Jedenáctá kapitola

Vrátil se sotva před týdnem a zase chce odjet!

Když se Latydar pár dní potom, co přibyl do Kiřína z nově založeného Trynovce, rozhodl, že musí osobně vyřešit šlechtický spor o Písčité brody, který hrozil ozbrojeným střetem, a zdržel se tam déle, než předpokládal – poněvadž prý bylo zároveň záhodno popohnat k zodpovědnosti loupeživé rytířstvo z nedalekých Jeleních skal –, přijala Veljana jeho nepřítomnost vcelku trpělivě.

Zato teď byla opravdu rozčilená, nejen lehce rozmrzelá jako v červnu, kdy král vyjížděl dohlédnout na stavbu města. Od jara chtěl vladař opustit sídelní město už počtvrté a poprvé si asi ani nedokázal najít pádný důvod proč.

Dívku to dráždilo. Sama zodpovědná a rozumná, ne bez kapky přísnosti, se v duchu ptala: To má být král? Ten lehkomyslník, neschopný vydržet pod střechou od března do podzimu? Doba starobylých knížat, jež vládla s podobnou uvolněností, minula – a hodně dávno. Dnes se nehodí, aby vladař neustále přespával co host u cizích, ba hůř, po krčmách! Rád se baví, jedno s kým, jestli se šlechticem nebo s kmánem – kdekterou zemanskou slavnost navštíví. Za války snad něco takového dělat mohl – ale teď?

Někteří mysleli, že si král svou bezstarostnou vstřícností levně kupuje přízeň nižší šlechty a měšťanstva. Veljana tomu nevěřila. Přesto ji Latydarovo chování popuzovalo. V ničem nepřipomínalo obraz krále, který musí přinést řád do válkou těžce poznamenaného Trynu, navrátit staré zvyky, zavedené obyčeje. Latydar si z nich totiž podle jejího soudu vybíral pouze ty, jež uznal za vhodné. Veljana si nedokázala představit, že by Vihor, dožít se trůnu, jednal stejně.

Mimoděk začala oba bratry znova srovnávat – a přistihla se při tom v poslední době několikrát –, srovnávala je, ačkoli si to předem zakázala. A čím víc porušovala vlastní předsevzetí, tím se cítila rozmrzelejší a popuzenější. Sto drobných výtek se v ní nahromadilo a čekalo na okamžik, kdy je nedokáže před králem smlčet. Neměla nejmenší chuť být k Latydarovi shovívavá.

Ostatně na shovívavost jí nezbývalo sil. Ubírala jí je skrývaná slabost – a ta se stala mnohem vážnějším pramenem Veljaniny po­drážděnosti než Latydarovy chyby. Od příchodu do Kiřína se v dívce cosi lámalo – a náhle se docela zlomilo. Po léta žila jakoby na prahu mezi minulostí a budoucností, vzpomínajíc na jedno a trpělivě očekávajíc druhé. Nebránilo jí to řídit svoje dny pevnou rukou – ale byla to ruka vozataje, jenž si cesty všímá jenom z nutnosti a povinnosti, upjatý k vidině v dálce. Tou vidinou se jí stala touha setkat se znova, za Branami, s mrtvým snoubencem. A pak znenadání vstoupil do vozatajovy stezky mladý král – a Veljana předem netušila, co všechno se stane, když kvůli němu opustí ustálený způsob života.

Potom pochopila, jenže dveře zpátky se zavřely. Vědomí neustálé Vihorovy přítomnosti se vytratilo. Nalhávala si, že se brzy vrátí, že tu tajemnou blízkost pouze zamlžil pro ni nezvyklý život mezi tolika lidmi, nové úkoly, úřad, zábavy. Lež dlouho nevydrží.

Vihor byl za Branami. Jak neskutečně je to daleko! Neuvěřitelně, až se hlava točí. Co my víme, jaká budou naše setkání, až překročíme smrt? I láska snad tam jinak vypadá…

Chtěla jsem sevřít nepochopitelný svět do ubohoučkého okovu svých představ – a dvanáct roků jsem měla dojem, že se mi ta nevědomá lest daří. Znenadání tu stojím, jsem sama, mám prázdné ruce – a konečně vím: je potřeba začít znova.

I snoubenecký slib roky žitý co výsměch smrti se dnes zdál být marným a směšným vzdorem. V srdci jí zůstalo dost místa pro další náklonnost, a ona to se záchvěvem úleku pochopila. „Nepřál by si, abys zůstala sama…“ Kolikrát odháněla s blahosklonným pousmáním matčino přesvědčování – a přece, matka se asi nemýlila, zato já ano. Kralevic se smutnýma očima, podobný hrdinům z bájí, ba víc, jeden z nich, stál pevně na zemi, oběma nohama. Já jsem byla dítě…

Poznání, k němuž v Kiříně postupně s hrůzou dospěla, ji naplnilo bolestí. Jako když felčar nožem otevře starou ránu a ona se začne čistit. Pořád však doufala, že se spříznění přes hranice smrti vrátí.

Bojovala sama se sebou tichý, lítý boj, neústupně a tvrdohlavě. Boj, s nímž by se za celý svět nikomu nesvěřila.

A kdo je příčinou toho všeho, ne-li Latydar, který ji vytrhl z dlouholetého koloběhu a řádu. A proč? Ne snad proto, aby se mohl toulat pod otevřeným nebem, svobodný jako mořský orel?

Veljana se necítila obtížena břemenem vysokého úřadu – a nebyla ani pravda, že by ji král nutil přejímat své povinnosti. Dívka naopak našla v tom, co jí bylo svěřeno, zalíbení. Ale čím víc její zalíbení rostlo, čím víc si uvědomovala smysl každého, třeba nepatrného úkolu nebo rozhodnutí – tím víc ji vyvádělo z míry, že Latydar hledá kdekterou cestu, jak změnit či obejít staré zvyky, pokud se mu nepozdávaly. Veljana právě v zažitých obyčejích nacházela oporu, zvlášť od okamžiku, kdy ji ztratila ve vzpomínce na Vihora.

Latydar kněžnu dráždil vším, čím se od staršího bratra lišil, i vším, čím se mu podobal. Nebylo v tom mnoho rozumu, přesto nechuť rostla. Dívka si to uvědomovala jen napolo, jako vůbec v té době jen napolo vnímala, co se s ní děje.

Popravdě se ovšem shodla v pohledu na mladého krále dokonce i se svým předchůdcem ve správcovském úřadě. Zatímco král meškal v Jeleních horách, zastavil se onen vážený šlechtic v Kiříně, aby se poklonil své nástupkyni – a s nečekaně příjemnou dvorností ji přesvědčil, že k ní nechová žádné nepřátelství.

Jistě, říkala si teď, Médorg z Dybna je muž očividně přísný, občas trochu nepříjemný, s nadneseným úsměvem zkušeného karatele – ale úřadu nejspíš rozuměl. Na první pohled je to šlechtic důvěryhodný. Možná ho Latydar tak nevybíravě vyhnal pro totéž, proč snad jednou vyžene i mě.

Médorg z Dybna mluvil o králi uctivě, i když nezastíral, nakolik ho Latydarovo rozhodnutí zasáhlo. Zároveň si však rozpačitě hladil dlouhý vous a pokyvoval hlavou v pohybu vyjadřujícím rozpaky, smutek, že nedokáže o své křivdě pomlčet. A pro to i pro upřímnost zaznívající z velmožových slov mu Veljana popřála sluchu. Ba víc, přijala s družinou svých dívek jeho pozvání na večeři. Latydarovi se o setkání nezmínila, nepochybovala ovšem, že mu nezůstalo utajeno. Kdyby nikdo jiný, tedy mu o kiřínských novinkách dopodrobna povypráví starý služebník Trak, který s vladařem do Jeleních hor nejel a zůstal v Kiříně, poněvadž ho trápilo zdraví.

Ať se však Latydar dověděl, co dověděl, kupodivu o tom nepadlo ani slovo. Pravděpodobně ho naplno zaujalo něco jiného. Možná mu panoš, jenž se včera vrátil po několika měsících kdoví odkud, přivezl důležitou zprávu.

Pozorovala krále, jak svižným krokem přechází po místnosti a uvažuje. Usmíval se sám pro sebe jako člověk plný velkého očekávání, jako rytíř před turnajem a vojevůdce před nadějnou bitvou. Rozhodně nebyl schopen soustředit se na cokoli jiného než na to, nač se chystá. Obešla ji obava, maličko zbledla a chmuřila se.

„Zase někam odjíždíš?“ zeptala se konečně a nedokázala skrýt rozladění. On je však nepostřehl, zastavil se a usmál se přímo na ni.

„A kdybych odpověděl, že do Damalu, požádat jednu dívku, aby si mě vzala?“

Veljana netušila, jestli žertuje, nebo mluví vážně. Ozvala se opatrně:

„V Damalu sotva někoho ode dvora pořádně znáš…“

„Vlastně… kdovíjak dobře ji neznám,“ přiznal. „A navíc není ode dvora.“

Je to vážně!

„Nakonec jdeš žádat o ruku nějakou zemanku!“ uklouzlo jí pohoršeně.

Pokrčil rameny a kývl.

Další schválnost! napadlo ji. Proč to dělá? Byl by skutečně schopen oženit se s poloviční selkou pouze na truc svému dvoru…? Kolikrát ji asi viděl?

Dlouho potlačovaná nevole v ní vzkypěla. Najednou nezáleželo, co přesně řekne, jen něco říct, vyčíst mu aspoň jednu ze všech nepředložeností, jimiž jí zamotal hlavu. A nemusí ani začínat s touto novou pošetilostí!

„Nechováš se jako král!“ Veljanin jindy měkký příjemný hlas zazněl ostře.

„Cože?“ Její útok ho překvapil.

„Ano, slyšels dobře. Touláš se krajem, nevydržíš v Kiříně déle než pár týdnů, putuješ napůl nazapřenou, s malou družinou – a ještě jim občas ujedeš! Málo dbáš na svou důstojnost, která je důstojností koruny.“

„Nic podlého ani nečestného jsem neudělal – a jedině to by nebylo hodno koruny. Vyčítáš-li mi, že nemiluji tohle město, máš pravdu. Je tady vlhko, těsno a tma. Neuvykl jsem klecím. Svou povinnost jsem přijal a plním ji. Můžeš mi snad ukázat na něco důležitého, co jsem zanedbal?“

Zatím mluvil s podivem mírně, ale v jeho mírnosti se skrývala předzvěst bouřky.

„Tvůj děd a praděd lépe pěstovali vladařskou vážnost.“

Netrpělivě mávl rukou.

„Můj děd, můj praděd – a před nimi další… Já nejsem oni! Všichni ze mě chcete udělat krále k něčímu obrazu, jako bych byl hrnčířská hlína ve vašich rukách!“

„Třeba k tomu máme důvod,“ opáčila rozčileně, „uvažuj přece – země je rozvrácená, potřebuje řád!“

„A řád se nastoluje ze zavřeného paláce?“ zlostně snížil hlas.

„Spíš než ze sedla! Anebo…,“ dodala bez uvažování, „anebo z okopů. Hodilo se snad pro krále dřít s námezdními dělníky od slunka do slunka skoro dva měsíce? Komu ses chtěl zalíbit horlivou zbožností dávanou okatě na odiv? Prosťáčkům, šlechtě?“

Pronesla to vyzývavě, tváře jí zrůžověly a zdvihla mimoděk hlavu, vstupujíc do svého prvního velkého střetu s vladařem.

„Má zbožnost… po té tobě nic není!“ vyrazil ze sebe. „Ale přeješ si znát celou pravdu, tedy poslouchej: má-li to být, dám znova vystavět nejedno město a hrady poručím obnovit, a přece je pro mě důležitý právě Trynovec. Skoro celou válku jsem myslil na to, jak jej uvidím vstávat z trosek. Trynovec je… můj sen. Slyšíš! Těšilo mě kopat hlínu a tahat kameny – a dívat se na rostoucí zdi. Sotva pro někoho z těch, co byli okolo, může tohle město znamenat tolik jako pro mě! Pracoval jsem tam pro radost – den za dnem jsem se jí nedokázal vzdát – neměl jsem na ni právo? A navíc,“ navenek se opět zklidnil, Veljany se však náhle dotkl úlek podobný úleku, který pocítila v zimě Halýša, když si uvědomila sílu, ukrytou v tomto člověku. „Navíc,“ opakoval zatím Latydar zvolna, „podívej se na mé ruce!“

Mimoděk ho poslechla a sklouzla očima k jeho rukám. Docela obyčejné hezké mladé ruce. Na jedné pečetní prsten, na druhé skromný hladký kroužek, černě stříbrný s modrými a červenavými odlesky, rytířský prsten, stejný si uvykli nosit i ostatní šlechtici pasovaní za války – prsten vybroušený z polodrahokamu bojovníků, jenž zastavuje krvácení. Nic zvláštního na Latydarových rukou nebylo.

„Moje ruce,“ pokračoval, „byly rády, že se mohou dotýkat čistého díla. Jako bych si je v prameni umýval… Já nelituji padlých nepřátel – bylo mou povinností se bít a právo stálo na naší straně. A snažil jsem se zabraňovat vojsku ve zbytečných krutostech. Otec světel to ví. Ale přesto – sám jsem poslal Branami víc lidí, než si ty vůbec dokážeš představit! Někdy se mi zdává, že mám ruce samou krev od dlaní až po lokty. Že se prolitou krví zalknu. Tak je to, má krásná sestřičko!“ Nečekaně přešel k výsměchu. „Jak se ti líbí? Ani zlé sny se nehodí pro krále? Neboj se, já nejsem příliš křehký, já se dokážu bavit a smát se a žít si klidně. Nepamatuji si každého, kterého jsem zabil. Nejsem jako Vihor – ten je viděl všechny neustále před očima, pronásledovali ho jako běsové temnot. Protože můj bratr byl přespříliš ušlechtilý člověk, nedokázal si zvyknout na zakrvácené ruce. Tos netušila, viď? Nesvěřil se ti! Možná abys mu nevytkla měkkost nehodnou kralevice!“

Vysmíval se jí slovy, tónem hlasu i výrazem tváře. Krutý a hořký výsměch. Zasáhl přesně. Dívka se nezmohla na odpověď. Vstala a odešla. Ani nevnímala, co se kolem ní děje. Latydar se nezmýlil. Znala Vihora málo – a to bylo nejhorší!

Oblékla plášť a vydala se dolů do města, do vojevodského domu, kam se uchylovala vždycky, když jí srdce ztěžklo.

Teprve v příjemně vytopené komnatě, u praskajícího krbu se začala vzpamatovávat. Terža právě nakrmila novorozeně a teď je houpala na loktech, Kierys ji pozoroval něžným pohledem, vyvolávajícím v mladé návštěvnici lehkou závist. Vojevodova matka, která měla Veljanu ráda, i dnes zářila vstřícností.

Všichni čtyři spolu mluvili o králi, Veljana se u nich cítila natolik jistá a natolik doma, že ji ani nenapadlo cokoli jim zastírat. Nabírala tady dech a uklidňovala se, když ostatním naslouchala.

„Tydar umí zranit,“ řekl právě Kierys. „Soudí druhé podle sebe, a tak si myslí, slovo sem, slovo tam, stačí chvilka, odvane je vítr.“

Jeho matka se zasmála.

„Inu, moje milá, copak se dá od něj něco jiného čekat? Náš král má vychování jako podkoní. Jestlipak jsem ti už vyprávěla tu historku, jak ho velký Lutavis nedokázal poznat mezi smečkou dvorských umouněnců, když asi ve čtvrtém roce války navštívil svou choť?“

A přidala vyprávění, jež znala od zemřelého manžela, který tenkrát Lutavise doprovázel. Nevystříhala se tisíce a jedné jedovatosti – ale všichni se museli smát, a dost možná by se smál i sám Latydar, slyšet ji, poněvadž dokázal ocenit bystrý jazyk a vtip. Obojím stará kněžna oplývala.

Jen Kierys, jakoby ze zvyku, se snažil matce mírně odporovat.

„I ne, můj chlapče, ty bereš všechno tuze poctivě – a svěřil-li ti Lutavis svého syna, ať by to bylo před kdovíjakým časem, ty se ho vždycky zastaneš. Ale namítej si, nebo nenamítej, pravdu mám já. Pravou urozenost dostává člověk do kolébky, a ne v krvi předků – Latydara urozenost minula. Když se tenkrát v devíti rval ve stáji s děcky podkoního, nedělal to jen, že královna byla nemocná, chlapce k ní celé dny nepouštěli a ve zmatku, v němž dvůr živořil, nechali kralevice růst si po svém! A pak, vždyť víš, co s ním měl tvůj otec starostí, kolik ho Latydar stál šedivých vlasů. Nedostat kralevice na starost, sotva chlapec přišel k vojsku, strávil by můj manžel poslední léta svého života lépe. Tvůj otec, Kierysi, by to tak neřekl – já však nerada obcházím pravdu jak vlci ves lovců. A proto povídám – náš král je štolba s vladařskou pýchou a svévolí – a osud si s námi nehezky zahrál, posadil-li ho na vladařský trůn. Pokud si Latydar přivede nějakou selku, já se divit nebudu.“

Kierysova matka byla zvláštní žena. Sama vyrostla v lesích, jediná dcera ovdovělého knížete, který měl před ní ještě pět synů. Zamlada se vyznala víc v tom, jak vyčinit kůži a ošetřit koni kopyta než v dvorských zvycích. K Baranasovu dvoru ji také zavedl teprve její muž. Ve skutečnosti se nikdy nezbavila jisté neuhlazenosti děvčete z pralesů, které s vlasy česanými větrem, na hřbetě neosedlaného koně divoce letícího přes kořání a vývraty, okouzlilo zjemnělého mladíka, jenž právě zdědil Orlak a vojevodský titul. Kdyby Latydar nebyl králem, nepochybně by jej hájila a ctila právě díky tomu, co nyní nazývala nedostatečnou urozeností – poněvadž z té by na ni dýchala vzpomínka na otce a bratry. Jenže od okamžiku, kdy zemřel kralevic Vihor, stará vojevodkyně div nevyhlížela smrt druhého Lutavisova syna. Žila totiž v upřímném přesvědčení, že pro to, aby usedl na trůn, se narodil Kierys. Její dítě, jež milovala horoucně, horoucněji o to, jak dlouho na ně musela čekat. Šlo jí na osmačtyřicet, když konečně pomohly tajemné byliny ze zámoří a ona porodila jediného potomka. Kierysovi tekla v žilách výborná krev, dostal vybrané vychování. Jeho matka nebyla ani slabá ani nevšímavá – i v nejhorších časech války a rozvratu zůstal zřítelnicí jejího oka, pokladem, který nenecháváme bez dozoru.

Potom odešel mladík za otcem k vojsku, brzy získal ostruhy, proslavil se. Navíc si jej oblíbil zatrpklý, zamračený panovník. Lutavis, jenž nikdy neprojevil důvěru kralevici Latydarovi a choval se k němu chladně, se na vojevodského syna usmíval. Když Kierysův otec padl, nezdráhal se vladař ani okamžik potvrdit svému oblíbenci vojevodský titul i pravomoci. A nakonec, v hodině smrti, ho zavázal slibem, že neopustí Latydara.

Všichni si Kieryse vážili. Vymřít kornelacká dynastie, on první by byl zvolen novým králem. Stará žena, pro niž postavení znamenalo mnoho už od dívčích let, vždyť se pro ně i vdávala, nedokázala prominout Latydarovi, že přežil. Že neuprázdnil trůn tomu, který se narodil pro žezlo a do kolébky dostal tisíckrát víc pravé, vladařské urozenosti než Latydar sám.

A protože tato téměř osmdesátiletá stařena v sobě dosud uhájila oheň, přinášející nezvyklou svěžest – a zároveň byla neúprosně přímá a jedovatě vtipná, nenechala si ujít příležitost, při níž mohla nelibost k trynskému králi dát hlasitě najevo.

Terža uspávající dítě naslouchala hovoru mlčky. Konečně se i ona ozvala svým měkkým, příjemným hlasem:

„Poslal mi dar – a synáčkovi taky. Opasek pro mě, pro něj, až vyroste, dýku s jílcem vykládaným smaragdy. Nádherné věci… Jako vždycky!“ lehounce, s hlídaným půvabem pokrčila nos. „Nebudu ten pás nosit,“ dodala po chvilce, „zavřela jsem ho do truhly.“

„Proč?“ podivil se vojevoda. „Je skutečně pěkný, slušel by ti.“

Obrátila tvář přímo k němu a odpověděla tiše:

„Připomínal by mi okamžik, kdy tě král chtěl zabít. I bez jeho dárků na tu chvíli nikdy nezapomenu.“

Přijal její slova jako nové vyznání, vstal, přešel místnost a přisedl si k ní. Dotkl se jejích vlasů. Sklopila oči, podobná zaskočené panně.

Potom chůva odnesla děťátko spát a dospělí v útulné komnatě povečeřeli. Ke králi se vrátili už pouze kratičce. Kierys nemohl uvěřit, že by Latydar myslel svatbu s nějakým zemanským děvčetem vážně, a znova to zopakoval.

Poté Veljana s úlevou myšlenky na Kornelaka zapudila – a její společníci se snažili nepříjemný odpolední zážitek dívce nepřipomínat. Bavili se co nejveseleji a nakonec poručil vojevoda zavolat svého louteníka. Pěkně se ho poslouchalo.

Na hrad se Veljana vracela pozdě, hlavou jí zněl útržek jednoho z příběhů, jimž se louteník v její přítomnosti opatrně vyhnul. Přesto se jí zničehonic vtíral do mysli a nemohla se ho zbavit. V duchu zase viděla Vihora onoho dne, kdy ji opouštěl, aby se už v tomto životě nepotkali. Vzpomínka však kupodivu přestala bolet.

Nasadil přilbu, ruku zdvih,
na jílci meče po otcích
matně krvaví rubíny.
Svítalo, měsíc zapadal.

Na prahu příští pustiny
mládenec panně sbohem dal.
Přízraky mrtvých z hrobů vstaly
a kůň měl v očích noční děs.

Krkavci křikli zpod nebes.
Dunělo moře u Knížecí skály.
Dunělo moře, bubny duněly –
a vojsko táhlo. Chví se zem!

Víc nespatří se pod sluncem,
nepřijde pod hvězdami
obejmout rytíř bledou paní.
Oba dva o tom vědí.

Prach vojsko zakryl jako dým.
Spílají stínům vlci šedí.
Vstříc jedou muži hrobům svým.
Vrať se mi! – Už se nevrátím.

Smutno mi je – ale už to nepálí jako horká smůla na nekryté kůži…

Veljana se cítila pokojná. A proto byla najednou shovívavá ke všemu a ke všem. Dokonce si během cesty nočním Kiřínem dokázala vskrytu duše přiznat, že rozepři s Latydarem vyvolala sama, že ji vlastně vyvolat chtěla, chtěla mu dokonce ublížit – jen netušila, jak snadno se obrátí její zbraně proti ní samé.

Tolik vyrovnanosti ovšem nezískala, aby se dokázala toho dne podruhé s Latydarem setkat. Vklouzla do paláce raději zadem. Jakmile však vešla do dveří, uvítala ji jedna z jejích dívek rozpačitým oznámením:

„Vznešená paní, král na tebe čeká v přední komnatě.“

Vmžiku byly odpolední hořkost, urážka i vztek zpátky – a s neztenčenou silou. Nechci ho vidět, ať mě nechá, aspoň dnes!

„Vyřiď králi, že jsem velmi unavena, a pokud nejde o záležitosti země, nepřijmu ho. Ať mi popřeje odpočinku!“

Služebnice se zarazila. Poslechla očividně nerada. Snad se bála vyřizovat vladaři tak příkrá slova. Vrátila se však k paní s úlevou. Vladař prý vyslechl kněžnino rozhodnutí sice zamračeně, ale bez výčitek či zloby.

Ráno zemská správkyně zjistila, že Latydar Kornelak časně odjel. Vzal s sebou asi pět lidí, starého Traka, náhradní koně a vyrazili k severu.

„Vzkázal mi něco?“ ptala se. Odpovědí jí bylo uctivé zavrtění hlavou.

Vždyť vím, kam jel, řekla si v duchu – a zachmuřila se při pomyšlení, s jakou se mladý král může vrátit.