Devátá kapitola

Překročil Jitaber po mostě vysokém a pevném, po mostě nad hraniční řekou. Kamení gryfové, levharti, sličné dívky a zamračení bojovníci s tvářemi plnými vody, vždyť pršelo, shlíželi na Latydara vstupujícího na damalskou půdu.

Potřeboval být sám, a proto jako častokrát ujel své družině a přikázal mužům, aby ho za několik dní čekali v Borovnici. Nejprve vedl koně po staré kupecké cestě, která mířila od někdejších Jitaberských brodů a hraniční osady Černoboru k hlavnímu městu. Ten cíp země v podhůří damalské vrchoviny, prostorné ploché poříčí otevřené doširoka k jihu bývalo kdysi válečným polem a porůstalo ho jen trní a bodláčí. Lidi tu svíral strach a zvířata se mu vyhýbala. Ale od oněch dob uběhla staletí a to, co se dodnes povídalo, více se blížilo pověsti než pravdě.

Na pláni za Jitaberem vyrostly mnohé stromy do stáří a krásy, lidé se vrátili a založili ves, kterou nazvali V Sadech. Stovky jabloní, višní a hrušní pokryly místo dávného střetu. Jen tu a tam slýchali zdejší v zářijových nocích, těch nocích podivně hlubokých, z nesmírné dálky, a přece zblízka válečný ryk a třeskot zbraní. A jedna panna nedávno zahlédla stíny jezdců v starodávné zbroji. To odlesky skončeného příběhu zůstaly v krajině, podobny stopám bájných draků, zatímco lidé, kteří tu kdysi prolévali krev vlastní i cizí, dávno odešli.

Z jitaberského údolí, v němž pozdní léto sklánělo obtěžkané větve jabloní v pokoře dozrávání, se hradská cesta stáčela do kopců. Latydar ji však opustil a zamířil na menší cesty a cestičky, do pralesa, v němž stála tvrz Na Pomezí.

„Ukaž mi, kde mají lišky doupata,“ prosívala jej Halýša, trochu v žertu, víc vážně, když spolu jezdívali Trynem. „Teprve potom tady budu opravdu doma.“

Nemohl ji naučit znát stezky plachých trynských lišek, nemohl ji naučit znát to, co neznal sám, vždyť většinu života byl tulákem bez místečka k spočinutí. Nikde se nezdržel dlouho. Ani v zimovištích, v měsících, kdy válka polevila, vyčkávajíc, dokud nesejde sníh a nenaroste první tráva nutná pro koně. Velitel neměl čas odpočívat. Latydar projel snad celý Tryn, poznal prameny i ústí řek, poznal úpatí i hřebeny hor, hlubiny propastí pod příkrými srázy, napojil zemi svou krví. Nerostla však v jeho vlasti jediná pláňka, pláňka zkřivená půlstoletím vichřic, pláňka na mezi, pláňka nad žulovým balvanem skloněná, která by ho důvěrně zdravila jako toho, kdo je tu doma, když kolem ní projížděl, když natáhl ruku po sladkotrpké hrušce do jejích větví.

Domov našel v Trynu teprve s Halýšou, poněvadž ona si ho přinesla s sebou z Damalu. Přinesla si ho právě odtud. Vzdálený ozvuk toho domova teď Latydar rozeznával. Všechno, všechno, co míjel v lesích pod Spravedlivou vlčicí, znala Halýša po vůni, po hlase i po dotyku, poslepu i v tisíci odlescích pohledů, v proměnách hodin, dní a večerů, roků. Jako by ji tady potkával na každém kroku.

Neustále ho pronásledoval neodbytný, nesmírně živý dojem, že se jeho Halška užuž vynoří na příštím rozcestí, za příští zátočinou… Hezké děvče, svrchní tmavě modrou suknici podle zdejšího zvyku podkasanou a zachycenou cípem na koženém pásu obepínajícím boky, spodní šat světlý, jasně probleskující mezi stíny. Snad stačí přetřít rukou unavené oči a znovu zahlédne pannu, co se koupe v jezeře, hraje si na mělčině a obléká se jen do vířivého šatu rozstřikovaných vodních krůpějí.

Jezero pod Lužinkou však dřímalo v ocelově lesklé netečnosti, nehybné, opuštěné, přinášející pouze další zklamání a bodavou trýzeň nechtěné pravdy, před kterou uhýbal ze všech sil. Jezero, kde se tenkrát koupala.

Ostrý křik sojky trhnul tichem. Kachny se zvedly z hladiny.

Stopy rozdvojených kopyt nějakého velkého zvířete, rozmazané nočním deštěm, mrtvěly na pláži.

A víc nic.

Nejsi ani tady.

„Jestli jsi chtěl mluvit s manželem, vzácný pane, přijede nejdřív pozdě večer, spíš zítra.“

Zalka, žena Halýšina bratra byla odtažitá jako tenkrát, když si Latydar odváděl Halýšu z tohoto domu. Skrze povinnou pohostinnost dokonce prosvítal odpor k vznešenému příbuznému.

„Proč jsi nás navštívil?“

„Hledám Halýšu,“ odpověděl.

„Tady? Co by tu dělala?“ skoro podrážděně opáčila Zalka. „Ostatně už se po ní u nás před časem ptali tví lidé.“

Přikývl. Samozřejmě, ptali se přece všude, na nejnesmyslnějších místech, natož v Halýšině rodném domě.

Seděl ve veliké jizbě, která neztratila nic ze své přívětivosti, ačkoli na rozdíl od dřívějška zdobily dřevěné stěny přepychové koberce a dvě maličké děti si hrály se psem na vzácných kožešinách.

„Ten starší je tvůj syn, že?“

Ohlédla se po dětech s nepochopitelnou žárlivostí nebo ustrašeností.

„Ano.“

„A ten maličký?“

„To je syn jedné Ogienovy příbuzné. Ujali jsme se ho před rokem, sotva se narodil, matka se o něj nemůže starat.“

Odpovídala mu neochotně, skoro nevrle, a tak zdvořilostní rozmluvy o dětech raději nechal.

Menší chlapeček se po čtyřech hbitě pustil přes místnost. Zaujaly ho Latydarovy vysoké boty ze světlé kůže a hlavně blýskavé přezky na nich. Dorazil až k hostu, zachytil se boty, vratce se postavil a začal si hrát s přezkou kovanou do tvaru dračí hlavy. Povídal u toho cosi, co spíš než lidskou řeč připomínalo ptačí cvrlikání. Latydar se usmál a naklonil se, aby chlapečka zachytil a zabránil hrozícímu pádu.

Ale Zalka byla rychlejší. Zvedla dítě, které se okamžitě popuzeně rozkřičelo, a přivinula je k sobě, jako by se bála, že mu Latydar ublíží.

„Odpusť,“ řekla, „poručím chůvě, ať děti odvede. Ten malý by ti nedal pokoj. Je divoký.“

„Není potřeba nikoho volat, nevadí mi to.“

Jenže Zalce z nějaké příčiny vadilo nechat chlapečky v jedné místnosti s nevítaným hostem.

Když chůva odešla a oni osaměli, Latydar řekl:

„Nemáš mě ráda.“

Vzhlédla k němu a nějakou dobu uvažovala s přísně semknutými rty. Potom zvolna přikývla, stvrzujíc to, co jim oběma bylo jasné.

„Naneštěstí nevím, čím jsem si tvé nepřátelství vysloužil.“

„Pokud si přeješ, vzácný pane, klidně ti to povím. A hned, poněvadž mám už dlouho chuť něco takového udělat.“

„Tak tedy mluv.“

„Sám jsi to chtěl!“

Zalka ještě zaváhala, pak ale začala zprudka – jako někdo, kdo se těšil na možnost říct svůj názor, kdo si nejednou připravoval řeč, na niž konečně došlo.

„Myslím si, že ses zachoval hanebně k sestře mého manžela.“

„Cože?“ Latydar sebou trhl, jako kdyby ho uhodila do tváře.

„Povídals, že ti mám říct pravdu, a sotva jsem začala, přál by sis mě umlčet?“

Latydar neodpověděl, jen povážlivě zbledl.

„Ano, hanebně!“ pokračovala mladá žena. „Prostě jsi přišel a rozvrátil to, na čem stál její život. Nehodili jste se jeden pro druhého. Ona to věděla, a tak nějak si myslím, že ti to nezatajila. Znala jsem ji. Chovala se někdy jak dítě, ale byla rozumná, velice rozumná! Využils její slabosti a vzal jí všechno. Domov a vlast, život, na který byla zvyklá a který ji naplňoval štěstím. A nedokázal jsi jí za to dát ani úctu tobě podřízených lidí. Měla být ve tvé zemi královna a byla málem služka!“

„Nevíš nic!“

„Vím dost, abych měla důvod nechovat tě v lásce. Ale to není všechno. Především neseš vinu na jejím současném neštěstí.“

„Co to plácáš!“ Latydar se přestal ovládat. „Nikdo mi není na světě dražší…“

„Ovšem!“ přerušila ho zlobně. „To se tak říká, viď, pane! Jenže kdo jiný by to neštěstí zavinil? Někdo ji přece proklel, uhranul, zahubil, nadosmrti odsoudil k živoření, nehodnému člověka! A já věřím, žes to byl ty. Tebou byla jako posedlá, od prvního vašeho setkání. Ne zamilovaná, posedlá! Chovala se divně, slyšela věci, které nikdo neslyší, viděla, tušila, znala, co nemůže znát nikdo, kdo se neřítí po hlavě do propasti, kam ho svrhlo nekalé slovo! Přemýšlela jsem o tom, ptala se moudrých a teď mám jistotu…“

„Jistotu?“ Latydar vyskočil a chytil ženu za ramena. „Jakou jistotu? Co ses dozvěděla o mé ženě?“

„Viděla jsem ji!“

„Při všem, co je ti drahé, kdes ji viděla, kdy?!“

Cítila, jak se mu třesou ruce, svírající její ramena. Povzbudilo to její rozhorlení.

„Na tom nezáleží. Stejně už ji nedostaneš zpátky, není člověk. Je chvíli vlčice, chvíli noční pták, chvíli stromek na stráni,“ vyškubla se z jeho sevření a pozpátku od něho odstoupila do bezpečné vzdálenosti. „Někdo ji proklel zlým slovem. Zlým slovem! A já vsadím hlavu, žes to byl ty!“

Latydar se vztekle zasmál.

„Zbláznila ses! Na mou duši ses zbláznila! Z čeho mě to obviňuješ? Jaké báchorky mi tady věšíš na nos? I kdyby lidské slovo mělo takovou moc…“

„Má stejnou moc jako kterákoli jiná zbraň, ne-li větší! Mečem taky můžeš připravit druhému smrt nebo celoživotní utrpení.“

„Nelze zahubit duši člověka, nechce-li sám. A jistě se neodvažuješ tvrdit, že by má Halška…“

„Já nemluvím o duši, o tu se stará každý sám a Otec světel. Ale v Damalu i malé děti znají příběhy o zlém slově, kterým můžeš uvrhnout do zakletí jak do otroctví nebo do smrti!“

„Směšné! Výmysly pro damalská batolata! A kdyby ne, já jsem poslední člověk na světě, co by Halšce takhle ublížil! Obviňuješ mě z podlosti, kterou bych nespáchal ani ve snu!“

„Ve snu to nebylo. Nejspíš jsi jí uškodil už tenkrát v zimě, kdy se poprvé octla v tvé blízkosti coby kněžnina služebná. Poznala jsem, že se něco nedobrého stalo, hned když přijela zpátky domů. Ačkoli o tom odmítala vyprávět. Vyhnals ji přece tehdy ze svého paláce, ne? Nebo i to popřeš? A ona… Přijela celá vyměněná. Od té doby jako by začala rozum pozbývat! Co k nám dorazila zpráva o jejím zmizení, lámu si nade vším hlavu a počítám. Vyhnals ji pod Novou lunou, která podle moudrosti starých sčítá lidská slova, a potom se právě sedmkrát sedm úplňků vystřídalo, než při tom posledním zmizela. To není náhoda! Vzal si ji měsíc, jak se u nás říká. A je to tvoje vina.“

Latydar na ni hleděl téměř bez dechu. Rozhostilo se takové ticho, že k nim doléhal dětský výskot z odlehlé části domu.

„Jsi šílená!“ vykřikl nakonec. „Jsi prostě šílená! Nerozeznáš pravdu od nějakých přihlouplých povídaček! Máš vidiny! Tvůj manžel by si tě měl hlídat! Kletby a vlci a luna! Ty sama ses z luny pomátla!“

Hned nato vyšel rychlým krokem z komnaty. Prudce práskl dveřmi. Krásně tepaný talíř pověšený vedle dveřního rámu s třeskotem spadl na podlahu.

Zalku ten zvuk vzpamatoval. Nabrala zhluboka dech a posbírala zbytky ztracené vyrovnanosti. Přešla jizbu, pomalu zdvihla spadlý talíř a pověsila ho zpátky na zeď. Stejně zvolna a napohled nevzrušeně vyšla do síně a odtud na dvůr, přesvědčit se, zda královský příbuzný odjel.

Naproti jí přispěchal správce. Byl udivený a polekaný.

„Je trynský král pryč?“

„Ano, má paní. Ale, odpusť…, co se stalo? Vypadal…“

„Jak?“

„Jako někdo, kdo potkal vlastní smrt a nezdála se mu zdaleka tím nejhorším na světě, jestli víš, co tím chci povědět.“

Zalka se zarazila.

Vrátila se do domu, šla za dětmi a strávila s nimi zbytek dne celá zamyšlená. Když večer, už za hluboké tmy, přijel Ogien, nalezl svou ženu velice skleslou.

Tma dotírala na zemanský dvorec jak úskočný obléhatel. Děti do půlnoci plakaly.