Dvanáctá kapitola

Pod stromy vysazenými v popelu mrtvých hořely hranice. Kouř, co z nich plazivě stoupal, se mísil s jemnou vlhkou mlhou. Druhá noc ohňů. Mezi tou první o letním slunovratu a tou listopadovou dozrálo obilí, děti i hříbata povyrostly.

Rok, napjatý od noci ohňů léta k noci ohňů podzimních a od listopadu k červnu se uzavíral prastarým svátkem, v němž se snoubily život a smrt, minulé a budoucí, počátek a konec.

Letos bylo dosud teplo, mráz na sebe nechával čekat, a tak rodiny zasedly k hostině přímo u ohňů, pod stromy, na režných plátnech rozložené chleby, ovoce a maso, ve džbánech víno a medovinu. Vysoké hranice prohřívaly vzduch začínajícího listopadu, až bylo mnohým horko a odkládali kožichy.

Podle zvyku vzpomínali na všechny, kteří jim v dobrém zkřížili cestu, na živé, na mrtvé, na předky. Potulní pěvci obcházeli krajem. U nejednoho ohně seděl dnes některý z nich, nechával se štědře hostit a nešetřil příběhy zpívanými do hlasu damalské šestistrunné loutny nebo malé harfy.

Po večeři zamířily nezasnoubené panny na blízké kopce. Šly tmou a mlčky, za pasem celý rok postupně schraňovanou kytici usušených bylin. A potom se zastavily na vyvýšeném místě nad krajem a z kopce na kopec se rozlehly jejich táhlé písně, předávané z úst do úst jako rozrůstající se a stále znovu se rodící paprsky nebo potůčky v prameništi.

Melodie byly staré jako damalský národ sám, ale slova se měnila od dívky k dívce. Každá zpívala o sobě a nejeden mládenec vyslechl odněkud zpovzdálí čaromocné vyznání, nejeden vážné, žertovné nebo vábivé odmítnutí.

Nad hroby předků se napínala osnova pro plátno příštích dnů.

Vždyť co je smrt, ne-li pouhá brána z uzavřeného města do takové krajiny, jakou jsme si zasloužili?

Halýša necítila touhu zpívat ani naslouchat hlasům bloudícím nocí. Letos ne. Zase planou ohně, pomyslela si a před očima jí vytanula letní cesta z Lužinky. Planou – a v praskání hranic, které spojují lidi, je má podivná, zbytečná láska těžší než jindy.

Od slunovratu se jen vědomí samoty zklidnilo, přestalo dotírat a prohloubilo se. Podobá se teď potoční tišině, v níž přebývá vodní duch. Rok se nachýlil, dozrálo ovoce – a pláňkám je zima.

Nechtělo se jí, a přece šla. Nezapomínat na dobré zvyky, naučili zemanku, znamená nezapomínat na to, že srdce i život ti patří jenom napůl, že naše krev tepe krajinou, do níž jsme se narodili. Tak to říkávala bába? Ano, opakovala přitom slova dávnější než dávno. Rozhodneš-li se pro jiný národ, odejdeš-li ze země, která ti byla dána, poneseš s sebou její dech – a lásce k těm cizím se teprve tehdy naučíš, až s nimi budeš umět o slavnostech zpívat. Ale ani pak ti není dovoleno zamlčet vlastní nápěv. A tehdy, když jej nezamlčíš, právě a jedině tak prorůstají národy, jako louky květem, tak se mísí, jak říční vody.

Dívka stoupala po pěšince ponořené mezi stromy. Zrovna tady a zrovna v noc svátku předků kdysi zahlédla jednorožce a slyšela jeho prazvláštní hlas. Vzpomínala na to rok co rok, když šla vzhůru, poslepu, známou cestou na pahorek zvaný Spravedlivá vlčice. Světlo ohňů se odráželo od nízkých mraků, bylo jasněji než za úplňkové noci, jako by už začínalo svítat. Vlhko v nehybném vzduchu jí uléhalo do vlasů a stáčelo je ve zvlněné pramínky podél tváře. Vlčí les tu a tam vydal vzdech, zavrzala větev, zvíře se prosmýklo podrostem. Rozeznávala všechny zvuky zbystřenými smysly, přesně a neomylně. Ale také na to, že k ní promlouvá krajina jinak než dřív, si už zvykala. Nepropadala strachu ze všeho, co jí dřív zůstávalo skryto a teď se před ní nečekaně a kdoví proč vynořovalo. Jen za úplňkových nocí se bála pořád.

Krok za krokem stoupala vzhůru, vysoko nad ní přelétla sova, Halýša ji neviděla ani neslyšela, přesto o ní věděla. Napadlo ji, jestli se dravec podivuje ohňům pod sebou. Potom se před ní otevřela plošina na vrcholu Spravedlivé vlčice, pět velkých kamenů, kolem nich vřes. Stoupla si na žulový balvan připomínající díži na chlebové těsto obrácenou dnem vzhůru a zaposlouchala se do kraje.

Mlha tlumila a lámala zvuky, dívčí hlasy působily téměř přízračně, rozmazané, vzdálené, zastřeny divným dechem teplé, mokré tmy. Stěží rozeznávala, odkud se nesou.

Děvčata ze vsi náležející k Pomezí a děvečky ze dvora se ozvaly z blízké Zubří hlavy, kam vyšly společně. Ten vážný popěvek bude z Lužinky a ten, co mu rozverně odpovídá, z Blatin:

„Hezká jsem, hezká, přehlédls to snad?
Neviděl jsi mě v kole tancovat?
Slepého nechci, zůstaň sám, jak jsi!
Pro jiného jsem rostla do krásy.“

Ani nevěděla proč, snad že se příliš hořce zahleděla do jedné tváře a nechtěla zpívat o tom, o čem ani nešeptala, přidala do toho věnce splétaného od pahorku k pahorku, od kopce ke kopci, nad usedlostmi, vesnicemi a dvory, známé zaklínadlo. Nepatřilo sem docela, podobalo se peří cizokrajných pávů vetknutému v dožínkové koruně. Ty, které je zaslechly, tu nepatřičnost vycítily, ale zalíbila se jim – a tak se připojovaly k Halýše jedna po druhé. Brzy zaklínala celá krajina.

„Mateřídouška, routa, bez,
přijď pro mě, milý, ještě dnes!
Slunce, můj bratře, sestro měsíci,
veďte ho ke mně v uzdě hořící,
větře a ohni, vodo z pramene,
ať získám jeho oči zmámené!
Aby mi patřil ve zdraví, v nemoci,
s polednem, s půlnocí.
Květ lipový, rmen, černobýl,
dvanáct řek pro mě přebrodil,
devatero hor překročil,
jen aby se mi zaslíbil.
Sedmkrát sedm bylin,
spěchej ke mně,
čekám tě, jak déšť čeká země.
Mateřídouška, routa, bez,
přijď pro mě, milý, ještě dnes.“

Halýša zmlkla a už jen poslouchala, jak se k ní zaklínání vrací, jak je posléze znova přerušují zpěvavá volání. Trvalo to do půlnoci. Nakonec se rozlehlo táhlé troubení volských rohů, do nichž zaduli mládenci od ohňů. Skončilo, jako když utne, a rozhostilo se ticho. Beze slova se panny vracely k ostatním.

Halýša chvilku postála na Spravedlivé vlčici a vdechovala vánek, právě se zvedl. Voněl tlejícím listím, pozdním podzimem. Poté se otočila k východu, severu, západu a jihu a do každé ze čtyř světových stran hodila čtvrtinu bylin, které měla doposud zastrčeny za širokým pásem.

Rozhodila je a seskočila z kamene do vřesu. Zamířila dolů z kopce. Nespěchala.

Srdce jí bušilo. Noc se chvěje – anebo se chvěju já?

Měla zvláštní dojem, přerůstající v jistotu, že dole pod svahem, na rozcestí u Vladyckých buků, na ni kdosi čeká. Kdosi, jehož přítomnosti se bojí a touží po ní zároveň. A okolo noc, tlumící moje kroky. A okolo noc, otevírající mé oči dokořán, mé oči a duši mou.

Nepřekvapilo ji, když se z nehybných bukových stínů vyhoupl další, mrštný lidský stín. Nepolekala se, jen se zastavila. Přistoupil k ní, maličko zaklonila hlavu, aby mu viděla přímo do tváře.

„Přijel jsem za tebou,“ řekl.

Teprve jeho hlas ji probral.

Hlas, který patří člověku, na něhož myslím vstávaje lehaje, ale jehož jsem už nikdy, nikdy neměla uvidět. A teď tady přede mnou stojí jako přivolaný zaklínáním, zdaleka předalekého, přes řeky a lesy, přes kopce, přes všechno, co nás rozděluje víc než míle cest, přijel – za mnou.

„Přijel jsem za tebou,“ opakoval.

„Ne, to ne,“ napůl vzdychla. A ustoupila před ním.

On zůstal na místě, snad udiven tím bezděčným projevem plachosti.

„Nedokázal jsem nepřijet…,“ pokračoval. „Naposled jsem tě urazil. Nemyslel jsem to tak.“

Neodpovídala mu a dlouhou chvíli se s lehounkým šelestěním suché staré trávy mísil pouze zvuk jejich zrychleného dechu. Potom Latydar řekl:

„Já jsem tehdy v dubnu nežertoval… a teď mám k žertu ještě dále. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se ti podobal. Nikdy nikoho. Vezmi si mě.“

Zavrtěla hlavou.

„Vím, že tu není žádný další, komu by ses zaslíbila. Kdyby byl, neprosil bych tě. Tak proč mě nechceš? Jestli spěchám, jestli potřebuješ čas, abys mě poznala… Udělám, co si přeješ!“

Dál beze slova vrtěla hlavou.

„Nebo mě zkrátka nemůžeš vystát?“

Zvýšil hlas. Zazněla v něm špatně skrývaná trpkost.

„Tak to není,“ zarazila ho prudce a ustoupila o další krok, zaskočená vším, co mimoděk prozradila. Latydar mlčel, snad z dívčina tónu pochopil víc, než bylo záhodno. „Nerozumíš, můj pane?“ pokračovala spěšně, aby zakryla rozpaky. „Vždyť je to bláznovství! Netrap sebe i mne. Odejdi.“

„Ne, nerozumím ti, vůbec ti nerozumím… A teď,“ zvolna dodal, „teď ještě míň.“

„Nehodíme se k sobě,“ řekla pevně a úmyslně přehlédla, že k ní vztáhl ruku, „každý jsme z jiného těsta, co si jeden s druhým počne­me? Nebudeme spolu šťastní.“

„Já nemám strach.“

Přistoupil blíž, a Halýša znova uhnula.

„Nechej mě s pokojem, prosím! Copak nevidíš – já jsem obyčejná… jako tahle tráva pod našima nohama – a ty jsi král. Kdyby nás dělila staletí, byli bychom si stejně vzdálení…“

„Na tobě není obyčejného vůbec nic.“

Zdálo se jí to – nebo jeho hlas skutečně ztěžkl?

„Chci po tobě příliš velkou oběť,“ promluvil po chvilce. „Chci, aby ses všeho vzdala, kvůli mně. Ale já tě miluji, jsem si tím jistý tak, jako jsem si jistý, že mám duši v těle! Ano, ohlížel jsem se po nejedné panně. Zahleděl jsem se do Zalatovy dcery jako do obrazu. A co jsou slova, abys jim věřila, když mě vlastně neznáš? Jenže to, co mě váže k tobě… Máš právo mě odmítnout. Potřetí už žádat nebudu. Přesto… neodháněj mě hned. Udělej pro mě jedinou věc: rozmysli se v klidu. Za týden na tebe počkám zase tady, před polednem. Když nepřijdeš, budu vědět, jaká je tvá odpověď. Odjedu a nechám tě s pokojem.“

„Já nepřijdu,“ řekla.

„Za týden,“ zopakoval, jako by ji přeslechl, a bez pozdravu se vytratil do tmy.

Přála si zadržet ho. Vztáhla ruku, podvědomě napodobujíc jeho nevyslyšený pohyb. Stejně jako on před okamžikem však nahmátla pouze neživou vlhkou tmu.

Najednou ji roztřásla zima. Tráva jako by se zlomyslně tichoulince smála, svrasklá, umírající, polozmrzlá tráva. Mlha a zvedající se vítr lezavě dotíraly. Přitáhla si plášť k tělu.

Někde poblíž zafrkal kůň, zacinkal postroj a pak se ozval dusot.

Napjala zrak, chtěla rozeznat v zákrutu cesty k Borovnici jezdco­vu siluetu. Ale stíny Vlčího lesa byly příliš hluboké.

„Nepřijdu,“ zapřísahala sama sebe.

A vzpírala se tomu rozhodnutí víc než roček sedlu.

Do jizby v prvním patře borovnické hospody vstoupil zprudka a práskl za sebou dveřmi. Rychlá jízda nočním lesem smetla veške­rou vyrovnanost, kterou silou mocí předstíral při rozhovoru s Halýšou. Nejistota se mísila s pocitem poraněné pýchy. Stěží polykal další dívčino odmítnutí. A ničeho jiného než odmítnutí se mu nedostalo, takový nedovtipný hlupák nebyl. Nemít tak tvrdou hlavu, musel se vzdát. Řekla přece jasně, nepřijdu! Nemít tak tvrdou hlavu – a nemít tu pannu rád.

V komnatě na něho čekal Trak. Latydar si poručil medovinu a prolil hrdlem dva poháry, jako by pil vodu v horkém letním dnu. Služebník mlčel, nevyptával se. Jen svého krále pozoroval divnýma horečnatýma očima. Ale mladík si Traka nevšímal. Nalil si další pohár. Hořkosladký nápoj mu začal stoupat do rozpálené hlavy a Latydar se trochu vzpamatoval.

Ostatně, pomyslel si, třeba přijde. Vlastně se mi zdá, že jí zrovna protivný nejsem… Měla na plášti agrafu ode mě, i na jaře ji měla. A pak…, nepřeslechl jsem se přece?

Týden je dlouhá doba. Pro mě dlouhá, pro ni taky.

Na druhé straně – Halýša nepatří k těm, které nevědí, co chtějí. Má dost vůle, aby nepodlehla v bitvě, v níž on podlehl – i kdyby jí skutečně nebyl cizí. V bitvě s rozumem a zvykem. Žádal ji, ať se všeho vzdá – svého domova, své země, svého světa. Ne, víc, žádal ji, ať se vzdá vážnosti u lidí. Protože přijde-li do Trynu po jeho boku, budou si na ni prstem ukazovat, s pohrdáním. Na zemanku, ženu pošetilého krále. Hrdličku mezi pávicemi.

Tak to vidí? Náhle jasně zahlédl budoucnost jejíma očima, budoucnost samá ostrá hrana.

Kdybych tě opravdu miloval, poslechl bych tě, a už bych ti nikdy nezastoupil cestu, nesváděl bych tě k oběti, za niž nemám co nabídnout oplátkou.

Přiznal si to, ale zároveň věděl, že je zbabělý na to, aby se tak velkoryse vzdal.

Nepřijde. Nepřijde ani za týden, ani později.

Příliš jsem spěchal. Možná by bylo záhodno vyčkávat, obcházet… Dvořit se, třeba by časem zapomněla, co vedle mě ztratí.

Ne, to bych neuměl.

Teď jsem rozhodl, za sebe i za ni. Nepřijde-li, potřetí si pro odmítnutí nepůjdu, nejsem žebravý pes! A snad to bude lepší, pro ni.

Ale co si počnu já? K ďasu! Nepoznat tě, bylo by mi líp!

Poslal Traka pryč, shodil vysoké boty, svlékl kabátec a natáhl se na lože tak, jak byl, v košili a nohavicích.

Halško, moje Halško! Ty jsi věru obratnější než rozemský kat. Ohněm mě pálíš, plamenem, že se mi ani hlasu k výkřiku nedostává! Děvče, děvče, děvče… Kdo ti svěřil vládu nade mnou?

Čarodějko! Kolika bylinami jsi provoněla noc, ty sama ze všech nejvonnější?

Trak vyšel do předranní tmy před hostincem. V šenku už byla jenom krčmářka, sklízející stoly po opozdilých hostech. Ale nedivila se, když zahlédla služebníka urozeného cizince, jak míří na dvůr. Pán se vrátil před chvílí, dobrý sluha musí dohlédnout, jestli bylo náležitě postaráno o koně. Tak to má být. Brzy s prací skončila a pospíšila na lože. Ani si nevšimla, že se stařec v konírně zdržuje nezvykle dlouho.

Trak sice opravdu obhlédl králova hřebce – patřil k hrstce lidí, kteří se k Třpytovi mohli přiblížit, aniž u toho byl Latydar –, ale potom zůstal stát na dvoře, s obličejem obráceným k obloze.

Vítr přinesl mrholení a to se pozvolna měnilo v déšť, stařec však jako by si ani neuvědomoval, že mu studená voda po krku zatéká za kabátec.

Hlas, týral ho ten hlas. Dotíral, vracel se, neopouštěl ho, sílil. Už si nepamatoval, kdo k němu pronesl slova, jež ho nyní mučila v každé hodině, nepamatoval si člověka, i když s ním mluvil teprve nedávno. Podoba se rozplynula ve starcově zmatené mysli, ztratilo se jméno. Ale to, co bylo řečeno, se vtělovalo do úst přízračných postav. Z hlasu neznámého se stávaly hlasy blízké.

Jeho mrtví. Žena zabitá otráveným šípem, dcery upálené nájezdníky ve stodole jejich statku. Synové. Padlí před otcovýma očima.

Mluvili k němu o poslední oběti, již měl přinést pro Tryn.

„Víš, že nelžeme. Je důležitější království – nebo jediný lidský život? Zachraň trůn. Ostatně smrt… nikoho nemine. Tvé děti byly všechny mladší než on…“

„Nechtějte to po mně!“ bránil se. „Jak bych mu mohl ublížit, já? Vychovával jsem ho, koně ho učil krotit, s mečem zacházet. Vás jsem ztratil, a on se mi stal vším. Dávno bych se zabil, nebýt jeho. A teď mu mám vzít život, který jsem mu několikrát zachránil?“

„Musíš!“ naléhaly hlasy. „Chránil jsi dobrého člověka, zahubíš špatného krále. Nevidíš, co dělá? Přivede zemi k nové válce, jinak to neskončí. Je měkký. Je svéhlavý. Na nic se neohlíží. Zrovna ty, jeho důvěrník, nevidíš, koho by rád učinil svou ženou? Zavíráš nad tím oči z lásky k němu. Z lásky ke království je otevři! Ctil jsi přece Lutavise! Tak vzpomínej! Neříkal kdysi: lépe by mi bylo, kdybych ztratil i tohoto syna než se dívat, jak špatný král z něho vyrůstá? Ubohý Tryn! Nepamatuješ se? Byls přece u toho!“

„Vladař to tak nemyslel, zaslepil ho hněv! Chlapec provedl hloupost a…“

„Skutečně? Sám sobě lžeš! Kdyby dnes vedle tebe stál veliký Lutavis, zdali by i on neprosil svého nejvěrnějšího služebníka o záchranu království? Přísahals věrnost Lutavisovi, naprostou oddanost jsi mu slíbil, není to tak?“

„Mlčte! Mlčte už, co vlastně žádáte?“

„Poslední a nejvěrnější službu velkému mrtvému králi… Nás jsi oželel, Latydara neoželíš? Nesmíš odmítnout… Neodmítej!“

Zdálo se mu, že se nenadálým tichem rozlehl povědomý vzdech. „Já vím, jak hrozné to pro tebe je,“ zašeptala něžně nějaká žena. „I mně… i mně to s tebou bolí. Ale, prosím, udělej to. Kvůli svým dětem, aby špatný vládce nepromarnil jejich smrt. Udělej to kvůli mně…“

„Anryšo?“

Milované jméno znělo zdánlivě nesmírně dlouho, násobeno ozvěnou odrážející se tam a zpátky ve starcově nitru. Manželka však Trakovi neodpověděla.

Mlčela a mlčely i ostatní hlasy.

Jako by věděly, že už není proč dál dotírat.