Jedenáctá kapitola

Začátek jara. Veljanu ovládal pocit, že začíná znova všechno, i ona sama, zatímco se pole probouzejí v ozimech a ve vysoku se skřivani snaží strhnout oblohu na zem. Nebo zemi k obloze?

Něco se stalo s jejíma očima. Pročistily se podobny jarně přeplněným studnám zdvihaným vřením ledových pramenů. Dlouho se musela dívat jiným směrem než na sebe, připoutalo si ji k sobě cizí neštěstí, Latydarovo a jeho rodiny. Zvláštní, ani si nevšimla, kdy se při tom soužení nad smutkem, který nebyl jejím zcela vlastním, smířila sama se sebou. Ale podrážděnost, závistivá žárlivost ochotná zaútočit v nejnesmyslnějším okamžiku, zoufalství smísené se vzdorem, jitra, za nichž se chtělo nevědět o ničem, hlavně ne o sobě, a umřít raději – byla pryč. Bez návratu, ano, odešla, prostě a náhle.

Konečně jsem tedy svobodná? ptala se sebe sama, když si změnu s překvapením uvědomila. Propuštěna z vězení, do něhož se kdysi svým rozhodnutím zamkla a zahodila klíč, aby z něj více nevyšla. A nevyšla by, nebýt Latydara, který do něj vtrhl s rozčilující bezohledností. Zachráněna i od palčivosti vzpomínek na toto vězení a na roky v něm ztracené. Jsem volná! říkala si. A zůstanu.

Ráda bych podnikla něco bláznivého, rozjela se někam, kde mi není povědomá jediná stezička, jediná trnka na stráni, potkat další dny, úplně odlišné od všech předchozích. Přála bych si to. Sotva proklubané listí bříz, zeleně mokře lepkavé, voní… Kolikrát už mi takto vonělo, rok za rokem stále stejně ve svém dechu neopakovatelné, jiné jak mihotavý stín čerstvě obrůstajících větví. Proměnlivé, a přece potvrzující staletí za staletím tajemný řád.

Listí se probouzí neuvěřitelně rychle. Kdy naposled jsem si ho všimla, protahujícího se, tmavnoucího téměř hodinu od hodiny, kdy naposled? V dětství? Než přišel Vihor? Než mě opustil. Kdy mezi tehdejškem a dneškem, v němž jsem znovu potkala u stezky sebe jako dávno zapomenutou holčičku – podvědomě hmatající řád, v němž každá věc a každý tvor dozrává do závratna, a proto netřeba se bát ničeho, pouze špíny na vlastní duši, ani smrti, ani života, ničeho… Už nemám strach, zase ho nemám, jako březové listí na rozhoupaných větvích!

Veljana možná snila o toulavé cestě přes celý Tryn, ne-li ještě dál, ale kupodivu jí nevadilo ani zůstat a plnit svou povinnost. Jen po Latydarovi jí bývalo smutno a rodnou sestrou toho smutku se stala lítost, že se nerozešli právě v dobrém a že to byla její vina.

Od zasedání Rady, které rozhodlo o budoucnosti země, Kierys dělal, co mohl a co ho napadlo, aby dostál úkolu, který dobrovolně přijal, a nalezl byť sebemenší stopu po ztraceném vladaři. Plnil svůj slib poctivě, bez úlev a zarputile, ačkoli stále nevěřil ve smysl tohoto hledání – a ubíhající bezvýsledný čas mu dával za pravdu.

Veljana Latydarovu smrt už také přijala jako jistotu. Nezbavila se však přesvědčení, že náhod, které se ve vladařském domě sešly, bylo přespříliš, a proto nedobře věřit třeba jediné z nich. Dny a měsíce se ovšem vršily a doufání v odpovědi na otázky sláblo. Kierysovi lidé projeli Tryn, i v Damalu hledali, zima nezima, vánice nevánice. Vojevoda sám skoro neslezl z koně, jako by propadl nějaké posedlosti vykonat pro mrtvého přítele tuto poslední službu až na hranice vlastních sil. Nic z toho nemělo význam.

Brzy po zasedání Rady Kierysovi zemřela matka. Poslední večer ji zastihl ve výtečném rozpoložení. Snila o synově korunovaci. To, co se stalo, muselo se stát, opakovala. Osud je osud, můj chlapče! A v noci tiše ve spánku umřela. Nedočkala se chvíle, již ve své umanutosti dennodenně přivolávala. Když se vraceli od pohřební hranice, napadlo zčistajasna Veljanu, zdali stará vojevodkyně nenapomohla osudu víc než jen přáním. Obracela ten zarážející nápad v hlavě tam a zpátky – a na konci uvažování se objevilo pouhé kdoví. Kierys by o něčem takovém rozhodně neměl tušení, nač ho trápit. Ať by bylo Veljanino podezření sebepravdivější, mrtvé stařeně beztoho nikdo ústa neotevře a k přiznání nepřinutí. Pokusila se tedy podezření zaplašit a podařilo se jí to.

Večer co večer trávívala nyní s Teržou. Kierys se v Trynovci téměř neukázal, věrný povinnosti až k nerozumu. Pokaždé však, než po kratičké návštěvě od ženy odjel, prosil Veljanu, aby se mu o ni starala. Dělal si o Teržu starost – a dát přednost svému srdci před úmorným hledáním vyznívajícím do ztracena, nehnul by se od manželky na krok.

Terža očekávala druhé dítě a snášela svou samotu velice zle. Chyběl jí Kierys a postrádala obdivnou láskyplnou péči jeho matky. Navíc špatně spávala. Trápily ji noční můry, o nichž nikomu mnoho nepověděla, ale které se postupně přetavovaly v neblahou předtuchu, jež se přenášela i na Kieryse. Už aby se to malé narodilo, už aby byl červen za námi, posteskl si Veljaně a ona tušila číhavou obavu, zdali se trynoveckým dvorem znova neplíží nějaký přízrak, podobný tomu, jež kdovíjak strhl do neznáma Latydarovu ženu a novorozeného synka.

Veljana se ho snažila uklidnit. Terža si jen vzala příliš k srdci, co se králově ženě a dítěti stalo, a nebylo divu, když měla Halýšu odjakživa v lásce.

„Všichni máme za sebou zlou zimu, jsme unavení a smutní, ale to je všechno. Netřeba si vymýšlet nebezpečí! Nedělej si starost,“ říkala mu a on odjížděl o málo pokojnější. Veljana se pak v Trynovci snažila co nejvíc odvést vojevodkyni od předtuch a nočních děsů. Nebylo to zrovna snadné pro dívku, jež sotva vybředla z bahniska vlastních stínů, musela se potýkat s cizími. Terža navíc začínala být proti své mírné tiché přirozenosti podrážděná, útočná, až Veljanu tu a tam přepadala sobecká chuť před přítelkyní a jejími nevypočitatelnými náladami utéct.

Kdyby alespoň nekonečné rozhovory plné vzdechů přinesly mladé vojevodkyni úlevu. Zdálo se však, že se mluvením spíš utvrzuje ve svých pokroucených ulekaných představách, než by se jich zbavovala. Kromě toho po smrti Kierysovy matky přejala Terža jako ozvěna její zvyk nenechat minout večer, v němž by nezdůraznila, že Latydar málo patřil na trůn, zato Kierysovi sedne koruna skvěle, vždyť se narodil pod královskou hvězdou.

„Můj manžel a můj syn,“ opakovala a přitom se vždycky rozzářila, na sličných lících jí zahořel úsměv a začervenala se jak ovanuta plamenem, jak v horečce. Útočila na zmizelého krále pouze jakoby letmo a vždy s vrozenou jemností, ale Veljanu přesto popuzovala. Nechávala si však výtky na jindy, učila se novému druhu trpělivosti. Večery v Teržině společnosti ji ovšem nejednou zmáhaly, a proto brala zavděk každým zpestřením, které se nabídlo a vytrhlo dvě osamělé ženy odkázané jedna na druhou z věčně stejných, neprostupných kruhů slov a vět.

A tak když se u dvora objevil potulný vypravěč, poručila mu Veljana Nobarovna, aby ji k Terže doprovodil. Hluboce se uklonil, zapjal cizokrajně střižený kabátec z vyrudlého brokátu na hrubě tepanou zašlou sponu a uctivě paní následoval v naději na slušnou odměnu. Byl postarší a zkušený, v řemesle se vyznal. Podařilo se mu zaujmout dokonce i roztěkanou Teržu.

A Veljana, zatímco vyprávěl, utíkala spokojeně k vlastním úvahám. Pouštěla příběh kolem uší, jen chvilkami k ní dolehly jeho útržky. Vybavovala si uplynulý den. V Trynovci byl jarní trh. Vřel a klokotal jak čarodějný kotlík, samá barva, pestrost na pestrost, v tvářích, šatech, pohybech, zboží nabízeném tu více tu méně obratně. Nad tržištěm se chvěl vzduch prosycený neopakovatelnou směsicí pachů a vůní od pižma a sušených ryb po masti a elixíry z dalekého zámoří. Zlatohlav, šperky, kostěné korále, boty z hrubé volské kůže, safiánové střevíčky, platnéři, nožíři, stříbrotepci, obchodníci se suknem, s kořením, kejklíři, hadačky, vypravěči – i tento, který měl tolik odvahy, aby nabídl své služby v paláci, dorazil kvůli trhu.

První velký trh v Trynovci. Latydarovi by se líbil.

Starost o trh sice přináležela městské radě, ale v závažnějších záležitostech se měšťané obraceli na hrad. Jako dnes. Chtěli, aby správkyně rozsoudila jakési dva výtečníky, co se pohádali v krčmě u korbele a po hloupém vtipkování na sebe tasili zbraň. Tesař a kupec, ten druhý odnesl rvačku šrámem na předloktí. Jinak se nestalo nic. Nic. Jaká úleva po dvacetileté válce rozsuzovat bezvýznamnou rvačku, zvlášť když dva provinilci, zrozpačitělí před vznešenou zamračenou paní a celí nesví, se hned ve dveřích, na odchodnou domlouvají dočista přátelsky, zda by nebylo dobré zalít celý vzrušující zážitek zlatostranským vínem. Zrovna tak to prý udělali, Veljana zaslechla strážce, když se nad tím smáli…

I ona se teď usmála. Ale hned se okřikla. Bezpochyby se směju na nepříhodném místě, kousla se rychle do rtu, pohodlněji se usadila v křesle a poopravila si posunutou sponu zdobící jí svrchní suknici.

„Ani se ohlédnout nestačil a nebyla tam, jak by ji spolkla zem anebo vítr vzal anebo plameny ohně, vysoko šlehající. Jen cosi podobného povzdychnutí se dosud ve vzduchu chvělo…“

Terža vyšívala soustředěně skloněná nad prací. Vlasy stažené perlovou síťkou, na dlouhé šíji červená tkanice s mistrovsky zhotoveným talismanem proti zlé moci. Korál vsazený do podivuhodné spleti mořských rostlin a mušliček tepaných ze stříbra, dárek od manžela, se jemňounce houpe, zatímco mladá žena pečlivě klade steh vedle stehu, nitku k nitce.

Vyšívání, myslí si pokojně Nobarovna. Nikdy mě nebavilo vyšívat. Jenom Vihorovi… tomu jsem vyšila pás ráda…

„Jel třetí den a tu před ním, jak by ze země vyrostl, perleťový stan. Před perleťovým stanem perleťové kopí, na perleťovém kopí zelený praporec, u vchodu stojí sivý kůň. Zavolal rytíř, a vyšla z toho stanu perleťová panna, plavé vlasy do deseti copánků spletené. A na každém copánku kvetoucí lilie bělostného dechu.

‚Čeho si žádáš, rytíři jasných očí, čeho si žádáš ode mne?‘“

Na kožešině před krbem, v němž se dnes topilo jen mírně, seděl s chůvou Teržin a Kierysův syn. Na rozdíl od Veljany z vypravěče nespouštěl zrak. Je bystrý, pomyslela si Nobarovna, takhle maličký a už dokáže poslouchat skoro bez hnutí. Jestlipak skutečně jednou usedne po otci na trynský trůn?

„A putoval třikrát třetí den, než se před ním objevil stříbrný stan. Před stříbrným stanem stříbrné kopí, na stříbrném kopí blankytný praporec, u vchodu kopyty hrabe kaštanový kůň. Zavolal rytíř, podvakrát zavolal a ze stanu vyšla stříbrná panna s hnědými vlasy spletenými do stovky copánků. Hlavu jí obepíná diadém, dvojice živoucích hadů s blyskotavou kůží.

‚Čeho si žádáš, rytíři znavených očí, čeho si žádáš ode mne?‘“

Terža vzhlédla od vyšívacího rámu a povšimla si, jak Veljana přátelsky pozoruje dítě. Pousmála se. Můj synáček, napadlo ji, můj syn, příští král! Ne nadarmo mě matka vychovala, abych byla královnou a matkou krále. Bylo to předurčení. Vyhne se snad někdo předurčení? Jen ta úzkost, sžíravě všudypřítomná, kdyby mě opustila, aspoň na chvilku, aspoň na jedinou noc… Ale budiž, splácím-li takto daň za Kierysovu brzkou vladařskou moc a slávu, za příští moc a slávu mého syna…

„Devětkrát třetí den jel stepí, až dojel na sám její práh. Tam nad přehlubokým srázem zlatý stan. Před zlatým stanem zlaté kopí, na zlatém kopí šarlatový praporec, u vchodu se vzpíná vraný kůň. Zavolal rytíř, podruhé zavolal, zavolal potřetí, ze zlatého stanu vyšla zlatá panna s ebenovými vlasy spletenými do tisíce copánků. Namísto roušky se na nich skvěje nestálá ranní mlha.

‚Čeho si žádáš, rytíři smutných očí, čeho si žádáš ode mne?‘

I podal té panně náramek z perleti a prsten ze stříbra, které jí co pozdrav sestry posílaly, a ptal se jí stejně, jako se ptal jich.

Tu panna zavrtěla ebenovou hlavou a vraný kůň hřívou pohodil.

‚Já nevím, kde je ta, již po světě hledáš. Ale zeptám se.‘

A vedla ho k okraji srázu. Tam stanula tak, že se jednou nohou opírala o skálu a druhou o neprostupná oblaka zakrývající přehlubokou přeširokou propast, jejíchž okrajů ani dna nebylo lze člověku dohlédnout. Potom zdvihla hlas jasný a mocný jak srpnová bouřka a ptala se.

Ptala se jitřního slunce. Ale jitřní slunce, tvůrce rosného jiskření, nevědělo nic o ztracené nevěstě. Ptala se poledního slunce. Ale polední slunce znalo jen praskot obilných klasů ve svém žárů a vůni budoucího chleba. Ptala se zapadajícího slunce, ale umírající slunce v žádné z končin zemských zmizelou dívku nepotkalo. Východu, jihu a západu se ptala bez odpovědí. I otázala se zlatá panna nakonec slunce půlnočního.

‚Vím, co se stalo s dívkou, o níž mluvíš,‘ pravilo slunce severu. ‚Ten, který ji dnes hledá, zapudil ji včera od sebe zlým slovem. Živlům ji vydal napospas, ze země vykořenil. Poněvadž zapomněl, že slovo má často větší moc než meč a jako oštěp jednou vržený je nevrátíš zpátky. A proto už nikdy nespatří svou nevěstu, leda by byl sedmkrát sedmou bolestí nevinně stižen. A ani potom by ji nedostal zpět, nemá-li při sobě přímluvce mocnějšího mocných.‘

Umlklo půlnoční slunce a zlatá panna sestoupila nohou z oblaků nad propastí…“

Příběh se odvíjel. Nitka za nitkou z dávného vřetena. Otíral se o duše těch, kdo mu popřáli sluchu. Večer mezitím pokročil. Ztracená nevěsta sličnější perleťových, stříbrných i zlatých panen dnes jako nesčetněkrát byla nalezena prostě a tiše, zlu pro zlost, pro zlost zoufalství. Vypravěč skončil.

Terža se polaskala se synáčkem a poručila chůvě, ať dítě uloží. Nechala odnést i své vyšívání. Hřbetem ruky přejela přes zavřená víčka.

„Zdá se mi,“ ozvala se po chvilce, „že podobný příběh znám.“

„To je možné, urozená paní,“ přitakal uctivě vypravěč. „Mě ho sice naučil jeden cizinec a nese stopy dalekých stezek a prapodivných toulání, ale zaslechl jsem ho i v Damalu. Tam ho však zpívají. A také nekončí šťastně, protože praví, že onen rytíř svou vyvolenou nenašel a zahynul trpkou smrtí. Staří však tvrdívali, že se ženám v naději nemají vyprávět smutné příběhy, aby se nenarozené dítě nezaleklo světa a nebylo celý život bázlivé, proto jsem zvolil pohádku, ne báji.“

„Mít staří pravdu, byli bychom bázliví všichni,“ usmála se jeho slovům Veljana. „Vždyť život sám není veselý. Komu, kdo není tupý jako kámen, se vyhnul smutek, vlastní nebo cizí, zvlášť v minulých letech!“

„Má vznešená paní,“ obrátil se potulný vypravěč k mladé správkyni, „to, cos řekla, je jistě správné. Ale proč, když nás tíží temnota, nerozsvítit louče? Proč kohokoli zatěžovat břemeny předčasně? Mohlo by se stát, že jej vyčerpáme a zlomíme. A potom až přijde chvíle, kdy bude nutné převzít břímě skutečně, budou třeba tomu člověku scházet síly… A navíc – ani v lidském životě všechno nekončí špatně a kromě toho… ani smrt…“

Muž rychle umlkl, nehodilo se poučovat kněžnu a on si to uvědomil. Hlubokou úklonou se pokusil zmírnit pronesená slova, jež mu najednou připadala troufale přímá. Nobarovna mlčela. Zato se ozvala Terža:

„Mluví pravdu, Veljano,“ pronesla měkce do nastalého ticha, zahleděná k nějaké vlastní vzpomínce nebo představě.

Ano, pomyslela si Veljana… Ani smrt…

Louče? Křehoučké, potácivé, pohasínající louče v temnotách okolního světa. Nehořet bývá pohodlnější. Louče… Nejednou trpí vlastním žárem – sedmkrát sedmou bolestí…