Sedmá kapitola

Možná že mnoha hostům připadala přítomnost Halýši Jaldevicovy na Lužince o Slavnosti značkování hříbat navýsost přirozená, ale ona sama ji pokládala svým způsobem za náhodu. Uvědomila si to znova a jasně, když před svítáním vstávala dohlédnout na pečení chleba.

S Haberovou rodinou ji sice vázalo pouto příbuzenství, zemřelý pán domu byl vzdálenějším strýcem sourozenců z Pomezí, a v době Halýšina osamělého spravování rodného statku jí Lužinečtí poskytli největší podporu – jenže na druhé straně byly v poslední době vztahy mezi oběma rodinami spíš rozpačité.

S Rynšou Haberovou si Halýša právě nepadla do oka. V mnohém si byly podobné, a narážely o sebe jak dobře vykuté ocelové čepele. O to víc vadilo, že Rynša byla starší, a přitom méně zkušená, ale nechtěla si to připustit.

Haberova dcera stěží snášela sestřenčinu veselost, kterou neprávem nazývala lehkomyslností, Halýšu odrazovala Rynšina přísná tvrdost, jí samé cizí.

Když poté Chardana napadlo začít se dívat na Halýšu jinak než jako na příbuznou a ona chtěla, aby všechno zůstalo při starém, Rynša, žárlivě milující bratra, jí nedokázala tu nevstřícnost odpustit. Zamračená nelaskavost přerostla v nepřátelství. Tehdy přestala Halýša Lužinku navštěvovat – a během roku tomu docela odvykla. Natolik, že ani po Rynšině svatbě a odchodu z kraje neměla chuť nic měnit.

Teprve před pár týdny, na začátku března, zničehonic jí přišlo líto poztráceného přátelství.

Bylo tenkrát vlhko v lese i na loukách, dokonce v polích tu a tam stály kaluže. A všude, v každém příkopě i járku zurčela voda. Potoky a řeky se vylévaly, zaplavovaly olší a vrbiny, strhávaly jedny břehy a podemílaly druhé. V lesích mokře vonělo naplavené jehličí a loňské listí. Sotvaže přešla půlnoc, ozývali se ptáci. Kos rozčileně vykřikl a proletěl předranní tmou, než začal zpívat.

A letos tu bylo ještě cosi navíc. Lekala se toho, nerozuměla tomu, strhávalo ji to jak vodní vír větvičku na hladině. Krajina se změnila – nebo se nezměnila a jiná byla Halýša? Dívka cítila tepot mízy pod kůrou, ani se nemusila stromu dlaní dotknout, pod bosýma nohama jako by nahmatávala chvění kořenů, nevyrostlých semenáčků deroucích se s námahou napovrch. Všechno se hýbalo, hašteřilo, mluvilo, žilo, zachvívalo se, proudilo, tepalo, bolelo a laskalo – jenom měsíc divně mrazil, a obíral dívku o část jí samé, jako by se Halýša kdoví proč stala vínem v poháru, z nějž on, úplněk za úplňkem, usrkává. Začala se měsíce bát.

Zato denní světlo jí přinášelo úlevu. Kolem poledne už slunce hřálo. Bylo příjemné vykasat sukně a nastavit mu nejen tvář a paže, ale i lýtka. Poprvé po zimě stáhnout boty a dotýkat se nohama země přímo. Země, z níž stoupala síla, unavující a občerstvující zároveň.

Dívka obcházela polnosti, jak o tomto čase dělávala každoročně. Nepojmenovaná touha, čistá po jarní vodě, omamná touha bez úzkosti ji obestřela.

Letos ji však kalilo vědomí, že obcházívala-li po léta zdejší lesy a meze jako hospodyně v duchu chystající příští dny, dnes je potkává pouze co staré známé. Nepřísluší jí rozhodovat, ani jestli se vytne v boroví souška, natož kam zasít pšenici.

Nevěřila by, že jí proto bude tak hořko. Jen se však jaro začalo vkrádat do krajiny, jen se vítr opřel do zbytků závějí – všechno někam spěchalo, na něco se připravovalo, kamsi mířilo – zatímco ona netušila, co si počít s rukama najednou zbavenýma možnosti přetvářet.

Utíkala z domu, toulala se po lesích na koni nebo pěšky, hledajíc na zarostlých stezkách nejvíc sama sebe.

Bratr i jeho žena ji nechali, ať jedná podle vlastního přání. Snad chápali vzlínající hořkost jarních bylin, která dokáže pročistit – i otrávit krev. A nechápal-li to Ogien, Zalka ano. Halýša bratrovu manželku několikrát přistihla, jak ji starostlivě pozoruje. Vadilo jí to. Dráždilo.

Pochopení a starostlivost nemohly pomoci. Halýša si připadala navíc. Navíc v domě, navíc v sadě, navíc na poli… A byla navíc. Obešli by se bez ní, ve všem. V zimě, když odjížděla s kněžnou do Trynu, věřila, že čas ji sám naučí srovnat se s novým postavením na rodném statku. Ne. Sama si musím pomoci, říkala si teď.

Domov jí zkrátka zjara hořkl na jazyku s nečekanou silou.

Chodívala se ráda dívat na divoké koně. Jedno stádo přicházívalo pít k jezeru. Hřebec pískové barvy, s tmavým pruhem na zádech, klisny a hříbata, všechno hnědky od světlé až po téměř vranou.

Pozorovala je a nepřemýšlela přitom o ničem. Pouze se jí někdy letmo dotkla vzpomínka ze zimy, vzpomínka s divokými koňmi na srázné stezičce. Zpočátku ji odháněla. Noc pod Novou lunou totiž v Halýše zanechala nezvyklý vtíravý strach z čehosi nepojmenovatelného. Později ale dívka zimní vzpomínku přijala – a nejen tu jedinou, na Bardavanské údolí. Přesto nesmyslný strach z luny nezapadl jak peníz do hlubiny, zůstal a chladil.

Pískový hřebec větří, zdvihá hlavu. Tuší snad přítomnost lidských očí?

Mohla bych zajít častěji na Lužinku, napadlo Halýšu znenadání. Tam mě potřebují. Děvčata se nevyznají v hospodářství. Rynša byla vtělený oheň, až příliš rázná a soběstačná, všechno si zařídila po svém – a tak po její svatbě a odchodu si každou chvíli nevědí sourozenci rady. Na starou dětinskou tetu se lze spolehnout stěží.

Ostatně mnoho Lužineckým dlužím. Teď mám příležitost splácet, co pro mě udělali, když nám nájezdníci vypálili Pomezí.

Přemýšlela však přesto dlouho.

Uvažovala, nakolik se bratranec smířil se skutečností, jež se nedala změnit. Nakolik se vzdal naděje, že by Halýša opětovala náklonnost, kterou si jí netroufl nikdy přiznat otevřeně, ale o níž dívka sebemíň nepochybovala.

Nakonec dala důvěru jeho prosté, zemanské moudrosti, co se spolehlivě drží pevné půdy.

Mohu zajít na Lužinku třeba každý týden, řekla si. Já a Chardan víme jeden o druhém dost, abychom po sobě nežádali nemožné. On se smířil s přátelstvím – a já ho za to ctím. Nebýt Rynši, dávno by ledaco přebolelo.

Rozhodla se.

Pak na bosé nohy navlékla opánky. Vodou nasáklý mech jí zamlaskal pod nohama, jak při obouvání přešlápla z nohy na nohu. Trošku se lekla, zdálo se jí, že přitom zamumlal cosi v neuchopitelném prastarém jazyce. Ale zahnala ta slova jako mámení.

Půjdu. Zase dál.

Rozběhla se k Pomezí, vybírajíc si mezi kalužemi a pramínky kousky sušší cesty.

Domů přišla zarousaná – jako divocí koně, kteří cválali tajícím sněhem.

Cítila, že ji nespouští z očí – a byl to pocit nepříjemný. Snažila se Latydarovi vyhýbat, ale mezi tolika lidmi a v neustálém pohybu to nebylo jednoduché. Navíc ji sledoval jen zpovzdálí.

Nejprve se značkovala hříbata. Oddělili je od matek a do hebké kůže jim vypalovali značku pánů na Lužince, vlaštovku v letu. Spálená srst nepříjemně páchla a zvířata se plašila nečekanou bolestí, kterou zaháněla až chladivá mast z býlí. Ocejchovaná hříbata, stále trochu polekaná, potom muži zahnali do druhé ohrady, zpátky ke klisnám, na louku svažující se k říčce.

Tráva sladce voněla, mast zmírnila palčivost čerstvé rány, klisny se chovaly pokojně… Brzy si hříbata hrála a popásala se, jako by se nic nestalo. Jen ta bázlivější se lekala lidské pozornosti, obhlížení, ukazování. Podívej tamtoho hřebečka! Ten má hezky stavěné nohy, inu, je vidět dobrá krev…!

Přátelé i známí chválili Chardanovi stádo, jak se slušelo, a někteří už přemýšleli, jestli by neměli sjednat koupi některého zvířete namístě. Ve zdejším kraji choval koně málokdo, a proto Haberův syn většinu těch svých prodal do okolí. Sousedé je kupovali rádi, v Damalu vždycky dávali přednost domácím koním před těmi, které honívali na trhy handlíři z Trynu nebo pastevci z Vanedu.

Kolem poledního začali Chardan a jeho sestry zvát hosty ke stolům. Většina lidí se vydala od pastvin k prostřené tabuli. Jen pár mužů, kteří se chystali poprvé sedlat odrostlá hříbata, zůstalo roztroušeno u ohrad. Zdržely se i některé ženy. Mezi nimi Halýša.

Důležitá práce v domě byla hotová a ona chtěla, aby sestřenky převzaly své pravé místo. V tom se ukázala prozíravější, než bývala Rynša – a navíc ji do dvora nic netáhlo.

Ani Latydar neodešel.

Postával opodál, opřený lokty o hrazení. Podívala se po něm zpod víček. Zbytečná opatrnost! V tom okamžiku se jejich pohledy setkat nemohly.

Latydara zaujal vysoký hřebec, jeden z asi desítky divokých koní, které se nedávno podařilo chytit, když spásali ozimy, a kteří teď čekali na svůj příští osud.

Zvíře s ušlechtilou klabonosou hlavou, silné, pevné a krásně rostlé, zrovna předurčené pod rytířské sedlo, vynikalo navíc výjimečnou kovově lesklou, ocelovou barvou.

„Na toho se ani nedívej, pane,“ oslovil Latydara Chardanův podkoní. „Je posedlý běsy!“

Na důkaz svých slov se přehoupl přes ohradu a přiblížil se k hřebci. Bič pro jistotu pevně svíral v ruce.

Kůň se okamžitě vztyčil na zadní a vztekle se na vetřelce osopil. Zaútočil na něj kopyty. Podkoní zaklel, uhnul a zvíře několikrát řádně přetáhl bičem. Vydráždil ho tím ještě víc a musel nakonec poněkud nedůstojně z ohrady utéci, zatímco hřebec vítězně pohazoval hlavou na dlouhém, lehce zpoceném krku.

„Mrcha!“ ulevil si muž. „Krasavec, ale nebude z něj nic, leda žrádlo pro psy. Potloukl už dva lidi.“

„Na takového koně nesmíš chodit s bičem,“ ozval se Latydar. „Neumíš-li to s ním, dej mu pokoj, ať ho nezkazíš.“

Dívka mimoděk postoupila o krůček blíž.

Podkoní, starší rázný chlap, se zamračil a změřil si mladíka úkosem.

„Pane, já krotím divoké koně víc než deset let. Od časů, co se v kraji přemnožili. Počítám, že tys ještě dávno neměl rytířské ostruhy, když jsem prvnímu takovému srazil hřebínek! Jsi cizinec a host, ale při vší úctě – nemáš mi co radit!“ Dokončil svou řeč velmi rozhořčeně, a že se špatně ovládal, hodil vztekle bič na zem.

„Zkusím to sám,“ pronesl klidně Latydar.

„Zláme ti kosti. Takové potvoře je na rozdíl ode mě jedno, jsi-li host nebo zdejší,“ mračil se podkoní.

Halýša znala tyto bouřky. Neměly dlouhého trvání.

Zvědavě se přiblížila o další krok.

„Co by zlámal,“ mávl rukou mladík. „Jenom jděte všichni pryč, potřebuji klid. Být s ním sám!“

Poslechli neochotně, podkoní, dva pastevci, hlouček kluků, děvečka z vedlejšího statku, nejspíš snoubenka jednoho z pastevců – i Halýša. Odešli o kus dál, posadili se na hromadu kamenů u nedalekého hájku a zvědavě pozorovali cizincovo počínání.

Halýša zůstala raději sama, skryla se ve stínu staré borovice na stráni nad pastvinou.

Latydar vstoupil do ohrady vraty, pomalu, velice pomalu, nespouštěje z koně oči.

Dívej se na mě, tak, jen klid… Budu ti něco povídat… Ne, neboj se, jenom se dívej přímo na mě.

Koňské uši přilepené k šíji se pozvolna zdvihaly, napřímené kornoutky se obrátily k mladému muži a nejisté oči ztrácely zuřivý lesk.

Co, nepokouší tě zvědavost? Jistěže ano, pojď si mě prohlédnout! A já taky o malý krůček blíž – ty ke mně, já za tebou… Nono! Copak! Tak je to správně…

Halýša udiveně sledovala dění v ohradě. V životě neviděla, jak někdo krotí koně tímto způsobem. Ale slyšela o tom, prý si tak podmaňují koně Rozemští. Ohlávku přátelské řeči jim nasadí, na uzdu trpělivosti a klidu uvážou…

To nemůže dokázat, předvádí se, trynský král, jak má ve zvyku! Chardanův podkoní se ve své věci vyzná.

Míjely tiché, nekonečně trpělivé chvíle. Uplynula půlhodina – Latydar stanul přímo před zvířetem.

Hřebec k němu sklonil hlavu – a projevoval pouze přátelskou zvědavost, ani smítko útočnosti. Začal muže nerozhodně očichávat.

Ten lehoučce, jako by si jen spolu hráli, opatrně nasadil koni ohlávku. Hřebec neklidně zafrkal. Kornoutky uší se nerozhodně sklopily. Záhy se ale znova upokojil. Dovolil, aby ho Latydar hladil, dokonce aby mu objal hlavu a přitáhl si ji mazlivě na prsa. Naslouchal mužovu tichému hlasu, který mu svěřoval nějaké tajemství.

Halýša strnula překvapením. A nejen ona. Nikdo z diváků nečekal podobný konec nebezpečné hry.

A potom z houští přilétl oblázek. Halýša mohla pouze hádat odkud. Nezmýlila se však, když v duchu obvinila jednoho z podkoního vnuků, který asi nesnesl dědovu prohru, navíc prohru s cizincem.

Házet dokázal znamenitě. Trefil koně přímo do slabin, a zprudka.

Zvíře se vyděsilo. Vytrhlo hlavu z Latydarova objetí, cvaklo po něm zuby, poskočilo proti němu a hrudí jej srazilo na zem. Proč jsi mi ublížil?

Hned nato se začalo vzpínat a tlouct kopyty těsně kolem ležícího.

Halýša stěží ztlumila výkřik. Připadlo jí, že ačkoli kůň asi nechce muže zabít, přece jej kopytem zasáhl. A opravdu, objevila se krev.

Spěchali na pomoc, ale dřív než doběhli k ohradě, poradil si Latydar sám. Sotva se hřebec přestal vzpínat, hbitě se stáhl z dosahu kopyt a zvedl se na nohy.

Okolo ohrady bylo najednou plno lidí. Podkoní vypadal vyděšeně, bezpochyby mistrného vrhače kamenů poznal. Pokoušel se ovládnout zběsilého koně. Nesmyslně a pozdě, protože Latydar se už dostal do bezpečí. Starý muž zas vytáhl na zvíře bič. Latydar mu ho rozčileně vytrhl z ruky.

Hřebec lítil, vyhazoval a útočil proti ohradě.

„Dejte mu všichni pokoj,“ křičel Latydar, „dejte mu pokoj, nebo si srazí vaz!“

„Ten kůň je démon, sedlali ho duchové!“

„Hlouposti! Mlč už! Při svých šedinách bys měl mít víc zdravého rozumu! Opovaž se na to zvíře sáhnout!“

Doprostřed všeho toho hluku vstoupila Halýša, dosud trochu zadýchaná leknutím, ale navenek zcela klidná.

Rozehnala čeleď i děti a obrátila se k Latydarovi s rozhodností domácí paní. Slušela jí. Pohled na dívku zmírnil mladíkovo rozhořčení jak čarovný proutek z lísky, o půlnoci slunovratu trhaný.

„A ty, můj pane, pojď se mnou do statku. Ta rána potřebuje ošetřit.“

Zdráhal se.

„Nic to není, škrábnutí… Nemusí každý vědět…“

„Půjdeme zadem.“

Vykročila před ním a pečlivě skryla pobavené pousmání.

Šli sice zadem a vyhnuli se hodujícím hostům, ale ve světnici narazili na starou Chardanovu tetu. A tak Halýše nezbylo než nejprve umírnit její hořekování. Stařenka za poslední měsíce sešla a zdětinštěla, povídavost ji ovšem neopustila, spíš naopak.

„Posaď se, tetičko, a nerozčiluj se,“ chlácholila ji, a zatímco tetu usazovala na lavici, obracela se ke služce: „Přines víno, anebo…,“ podívala se letmo na Latydarovu ránu a usoudila, že tolik zase nekrvácí, „… anebo raději pálenku.“

Druhé děvče poslala pro vodu, plátno, mast…

„Však víš, co je třeba!“

Latydar přihlížel dění v místnosti s mlčenlivým zájmem. Za okamžik se rozhostil pořádek.

„Ty, můj pane,“ řekla Halýša, „ty si taky sedni.“

Poslechl ji bez odporu, stejně jako ostatní. Konečně rána způsobená kopytem rozdivočelého koně musela jistě dost bolet.

Služka s pálenkou se vrátila. Halýša nalila kapku stařence a o dost štědřeji počastovala hosta. Druhá děvečka přispěchala s vodou, jehlou a režnou nití, mastí ze svízele, jitrocele a šalvěje a s plátnem. Halýša rychle natrhala z jemné tkaniny pruhy.

V tu chvíli se tetička ozvala:

„Její bába byla rozená felčarka, pane, a Ilša je po ní. Co by si taky jinak chudák počala, pět let sama, statek na krku! Tady shánějí zemanku, i když jim chybí porodní bába.“

„Nalij si ještě trošku pálenky, tetičko,“ přerušila ji dívka a otočila se k hostu. „Svlékej, prosím, halenu, můj pane.“

Udělal, co řekla. A přece. Bylo mu to nepříjemné. Halýša vycítila lehkou rozmrzelost – zdálo se jí, že nechuť, s níž stáhl potrhanou a zašpiněnou košili přes hlavu, pramení z ostychu.

Jen halenu svlékl, teta promluvila znova.

„Chlapče milý,“ div nezalomila vrásčitýma rukama, „ty sis musil v té válce užít své!“

Neodpověděl na to nic, Halýša si však všimla, že se pro sebe usmál.

Začala opatrně vymývat roztrženou paži.

Teta v nářcích na válku pokračovala.

„Můj nejstarší vnuk, co bydlí na západě, taky nevyvázl zrovna lehce. Bojoval pod trynským králem, jako Chardan. V posledním roce ho ťali mečem přímo přes tvář. Sotva se po něm teď nějaké děvče ohlédne!“

„A co by se taky ohlíželo, tetičko! Vždyť je zasnoubený, a pokud vím, o slunovratu se žení, ne?“

„Ty jsi hned se vším hotova, děvenko,“ pokárala ji stará paní.

Halýša neznatelně pokrčila rameny a kývla na služku:

„Zapal kahánek a podej mi jehlu a nit. Raději ránu zašiju, je hluboká.“

Chviličku bylo ticho. Halýša zatím protáhla jehlu plamenem a navlékla nit. Ale ještě ani s šitím nezačala a stařenka spustila zase.

„Takové rány! Žes to vůbec přežil, pane! Ta jizva na boku vypadá, jako bys býval měl namále. Inu, zemané a rytíři jsou malé panstvo! Určitě s vámi vymetali kdeco a sami vyšli bez úhony. Chardan sice nedá na trynského krále dopustit, ale já si myslím, že ten své jizvy nepochybně nepočítá, vždyť nemá co!“

Halýše se najednou udělalo mdlo. Dnes je takové dusno! Zčervenala, zbledla. Pocítila nepatrné zachvění paže, kterou ošetřovala. Viděla své zakrvácené prsty, a pak její oči sklouzly k starším i čerst­vějším jizvám na Latydarově těle, hlavně k tomu skutečně ošklivě poznamenanému pravému boku. Byla si jistá, že občas krále dosud trápí.

Proč se nebrání? Ano, bylo by ponižující hájit se před přestárlou pošetilou ženou. On se však asi vůbec nechce obhajovat. Nebo neumí.

Narovnala se nad zašitou ranou a přetřela čelo hřbetem ruky. Potom bez rozmýšlení vyhrkla:

„Pro všechno na světě, tetičko milá, mlč už konečně!“

„Halýšo,“ bránila se stařena dotčeně, skoro plačtivě, „takovou neúctu k mým bílým vlasům si od tebe nezasloužím, křičíš na mě jak na děvečku!“

Dívka se hbitě opanovala.

„Odpusť,“ omluvila se rychle, „nemyslela jsem to zle. Já… je takové horko… a zatočila se mi hlava.“

„Tobě taky?“ zeptal se šeptem Latydar. Chytil Halýšinu dlaň a stiskl ji ve své. Podruhé zčervenala. Neodpověděla mu. Ošetřování dokončila mlčky a nevnímala ani tetu, která se opět nezadržitelně rozpovídala.

Potom se vytratila ze síně. V chodbě minula Chardana, k němuž se teprve teď doneslo, co se stalo u ohrad, a který pospíchal za vzácným hostem.

Posadila se na truhlu.

„Toho koně od tebe koupím, příteli,“ slyšela Latydarův hlas.

„Zabije tě, můj pane,“ namítal Chardan. „Copak bych si to mohl vzít na svědomí?“

Tetička broukavě přizvukovala…

„Proč by mě zabil! Potřebuje si zvyknout. Koupím ho za jakoukoli cenu…“

„Dám ti hřebce darem, přeješ-li si ho tolik, můj pane – ale… toužil jsem věnovat ti něco lepšího! Ne zvíře, které bych beztoho nakonec musel dát utratit.“

Víc neposlouchala. Vstala a odběhla z domu k jezeru pod lesem. Teprve tam získala zpátky ztracenou rovnováhu.

Z několikadenního vedra se narodila bouřka, první letos na jaře. Divoké, hrozivé chumáče černých mraků bobtnaly a srážely se nad krajinou. Od západu se ozýval hrom.

Přesto nespěchala pod střechu. Z bouřky nemívala strach, třebaže k ní cítila úctu příbuznou úctě krajiny, která také zná sílu vichřice, deště, krup a blesku.

Kéž jenom dobré přineseš, oslovila Halýša náhlý závan větru, jak velel obyčej.

Spadly první horké kapky.

V tom okamžiku za sebou zaslechla kroky. Ohlédla se.

„Hledal jsem tě,“ řekl Latydar. V zorničkách se mu odrazilo ostré světlo blesku.

Uhodilo. Téměř vedle nich.

Na opačném břehu jezera, tam, odkud král včera zahlédl koupající se dívky, vzplála borovice. Jasným, vzhůru, ano, přímo vzhůru šlehajícím plamenem.

Halýšu vyděsil ten blesk jako žádný v životě. Zaslechla totiž zasažený strom – vykřikl jak člověk probodený oštěpem nebo mečem, ne, jinak, docela jinak…, a přece…

Latydar smrtelný vzdech stromu nevnímal. Zato nadšeně děkoval Halýšinu leknutí – vždyť ve chvilce slabosti dovolila, aby ji objal. Ale když ji chtěl políbit, rozhořčeně se mu vymkla. Ustoupila však jen o krok.

Hustě se rozpršelo, provazce vody šlehaly zem. Borovice hořela dál. Stáli proti sobě. Doléhal k nim praskot větví. Halýša se třásla.

Zahřmělo zase, už mírněji. Bouřka se hnala pryč jak splašené stádo. Hrom odezníval v dálce.

Schovali se pod rozložitou lípou. Skrze mladinké, sotva rozvinuté listí na ně dopadaly kapky dál… Co na tom záleželo, stejně byli oba mokří na kůži. Z vlasů jim stékala voda.

Podlehl jednomu ze svých rychlých rozhodnutí.

„Chci si tě vzít!“ řekl. Nahlas, aby přehlušil hukot deště, ohně i oblohy.

„Ne, to není pravda!“ odrazila ho prudce. „Tropíš si ze mě smích, vidím to na tobě!“

„Oči ti neslouží. Potřebuji vedle sebe takovou, jako jsi ty. Královnu pro Tryn!“

„Posmíváš se mi!“ opakovala.

Borovice planula krvavou září, už nenaříkala.

„Nevíš snad, co jsem zač? Zemanka z bezvýznamného rodu… po boku vladaře z domu Kornelaků! Tvoji lidé…“

Nedokončila. Ostře, skoro zle se zasmála. Závan větru jí vhodil do tváře hrst kapiček z lipového listí. Klouzaly jí po lících jak slzy.

„Lidé si zvyknou. A co je nám vlastně po nich!“

Pokusil se ji znovu obejmout, ale odstrčila ho.

„Ne. Nevěřím ti!“

„Cože?“

„Nevezmu si tě, vzácný pane. Nechci se ještě vdávat, a kdybych chtěla, vyberu si někoho z našich… Zanech žertů!“

Bouřka se stočila zpátky, podruhé uhodilo poblíž.

„Vdáš se za prašivého zemánka a budeš třít bídu s nouzí?“

Rozhořčeně sebou trhla.

„Co po měšci, sama nemám mnoho!“

„Proto dáš přednost nějakému sedlákovi, který dovolí, aby ses udřela na zadluženém statku? A budeš za deset let podobná loňskému jablku – stará, kyselá a scvrklá. Anebo si rovnou sama uschneš! Já bych ti položil k nohám Tryn!“

Pokud ji chtěl zranit, podařilo se mu to.

„Jiné Tryn k nohám pokládej! A mně dovol jít!“

Nedokázala vyčíst z Latydarovy tváře, co se mu honí hlavou. Byla přesvědčená, že muž stěží zvládá vztek. Vždyť se mu jeho pošetilý žert nezdařil. Snad je král dokonce uražený.

„Na mou duši,“ řekl konečně pomalu a se stínem údivu, „dáváš mi košem!“

Dostala chuť osvobodit se od něj dočista. Jak liška, zázračně zachráněná ze sklopce, zmizela v deštivém lese. Bez jediného dalšího slova. Lípa za ní chtivě hmátla větrem rozhoupanými větvemi. Potom si zlomyslně zaševelila. Slyšela její hlas. Cítila v zádech strom, který se po ní natahuje, a pohled muže, který ji chtěl spoutat.

Prostoupil ji nesmyslný děs. Utéct, jen utéct pryč…, je lhostejné kam!

Latydar stál ještě dlouho zamyšleně pod lípou. Světle zelené lístky po něm šepotavě stříkaly vodu.