Devátá kapitola

Zatímco byl král za hranicemi, vojevoda orlacký přijal jeho výzvu a navrátil se ke dvoru. Objevil se v Kiříně brzy po Latydarově odjezdu. Tak záhy, až to bylo s podivem – a některé dokonce napadlo, jestli Kierys, jenž vladařovu povahu znal lépe než ostatní, na Latydarovo odpuštění dávno nečekal.

Dorazil bez sebemenší známky pokory či lítosti, jako by se od trůnu vzdálil z vlastní vůle a z vlastní vůle se teď zase rozhodl naopak. Sebevědomí, které knížeti navíc slušelo, div nedokázalo všechny přesvědčit, že tomu tak skutečně bylo.

Kierys se pouze neubytoval ve svých komnatách v paláci, ale najal si honosný a pohodlný dům na náměstí. Do něj pak přivedl manželku a také svoji matku, protože mladá žena, očekávající s podzimem první dítě, bude potřebovat pomoc.

Latydar přijel z Damalu na konci května, dřív, než ho vůbec kdo začal vyhlížet, podivně neklidný. A zjistil, že jeho dávný přítel je už zase pánem mnoha obdivujících duší u dvora i ve městě.

To krále nepřekvapilo, ostatně Kierys zanechal v Kiříně známé, přátele a zapřisáhlé příznivce. Nepříjemně zaskočen se však cítil, když poznal, jak hluboká náklonnost vznikla za těch pár týdnů mezi Kierysovou rodinou a zemskou správkyní.

Taržická kněžna, poněkud osamělá v novém světě a vskrytu zarputile bojující s nepříjemným dojmem, že se mění i to, co se měnit nemá, předně ona sama, našla ve vojevodském domě otevřené dveře. Chodila tam téměř denně. Ti lidé jí byli blízcí, rozuměla jim – a navíc ji přijímali s nepředstíranou radostí.

Latydara se dotkl stín ne nepodobný žárlivosti.

Ať třeba vojevodu povolal zpátky a odpustil mu, zůstal mezi oběma muži zdvořilý chlad, jejž každá připomínka minulosti jen zdůrazňovala.

Dává-li tedy Veljana svou důvěru Kierysově rodině, vzdaluje se mně, myslel si Latydar. A nemýlil se. Chvíli si dokonce spílal do hlupáků pro velkorysost, již Kierysovi prokázal.

Rozhovory s Nobarovou dcerou o věcech země teď častěji přerůstaly ve střety. A ty nabývaly na ostrosti. V tisíci drobnostech Latydarovi připomínaly rozepře, které míval s Kierysem. Král se stěží zbavoval pocitu, že ztrácí spojenkyni a získává dalšího protivníka. Byl slepý, když si už dopředu neuvědomil, jak výrazně se Veljana podobá vojevodskému páru – měla téměř stejné způsoby, téměř stejné vychování, dívala se na život a na lidi skoro stejným pohledem. Nebylo nic přirozenějšího, než že v sobě navzájem najdou zalíbení. Kromě toho Kierys, jenž hluboce miloval svou manželku, věnoval zemské správkyni obdiv, s nímž se netajil, právě kvůli téměř sesterské podobnosti mezi ní a Teržou. Dobře si jí všiml.

Latydarovi by se líbilo najít ve snoubence svého bratra opravdovou příbuznou, pro niž by oslovení sestro nezůstávalo pouze neopětovaným vyjádřením zdvořilosti. Rozladilo ho proto, nakolik se mu Veljana vzdálila. Přijmout novou skutečnost pro něj nebylo snadné.

Navíc neklid, který si přivezl z Damalu, ho v Kiříně neopouštěl. Naopak, sílil. V půli června to už Latydar nemohl vydržet na místě.

„Zítra odjíždím, sestro,“ oznámil své správkyni.

Překvapeně sebou trhla a hezky klenuté čelo přelétl sotva znatelný mrak.

„Mohu se tě ptát kam?“

Zaznělo to uctivě, a přece s lehkým přídechem nevůle, kvůli němuž v Latydarovi vzkypěla krev.

„Jistě, jsi zemská správkyně! Trynovec se staví. Musím ho vidět. Dokonce se sluší, abych byl u toho, až budou klást první kameny chrámu.“

Stín nevole zmizel. Smířila se už s jeho snem obnovit Trynovec co nejrychleji, i když mu zprvu říkala, že na to, aby se začalo stavět, je příliš brzo. Pokladna nebyla právě plná.

„Pozdrav za mě Modravu,“ ozvala se. A oba zároveň si vzpomněli na kraj, kde zemřel Vihor.

Latydar přistoupil o krok blíž a udělal pohyb, jako by se chtěl konejšivě dotknout její ruky. Ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Jenom přikývl.

Nazítří za sebou Latydar zanechal úzké uličky Kiřína a vydal se k jihozápadu. S malou družinou a v sedle výtečného koně by uběhla dlouhá cesta rychle, ale Latydar nespěchal.

Poprvé putoval na zvířeti, které si přivedl z Damalu. Stálo ho spoustu námahy a trpělivosti napravit, co v dubnu způsobil mistrovsky hozený kamínek. Musel ochočovat hřebce znova od začátku a mnohem pomaleji. Po nepříjemném zážitku ztratil kůň k mladíkovi důvěru a bylo vlastně s podivem, že vůbec dovolil, aby si ho Latydar odvedl z lužinecké ohrady. Když se ho pak poprvé pokusil osedlat, shodil šedák nevítaného jezdce, ukolébaného zdánlivou povolností zvířete, tak, že Latydar skoro dva týdny kulhal.

Nakonec si však stříbřitého hřebce získal. Uměl to s koňmi lépe než s lidmi. Teď stačilo, aby Latydar zavolal nebo jen hvízdnul, a Třpyt za ním přiklusal krotce jako pes – ačkoli jinak na sebe nedovolil sáhnout nikomu, komu jej Latydar přímo nesvěřil do rukou. V sedle pak strpěl jedině samého krále.

Cesta k moři jim byla příjemná oběma. Stopy války se pomalu ztrácely, zarůstala je laskavá tráva. I když družina míjela spoustu rozvalin a i když muži vídali vyhladovělé chudáky žebrat v ulicích měst, tu a tam stará spáleniště zas ožívala novými statky. Obilí zrálo. Dvouzrnná pšenice voněla příští moukou a prorůstaná chrpami i vlčími máky už teď v sobě skrývala dožínkové věnce, nejdražší diadémy nad dívčími čely. Úroda slibovala být neobvykle bohatá. Také dobytku a koním se dařilo.

A i řady žebráků řídly, čím víc se poutníci blížili k obnovovanému královskému městu, kde mnozí, kteří dřív nikde neměli zastání, našli práci a výdělek. Trynovec vstával z trosek.

Socha Sirany z Rokle, která doposud stála nad dávným pohřebištěm knížat a králů, osamělá, tichá a oprýskaná, hleděla k němu vydrolenými, zamženými zorničkami. Na její kamenné hlavě, v koruně pokryté lišejníkem, toho roku zahnízdili stěhovaví ptáci. Vykládalo se to jako nadějné znamení.

Polozapomenutý obyčej přikazoval králi dohlédnout na to, jak jsou pokládány základy chrámu v sídelním městě. Dávná knížata prý sama pomáhala na stavbě – a Latydar se rozhodl udělat totéž.

Červencové slunce pálilo a on dřel od rozbřesku do soumraku jako poslední pomocník. Okolo se nepotloukal nikdo z velmožů ani nikdo ode dvora s dobrou radou, ať král svou povinnost nepřehání, a s pochybností, zda se to vlastně sluší. Dokonce se málem nenašel žádný, kdo by se divil – vždyť šlechtici z okolí také přicházeli pomáhat. Copak je nějaký důstojnější úkol než ten, který přijímají tady?

Pracovali do úmoru. Špinaví od prachu, v hluku spousty hlasů a klapotu kamenických kladívek, jen v nohavicích a rozhalených košilích s vyhrnutými rukávy, nebo bez košil, nejeden poznačen na opáleném těle jizvami z války, která se na této stavbě zdála neskutečně vzdálená. A všichni spokojení se svou svobodou, jež jim dovoluje dělat cosi navýsost důležitého.

Večer býval Latydar zmožený nezvyklou námahou a unavený tak, jak býval snad pouze v prvních týdnech u vojska, dokud nezesílil a nenaučil se snášet dny a noci v boji i sedle s naprostou samozřejmostí. Ale byl šťastný a za nocí spal, aniž by ho týrala můra, věčná přivolávačka prožitých hrůz.

O tomto městě snil roky. O městě, v němž bude odevšad vidět na nebe, na klíny divokých hus. Starý Trynovec pro něj znamenal jenom útržky dětských vzpomínek – sochy v Háji předků, staleté stromy kolem dědova paláce a hradby, v dálce řeku Modravu.

Kolik dnů cesty to je odtud k místu, kde zahynul můj bratr? Deset?

Teď mu pod rukama vyrůstalo srdce nového města, které bude jiné. A přece jako by se do něj vtělovala i duše toho, jež bylo před lety pohlceno zmarem. Vracela se k lidem a měla příchuť domova – ani Latydar, který domov nikdy nepoznal, ji nepřehlédl.

Pomáhal na stavbě chrámu a snažil se myslet přitom pouze na něj a na město. Neustále se mu však v představách vynořovala dívčí tvář. Jako by měla se vším, o čem snil, něco společného, vracela se častěji a častěji.

Pokoušel se ji odehnat.

Odmítla mě – a dobře se stalo. Vždyť jsem ráno neznal ani její jméno – a večer ji žádal o ruku. Věděl jsem, co dělám? Stěží! opakoval si – a čím víc si to říkal, tím větší nabýval jistoty, že by znova jednal stejně. Několikrát se přistihl, jak si hvízdá písničku, kterou se naučil za války od svých vojáků a skoro ji už zapomněl.

Proč jen, má paní,
mám tě tolik rád,
když ještě včera
byla jsi mi cizí?

Jak rychle přišel,
stejně rychle zmizí,
můj pane, ten obtížný cit!

Mýlíš se, paní,
stokrát mohu chtít!
Leda až umřu, potom snad
tě nebudu už milovat.

Jestli však v zemích za Branami
vzpomínky naše budou s námi,
i tam se budu znova ptát,
proč tě, má paní, mám tak rád.

Tak je to,
moje sladká paní,
i kdybych chtěl!
A nechci ani.

Jaldevicova dcera mu nešla z mysli, ačkoli potkal hodně takových – i krásnějších. Tančil s nimi, ve vzácných okamžicích odpočinku po vítězných bitvách, o slunovratech, na slavnostech u dvora. Rozmlouval s nimi. Bylo mu vedle nich příjemně a líbily se mu. Ani ho ovšem nenapadlo žádat některou o ruku.

Jen s Teržou Zalatovou bylo jinak. Válka na ní nezanechala nejmenší stopu. Běsnění, démoni, bolest zůstaly té panně vzdálené. Naprosto se odlišovala od žen, jež Latydar do té doby poznal. Život po jejím boku sliboval pokoj a úplné odloučení od všeho, co leželo za ním.

Zahleděl jsem se do vlastní touhy, do výmyslu – jako by se jelen zahleděl do orlice proto, že si přeje mít křídla.

Když se teď, po svém návratu z Damalu, setkal s kněžnou v Kiříně znova, podivil se své dřívější zamilovanosti. Srovnávat zemanku Halýšu s vojevodkyní bylo jako hledat příbuznost mezi divokými lučními liliemi a růžemi z velmožské zahrady.

Ale ke mně se líp hodí plané lilie.

Přesto otálel. Tentokrát by si nerad cokoli namlouval. Snažil se zapomenout. Nedařilo se to. Příchylnost k damalské dívce v něm trpělivě zrála jako pšeničný lán, nezadržitelně.

Na konci srpna, když se chrámové zdi už šplhaly k obloze a panovník odjížděl nazpět do Kiřína, rozhodl se aspoň k jednomu. Poslal do Damalu služebníka s příkazem, aby se v tajnosti dozvěděl o Jaldevicově dceři, co o ní jen lidé poví, – a snad i víc. Pokládal takovou cestu za rozumnou.

Zprvu chtěl úkol svěřit Trakovi. Spoléhal na něj nejvíc ze svých lidí, ačkoli to bylo spodivem. Vždyť starý rytíř náležel k těm, které kdysi Lutavis pověřil, aby jeho syna hlídali na každém kroku. Všech otcových hlídačů se Latydar zbavil, jakmile se stal králem. Traka ne. Věděl sice dobře, že kdyby rytíř musel volit mezi ním a jeho otcem, nebude dlouho váhat a přikloní se na Lutavisovu stranu. Tušil dokonce, že ho Trak stejně jako mnozí kvůli Lutavisově nedůvěře nemá za dobrého vládce, že sčítá jeho domnělé i skutečné chyby. Ale odpouštěl mu, poněvadž měl Traka rád. Nezapomněl na jediný projev opravdové příchylnosti, kterou mu rytíř nesčíslněkrát projevil, a pokládal ho víc za přítele než za služebníka. Poslední dobou ovšem míval Trak své temné chvilky, kdy ho navštěvovali jeho mrtví, příliš často a Latydar se obával pouštět v takové době věrného rytíře z očí. Proto když se rozhodl vypravit někoho do Damalu s důležitým úkolem, poslal – byť po nelehkém rozmýšlení – za hraniční řeku Jitaber svého panoše.

A on sám, ačkoli se zapřisáhl, že počká na služebníkovy zprávy, by ve skutečnosti nejraději vyrazil hned za ním.

Nejsi-li už teď s někým zasnoubená, podruhé mi košem nedáš, říkal si v duchu. Uvidíš!