaldevicovna narodila jako pohrobek! Co všechno by se tím vysvětlilo! Tajemný cit pro krajinu, královo náhlé nerozumné rozhodnutí oženit se s bezvýznamnou cizinkou – a měsíc… Pokud je to, co se povídá o měsíci, pravda.

Pokusila se podezření zapudit – a podařilo se jí to až dodneška.

Ráno Veljana přijela do Trynovce a nejprve zamířila do chrámu. Okouzlil ji, připomínal stavby z dávných dob, jak je vídala na obrazech a v knihách – a o nichž si myslívala, že byly ve skutečnosti asi mnohem méně krásné. Zdvihal se vznosně nad okolím, z temene kopce ochranitelsky shlížel na lidská obydlí, křehký, štíhlý, pevný, jako by vrůstal přímo do podložní skály. Stavba z bílého kamene obehnaná arkádami a nádvořími, v nichž útlé lipové stromky slibovaly příští stinný klid. Do čtyř stran vytékaly z chrámu potoky, pramenící v okrouhlé nádrži umístěné ve středu lodi pod kruhovým otvorem v kopuli, skrze nějž se přímo na hladinu v poledne o jarní a podzimní rovnodennosti odráželo slunce.

Dnes pršelo, do nádrže padaly těžké kapky a s mírným pleskáním se tříštily o vodní plochu. U postranních sloupů hořely louče a vlhký vánek škubal jejich plamenem, až se podobaly sokolovi přivázanému za nohy na řemínku a snažícímu se vzlétnout. Myslela, že bude v chrámě sama. Na obrubni nádrže u pramene však seděl muž. Neslyšel její kroky, neohlédl se, ale Veljana v něm ihned poznala Latydara.

Zarazila se. Zůstala stát ve stínu sloupové chodby. Sklopila na chvíli oči. Potom znova sklouzla pohledem na Latydarovu tvář jasně ozářenou světlem seshora.

Latydar nevypadal na někoho, kdo je spokojený. A měl by – má přece důvod ke spokojenosti, pod rukama mu roste a vzkvétá všechno, co si předsevzal a co udělal! Jenže Latydar chýlil hlavu. Očividně ho tížila starost. Ležela mu na shrbených ramenou a srážela k zemi. Veljaně se mimoděk stáhlo hrdlo.

Zařekla se, že se bude stavět ke králi odměřeně, poněvadž bylo-li mezi nimi přátelství, tedy s Latydarovou svatbou a vším, co přišlo po ní, zahynulo a zůstala pouhá zdvořilost. Teď poznala, že tomu tak není.

Bolí mě, když se trápíš, ačkoli ti neumím dát najevo, jak o tebe stojím, ačkoli jsem neuměla přijímat tvou vstřícnost, ačkoli jsem se postavila proti tobě. Váže nás pouto, Latydare, ráda bych se ho zbavila, a nejde to. Tichounce a nenápadně, tak opatrně zakořenil semenáček našeho přátelství, více jsme o sobě přemýšleli, než spolu mluvili nebo pobývali, zakořenil však a vyrostl, prostoupil moje nitro spoustou kořínků, muset ho skutečně vytrhnout, zůstala by po něm rána, která se nezajizví.

Mrzí mě, že tě cosi bolí!

Počkala na předním nádvoří. Bylo prázdné, pouze první opadané listí proháněl vítr po dlažbě z mohutných nestejně velkých kvádrů dohladka otesaných zručnými kameníky.

Vyšel jen o chvíli později než ona, už zase napohled sebejistý a vyrovnaný jako vždycky – až ji napadlo, jestli se nedala zmýlit barvami obrazů na stěnách prostupujícími přítmím, odlesky vody a plamenů loučí, vytvářejícími v okrouhlém prostoru zvláštní šerosvitný opar.

Latydar ji postřehl okamžitě. Poklonil se. Spíš zdvořile než přátelsky. Jenže Veljana pořád ještě cítila ono nepopiratelné sblížení, takže se královým chladem nedala odradit.

Přišel do chrámu pěšky a sám. Veljana tedy poslala sluhu, jenž ji doprovázel, napřed a přidala se na zpáteční cestě k Latydarovi. Vykročili z chrámové brány k městu, dolů po úbočí kopce, loni vysázeným stromořadím.

„Máš starosti,“ řekla. Neptala se. Překvapeně k ní vzhlédl. Jako by okamžik váhal. Potom kývnutím přisvědčil.

Od moře, které mohli z návrší vidět na vzdáleném západním obzoru, jak polyká širokými ústy řeku Modravu, zavál vítr a přinesl křik buřňáčka. Přestalo pršet.

Dívala se pod nohy a byla zvědavá, zda Latydar prolomí mlčení. Znova si ji prohlédl. Vytušila, že uvažuje. Pak se rozhodl.

„Médorg z Dybna, někdejší trynský správce, ten, kterého jsem vyhnal… Ukázalo se nade vši pochybnost, že jakmile jsem ho propustil ode dvora, zařídil si prapodivnou živnost,“ trochu křečovitě se usmál. „Sehnal družinu hrdlořezů schopných ledasčeho a s nimi přepadal kupecké vozy na hradské cestě z jihu. Tedy s nimi… sám se spíš držel stranou a bral si podíl. Mají na svědomí nejméně deset lidí, lup nepočítám. Poslal jsem na jih vojáky a přikázal jsem dovést viníky v poutech sem. Médorga z Dybna pochopitelně taky, toho hlavně…“

„A ty nevíš, jak je ztrestat?“ zeptala se.

„Ale jistě,“ odpověděl pomalu, „vrazi jsou vrazi. Jenže říkám si, třeba na tom nesu nějakou vinu sám. Tehdy, když jsem správce vyháněl, jsem příliš nepřemýšlel.“

Nevěřila mu. Tohle není pravý důvod jeho starostí. Možná mu skutečně bylo nepříjemné potrestat na hrdle člověka, jehož ve zlosti vyhnal ode dvora. Ale musel vědět, že se na něm neprovinil tak, aby ho tím dohnal do zkázy. Musel vědět a věděl to!

Zapírá pravdu, vymlouvá se. Neuchlácholil by mě, že je všechno, jak má být, nevymyslet si něco! Kdyby se mezi námi nestalo, co se stalo, třeba by mi svěřil, oč skutečně jde. I když kdoví. Je zvyklý poradit si se vším sám.

A jeho žena? Trápí se snad pro ni?

Dostala na Halýšu Jaldevicovu zase zlost. Kazí mu snad život ta zemanka, jíž ze zlatých střevíců, které jí nazul, kouká sláma?

Téměř se otřásla nechutí k cizince, co si kdekoho otočila kolem prstu. Jestlipak po čase i ti ostatní poznají, jak jedovatá umí být hezounká zmije – jako to poznal Latydar…

Hlouposti! zakřikla náhle sebe sama. Ale příliš to nepomohlo.

Mezitím dorazili na úpatí kopce a tam se jejich cesty dělily. Loučil se s ní.

„Doufám, že tě budeme moci přivítat ještě dnes v paláci.“

Rackové se zatoulali až nad jejich hlavy a křik upomínající na příboj se rozléhal v ulicích.

V ulicích jeho rodícího se města. Uskutečnil jsi svůj sen, Latydare, komu se to podaří? Proč nejsi šťastný? Co tě trápí? Málokdo by ti upřel zásluhy o království, byť by byl tvůj nepřítel. Mnohý se snaží zapomenout, jak o tobě roztrušoval, že nepatříš na trůn svých předků. Měl by ses radovat! Dozrává chvíle, kdy se ti dostane zadostiučinění rovného triumfu, který ti odepřeli po vítězné válce. Už nikdo nebude chtít popírat, že máš nejen krev, ale i srdce a rozum královské. Leda by si nepřiznal vlastní hloupost, jak jsem si ji musela přiznat já. A ty se trápíš!

Nese-li však na tom vinu ta malá přivandrovalá zemanka… třikrát ji prokleju. Za tebe, Tydare!

Pobídl koně. Třpyt přešel do měkkého klusu. Moře, mírné šedavé moře, mu omývalo kopyta, bořící se do písku. Bylo časné odpoled­ne. Kosaté říjnové slunce ostře rýsovalo stíny útesů i jezdců na pobřežních dunách, ba každé stébélko pýru vyrůstalo svým stínem v nebezpečné kopí hozené na pláž.

Ráno spouštěli sinští loďaři na vodu dva nové koráby královské flotily. Všude v přístavu byla hlava na hlavě, rozveselený dav, dychtící spatřit první odplutí lodí stejně jako krále a jeho choť – aby si pak o té velkolepé podívané mohli zdejší povídat dobrých pár dní po večerech, muži u korbele řádně ohřáté medoviny, poněvadž ve vzduchu už lezavě táhlo zimou, ženy u vyšívání nebo jiné domácí práce. Teď se v Sinu tančí a hoduje na útraty bohatnoucího města, neskončí se s oslavami až do svítání – a kdoví, jestli si někdo kromě nejbližších dvorských lidí všiml, že královský pár vyklouzl z města na projížďku ve dvou.

Počasí vládlo mírné a podzimně teplé. Po předvčerejší bouřce se vyčasilo a na to, že vůbec nějaká přeletěla nad krajinou, upomínaly dnes pouze drobné úlomky surového jantaru, které zatím nestály rybářům za posbírání, a tak si s nimi dosud pohrávaly vlny, nebo je pomalu pohlcoval písek.

Halýša jela trochu napřed a právě se Latydarovi ztratila za ostrohranným útesem. Zneklidněl. Vždycky, když nebyl vedle ní, musel potlačovat úzkost, strach z nějakého neštěstí.

Halýša byla nemocná. Ne, netýrala ji horečka ani jí viditelně neubývalo sil – stále dokázala protančit noc nebo strávit celý den v sedle a stěží bys na ní potom zpozoroval známky únavy.

Dělo se s ní něco jiného. Nejprve si Latydar myslel, že za to prostě může měsíc. Takové věci se stávají. Kolikrát už luna dokázala někoho uhranout? Divoké sny, které mohou člověka zvednout z lůžka a vrhnout do záhuby, roztržitost, nesoustředěnost, dotírající smutek, to by snad bylo možné přičítat měsíci.

Dodnes si netroufl nechat svou ženu o úplňku samu. Když s ní nemohl být on, poněvadž ho odvolali k nějakým neodkladným záležitostem, nechával ji hlídat služkami za okenicí pevně zavřenou a neprostupnou pro jediný stříbřitý paprsek. Byl-li u ní, celou noc bděl.

Čas však letěl od luny k luně a Halýša se začínala podivně chovat bez ohledu na to, jestli měsíc dorůstal, nebo ubýval. Všímala si věcí, které nikdo nepostřehl, připadalo jí, že se krajina vzdouvá pod jejíma nohama jakýmsi podivným dechem, poznala blížící se změnu počasí stejně neomylně jako lesní zvěř a stačilo jí k tomu jenom zdvihnout ruku do větru, hory k ní promlouvaly… cítila jejich tep. Zvířata se jí nebála. Divoký Latydarův Třpyt ji následoval věrněji než svého pána, plaší volní ptáci jí sedali na ramena a na hlavu, dávali se hladit. Ve tmě viděla kočičíma očima.

To všechno si dokázal Latydar nějak vysvětlit. Halýša přece vyrostla v lesích, mezi poli, zakořeněná v polodivoké domovské krajině. Vyznala se ve zvířatech, vyznala se v dechu větru ženoucího sníh, vyznala se v tom, co může skrývat naoko jalová skála. Byla bystrá a uměla uvažovat.

A proto se zpočátku trápil pouze kvůli nebezpečnému měsíci.

Jenže od jara se stávalo, že Halýša svého muže tu a tam vůbec nepoznávala. Nekonečný okamžik mu hleděla do tváře udivenýma vyplašenýma očima a na jejich dně cítil úlek a cizotu. Potom pohodila hlavou – a jako by se zatočil svět a všechno se vrátilo zpátky ke svému řádu. A slýchala, jak na ni volají neznámé hlasy.

Tenkrát, když se jí ozvaly poprvé, řekla mu o nich celá vyděšená. Teď už se nepřiznala. Byla s to lhát mu: Nedělej si starosti, všechno je v pořádku, jenom jsem se nad něčím zamyslela…, a smát se při tom.

A přece věděl, že se hlasy vracejí a dotírají, silněji a silněji, že má Halýša strach, neztrácí-li rozum. Tajila to, aby muže chránila. Neutajila.

Latydarovo nitro opanovávala starost, která byla kdykoli hotova sevřít srdce děsem. Stačilo málo, třeba vtíravá vzpomínka na starého Traka, na ty jeho hlasy, které jej vrhly do záhuby.

Halýšo, mluv se mnou přece, mluv! myslel si Latydar, ale nahlas to neřekl, jako by mu cosi bránilo a zavíralo ústa. Copak nevíš, že tě mám rád, že bych si tě vzal, i kdybych předem najisto věděl, že spolu půjdeme nejhroznějším peklem, copak jsem ti neslíbil…? Mnoha věcí, které jsem udělal, lituji, ale svého slibu ne!

Mlčel však – i ona mlčela. Oba se tvářili jakoby nic.

A felčaři, vědmy a bylinářky… Jsou k ničemu! To bych si snad dokázal poradit líp já než oni. Hlavně že se moudře a sebevědomě tváří a vždycky vytáhnou z kapsáře nějaký nesmysl, za který si dají dobře zaplatit – a zmizí prozíravě za horami.

Latydar Halýšu úzkostlivě ochraňoval. Kvůli ní cítil lehké podráždění, už když slyšel o Veljaně, protože velice rychle poznal, jak nepříznivě Nobarovna na jeho ženu shlíží i teď. Zpočátku, po zasedání Rady, která odmítla přiznat Halýše korunu, se hádal s Veljanou kvůli každé hlouposti a byl by ji asi nakonec vyhnal nebo přinejmenším odstavil ode dvora, ať by toho posléze litoval sebevíc. Jenže sama Halýša vzala správcovou překvapivě v ochranu.

V poslední době se naopak poměrně sblížil s Kierysem a jeho rodinou, poněvadž Terža měla očividně Halýšu ráda – a cítil-li Kierys něco jiného, dokázal to nedávat najevo. Latydar teď vůbec mnohdy posuzoval lidi okolo podle jejich vztahu k Halýše – a kdyby ho manželka nedržela zpátky, dopustil by se několika vážných chyb. Dvořané totiž královu slabost velice rychle odhalili a snažili se jí využít, aby si zajistili vladařovu přízeň a úřady. Pořád se nevyznal ve svých lidech.

Třpyt minul klusem útes a Latydar konečně zahlédl Halýšu znova před sebou.

Otočila se v sedle a zadívala se přes rameno na muže. A potom sebou trhla jako srnka vyplašená lovcem. Prudce pobídla koně. Klisna se vzepjala a skokem přešla do trysku. Po pláži, mezi hranami útesů, mezi kameny mnohde zrádně zavátými pískem, který létal do všech stran. Nepoznala ho. Zase. Prchala před Latydarem jako před vataradskými žoldáky, jako před běsy z hlubin pradávného dávna – jako laň před lítící smečkou. O život.

Nevěděl, co dělat, ale rozhodl se rychle. Halýšina klisna, nejspíš polekaná nečekaným chováním jezdkyně, vypadala, že se splašila. Latydar pobídl Třpyta. Štvanice, napadlo ho, vždycky jsem je nenáviděl! A teď… Snad ji dohoním, než někde srazí vaz.

Za dalším útesem se před nimi otevřela dlouhá rovná pláž bez balvanů – a právě když se Halýša na zpěněné klisně ocitla asi v půli, něco se změnilo. Napětí povolilo, postava schýlená až ke koňské šíji se mírně narovnala. Jezdkyně přitáhla uzdu. Zvíře poslechlo. Asi přece jen nebylo splašené. Nebo ano?

Halýša dovolila, aby ji Latydar dostihl, aby ji předjel, chytil její klisnu za uzdu.

Obrátila k muži tvář zrůžovělou větrem a vodní tříští, zářící, rozesmátou tvář.

„Tak co,“ přivítala ho, „kdo je lepší jezdec – já, nebo ty?“

„Myslel jsem, že se ti splašil kůň,“ řekl. Nedodal ovšem, co si myslel ještě.

Zavrtěla hlavou, až jí pocuchané vlasy zatančily kolem obličeje. Zelenavé oči se na rozdíl od rtů nesmály. Pak se smát přestala vůbec.

„Mrzí mě, jestli jsem tě vylekala,“ ozvala se měkce. Napřáhla ruku. Snad se chtěla dotknout jeho ramene, nakonec to však neudělala. Její dlaň se totiž chvěla – a nebylo to námahou z jízdy ani zadýchaností. Stáhla ji a skryla za zády. Její snaživá hra na konci děsivé jízdy Latydara nepřesvědčila. To chvění výrazně připomínalo třas bytosti vyděšené na smrt.

Jak dlouho trvalo, než jsi mě poznala tentokrát, Halško? Už ne pouhý okamžik spočtený mrknutím oka. Dvě míle nebo tři – přes kameny a ve smrtelné hrůze…

Vraceli se krokem, vedle sebe. Mluvili o obyčejných věcech. Dokonce žertovali.

Alespoň mám dojem, že jsme žertovali, říkal si později Latydar. Ve skutečnosti si mnoho ze zpáteční cesty nepamatoval, jako si někdy nepamatujeme skoro nic ze zlého snu, je-li milosrdně přerušen dřív, než se do nás vtiskne naplno.

Znova se zdvihl severák a do okna hodil hrst dešťových kapek, až cinkly o skla. Sice se už blížil duben, ale zima se toho roku ne a ne vzdát. V krbu praskal oheň a místnost byla příjemně vytopená.

Halýša seděla pohodlně usazená v křesle, nohy, zuté z promáčených střevíčků, opřené o polena naskládaná před krbovým roštem, ohřívala se, jak si zvykla doma, když na procházce prochladla.

Latydar se měl vrátit dnes před večerem. Tak to sliboval v dopise, který včera přivezl posel. Vrátí se unavený a nepochybně rozmrzelý, protože se nezdařilo, za čím odjel.

Týden, ne víc to bylo, těsně před tím, než zasedl hrdelní soud, jenž měl pohnat Médorga z Dybna za jeho zločiny, loupeže a vraždy k zodpovědnosti, se vězni podařilo uniknout. Někdo z jeho lidí nebo přátel podplatil žalářníka. Sám král vsedl na koně a vyrazil s družinou stíhat utečence, ten se však ztratil, jako by se po něm země slehla. Stopy prý vedly k moři.

„Snad se tedy toho lotra zbavíme alespoň tím, že z Trynu zmizí a usadí se ďas ví na jakém z těch západních opuštěných ostrůvků,“ psal jí Latydar. „Mohl by být rád, doma by katovi neušel.“

Těšila se na Latydarův návrat. Představila si ho, jak vstupuje do místnosti – poháněný věčnou starostí o ni bude určitě spěchat tak, že ani neshodí z ramen promáčený plášť. Zastaví se na prahu – a dřív než ji pozdraví, prohlédne si ji zkoumavě a s obavami, jak to teď vždycky dělává, když se s ní nějakou dobu nevidí, byť by to byly dvě hodiny.

A já, říkala si radostně, ti pomůžu z mokrého pláště, a přitom ti povím něco, co z tebe sejme tíhu stonásobně větší. Vždyť vím, kolik se kvůli mně natrápíš! Snad stokrát jsem si vyčetla, že jsem přivolila stát se tvou ženou, že jsem ti pokazila život. Nic jsem ti nepřinesla – ani věno, ani urozenost, ani úctu tvých přátel. Jen věčné napětí – a tu čerstvou vrásku na čele, kterou nedokážu vyhladit, ať se snažím sebevíc. Nebudeme spolu šťastní, tvrdila jsem ti kdysi, ale myslela jsem tehdy, že si nebudeme rozumět, že se budeme přít a hádat, poněvadž ani jeden z nás neumí ustupovat. V tom jsem se mýlila. Jak moc se může člověk mýlit! Rozumíš každému mému dechu – a proto ta první prohlubující se vráska.

Ani dědice jsem ti nedokázala dát.

Ale všechno se změní, už jsem si jistá. Až dneska přijdeš, povím ti to.

Latku, má duše, řeknu ti, už se nemusíš bát. Neslyším víc mluvit nikoho kromě lidí okolo mě, příroda, zem, neznámé hlasy zmlkly. Ptáčci v zahradách vpovzdálí přeskakují z větve na větev, neslétají se ke mně. Zase přede mnou cítí bázeň. Neztrácím se sama sobě – a luně, třebas by znova nad mou hlavou stanula ta Nová, ve své čaromoci, se můžu vysmívat přímo do stříbřitě jasné tváře.

Víc než měsíc je to tak. Nechtěla jsem ti o tom říct, každou chvíli se všechno zlé mohlo vrátit. A kdyby snad nebyla pravda, co jsem vskrytu cítila… A ty – pátravě ustaraný – jsi nic nepoznal.

Je kdosi maličký – a jeho přítomnost mě vyléčila.

Ten maličký, anebo maličká, kterou nosím pod srdcem.