Čtrnáctá kapitola

Ještě před tím, než odplují z Rozemska, chtěl Séned-Mar navštívit svou sestru. Byli si velice blízcí a odloučení, které jim přinesl konec války, snášeli oba neradi.

Znamenalo to asi dva dny ztráty. A Sénedovi bylo jasné, že vyvolá další vlnu nelibosti trynského krále. Dosud byl Kornelak v neprávu, když zazlíval průvodcům průtahy – a viděl pohodlnost nebo nedobrý zájem za kdejakou malou změnou směru putování. Zdržení způsobené vydatnými jarními dešti, které rozbahnily step, bylo snad jediné, které trynský král svým průvodcům nevyčítal, ale jeho chatrná trpělivost vzala za své docela. Čekat, že v takovém rozpoložení pochopí výhody, jež družině mohl krátký odpočinek na statku rodiny Mar přinést, a přehlédne hlavní důvod návštěvy, jímž bylo Sénedovo přání vidět sestru, by bylo pošetilé.

Séned-Mar to věděl a tušil neodvratný střet s věčně podrážděným Kornelakem. Od svého záměru však nehodlal ustoupit. Pokud šlo o sestru, stával se jinak v podstatě mírný a rozšafný rytíř ne­ochotným k sebemenším ústupkům a tvrdohlavým jak mezek.

Sourozenectví je spojovalo pouze přes otce. Sénedova matka zemřela dva roky před velkou válkou, když se v Rozemsku, trpícím hladem a nedostatkem, rozmohly nemoci. Otec se znova oženil tři měsíce nato. Potřeboval někoho, kdo by se mu staral o dům a o chlapce. Přivedl si osiřelou dívku, již mu její poručníci prodali za řádné odstupné. Séned se rozhodl, že bude macechu nenávidět, vždyť na mohyle jeho vlastní matky dosud nevzešla tráva a s otcem si byli cizí. Ale vyvzdorovaná nenávist se obrátila v soucitné přátelství a v odpor k otci záhy potom, co chlapec macechu poznal. Křehké čtrnáctileté děvčátko, nezvyklé trpkému životu nižší rozemské šlechty na pomezí thušského hraničního pralesa, dívka zastrašená člověkem, jenž si ji vzal bez rozumu a bez skutečné lásky jen z obdivu k její výjimečné kráse, vstoupila do pohostinného údolí zvaného odpradávna Útočiště jako do soutěsky démonů. A jak se ze Zlých skal nikdy živ nevrátíš, ani ona už Útočiště živá neopustila.

Umřela první válečnou zimu, její muž byl tehdy dávno pryč, ohněm a mečem pustošil cizí zem. Umřela unavená a povadlá, zanechávajíc za sebou hroutící se hospodářství a roční batole, jímž se manželovi zavděčila skoro ještě méně než špatnou péčí o dům stíhaný spolu s celým Rozemskem pohromami sucha a dobytčího moru. Dala mu pouze dceru a o dceru stepní rytíř nestál.

Lidé o Séned-Marově otci říkali, že utrápil dvě manželky, a byla to pravda. Netýral je a neubližoval jim křivým slovem. Nebyl možná přímo krutý, zato tvrdý a sobecký. Snad měl obě dívky, jimž zničil život, svým způsobem dokonce rád. Své koně ovšem taky miloval a věnoval jim něžnou péči – přesto je neváhal uštvat k smrti, uznal-li to za vhodné nebo příjemné.

Po pohřbu mladé paní se služebnictvo rozuteklo. Za větší jistotou v přímoří nebo na sever, odkud doléhaly zvěsti o skvělých vítězstvích mocného Karai-Dhara a o bohatstvích dobytých území.

Séned zabalil děvčátko do plenek a přikrývek a sám s ním jel čtyři dny až k moři, do domu otcových rodičů. Krajinu tenkrát právě zalehly první sněhové plískanice a v noci mrzlo. Udržet při životě ten věčně křičící přívažek znamenalo pro desetiletého chlapce nadlidskou námahu. K prahu svých příbuzných dorazily obě děti polomrtvé.

Ale ty čtyři dny, čtyři noci na pokraji smrti, v hrůze z vlků a dlouhonohých stepních rysů, v útrapách, jež s sebou přinášel chlad, provlhlé šaty přimrzající k tělu, daly v chlapcově duši vzniknout poutu pevnějšímu pouta společné krve po otci, kterého už děti ostatně nikdy neviděly, poněvadž brzy nato padl v té vysněné, žírné trynské zemi, kterou pomáhal proměnit v krvavou poušť. A jak sourozenci rostli, pouto sílilo, poněvadž Hanuer odplácela bratrovu náklonnost se vší odzbrojující přímostí své povahy.

Teď, jak se rytíř Mar blížil se svou družinou a králem, jehož doprovázeli, k hranicím, k Útočišti, které bylo nyní pro Hanuer domovem, nemohl je prostě jen tak minout, aniž by se s mladší sestrou alespoň pozdravil.

Kornelakovi sice řekl, že se cestou zastaví na statku rodiny Mar, aby vyměnili koně a poslední krátký úsek k moři ujeli rychleji – raději ovšem zamlčel zdržení, které tato výměna koní na poslední chvíli přinese. Spoléhal na cizincovu neznalost krajiny. Doufal, že si král nevšimne, jakou zajížďkou se ubírají.

Nakonec ho však oklamat nedokázal. Latydar do těchto končin pochopitelně nikdy nezavítal, ale byl vojevůdce. Hluboko do paměti se mu vtiskly staré mapy, které v časech míru vytvořili trynští poutníci, členové poselstev ode dvora ke dvoru, kupci nebo námořníci, a které poté za války sloužily mužům oděným do zbroje a opásaným mečem. Jakmile tedy uhnula družina z přímého směru, brzy to poznal. Postřehl to i tentokrát, a i kdyby byl dříve shovívavý k vysvětlením průvodců, pro něž zdejší krajina představovala živoucí skutečnost a nejen nezřetelný odraz na mapě, teď by stěží nějaké přijal. Vždyť mezi družinou a mořem ležela pouze rovná, mírně vyhlížející pláň, a oni zabočili k hranicím, ke skalám, k pralesu a očividně počítali s cizincovou neznalostí cesty.

Latydar v té chvíli kupodivu nepomyslel na nějakou zradu. Mimoděk se během týdnů putování naučil těmto lidem do určité míry důvěřovat. A proto když zastavili o polednách, aby u studny vedle háje divokých oliv napojili koně, vzal si stranou rytíře Séneda a začal se ho nazlobeně, ale zpříma vyptávat na důvod nesmyslné zajížďky.

Od rána sílil vítr, prudce ohýbal stvoly do květu ženoucí trávy a stepní byliny až k zemi, škubal ostrotrnnými keříky, orvával listí ze stromů, do nichž narážel zuřivěji a zuřivěji, jak se z něj rodila vichřice. Po blankytné, vysoké obloze letěla splašená oblaka, plná neklidu, který jako by z nich padal na krajinu, na zvířata i lidi. Koně podrážděně frkali a uskakovali před stíny zmítajících se větví. Rozmlouvajícím mužům vichr lehkovážně utrhoval slova od rtů.

Séned-Mar lhát nehodlal. Doufal sice, že se tomuto rozhovoru vyhne, když se to však nezdařilo, mluvil pravdu. Střet, jemuž toužil zabránit, byl neodvratný.

„Cože?“ vyjel na svého průvodce Latydar. „Žertuješ, pane! Nebo mi chceš skutečně říct, že mě zdržíš v téhle proklaté končině kvůli nějakému vrtochu, kvůli nějaké hloupé holce?“

Stál proti rytíři, propadaje jednomu ze svých výbuchů hněvu. Všechno napětí uplynulých dní se převtělilo do zlosti. Ruka mu mimoděk sklouzla k jílci meče.

Ostrý vichr se napojil žlutým popoledním světlem. Hučel, Latydar musel zvyšovat hlas, aby ho překřikl. Koruny oliv poblíž svářících se mužů o sebe tloukly větvemi jako na poplach. Napravo, na samém kraji hájku, vrzal a úpěl napolo puklý kmen. Latydar i Séned-Mar byli však ohlušení vlastním rozrušením, vichřici ani nářek kmene nevnímali.

Rozemský rytíř se obvykle skvěle ovládal. Jenže nyní ho protivník zasáhl na nejcitlivějším místě. Séned-Mara na okamžik opanovalo přání také tasit meč a vyřídit spor s nesnesitelným společníkem jinak než slovy, jimiž s králem beztoho dosud nikdy nic nepořídil.

„Urazil jsi mou sestru!“ odbyl Kornelaka nečekaně prudce. „Kdybys nebyl host mého vladaře, mého přítele…“

„Co bys udělal?“ dráždil Séneda Latydar, prožívaje přitom záchvěv zadostiučinění, že se mu konečně po týdnech putování podařilo zbavit nepřítele rozvahy.

Nárazy vichřice házely oběma vlasy do tváře.

„Zabil bych tě!“

Séned-Mar sevřel na jílci své zbraně pěst, až mu klouby prstů zbělely.

„Dobrá, zkus to! Zavoláme svědky, aby ti tvůj vladař nic nevyčítal, kdyby ses dočkal zázraku a skutečně mě porazil. No tak, zavolej ty své nohsledy, mám všeho právě dost…“

Séned-Mar nikoho ani volat nemusel. Muži už sami zaznamenali, že dnešní spor se přiostřuje a hrozí vyústit v souboj, poněvadž velitel tentokrát nemá nejmenší chuť ustoupit jako jindy. Ani oblaka na dubnovém nebi, letící, zdivočelá oblaka přece nezastavíš.

„Jak chceš, pane!“

A potom, v okamžiku, kdy se Latydar i rytíř Séned konečně opravdu rozhodli tasit, vítr rozštípl puklý kmen divoké olivy docela. Zaznělo to jak zavřísknutí stepního běsa. Ulomená část stromu, velká, těžká větev sebou smýkla přímo k lidem.

Pouze Latydar postřehl náhlé nebezpečí ihned a přesně. Rytíř proti němu, natočený k olivovému háji oslepeným okem, je tak rychle odhadnout nemohl. Nad oběma svářícími se lidmi zakroužila v praskotu kmene staré olivy smrt. Latydar před ní uhnul podvědomě, jak ho to naučily nesčetné bitvy. A stejně bez uvažování strhl z jejího dosahu i Séned-Mara.

Stálo ho to jen zlomeček času. Pohyb navíc však způsobil, že sám Latydar se zdržel příliš. Těsně za oběma muži, teď ležícími v trávě, s praskotem, v němž jako by zaznělo zklamání, dopadl na zem ohromný kus olivového dřeva, dobrá třetina koruny. Potrhané listí se pozvedlo a kleslo mezi náhle zaprášené trsy ostřice. Latydara zasáhla postranní větev.

Pocítil prudký úder do pravého boku. A vzápětí po něm omračující bolest, která zastínila celý obzor jeho světa. Nepamatoval se, že by byl zažil takovou, ani tenkrát, když mu právě tento bok rozťalo ostří aseganu. Vnímal náhle jen tu bolest. Do ní se smrsklo všechno okolo a pouze na jejím okraji, jaksi kradmo, k němu pronikalo ostatní.

Kdosi ho opatrně nadzdvihl – bolest se zvedla jak přívalová vlna – a odnesl kousek dál. O uši se z nezměrné dálky otřel zvuk nožem páraného sukna, to někdo další rozřezával kabátec a zakrvácenou košili. Přes zuby zaťaté v křeči mu steklo na jazyk pár kapek pálenky. Bolest o půl krůčku ustoupila, aby se vrátila s novou mocí, sotva Latydara začaly ošetřovat něčí šikovné, hbité ruce. Dotýkaly se zraněného ohleduplně, přesto se Latydar, konečně přemožen bolestí docela, zřítil do všepohlcující tmy.

Když se probral, ležel na nosítkách narychlo vyrobených z rovných osekaných větví a pokrývek. Zrovna je přivazovali za koně. Ránu pevně stáhli širokými pruhy plátna. Bolest se tím ztupila. Latydar vydechl volněji.

„Můj pane, slyšíš mě?“

Nad Latydarem klečel Séned-Mar s ustaranou tváří.

Lehce kývl v odpověď.

„Buď chvála Otci světel!“ řekl Séned-Mar s ulehčením, obraceje se k někomu, kdo stál vzadu. Latydarovi bylo tak zle, že ho podobná chvála z rozemských úst ani nepřekvapila. „Už přišel k sobě!“

„Říkal jsem ti, pane, že to snad nebude k smrti. Neumím tolik co můj otec, ale v něčem se přece vyznám.“

Za rytířovými zády se objevila Nybemova vysoká štíhlá postava. Séned-Mar se znova nahnul nad Latydarem.

„Dovolíš-li, můj pane, odvezeme tě teď k mé sestře. Je ranhojička jako málokdo, pomůže ti. Jedna z větví toho padajícího stromu tě zasáhla do staré jizvy a zranila tě znova. Musíš pár dní odpočívat.“

Latydar mu neodporoval. Skutečně teď stěží mohli udělat cokoli jiného, i když tak Séned-Mar zároveň dosáhl toho, oč předtím vedli spor. Rytíř si to zvláštní vítězství zřejmě uvědomil taky, poněvadž se nyní ozval lehce rozpačitým tónem:

„Jsem tvůj dlužník, vzácný pane. Kdybys mě nestrhl stranou, strom by mě zabil. Zachránil jsi mi život. Nemám jak ti takovou službu oplatit. Ale slibuji, že udělám všechno, abych splnil tvé přání a doprovodil tě domů co nejrychleji. Zkus mi, prosím, uvěřit! Na svou čest ti přísahám.“

Divý vítr mu dál kradl slova.