Desátá kapitola

„Měla by ses vdát,“ ozvala se tiše Elyna Haberova z Lužinky. Klopila přitom oči jako ostatně téměř vždycky, když s někým mluvila o vážných věcech a vrozená nesmělost ji tísnila víc než jindy.

Halýša se zasmála. Pečlivě rukou urovnala právě došitou košili z běleného lnu, chystanou do Elyniny výbavy, a začala ji skládat.

„Žertuješ!“ řekla. „Nikdy bych nečekala, že budeš mluvit jako bratrova žena.“

Elyna se lehounce zarděla, přela se nerada – ale za chvilku pokračovala.

„Nedělá dobrotu, žiješ-li s bratrem a jeho rodinou pod jednou střechou…“

„To mi připomínat nemusíš!“ bránila se dívka s lehkou podrážděností.

Sestřenka její rozhořčení raději přeslechla.

„Ty,“ pokračovala, „nepatříš k lidem, kteří dokážou složit ruce do klína – dokonce potřebuješ víc, držet v rukách otěže. Naše Rynša se ti v tom podobá, jinak bych to tak snadno nepoznala… Postavilas Pomezí na nohy, vzkřísilas ho, vedla lidi, všechno sama – a teď o ničem rozhodovat nemůžeš, a ani nechceš…“

„Jistě, je to jejich statek – a Zalka se beztoho dívá křivě, připadá-li jí, že se jí příliš pletu do hospodyňských věcí.“

„Vidíš!“ Haberova dcera upírala oči na svou výšivku stále zarytěji. Skončit nepříjemný hovor však nechtěla.

Už několik dní se nedokázala zbavit vzpomínky na návštěvu v Pomezí. Přijela náhle, bez ohlášení, vracela se okolo z Borovnice a potřebovala se o něčem se sestřenkou poradit. V domě zastihla jen hospodyni, hospodář vyrazil zrána do Borovnice, dvorská čeleď byla pod tvrzí na lukách, nastala senoseč. Červnová tráva sahala sekáčům mnohde skoro po pás, vždyť po horkém dubnu přišel květen samý déšť.

Mladá paní na Pomezí upadla tváří v tvář návštěvnici do rozpaků.

„Ilša je na lukách, nedá si říct, šla hrabat trávu… Měla by se vdát!“

Tehdy se Elyna Zalčiným starostem v duchu zasmála. Vydala se příbuznou vyhledat – a rozeznala ji už z dálky. Osmahlá dívka právě ustala v práci, narovnala záda a upravila si rukou pocuchané vlasy. Potom zničehonic zahodila hrábě, odešla na okraj louky a opřela se zády o strom. Zadívala se k obloze – a jako by ji nezajímalo nic, jen kupící se oblaka.

Elynu to zarazilo. Podobné počínání se k Ilše nehodilo. Působilo nepřirozeně, aby ona lhostejně opustila započatou práci, uprostřed písničky zmlkla, jako by se jí cosi navýsost dotklo, cosi zabolelo.

Blížilo se poledne. Děvčata sušící seno, unavená sluncem, už opustila veselé popěvky. Drobná, hezky boubelatá světlovláska s pěkným hlasem se pustila do starobylé balady.

„Kéž bych já byla sokolem na tvojí rukavici,
tvým prstenem, tvou korouhví, křišťálem na tvém jílci…“

Světlovláska zpívala. Halýša Jaldevicova se mračila – a vypadala najednou velice osaměle. Zvedla ruku, bezděky přejížděla prsty po hezké agrafě, kterou měla připnutou na živůtku, a její myšlenky se brouzdaly kdovíkde.

Elyna znala osamělost dobře – i osamělost mezi lidmi. Sžila se s ní – ale k její sestřence osamělost nepatřila.

„Možná by ses měla po někom ohlížet,“ pokračovala teď se vzpomínkou na senoseč v Pomezí. „Stačilo by prstem kývnout, líbíš se každému. I na jaře, o Slavnosti hříbat…“

Halýša mlčela a stála k sestřence odvrácená zády. Elyna cítila, že se zlobí. Lekla se a chtěla všechno zmírnit žertem.

„Ruku bych dala do ohně, že ses líbila i trynskému králi.“

„Co je mi po trynském králi!“

Halýša téměř vykřikla. Druhá dívka sebou překvapeně trhla nad tou prudkostí, píchla se jehlou do prstu a kapka krve málem potřísnila plátno.

„Co je mi po všech těch bláznech, kteří se snaží okrást mě o můj klid! Nebudu se vdávat. Jen se Pomezí zmůže natolik, aby mi bratr mohl vyplatit podíl, koupím si vlastní půdu – a k tomu muže nepotřebuji.“

Potom se otočila tváří k sestřence a už klidněji řekla:

„Pojď, ještě se podíváme, co je třeba zítra v Borovnici nakoupit.“

Elyna kývla. Za živý svět by se už neodvážila prodloužit doznělý rozhovor o jediné další slůvko.

Halýša pobídla klisnu.

Na stráních zapalovali ohně slunovratu, přijede domů pozdě. Jindy by ji to mrzelo, dnes ne. Zprotivily se mně slavnosti! uvědomila si – a musela se usmát, tak zvláštně si připadala, když si opakovala: Halýša Jaldevicova nemá ráda ani slunovraty, ani dožínky, ani…

Hrdlo se jí stáhlo.

Míjela na cestě houf vesnických děvčat spěchajících k ohni. Uctivě ji pozdravily, ale sotva je minula, pokračovaly v prozpěvování.

„Veliký měsíc, čaromocná máta,
červnová tráva rozesmátá,
na prahu stanul slunovrat,
ještě výš nechte ohně plát.“

Ze staženého hrdla stoupala zahlcující hořkost.

Ublížil jsi mi! vyčítala v duchu muži, s jehož hlasem se jí spojila damalská písnička o slunovratu. Ublížil jsi mi – a ani o tom nevíš.

Tak hloupě ztratit sebe sama, pro někoho, kdo se mnou mluvil párkrát v životě – a navíc si se mnou ošklivě zahrál! Žádal mě o ruku, ze žertu – z rozmaru, z nerozumu – a ještě mě urazil.

A teď? Jakýpak je tvůj slunovrat, můj Latydare? Veselý, jistě.

Zapomněls už i moje jméno.

Já sotva dýchám, protože jsi uloupil všechno, co ve mně zrálo a čekalo odmala – tušila jsem, že až se zamiluji, bude to, jako bys hodil pochodeň do vyzrálého pole. Ne, horší, plameny se nasytí obilím a uhasnou. Tolik mládenců by mi rádo navléklo prsten, mě k žádnému z nich nic netáhlo a nevolalo. A teď přišel ten, koho jsem vyhlížela, a zase odešel. Dobře tak – kdyby nezapomněl, kdyby se znova vrátil, musela bych ho poslat pryč znova. Copak se hodíme jeden k druhému? Hloupě jsem se zamilovala, vnevčas a ne do pravého člověka, ale rozum jsem ještě neztratila.

Bolí mě tvoje jméno, Latydare, Letňáčku.

A oni: měla by ses vdát!

Vlhký večerní vzduch voněl senem, lesem, půdou. Světlušky jí křížily cestu v celých hejnech, z mokřin zaznívaly žabí hlasy. Nad krajinou se nesl smích od ohňů a píšťalky plašily mlčenlivý let sov:

„Dva věnce upletu, pro tebe jeden, druhý pro mě.
Hodím je do ohně, pojď jenom blíž, pojď blíž,
prsten mi přichystej a místo ve svém domě,
neměls nic slibovat – teď se mě nezbavíš!“

Náhle, za zátočinou, klisna varovně zafrkala a Halýša jí přitáhla uzdu. Z hlubokých stínů okolo cesty vyklouzl malý mrštný stín. Liška. Zahlédla jezdkyni – ale místo aby rychle zmizela, zastavila se a zadívala se dívce přímo do obličeje. Vypadala udiveně. Zvědavě popoběhla blíže. Je vzteklá, napadlo zemanku – a v téže chvíli, co jí ta myšlenka proběhla hlavou, věděla, že se mýlí. Liška si ji jen prohlížela, zmatená, ano, Halýša cítila její zmatek. Šelmička netušila, koho má před sebou – a nebyla dávno nezkušené štěně. Před kolika lidmi už utíkala – a dnes?

„Jdi, jdi odtud!“ křikla na ni dívka, podivně vystrašená. Lidský hlas konečně dodal lišce jistoty. Střelhbitě zmizela v křoví.

Halýša pobodla koně do trysku. Padl na ni děs té udivené lišky. Ne, její vlastní. Co se to se mnou jenom děje? Vnímám víc a víc věcí jinak, les, zemi, zvířata i ptáky – a oni mě…

Když zarazila před Pomezím, klisna byla oblitá potem.

„Halýško, kde jsi! Pospěš!“

Bratr jí podával hořící pochodeň. Koně dali opatřit a odvést do ohrady a zamířili k hranici na nedávno pokosené louce pod tvrzí. Lidé z domu i někteří přátelé z okolí tam na ně dávno netrpělivě čekali. Halýša se mezi nimi konečně upokojila a o podivném chování lišky přestala uvažovat.

Než přiložila pochodeň k otýpce slámy, přitočila se k ní Zalka a s přátelským mrknutím zašeptala:

„Jenom dej pozor, ať přitom sama nechytneš – i když – bylo by načase!“

Jistě, ta stará pověra, že kdo se děvčeti objeví ve chvíli zapalování hranice před očima, toho si vezme! Halýša se zamračila. Pak pevně semkla víčka a zapálila slámu poslepu. Má milá Zalko, já už hořím, ty ani nevíš jak – a bolí to ažaž.

Hranice zapraskala.

Tehdy dívce za zavřenými víčky vytanul jediný obličej.

Plameny divoce vyšlehly a vyvrhly do letního vzduchu snopy jisker. Děvčata zavýskla radostí.

Liška… Co vlastně ve mně viděla ta liška?