Patnáctá kapitola

Jedna z jižanských bájí vyprávěla o tom, že když sličná a moudrá Hanuer uprchla před svými bratry a mužem, jehož pro ni vybrali, opustila rodný dům a výsady kněžny, aby se stala ženou cizince Thanryma a spojila se s ním v životě i umírání, uchýlili se manželé po měsících, v nichž se skrývali před pronásledovateli, po týdnech věčných útěků nakonec do bezpečí neproniknutelného thušského pralesa. Zůstávali tam dva roky. A byla to jediná léta míru, jež jim byla dopřána bok po boku v tomto světě.

Tehdy darovala Hanuer Thanrymovi syna. Když potom dozrála hodina, v níž měl Thanrym splnit svůj úkol, vyhledali ho jeho věrní na smluveném místě a oděli v knížecí šarlat, který mu příslušel, odmítla Hanuer svého chotě opustit. Přála si doprovázet ho po cestě, jejíž cíl oba znali – pro ostatní naději, pro ně samotné smrt.

Svěřili proto synáčka chudé šlechtické rodině, která jim poskytla útočiště v pralese. A poněvadž se obávali o jeho život, dali mu na rozloučenou nové rodové jméno, které na jeho otce nijak neupomínalo. To jméno v dnešních časech označuje pouze obyčejný trnitý keřík, rostoucí kolem rozemských cest a rozkvétající na přelomu zimy a jara drobnými zelenobílými kalíšky.

Jenom nejstarší lidé si ještě vzpomenou, že slovo mar, teď jméno toho téměř všudypřítomného plevele, značívalo v řeči rozemských otců věrnost. A snad proto se také kdysi přeneslo na keře, provázející rozemské poutníky na všech jejich stezkách jako nenápadní strážci. Dokud lidé nezapomněli, co staré slovo znamená, připomínal jim trnitý keř, že bez věrnosti se ke konci žádné dobré cesty dojít nedá.

Tuto báji znali pouze na jihu, při hranicích pralesa a kolem pobřeží směrem na Vatarad, a vlastně nikdo jí nepřikládal váhu. Pro mnohé byla pouhou povídačkou, a jiní dokonce obviňovali rodinu Mar, že si pověst vymyslela sama v touze dodat vznešenosti své bezvýznamné rytířské krvi. Jedno však pravda nepochybně byla. Z rodiny Mar nezvykle často vycházely spanilé rusovlasé dívky, které jako by skutečně přes věky nesly výjimečnou krásu své pramatky.

Stalo-li se pak, že se v rodině Mar dočkali plavovlásky, dávali jí vždycky po starobylém zvyku jméno Hanuer, stejně jako Sénedově sestře.

Na první pohled měla tato dívka s bájnou pramatkou společného málo. Rytířská dcerka vystupováním, oblékáním i řečí. Na druhé podívání se jí podobala víc, panna schopná držet vlastní život ve vlastních rukou, sebevědomá nejen míarským vychováním, kterého se jí dostalo, ale také povahou.

Naučila se odvaze, za niž by se nemusel stydět žádný muž. Kořenila přímo v rozemské půdě, jako zdravý silný strom, půvabná, štíhle oblá, usměvavá a k přátelům vstřícná. Prostá onou bezelstnou odzbrojující prostotou, na hony vzdálenou hlouposti, která získává člověku oblibu druhých.

A byla taková – ale byla také zvláštní, divooká, vskrytu plachá jak pralesní šelmy. Za tichých dní tichá jak ony, zamyšleně mlčenlivá po mechu u strmé pěšiny. Potkat ji potom bylo jako vstoupit pod příkrov větví hraničního hvozdu. Nevíš, co si o tobě myslí, nevíš, zda se před tebou uzavře, nebo ti dovolí nahlédnout – a ať udělá to či ono, stěží naplno pochopíš proč.

Divooká. Osamělá. Muži, kteří ji lépe znali, před ní nejednou pociťovali bázeň, poněvadž zahledět se do těch zelenošedých zorniček bylo nebezpečné, jako je nebezpečné naklonit se nad bezednou horskou tůň, v jejíchž hlubinách žije křišťálová nádhera, neuchopitelně cizí. Stateční ztráceli svou jistotu, utíkala jim jak voda mezi prsty.

Hanuer. Rozprávěla s bylinami, a ony potom lépe rostly. A obcházelo-li ji úzko, úzko, jemuž by žádný nevěřil, úzko ze života, úzko za nocí neprospaných, vstávala z lůžka a bloudila tmou, potkávajíc v lesních úvalech bytosti skryté ostatním. Nelekala se jich, jako se nelekala lidí.

Taková byla nynější paní Útočiště.

Taková byla. A dvorec, na němž sídlila, dům s okny a dveřmi od jara do podzimu zotvíranými dokořán, plný vánku od podlahy po stropy, voňavý, slunečně prohřátý, její dům zněl neslyšně pralesem a údolím a stepí za hradbou skal. Na prahu kočka, pod prahem bílý had. Velicí mírní vysokonozí psi, sourozenci těch, co provázeli na každém kroku rozemského vladaře, velicí psi mezi ovocnými stromy s košatými korunami. Koně ve svazích nad stavením – a ještě výš strážní hlídka sokolího letu.

Toho březnového večera obešla Hanuer jako obvykle hospodářství. Potom, následována svými psy, vystoupila na jižní část skalnatého hřebenu, chránícího údolí před útoky lidí i bouřemi, které až sem dokázaly doletět od moře, čpící solí a uchystané zničit, co jim stane v cestě. Soumrak, v němž doznívala vichřice, která se tu přehnala dopoledne, se jí vplétal do vlasů.

Posadila se poblíž kruhu vybudovaného z velkých, tu a tam hrubě přitesaných kamenů. Scházívali se tady míarští za dnů velkých svátků. V dobách pronásledování na obřad zimního slunovratu někdy přišlo i sto, dvě stě lidí. Potajmu přicestovali ze vzdálenějších koutů tohoto kraje, poněvadž v Útočišti byli bezpečni před nečekaným vpádem karaidharovských pochopů schopných proměnit posvátné místo v jatka. Dnes už se nemuseli skrývat, a tak se na skalnatém hřebenu většinou o slavnostech shromažďovala jenom domácnost rodiny Mar, příležitostní hosté a přátelé. Za tři dny, ve svátek Otevřených Bran, to bude podobně.

Hanuer seděla nad krajinou, zatímco si psi bezstarostně hráli mezi balvany. Vzpomínala na bratra. Neviděla ho dlouho. Tak dlouho – a stýskalo se jí. Dnes víc než obvykle. Uvědomila si, že před několika lety seděla právě jako nyní na tomto chladivém šedém kameni, krátce odpočívajíc po práci – a neměla tušení, že ve městě na pobřeží se šikuje družina ozbrojenců, aby vstoupila s obnaženým mečem do domu, kde Hanuer vyrostla, a připravila o život ženu, která děvče a jejího bratra vychovala.

Tehdy byl večer mírný. Slunce zapadalo měkce, do podvečerního oparu, do zelenavého oddechování údolí a stepi, za mírného hukotu pralesa. Ale na druhé straně oblohy vycházel měsíc jako dnes. Dvojí světlo se stejně slévalo v téměř neuvěřitelný ametystový přísvit. Ametyst obloha, pode mnou jaspisová zem, protkaná žilkami mnoha barev…

Slunce se sklonilo za obzor, měsíc vzletěl oranžově zlatý, obrovský, podoben ohnivé kouli planul a pomalu vychladal na obloze, když dívka vstala a zamířila ke stavení. Zpívala si. Psi se honili kolem ní v ohromných kruzích.

Na krajinu se už sneslo hluboké šero, když Sénedova družina dorazila ke skalnatému hřebenu, jenž se, stočen do oblouku, náhle výhružně zvedl ze stepi. S obtížemi přebrodili rozvodněný potok a objevila se před nimi průrva ve strmé stěně, kterou vedla stezka široká sotva pro dva jezdce. Jakmile k ní přijeli, tmou probleskla světla. Nad stezkou bděli strážci.

Světla pochodní spadla na družinu shora a s nimi také hlas muže skrytého ve stínu.

„Kdo tam?“

„To jsem já, Séned-Mar.“

Světelný záblesk divoce zakmital ve větru, jak strážce zdvihl pochodeň nad vlastní hlavu, až se konečně objevila i jeho širokoramenná postava stojící na kamenném výčnělku. Také druhé světlo zakolísalo, nakonec ale zůstalo na svém místě.

„Vítej doma, můj pane!“ zvolal strážce. „Paní se zaraduje!“

Ponechal na hlídce jen svého druha, který sotva zahnuli na stezku, opět skryl pochodeň a ztratil se lidským očím. Sám kráčel před družinou, aby jí alespoň trochu posvítil na cestu. Nebylo toho však příliš třeba. Ani jeden ze Sénedových lidí tudy nejel poprvé a stezka, ač plná zákrut a rozmarně se zužující a rozšiřující, neskrývala pro ně žádné nečekané překážky. Ve válečných časech ji přehrazovala dvojí okovaná vrata, dnes obyvatelé zavírali na noc pouze vnitřní z nich.

Strážce se chopil těžkého železného kruhu, zatloukl na bránu a zavolal ve zdejším nářečí:

„Rychle, chlapče, pán přijel!“

Veřeje se skřípavě otevřely a mládeneček v kožené kazajce od nich odskočil, aby uvolnil příchozím cestu.

Za vraty se rozkládalo mírně svažité údolí. Nocí se neslo vzdálené zurčení vody. Od západu jim černočerně kynul prales. Na jižním svahu stálo několik stavení z hrubě tesaných klád. Přiléhala ke kolové hradbě nevelkého, z kamení a dřeva zbudovaného dvorce. Za války sloužil jako pevnost v pevnosti, dnes byla vrata v hradbě pohostinně dokořán, i když bezstarostnost zdejších dosud nevzrostla natolik, aby se vzdali strážců nad skalní stezkou.

Dům přívětivě svítil. Psi vyběhli družině naproti se zuřivým štěkotem. Séned-Mar je oslovil a štěkot se proměnil v nadšené vítání. To už vjeli do dvora a v téže chvíli vyšla ze dveří žena.

„Pochodně!“ poručila Hanuer čeledi. Vmžiku zalil prostranství plápolavý jas klouzající po jezdcích seskakujících z koní i po dívce, která se jim radostně pohnula vstříc. „Bratře, jsi to skutečně ty?“

Séned-Mar se s ní před lidmi zdravil s umírněnou zdvořilostí. Ale už z toho, jak ji vzal za ruce a po rozemském způsobu obě dvakrát políbil, bylo znát vřelou náklonnost. Ostatní jezdci zametli před dívkou zem čapkami a ona jim přátelsky odpověděla, pečlivě přitom prohlížejíc tvář po tváři a poznávajíc staré známé.

To už ji bratr vedl k nosítkám. Na nic se neptala. Rozdala příkazy služebnictvu.

Do Latydarových horečnatých vidin vkročila podobna ztepilému přízraku hrozivě vystupujícímu ze zlatého oparu. Přízrak pohnul rty, promlouvaje neznámým jazykem, a rozplynul se.

Dívka se narovnala.

„Ten člověk mi zachránil život, Hanuer, udělej všechno, co můžeš.“ Bratr jí položil dlaň na paži a lehkým stiskem zdůraznil svou prosbu.

„Vždycky dělám všechno, co mohu. A vy ostatní, honem do domu, musíte se najíst a odpočinout si! Přijdu potom za tebou,“ dodala k bratrovi tiše.

Než sama vešla do domu, ohlédla se mimoděk přes rameno do údolí, poněvadž se jí zazdálo, že se nocí nese nějaký neznámý tón. Její sluch se ho však nedohledal a Hanuer pohodila hlavou, zahánějíc nepříjemné zamrazení.

Dvůr brzy potichl. Ze stájí, kde čeleď ošetřovala unavené koně, se ozývaly tlumené zvuky a z domu doléhaly lidské hlasy. Zapadaly do noci jak do bažiny.

Mlčenliví tvorové spjatí s měsícem se jim zpovzdálí vyhýbali. Jen měkká křídla jako by poplašeně bloudila nade dvorem. Jen hbitý pohyb plaché šelmy jako by rozrazil vzduch. Jen bázlivé zachvění jakési noční bytosti nazapřenou vstupující do lidského světa jako by se rozeznívalo čísi příliš bolestně napjatou úzkostí a touhou.

Hanuer, zlatovlasá Hanuer, sličná Hanuer, která ledacos víš, zdalipak tušíš, kdo váhá u dveří tvého domu?

Hanuer se v ranhojičském umění vyznala mistrovsky. Naučila se mu od báby, a že měla víc jemnosti a citu, předčila svou vychovatelku už jako poloodrostlé děvčátko. Hbité, sebevědomé a navýsost opatrné ruce, které se dokázaly dotýkat s takovou laskavostí, ke zdraví, a dokonce k životu navrátily nejednoho z míarských psanců a uprchlíků. Teď po válce jich naštěstí nebylo tolik třeba. Nezlenivěly ani neznejistěly však proto.

Latydar ztracený ve vysoké horečce, která ho trápila už několik hodin, své okolí nevnímal. Brodil se osaměle bludištěm děsivých vidin, v němž za každým zákrutem hledal a beznadějně ztrácel Halýšu nebo syna, v němž se k němu znova přitočil děs války a pověsil se mu na paty.

Hanuer prohlížela potlučený bok. Zpočátku se ustaraně mračila, ale brzy její tvář nabyla spokojenějšího výrazu. Větev zasáhla mladého cizince přímo do staré jizvy, zhmožděnina hrozivě otekla a musela bolet snad víc než někdejší rána. Zato nový šrám, patrně od dřevěné štěpiny, táhnoucí se podél staré jizvy, nebyl příliš hluboký, i když nepěkně krvácel. Také kosti zůstaly celé. Žebra kdysi přerazil asegan, dívčiny citlivé prsty vytušily hrboly, které zůstaly po srůstání a jimiž kosti zpevněly. Samozřejmě, prudký úder za sebou mohl zanechat i spoušť, která není na povrchu vidět, Hanuer si ovšem byla téměř jista, že po tolika hodinách od zranění by vnitřní krvácení poznala.

Pokývla a poslední vráska na čele se jí vyhladila. Ošetřit ránu a hlavně srazit otok a horečku. Ta teď byla ze všeho nejnebezpečnější. Když s prací skončila, poslala děvčata pryč a sama držela stráž u nemocného dobrou hodinu. Pak si uvědomila, že slíbila bratrovi ještě dnes přijít a povědět mu co a jak a že ji Séned asi vyhlíží.

Vyměnila tedy studené obklady, jimiž srážela zraněnému horečku, a potom vyšla dveřmi vedoucími přímo do dvora, aby přivolala služku, která by ji zastoupila. Nemusela ani volat. V bílých paprscích ubývající luny, jež vystoupala do nadhlavníku, váhavě přešlapovala mladá dívka. Snad čekala na některého mládence z čeledi, s nímž si smluvila dostaveníčko. Noc byla vlahá. Vítr se konečně upokojil, jen tu a tam lehce pozdvihl dívčiny volně rozpuštěné vlasy.

„Hej, děvče,“ pokynula jí Hanuer a služka se plaše přiblížila. Její obličej nebyl Hanuer povědomý, a proto ji nepřekvapila dívčina bázlivost. Měla před sebou nepochybně jednu z trojice žen, které správce včera najal v nedaleké, nově vzniklé osadě. Hanuer se na cizinku povzbudivě usmála a ustoupila do jizby. Dívka ji váhavě následovala až k prahu, ale tam se zarazila. Chvěla se. Asi zimou, vždyť byla oblečená pouze do lehoučké tuniky bez rukávů, podobné těm, jaké nosí skoro všechny zdejší ženy při těžší práci, i když ta dívčina měla poněkud nezvyklý střih. V místnosti bylo příjemně teplo, služka však dál stála před prahem a třásla se, jako by sama trpěla horečkou.

Hanuer trošku znetrpělivěla a v duchu zažehrala na správce, který tak špatně vybírá lidi.

„No tak pojď, pojď přece, vstup do domu!“ pobídla ji malinko podrážděně.

Děvče, snad že se leklo paniny rozmrzelosti, hbitě vklouzlo dovnitř, dokonce s jakousi podivnou nedočkavostí nebo dychtivostí.

Prostinká ve všem všudy, pomyslela si Hanuer, když si všimla, že dívka s pověrčivou opatrností překročila práh, dávajíc i při rychlém pohybu ostražitě pozor, aby o něj ani nezavadila. Sotva se však děvče ocitlo v místnosti, nerozhodnost z něj spadla. Hanuer připadala dívka něčím zvláštní a nebyla to její plachost a mlčenlivost. Nepřišla však na to, co by na ní mělo být v nepořádku. Snad že je trochu moc tichá. Odpovídá paní na příkazy, jak pečovat o nemocného, pouze pokývnutím hlavou. Ano, nezvykle tichá, to bude ono!

Dívka usedla na pelest lože vedle zraněného. Blouznil a volal stále dokola jedno jméno. Hanuer se po dvojici ohlédla ještě ode dveří. Pak za sebou zavřela a pospíšila přes dvůr do hostinské místnosti, odkud zaznívaly mužské hlasy, rozveselené medovinou.

Mezitím žena měkce sevřela v dlaních Latydarovu rozpálenou ruku tápající po lůžku, v touze čehosi se zachytit. Chviličku ji jen tak držela a potom ji opatrně položila zpět do kožešin, posunula se k mužově hlavě a velice jemně si ji položila do klína.

V měsíčním světle její dlaně prosvítaly, jako prosvítají plátky bílé růže, když je konejšivě přikládala na horké čelo a skráně. Tiše, tichounce, skloněná nad zraněným, a zakrývajíc svou i jeho tvář závojem rozpuštěných vlasů, němě odpovídala na jeho blouznivé volání.

Luna zvolna mizela v korunách pralesních stromů, ze sadu zaznívalo vrzání cvrčků a šustot kroků nočních tuláků. Trpělo cosi, naříkalo, a toužilo jak bleskem rozpolcený borový kmen, jak napolovic rozkrojené jablko.

Bratr a sestra seděli vedle sebe na staré truhle a vyprávěli si. Ostatní muži už odešli spát, Sénedovi se nechtělo. Většinu času mluvil on a Hanuer poslouchala. Několikrát ho přerušila překvapenou otázkou. Ptala se však málo a ani jednou na Yzar a na Dharid-Nyra. To nebylo pro rytíře nikterak udivující, ale trápilo ho to.

„Dharid ti posílá dárek,“ řekl Séned-Mar nakonec. Přešel místnost a ze své sedlové brašny vytáhl kožený váček. Skrýval půvabný diadém z mistrně tepaných drobounkých stříbrných peříček a s velkým smaragdem nad čelem. Na vnitřní straně obroučky byly vyryty dva verše jedné ze známých rozemských písní a věnování. Suesa-mé Hanuer lúwa – Mé milované sestře Hanuer…

Přijala šperk mlčky, na první pohled skoro lhostejně. Ale nechala si ho ležet na klíně, dotýkajíc se ho dlaněmi.

„Prosil mě, abych se tě pokusil přemluvit, ať přijedeš do Yzaru. Aspoň prý na čas, když se ti tady tak líbí… Chybíš mu, povídal…“

„Taky se mi stýská,“ odpověděla po chvíli. „Jenže do Yzaru nepojedu, ty víš dobře proč. Možná se to někdy změní. Zatím nemohu.“

Nepřemlouval ji. Hanuer vstala. Doprovodila bratra do podkroví, kde byla jeho komnata. Na dobrou noc ji políbil na čelo. Přitáhla si jeho hlavu níž a polibek mu oplatila.

„Jsem moc ráda, žes přijel, a právě dnes,“ usmála se na něj.

Dveře přívětivě vrzly v pantech a Séned-Mar osaměl. Odstrojil se a ulehl. Zhasl svíčku. Než usnul, myslel na paní Visnu, matku jejich otce, která je vychovala, poněvadž dnešek byl výročním dnem její smrti. A hlavně myslel na Hanuer a na smutek, o němž jediný z lidí mnohé tušil.

Hanuer přes potemnělý dvůr spěchala, za proužkem slabého svitu pode dveřmi jizby, v níž odpočíval zraněný.

Svíčka na stole právě dohořela a zbyla po ní kaluž tuhnoucího vosku, v krbu se líně převalovaly nízké skomírající plameny, jizba se potápěla do šera jak prasklá rybářská pramice do mořských vln. Měsíc zašel.

Služka u lože neseděla. Vůbec v místnosti nebyla.

Hanuer zapalovala další svíčku a přemáhala spravedlivé rozhořčení. Ta holka se prostě sebrala, nechala nemocného jeho osudu a vytratila se za tím svým mužským, kterého bezpochyby čekala předtím na dvoře! Něco takového v domě nepotřebuji. Nespolehlivost a sobectví. Zítra půjde, odkud přišla.

Přistoupila k lůžku. Latydar klidně a hluboce oddechoval ze spánku. Horečka nepochybně klesla. Hanuer se poněkud uklidnila. Urovnala přikrývku a opatrně, aby ho nevytrhla ze sna, Latydarovi otřela z čela pot.

Pak u něj usedla a pozorovala ho, dlouze rozvažujíc o všem, co se dověděla od bratra. Teprve když se popůlnoční svět povážlivě skulil k svítání a dívka pocítila, že se jí klíží oči, probudila manželku svého správce a nechala se u raněného vystřídat.

Ráno promluvila Hanuer se správcem. Dala si přivést všechny tři nové služebné.

Tu, která ji v noci zastoupila, mezi nimi nenašla. Nemohla se zmýlit. Splést si včerejší dívčí návštěvnici s některou z těchto žen, z nichž nejmladší minula čtyřicítka? Nikdo jiný, koho by Hanuer neznala, v údolí nebyl. Zarazila se a probírala v duchu příhodu dopodrobna.

Nakonec dospěla k závěru a sotva znatelně zbledla. Pustila jsem si do domu moru, nebo dokonce upíra, napadlo ji s úlekem. A sama jsem ji pozvala! Ne náhodou nepřekročila práh, dokud jsem ji nevyzvala třikrát. Polilo ji horko a vzápětí mráz. Už vím, co to bylo, co mně na ní připadalo divné! Hanuer si vybavila včerejší noc a dívku stojící bosky na dřevěné podlaze, světlou, téměř průsvitnou postavu, nikde nic tmavého kolem ní, ani stín! Ani stín ne!

Spěchala ke zraněnému. Stále ještě hluboce spal a nezdálo se, že by mu podivná návštěva jakkoli uškodila.

Nocí chodívají i dobré bytosti, třeba to byla některá z nich. Ta vlčice, o níž se zmínil Séned? Hanuer nevěděla. Svázala však snítky dobromyslu, černobýlu a pralesní routy, třikrát je protáhla ve vodním prameni, třikrát nad plamenem a zavěsila nade dveře a do okna jizby.

S východem příští luny kroužil kolem dvorce obrovský pták. A později v sadu za stavením zaštkal vlčí hlas. Ale zvláštní němá žena v přízračně bílé tunice se neobjevila, i když ji Hanuer, stojíc na domovním prahu, dlouho vyhlížela.