Sedmnáctá kapitola

„Řeklas mu o tom?“

Hanuer mlčky zavrtěla hlavou a pokračovala v loudavé chůzi po bratrově boku, oči stočené k zemi, jako by zkoumavě pozorovala dokvétající pomněnky a rašící šarlatníček na břehu potoka, kde se procházeli. Ve skutečnosti znova zvažovala své rozhodnutí Kornelakovi nic neprozradit.

„Proč? Měl by to přece vědět!“

Ochočená vydra zmizela pod hladinou za lákavým zábleskem stříbrného šupinatého těla. Hanuer se zastavila a začala si bosou nohou hrát s kamínkem.

„Zítra odjíždíme,“ připomněl trochu zbytečně rytíř.

Kamínek žbluňkl do vody.

Obrátila se od řeky k thušskému pralesu, chladně vydechujícímu mokrou vůní loňského listí tlejícího ve stínu lepkavého mladého větvoví, houbovou syrovinou a lišejníky, na něž právě tu a tam praží odpolední slunce.

„Máš strach, že by se ti vysmál?“

„Ne!“ Něco podobného ji ani nenapadlo a bratrova obava jí připadla nesmyslná. „Je to příjemný člověk,“ dodala.

„Příjemný člověk?“ bratr se upřímně rozesmál. „Leda k tobě, Han! Přál bych ti zažít s ním tu cestu z Yzaru, co jsem zažil já.“

„Za to si můžeš i ty sám,“ opáčila s lehkým pokáráním.

„Ale no tak, nedurdi se hned! Já vím, že ty sis s ním poradila líp než já. A na mou věru, možná jsi tím pomohla Rozemsku a Dharid-Nyrovi víc, než tušíš.“

„Snažila jsem se. Zmohou-li něco slova…“

Ano, snažila. Nebylo to však obtížné, jak se snad bratr domníval. Hanuer byla bystrá a velice rychle pochopila, že Latydar je jí z nějakého neznámého důvodu nakloněn. Naslouchal jí, když mluvila, když vyprávěla, napohled mimoděk zaplétala do nezávazných útržků příběhů vysvětlení, obhajoby… Všechno, co chtěla, aby se dozvěděl panovník velké a mocné sousední země, s níž Hanueřina vlast vedla válku, země, která téměř vykrvácela rozemskýma rukama. Popravdě Latydar brzy pochopil dívčin záměr. Ani on nebyl hloupý. A byl-li od přirozenosti přímý, zkušenost, jíž za léta nabyl, ho naučila podezíravosti. Nepřehlédl dívčinu hru.

Ale přijal ji. Dokonce otevíral Hanuer nové a nové možnosti k tomu, aby mu pověděla, co si přeje povědět. Vždycky, když zaváhala, jak dál, položil otázku. A naslouchal dívce nejen z laskavosti.

Sám byl velice uzavřený.

Trynský král. Znala několik písní od míarských harfeníků, které byly složeny o Latydarově otci a potom o něm samém, poněvadž trynští vládci byli součástí míarské naděje na záchranu z moci vlastních lidí. Dráždily ji ty písně. Neměla je ráda. Bála se záchrany z ruky cizince, jenž nikdy nepochopí to nevyslovitelné blíženectví bláznivé odvahy a závratné úzkosti, té prapodstaty nevypočitatelné rozemské krajiny. Bála se krále, který po právu zvítězí a pod vznosnými praporci, ve stříbře a zlatě, pyšný muž na pyšném válečném koni, přijde a trestaje zlomí, co mělo být pouze očištěno.

Proto na rozdíl od mnohých přátel chápala tak dobře, proč na samém konci války, jíž se léta úzkostlivě stranil, vzal Dharid-Nyr do ruky meč a postavil se po bok vlastním nepřátelům. Vedl ho stejný strach, jaký cítívala Hanuer. A kdoví o koho z nich se otřel jako o prvního.

Trynský král. Pod Yzarem srazil Dharid-Nyra za sedla a svůj meč potřísnil jeho krví. Stejný meč, jenž nyní leží, odpočívaje, pod střechou Hanueřina domu. A Hanuer ho může nepovšimnuta povytáhnout z pochvy, až k podivu skromné, a po jeho jílci s podobami havranů přejíždět prstem. Po jílci i po čepeli… Zabolelo to. Na ostří zůstala šarlatová kapička…

Moje a tvá krev na téže čepeli, a přece nesmísitelné, navždy oddělené, Dharide.

V té chvíli jí v duchu proběhla jak splašené stádo léta jejího života. Co Hanuer pamatovala, byl jí nablízku bratr – a Dharid-Nyr. V divokých dobách vyrůstala Hanuer. Ještě jako holčička se naučila léčit rány, vždyť dvorec jejich báby nejednou skrýval tajemné hosty čekající, až je některá z míarských lodí odveze k záchraně. Mívali za sebou mnohé útrapy, ti krátkodobí hosté, které do domu přiváděl Séned a jeho družina kdovíodkud, často z veliké dálky vonné zkrvácené stepi. Nevyhnulo se jim neštěstí, sedělo jim na dně duše a vyhlíželo tu a tam z očí zábleskem temnoty, který rozteskňuje a uvádí do rozpaků nad vlastní bezmocí. Nevyhnuly se jim ani nemoci a rány. Hanuer se učila od báby, ale brzy Visnino pečlivé ranhojičství přetavila v umění. Byliny, stromy, drahé kameny i cizokrajné přísady se jí pod rukama měnily v úlevu a zkonejšení. Tohle ji Visna neučila, ani by to nedokázala. Hanuer dostala dar naslouchat věcem a sílu přimět je sloužit podle její vůle.

Začalo jí být třeba nejen v domě na pobřeží. Bratr přetvořil Útočiště, dědictví po otci, odlehlé a dokonale chráněné pralesem a skalním hřebenem v místo pro ty, kdo se potřebovali stáhnout pouze nakrátko. Kdo si nepřáli odejít za moře, nebo to ani udělat nemohli, poněvadž je doma držela povinnost. Podobných doupat vzniklo v rozemských zákoutích mnoho a většina z nich přestála zlé doby bez prozrazení, tak bedlivě byla vybrána a tak bedlivě střežena.

Dvorce, tvrzičky, na první pohled opuštěné rozvaliny zapadlé do jezeřin, do kopců, do soutěsek, do pralesa nebo mezi útesy nabízely obvykle spočinutí tehdy, když někoho z míarských psanců zranění utržené v bitce přistrčilo před tvář smrti. Potřebovali ruce ranhojiček, mezi něž patřila Hanuer.

Pro mladičkou dívku to znamenalo několikadenní cesty mezi Přímořím a Útočištěm. Noční cesty. Cesty matoucí pronásledovatele. Bláznivé cesty po boku bratra, s nímž se naučila souznít beze slova, po boku jeho lidí. Stín mezi stíny, vlk mezi vlky, vítr a hřívy ženoucích se koní, déšť ve tváři, zatékající za kabátec, srpnová souhvězdí, jitra s travou pochrupávající v mraze…

Séned ji nechával v Útočišti a mizel na pár dní, aby se pak zase vrátil a doprovodil Hanuer dolů k moři.

Za nocí plíživých, kdy jim běžela v patách sama smrt, se v Hanuer probouzela krev jejích rozemských předků, krev nezkrotných šelem s potěšením větřících nebezpečí, radujících se z každé kličky, z každého zmatení stop.

Zato za dnů, kdy vyšla z domu své báby na trh provázena služkou, vypadala jak mírné stvoření, jako gazela brouzdající mechem. Přesto si jí každý musel všimnout. To, že se nesla s hrdostí nezvyklou u rozemských žen, to, že kráčela s neuvěřitelnou lehkostí, i po tvrdé, hrbolaté dlažbě jak po kobercích. To, že její vlasy, nikdy nepokryté rouškou, blyskotaly mědí a zlatem.

Vybírala na tržišti rybu jako druhé, ochutnávala vychvalované ovoce, dělala spoustu těch nejobyčejnějších věcí a nejobvyklejších pohybů – a přece přišla-li Hanuer, přehlédl by ji leda slepý. Lidé říkali, že se do ní vtělila ztepilost a půvab dávné pramatky, jejíž jméno Hanuer nesla. Zároveň se ovšem šeptalo, že je dívka zpupná, že ji zkazila bába-Trynčanka, které vlastní manžel upřel výchovu synů a ani k vnukům by neměla právo, kdyby na počátku války neovdověla. A navíc je snad Hanuer dokonce míarská. Přesto od chvíle, kdy dívka oslavila čtrnáct let, neminulo novoluní, aby někdo nepřišel žádat o její ruku. Nepřicházeli jedině tehdy, pokud se dívčin poručník, starší bratr, zrovna toulal kdovíkde a nebylo žádat koho.

Zametali před Séned-Marem zem čepicemi, pronášejíce přitom po starém obyčeji obřadná slova. Nabízeli za Hanuer tolik, že ze Séned-Mara mohl být zámožný člověk. Odmítal všechny uctivě, ale rozhodně. Nazvali ho Pyšným a v nejednom vzbudil nenávist. Nakonec ho obvinili. Musí být míarský, neboť popřává své sestře přílišnou svobodu ve výběru muže, což se příčí starému obyčeji a hanobí zvykové právo předků. Séned-Mar se tehdy zachránil jen díky pomoci Dharid-Nyra, stavitele lodí. Toho lidé kupodivu z náklonnosti k míarským nepodezírali, ačkoli věděli, z jaké rodiny pochází, anebo právě proto. Kníže Nyr měl pověst muže na svůj věk velmi rozvážného a opatrného. Za zády ho tu a tam osočovali z vypočítavosti, do očí by mu to však nikdy neřekli – báli se ho, vládl nad lidmi zvláštní mocí.

Poté co bratr vyvázl ze smrtelného nebezpečí, začala se Hanuer lidí stranit. Přestalo ji být vídat na tržišti, na slavnostech. Vycházela-li, vyhýbala se nejrušnějším místům. Snažila se lidem sejít z očí i z mysli a poněkud se jí to zdařilo.

Nechtěla se vdát, i když nemusela vybírat jen z těch, kdo si ji toužili koupit jak ušlechtilou klisnu do své stáje. Mezi jejími vlastními přáteli by se našel mnohý, kdo by ji nade všechno rád viděl po svém boku. Odmítala jejich vyznání stejně rozhodně, ačkoli laskavěji, jako její bratr ostatní.

Nechtěla se vdát za nikoho z nich. V duchu se dávno zaslíbila jedinému člověku – a snad pouze bratr vytušil komu, dokonce před paní Visnou to Hanuer pečlivě skrývala.

Znala ho od své nepaměti. Vždycky náležel k jejímu životu. Vždycky k němu měl patřit. Už jako děti si spolu hrávali pod kamenným loubím, kde se i v parném létě držel příjemný chlad. Seděla na obrubě nádržky s vodou a sledovala, jak se s jejím bratrem učí šermovat dřevěnými meči. Byla maličká a oni velcí, vzdálení, obdivuhodní. Nestačila jim. Často jí utíkali, překážela jim v létech jejich dospívání, překážela těm dvěma, co se už dívali jinam, těm dvěma zbožňovaným bratrům. A jindy se k ní vraceli. Každý byl jiný, a přece se jeden jak druhý zdržovali s hloupým děvčátkem vedeni ochranitelskou něhou. Hanueřin vlastní bratr Séned a knížecí syn, chlapec bez domova a rodiny, jenž hluboce přilnul k sourozencům z chudého, bezvýznamného rodu, pyšnícího se pouze pochybným spojením s prastarou legendou.

Vracívali se k děvčátku se zodpovědnou starostlivostí, v dobách, které nespěchají na děti, aby dospěly, nezvyklou, ale častou v letech podobných těm, v nichž rostli oni.

Opírala se jednomu, nebo druhému o rameno, oni se živě bavili o nesrozumitelných věcech a mladičký kníže pro ni šikovnýma rukama vyřezával panenku z voňavého synrachového dřeva.

Sestřička. Malá sestřička, které vyráběl hračky, kterou vysazoval na koně. Tou pro něj zůstala.

Zatímco její dětské zbožňování začalo s ubíhajícím časem rozlišovat v lásce k oběma bratřím a neomylně přerostlo v dívčí zamilovanost k tomu nevlastnímu, on v ní dál nic víc než o mnoho mladší sestru hodnou něžné pozornosti nepoznával.

Ztrácela vedle něj svou ráznost, rozhodnost i jistotu – a on jí nabýval.

Pro ni dávno nebyly jeho ruce jen těma rukama vyřezávajícíma panenku, když ji chytil kolem ramen a stáli spolu na přídi nové lodě.

„Tuhle loď dám tobě, Hanuer! Povedla se mi, nezdá se ti? Cítíš, jak nádherně sedí na vodě?“

Cítila. Cítila teplo jeho dlaní, jejich dotek na své kůži. Cítila, jak celý voní mořem, solí, větrem, pryskyřicí. Stál jí za zády a neviděla mu do obličeje, ale dokázala by ho vypodobit zpaměti, rys po rysu, v tom nadšení nad lodí vzpínající se pod jejich nohama, obdařenou silou a nedočkavostí divoké stepní klisny větřící svobodu v široširé krajině. V tom nadšení, v němž Hanuer mimoděk přitiskl k sobě. Hanuer, malou Hanuer, sestru, pro niž vystavěl tuto loď.

Držel ji pevně a Hanuer se hlava zatočila, z větru a z moře a z pleskání plachet, z houpání paluby, zaklonila rusou hlavu a smála se samým štěstím. Smála se nahlas, smála se, aby ji zaslechli buřňáci pod oblohou.

„Tak nádherně se směješ, Hanuer, nikdo se neumí smát jako ty!“ obrátil ji k sobě, aby pohlédl do tváře zrůžovělé větrem.

A potom ozdobil příď dívčí postavou, která se směje, směje a září vstříc nevypočitatelnému moři. Podobu jí však vtiskl stejnou jako ostatním svým lodím.

Měl ale rád tu loď, jako měl rád svou sestru Hanuer. Chlubil se tou lodí. I před dívkou, do níž se zamiloval.

„Ano, je krásná. Jak hezky se směje,“ řekla a on ji políbil do černočerných vlasů.

Bolelo to. Hanuer žárlila k nerozumu, trápila ji závist a zápasila se záští. Tehdy ji poprvé začala zmáhat únava z divokých cest vedoucích mezi Přímořím a Útočištěm, tam a zpátky. Smrtelná únava. Schovávala rozpálený obličej do ostré koňské hřívy, vdechovala pach zpocené zvířecí kůže a ptala se sebe sama stále dokola proč ona, proč právě ona – a ne já? Co chybí mně a přebývá té až podivuhodně obyčejné dívce? Proč si ji vybral, když ji ani nezná, když ani výjimečně hezká není, když dokonce nepatří ani k nám, k míarským?

Zasnoubil se. Přišel jednou do Visnina domu, jak míval ve zvyku, za soumraku, aby lidé nevěděli, a šťastně se tím chlubil.

„Co na to povíš, Hanuer?“ vyptával se radostně, čekaje obvyklou vstřícnou odezvu. Dávno neví, co mu tenkrát odpověděla, sestra Hanuer. Sličná pro ledasjaké oči, jenom ne pro ty jeho, jediné, na jejichž obdivu jí záleželo.

Přespříliš sličná i pro ty dračí temnotemné zorničky, které ji pronásledují s vytrvalostí posedlého…

„Dej mi ji!“ žádá Séneda synovec správce Přímoří.

„Nedám.“

„Vezmi si mě!“ prosí dívku.

Hanuer vrtí hlavou.

„Nesvolíš-li, přestanu se ptát!“

Kolik takových výhrůžek už slyšela. Jen tyto však nebyly plané.

Vtrhl do jejich domova uprostřed noci s padesáti žoldáky, které mu poskytl jeho strýc, když odmítnutý nápadník tvrdil, že vypátral míarské hnízdo. Ani nevěděl, že mluví pravdu. Pobili všechny, kdo se postavili na odpor, služebnictvo, čeleď. Paní Visnu sťali aseganem. Zaplavili krví kamenné podloubí, voda v nádržce zrudla. Vyrabovali dvorec. Hanuer nenašli, byla v té době právě v Útočišti. Zato nad ránem se jim podařilo zajmout Séneda vracejícího se z noční výpravy. Mučili ho, chtěli, ať prozradí sestřin úkryt. Neřekl jim nic. Ani tehdy ani později. Vypálili mu oko. Druhé ušetřili jen proto, že se lekli, aby jim zajatec na místě nezemřel. Vždyť rytíř byl jediná kořist, kterou mohli nabídnout správci žádajícímu míarské vězně.

Hanuer se o té hrůze dověděla teprve po několika dnech. Dharid-Nyr přijel místo Séneda do Útočiště. Sám, jako sám vykonal trest na člověku, jenž přinesl zkázu domu, který se stal součástí i Dharidova vlastního, těžce, z nicoty vydobývaného domova. Počkal si na vraha se dvěma svědky na osamělé stezce a střetl se s ním po rytířském právu. Na předloktí měl ošklivý, špatně ošetřený šrám.

Séned-Mar skončil v kobkách správcovského hradu a nebylo jak ho dostat na svobodu.

Hanuer plakala. Kníže ji konejšil mlčky, rozhořčený sám na sebe pro neschopnost jí účinně pomoci.

Potom už zůstala v Útočišti natrvalo. Na pobřeží si většina sousedů myslela, že dívka zahynula v domě se svou bábou, anebo že ji útočníci odvlekli kdovíkam. Propadla se do vzpomínky.

Brzy nato vtrhli Trynští přes hranice. Míarští v očekávání konce války přestali prchat z otčiny. Dharid-Nyr odešel bojovat. Hanuer byla z mála míarských, kdo jeho rozhodnutí pochopili, snad že mu důvěřovala víc než sobě.

Černovláska, s níž se kníže zasnoubil, čekala půl roku. Pak se vdala. Hanuer čekala dál. Čekala na oba své bratry, zakazujíc si pomyšlení, že by se mohli nevrátit. Unavená, pobledlá Hanuer, s rukama plnýma vysilující práce, poněvadž Útočiště zůstalo úkrytem míarských až do samého konce.

Vrátili se oba. Válka, delší než dívčin život, skončila. Všichni tři se trochu změnili. Pouze o krůček, ale nebylo lze ho vzít zpět. Změnil se i zrak mladého knížete – snad že ji tak dlouho neviděl, snad že se naučil vnímat jinak, postřehla Hanuer poprvé odlesk vlastní krásy v jeho napůl překvapeném pohledu. Ne už sesterské krásy, jíž se muž pyšní, ale krásy, jíž je proč se kořit.

„Jak jen jsi zkrásněla, moje Hanuer!“ řekl jí. A ona se zase smála samou radostí.

A potom znova odešel. Tentokrát navždycky. Náhoda, doba, vlastní schopnosti ho vynesly na místo, které mu odjakživa náleželo, ba ještě výš. Daleko od děvčete, jež mu za sestru určila tíseň a osiřelost.

Míarští oslavovali. Zpívali na návrších. Tančili večer kolem ohňů. Dostalo se jim neuvěřitelného požehnání, získali svobodu a na trůn svých trýznitelů a vrahů dosadili krále z vlastního středu.

V den Dharid-Nyrovy svatby a korunovace to vřelo v Útočišti nadšením.

Hanuer utekla do pralesa. Ležela v loňském listí tváří na složených rukách a myslela si, že se víc nezvedne, že z ní život vyprchá pod kořeny stromů. Ležela tak celou noc. Séned byl s Dharid-Nyrem v Yzaru, kam Hanuer jet odmítla, a ostatní uprostřed hostiny a oslav, zpití radostí víc než medovinou, Hanuer ani nepohřešili.

Ráno se těžce zvedla. Neumřela, pouze jak by cosi hořce dodýchalo v ní. Zamířila k domu. Lidé, unavení celonočním veselím, a přece netoužící po spánku, poslouchali potulného pěvce. Slova dávné báje se ozvěnou zmnožovala, odrážejíc se o rozbřeskem světlající zeď pralesa…

Před několika dny, přejíždějíc prstem po ostří meče trynského krále, vzpomněla si Hanuer na ten okamžik. Ale nevybavila si, co tenkrát harfeník zpíval, i když si myslela, že svítání onoho dne nikdy nezapomene, tak ostré byly hrany vzcházejícího slunce, tak ostrý stín, tak ostrá bolest. A zapomněla.

I teď, když s bratrem došla až poblíž místa, kde tehdy proležela celou noc dlouhou jak století a kratší než mžiknutí oka, vybavila si pouhé obrysy tehdejšího času, přestože bolest zůstávala stále nadosah.

„O čem přemýšlíš, Hanuer?“

„Jen tak,“ pousmála se.

Hodil do potoka další kamínek.

„Nemám mu o všem povědět sám?“ zeptal se.

Chvilku jí trvalo, než se upamatovala, že jejich rozhovor začal u trynského krále a bytosti, která ho provází.

„Ne, asi ne,“ zavrtěla hlavou. „Někdy je třeba, aby čas dozrál jako jablko k utržení. Vztáhneš-li k němu ruku příliš nedočkavě, nezískáš, co by stálo za víc než hořkost zklamání.“

„A promeškáš-li pravou chvíli?“

Trochu bezradně pokrčila rameny.

„Jablko spadne do trávy a shnije bez užitku,“ odpověděl si sám. „A ty přesto nechceš trynskému králi prozradit…“

„Netrap mě! Hodně jsem o všem přemýšlela, ale nakonec… Zdá se mi, že až ta správná doba přijde, pokud přijde, měl by to poznat on první. Průvodci jsou bytosti, do jejichž záměrů prý není radno zasahovat, jestliže to sami nedovolí.“

Nesouhlasil s ní. Ale jistý si nebyl. Ani Hanuer si nebyla jistá. Jenže rozhodnutí se už nemohla vyhnout, a tak se nevyhýbala.

Krajina, na kterou shlížel z vrcholu hřebene, oddechovala jako ohromné zvíře spokojeně odpočívající v paprscích odpoledního slunce. Na východě a na severu se otevírala do bezkonečné dálky, mírně zvlněná, hebce rozevlátá vysokou bujnou travou, která už vyhnala stébla, začínala kvést a v závanech větru dýmala pylem. K jihu klesala do šedomodrého oparu prozrazujícího zkušeným očím blízkost moře. Na západ prales, o němž se vyprávěl nejeden příběh i v Latydarově rodišti. Jeden z králových předků jím prý před dávnými lety projížděl na cestě za nevěstou. Hranice.

Latydar stočil zrak od pralesa zpátky k otevřeným obzorům Rozemska. Nepřemýšlel, jen vnímal tu zemi, která jakoby přátelsky stočená ležela u jeho nohou. Byla to tatáž šelma, jejíž děti se vrhly jako sběř na hrdla svých sousedů, jako povodeň a požár na jejich domovy, jako bolest, bída a smrt na jejich životy, jako prokletí a křivda na jejich duše. Byla to tatáž šelma, a přece Latydara napadlo, zda kdyby teď otevřela oči, probuzená z podvečerního klímání, nepostřehl by v nich mimo zákmitu žádostivosti a nenávisti také průzračnost, deroucí se na povrch odkudsi z hlubin, odkudsi z odloučenosti, potupy a ústrků, odkudsi z vězeňských kobek, odkudsi ze smutku a mlčení.

Trynské panny chodívaly zjara k lesním pramenům, aby zpod listí, zimními vichřicemi posrážených větví, zpod bahna splaveného dešti a táním, zpod mrazem utržených břížků vysvobodily vodu, ztěžka vyvěrající vzhůru. Když potom bublající vytryskla, zvedajíc písek v nádržce, jako by kolem nově zablesklo.

Zaslechl za sebou kroky a otočil se. To Hanuer vystoupila na návrší:

„Hledala jsem tě, pane,“ řekla.

Kývl, ale neodpověděl. Až po chvíli se ozval:

„Připadá mi, že tvá země je teď jiná, než jak se mi po léta dávala poznat.“

Hanuer mlčela a Latydar se znova zadíval do krajiny. Aniž se na dívku ohlédl, promluvil na ni tiše:

„Pověz, Hanuer, co by si přál tvůj bratr od trynského krále za prokázanou službu?“

„Nic nechce, vzácný pane,“ odmítla dívka poněkud zprudka a s lehkým rozhořčením, neboť měla za to, že jim tento člověk chce zaplatit jako služebníkům, „svobodně a z přátelství k Dharidovi vzal na sebe úkol doprovodit tě domů!“

Postřehl mimoděk, že Hanuer v nestřeženém okamžiku vyslovila jméno rozemského vladaře, jako se vyslovuje jméno kohosi z nejbližších, znamenalo to však pro něj pouze utvrzení toho, co už vytušil. Hanuer byla velmi sdílná, mohla-li vznešenému hostu přinést jakýkoli důkaz na obhajobu svého lidu, jakékoli vysvětlení. O sobě nevyprávěla. Ale Latydar přece poznal z dívčiných slov víc, než si přála.

Odvrátil se od krajiny ke své společnici, a potkal se tváří v tvář s tou odzbrojující průzračností, již v náznaku nyní cítil i v nitru rozemské šelmy a pro niž byl ochoten udělat, co by ho před pár dny ve snu nenapadlo.

„Špatně mi rozumíš, panno. Nemluvím o měšci, o žoldu… Ptám se, co si ty, tvůj bratr a váš přítel rozemský vládce myslíte, že by vaší otčině mohl poskytnout trynský král, jako…,“ zaváhal a s lehkým pousmáním dokončil, „pomoc při čištění pramene.“

Nepochopila, nač přesně naráží, patrně sledoval cestu vlastních úvah, kterými se obíral, než dorazila. Ale na tom nezáleželo. Nabízel dobrou vůli. Kolik znamenala dobrá vůle trynského vladaře pro Rozemsko? Ne málo!

„Kdybys otevřel přístavy našim lodím, vzácný pane…“

„Přístavy lodím… a hranice kupcům,“ znova se od ní odvrátil. Krajina zdvihla víčka, upírala na Latydara oči, bezelstně, důvěřivě a bez poníženosti. „Bude to těžké,“ řekl konečně. „Jsou hroby, které nezarostou travou během šesti let, ba ani dvojí trojí lidský věk na to nestačí. Když jde trynský sedlák orat, vydává půda stále kosti padlých. A někdy,“ dodal tiše, „přespříliš čerstvě páchne krví.“

„Ale Dharid-Nyr s tím nemá nic společného, jen že je taky Rozemčan. Moje ruce se ti taky zdají být od krve, vznešený pane?“ Odporovala hořce, jak se dotkl rány, již cítí nevinní o to víc, oč méně si zločinci připouštějí vinu. Poněvadž někdo musí litovat.

„Nejen tvé ruce, tvá duše je čistá jak čerstvý sníh na vrcholku hory Ker,“ odpověděl vážně, „a kdyby to tak nebylo, nemluvil bych teď s tebou o tom, o čem mluvím. Mému lidu však bylo velmi ukřivděno. Není rodiny v Trynu, která by neměla důvod proklínat. Nechci ti ubližovat zlým slovem, ale je to tak. A Rozemsko…“

Nedokončil. Sklopila hlavu. Pomalu, pomalu, skoro tak zvolna, jak zvolna se slunce sklánělo k obzoru. Rozemsko stále skrývá hady, plazí se v jeho kamení – pouze dnes nemají dost odvahy a sil uštknout. Zatím. Věděla o nich a věděl o nich muž po jejím boku.

„Netrap se, Hanuer. Udělám, co mohu udělat. A zdaří-li se cokoli, ať Dharid-Nyr nezapomene poděkovat tobě.“

„Můj pane…“

Odmítl její dík. Přemýšlel o křehkých štěpech vysazených na pláni šlehané vichrem, sněhem, vyprahlé sluncem. Uvažoval o tom, zdali se udrží, zdali zakoření a prorostou všechnu půdu, zda ponesou ovoce. Ptal se sám sebe, nakolik smí uvěřit v jejich pravost.

Měl předně povinnost k Trynu, jenž mu byl svěřen. Ale to neumenšilo povinnost nahnout se nad zanesenou studánku, ponořit ruku do shnilého listí a přispět prameni, aby ho nezahltil rmut a bahno.

Dolů ke stavení šli mlčky. Ve dvorci byl mírný shon. Chystala se hostina na rozloučenou. Zítra pán domu, jeho přátelé i urozený cizinec opustí údolí a všechno zase postaru potichne.

Z lesa se vynořila dvojice vysokých zvířat. V zapadajícím slunci vypadala na vzdálené loučce přízračně. Jejich stíny se plazily černě po zemi, dlouhé, skoro obludné, jako rub k líci světlé křehkosti štíhlých tvorů. Větší zvíře větřilo, pak se obě začala pást.

„Co je to? Divocí koně?“

„Ne,“ odpověděla Hanuer. „To jsou pralesní jednorožci. Jejich roh vyhání jed z krve, z ran i pramenů. Když zpívají, dívají se vzhůru.“