Pátá kapitola

Dusno a obloha skloněná tak nízko, jako by ani nebyl konec června, ale čas listopadových dešťů, tísnily Yzar. Všechno se zdálo rozmazané, lhostejné a skoro zbytečné, pokud se člověk poddal té shora doléhající tíži. Cesty jako by se ztrácely mezi rozeklanými skalami, ústíce do propastí, řeky jako by hynuly v poušti, osamění člověka, dokonce lidský život sám jako by pozbýval smyslu. A bouře, která by pročistila vzduch, dovolila volně se nadechnout a rozhlédnout po krajině omyté deštěm, nepřicházela. V noci sice občas Yzarští slýchali vzdálené hřmění a na obzoru, v odlehlosti desítek stepních mil, někde nad Východním jezeřím se blýskalo, ale sídelní město se dál zalykalo vyprahlostí podobno mořem vyvržené rybě bezvýsledně otevírající ústa vzhůru.

Dharid-Nyr měl málo chuti do povinností. Vykonával je pouze z musu a byl rád, že jich není mnoho. A stejně netoužil po zábavě. Jeho kůň byl nucen spokojit se se štolbou, kterého jenom neochotně snesl v sedle a přijímal ho pouze proto, že stáj byla těsná a step příliš vábila. Přesto hřebec zrána a vpodvečer, když se v obvyklou hodinu nedočkal svého pána, podrážděně, lítostivě ržál a ostatní koně se k němu přidávali.

Šestý den toho dusného času se kníže-vladař zatoulal do míst, kam zašel málokdy, poněvadž přímo sousedila s ženským křídlem yzarského hradu. Rozsáhlá terasa, ze tří stran sevřená loubím přiléhajícím ke zdem budovy a uzavřená sloupořadím s průhledy na město a podhradí, byla porostlá travou. V rozích rozmarýnové keře a uprostřed, pokroucený lety, kořenil strom, prý potomek toho, který vyklíčil pod Sedmou bránou z krve Thanrymovy. Rozhodně byl stejně bělokmenný a v bledém modrošedém listí se rozvíjely nápadné tmavé kalichy vydechující výraznou, s ničím nesrovnatelnou vůni. Nerozkvétal ovšem na podzim, v čase smrti dávného bojovníka, ale jako obyčejné stromy časně zjara. Letos však spálila květy nečekaná mrazivá noc. Jedna jediná, vichřicí přinesená ze severu, stačila však. Zčernalé kalichy nerozvité opadaly, pokrývajíce hlínu lepkavým, lítost vzbuzujícím rubášem.

Pokroucené větve pak týdny vyčítavě zdvihaly rozpřažené prázdné dlaně proti jarní i letní obloze, až nakonec nějakým divem, nad nímž zkušení marně kroutili hlavami, znova obrazily květními pupeny. Před týdnem se začaly otevírat první kalichy a dnes už stál celý strom ve své každoroční modré honosnosti.

A říkají moudří, že takové stromy rozumějí lidské řeči, i slovům proneseným pouze v duši. Že mnoho znají a mnohé pochopily, zatímco se kořeny prodíraly hlínou a větve hájemstvím rorýsů.

Pod stromem zahlédl Dharid-Nyr nějakou ženu. Byla tak nenápadně, tmavě oblečená, až ji téměř ukryl stín, vržený hustou korunou.

Když ji kníže poznal, zarazil se a mimoděk ustoupil za sloup loubí. Ta dívka byla Charin Zara. Viděl ji jen zezadu, ale nemohl se mýlit. Tak hluboce měl vtištěnu do paměti postavu, rovné lesklé vlasy splývající skoro ke kolenům, malebně tvarované paže a ruce, nyní opřené o kmen.

Pocítil zmatek, úlek smísený s nečekaným potěšením. Zůstal na místě a díval se, jak se dívka dotýká stromu. Díval se nekonečně dlouho a nepopsatelně krátce, bez přemýšlení se díval skrze jakýsi opar připomínající předranní polobdění. A ne a ne vyřešit otázku, zda se žena dotýká stromu, protože strom rozkvétá, nebo zda strom rozkvétá díky jejímu doteku.

To druhé mu připadalo mnohem přirozenější.

Položila ruce na kmen, přitiskla polštářky prstů ke kůře. Tepání krve souzní s tepem vlásečnic v lýku. I kníže cítí ten tep, jasně ho cítí, ve vlastních žilách. A proto větve, omrzlé větve shodivší zničená poupata, napojeny z měkkých dlaní pučí, nasazují kalich za kalichem, před očima se jeden kalich po druhém rozvíjí, těžkne, mámivě vábí včely – a hučí koruna jako loutny pod jezerní hladinou, jako zvony za zdí.

Vědět, o čem si vyprávějí strom a dívka, zatímco na dně květů sládne šťáva, bylo by jako za vichřice pod plnými plachtami proplout mezi útesy a nesrazit vaz. Anebo najít za svítání ve vlastních stopách otištěných v písku prsten ze stříbra, ztracený před nespočetnými roky.

Dharid-Nyr odešel velmi tiše. Dívka ani strom si ho nepovšimly.

Charin Zara se v posledních týdnech občas cítila zcela zahnaná do kouta. Co si předsevzala unést před lety, po válce, teď k unesení bylo čím dál míň. A probouzela se chuť shodit břemeno. Její poklidný vyrovnaný svět se zhroutil, ovládla ho rozháranost. Stalo se tak poté, co se setkala dokonce dvakrát tváří v tvář s mužem, k němuž se připoutala. Jasně zodpovězené otázky se zamlžily, žádaly nové odpovědi – a ty nepřicházely ani snadno, ani nezůstávaly natrvalo.

Ještě hůř bylo, když jí Dharid-Nyr poslal dvě dívky z předních míarských rodin, obě sestry mužů z jeho družiny. Měly vládcově ženě posloužit, rozptýlit ji svou společností, zpříjemnit život v yzarském hradě. Alespoň tak to Dharid-Nyr psal v listě, jímž žádal kněžnu, aby panny uvedla mezi své služebnictvo.

Kdyby to vladař udělal brzy po jejich svatbě, Charin Zara by přijala s radostí. Vždyť kromě chůvy nebylo s kým promluvit. Nikdy neměla družinu dívek, s nimiž by mohla jednat jako rovná s rovnými. Ještě před dvěma, třemi lety by ji přítomnost bystrých a příjemných společnic naplnila radostí. Teď ne. Nevěřila v Dharid-Nyrovu dobrou vůli – a chůva ji podporovala v pochybnostech. Kněžna hledala za náhlou vstřícností dosud neznámý záměr, intriku a promyšlený tah. Nakonec dospěla k přesvědčení, že ji sestry vládcových přátel mají přinejmenším hlídat. Kníže-vladař si nejspíš po rozhovorech, které s Charin Zarou vedl o zajatém trynském králi, uvědomil, že o své ženě málo ví a že mu to může být nebezpečné. Ano, proč by jinak ty dvě chytré ještěrky poslal? Charin Zara mohla dívky prostě do služeb nepřijmout, zadržel ji však strach. Nechtěla vladaře zbytečně popudit.

Thoren byl sice očividně vládcovou vstřícností nesmírně potěšen, a dokonce ho Charin Zara jednou zaslechla, jak ve sporu s Litou tvrdí, že se všechno obrátí k dobrému, vždyť on, Thoren, zná svého pána a zná svou paní. Jenže Thoren, který Dharid-Nyra nepřestal obdivovat a ctít ani po propuštění z vladařových služeb, nebyl ve svých názorech spolehlivý. Chůva se mu vysmála. A Charin Zara se lekla, aby se věrný mládenec v nadšení z proměny vladařova chování nechtě nestal nástrojem v Dharid-Nyrových rukou. Dávala si tedy daleko větší pozor na to, co Thorenovi prozradí, než dřív.

On si toho však sotva povšiml. Našel si novou zábavu, a sice nic menšího než dvoření oběma šlechtičnám. Zvlášť jedna z nich, mladinká vyplašená panenka s velikýma temnýma očima, si Zařina služebníka docela podmanila.

I teď po návratu z procházky k modrému stromu, kam chodívala dennodenně, našla Charin Zara ty tři pohromadě. Hráli v předpokoji na gazely a vlky, po široké desce stolu se povalovaly bílé a černé kameny. Vyskočili a uctivě kněžnu zdravili. Přetrhla jim zábavu, ale byli už zvyklí, že to nebude nadlouho. Jedna z dívek se zeptala, zda paní něco nepotřebuje. Ptala se letmo a nejspíš od kněžny, již ostatně považovala za poněkud podivínskou, ani nečekala souhlasnou odpověď. Charin Zara skutečně pouze zavrtěla hlavou.

„Kde je Lita?“

„Dosud se nevrátila z města, vznešená kněžno.“

Charin Zara vstoupila do svých komnat. Kdyby se Lita zdržela hodně dlouho, nevadilo by jí to. V chůvě odpor k novým služebnicím, které považovala za vetřelkyně ve svém hájemství, pokud možno ještě prohloubil nepřátelství k tomu, kdo je sem poslal. Navíc jak chůva stárla, stávala se mrzutou. Věčně naříkala na osud a Dharid-Nyra před svou paní otevřeně neproklínala jen proto, že jí to Charin Zara nedovolila. Dívce byla chůvina blízkost čím dál nepříjemnější. Stáhla se tedy poněkud i od ní.

A tak byla konečně zcela sama mezi stěnami vězení, co se k sobě přibližují, pod stropem, co na ni padá. A zároveň poprvé za život uviděla, jaké je to nebýt sám – neboť ty sebevědomé dívky, které braly za samozřejmou lásku svých rodin a blízkost přátel, musela mít pořád před očima.

A tehdy vzduch zhoustl téměř k nedýchání. Zatlačená za únosnou mez pozbyla nejen trpělivosti, ale i ochoty snášet nadále to, co ji obklopuje. Z úzkosti, obav, rozháranosti a prohloubené samoty vyrostl vzdor. Dobrá vůle, pokora, ohledy na vlast, která přece potřebuje svého vládce, se vytrácely jak sníh pod jarním sluncem. Byla zmatená, bezradná. Stačí málo, kníže, a do kouta zahnaný mírný tvor zaútočí.

Bouřka, kdyby tak konečně přišla bouřka! Dusno k zešílení…

Ze stepi náhle čerstvě zavanulo. Vytouženě.

Déšť přišel večer. Zatímco vichr trhal praporce z žerdí, křídla erbovních orlů mu marně vzdorovala a první blesky oslňovaly oči, česala chůva svoji paní. Vrátila se z města v nezvykle dobré míře.

Setkala jsem se s jednou ženou… před třiceti lety jsem ji znávala v Trynu. Také ji za války Rozemští zajali! Nepoznala bych ji, má kněžno! Vyprávěla mi… také se starala o děti svých věznitelů. Nakonec se v Rozemsku vdala, proto se nevrátila domů. Žije teď, jak přísluší jejímu šlechtickému rodu… Má schopného muže… dvořana knížete Sega. Takové štěstí, že jsme se potkaly, že jsme se neminuly! Město plné lidí, přijeli obchodníci z jihu… Koupila jsem ti, má kněžno… určitě se ti zalíbí! Jak ráda jsem si s ní promluvila o svých starostech… bylo to, jako se na okamžik podívat domů… bylo to…

Charin se usmívala, vítajíc spokojenost věrné služebnice, skoro ji však neposlouchala. Když se ukládala na lůžko, uvědomila si se špetkou zahanbení, že z toho, co jí Lita povídala, neví vůbec nic. Chůvina známá ze starých časů kněžnu nezajímala. Uvažovala celou dobu o Dharid-Nyrovi.

Ostatně o něm teď přemýšlela stále. Ale jinak než dřív. Bez vyvzdorovaného pokoje, bez odevzdanosti. Už to nebylo jako hledět na něj přes řeku bez mostu. Bylo nutné řeku přebrodit, přeplavat, přeletět. Proč je potřeba to udělat, si jistá nebyla. Také jí nezáleželo na tom, co nastane, až opustí břeh, na němž kořenila po léta.

Zdálo se jí o Dharid-Nyrovi. Zdávalo se jí o něm noc co noc. Mívala přitom stále týž sen, z něhož se budila vyčerpanější, než ulehla. Stihatel, přes obličej staženou kápi bílého pláště, ji pronásledoval v těsných chodbách, které nevedly nikam. Potom se proměnil v lovce hrajícího na stříbrnou vábničku. Stále za ní, stále před ní. Nedokázala mu uniknout. Nutil ji dorazit až na vrchol útesu, nebo nad sráz, nebo na sám okraj podemletého břehu. Někam, odkud není už jak udělat další krok, leda k té hodině, k té chvíli, v níž bude rozhodnuto. V níž lovec odhalí svou tvář, ne prvně viděnou – stokrát známou. A kořist se zřítí do propasti.

Prudké kapky na nádvoří bez milosti roztloukaly modré kalichy bělokorého stromu.