Druhá kapitola

Od břehu k břehu se klenul. Most. Vypadal neuvěřitelně křehce se svými pečlivě tesanými, bohatými ornamenty, se sochami štíhlých levhartů, jednorožců, draků a gryfů, s hlavicemi nosných oblouků, zdobenými tvářemi bezejmenných půvabných dívek a zamračených mužů.

A ještě křehčí byl, hučela-li pod ním voda tak zdivočelá jako toho dne, kdy nevěsta trynského krále a její malá družina pobídli koně, aby po staroslavném mostě překročili Jitaber, hraniční řeku mezi Damalem a Trynem.

Právě uprostřed jitaberského mostu na ně čekal průvod mohutnější. Vyslal ho vladař. Mladý ženich si přál uctít svou snoubenku, jakmile vstoupí na jeho půdu – vlastně ještě o pár koňských délek dřív. Také ve všech osadách a městech, jimiž měla projíždět, na jeho příkaz připravili všechno pohodlí k dívčinu odpočinku.

Při pohledu na rytíře v jiskřivé zbroji pod šarlatovými a zelenými varkoči krumplovanými zlatem kněžna sotva znatelně zdvihla obočí. Dávala si však pozor, aby své pohrdání tím okázalým přivítáním neprozradila. Žárlivě střežená velkopanská pýcha, samolibost čišela z honosného třpytu královské družiny. Zlato, stříbro, drahé šaty, hlahol trub. Vítaly budoucí královnu, jež na ně pohlížela bez zájmu, jako by dávno uvykla podobným hrám, a tak v ní už nemohly vzbudit obdiv.

Jeden z trynských rytířů pobídl koně, dovolil zvířeti, ať pod ním zatančí, zvládl hřebcovu divokost s lehkostí výborného jezdce, dávající vyniknout půvabu zvířete pod sedlem, a popojel blíž. Pozdravil kněžnu úklonou. Bylo z ní cítit úctu, ale ne podřízenost. Šatem se odlišoval od ostatních, oblékl se nepochybně nákladněji, zato méně nápadně. Kněžniny oči na něm spočinuly déle a zpozorněly.

Náhle jí ostrý vítr vrhl do tváře ledové krystalky sněhu, líce jí zčervenaly a ona musela na chvilku sklopit hlavu.

„Vítej, má paní. Dovolíš, abych tě doprovodil ke svému králi a příteli?“

Poděkovala. Klidně a s důstojností budoucí královny, snad jen trochu tiše, to vítr jí ubíral hlasu. Muž na mohutném válečném hřebci, hotovícím se už zas k netrpělivému tanečnímu kroku, byl tedy vojevoda. I Halýša, děvče z damalských kopců, ho poznala, ani nemusela čekat, až rytíř dodá k uvítání své jméno. Pouze jediný člověk v království se mohl s takovou bezstarostností prohlásit za králova přítele. Urozený ženich poslal nevěstě naproti samotného vojevodu z Orlaku, o němž se mnoho vědělo a víc vyprávělo. Bez něj prý by mladý král ve válce vůbec nezvítězil. Zato vojevoda bez krále, dodávaly zlé jazyky, by se obešel snadno.

Kněžnin průvod vstoupil na trynskou půdu. Klapot koňských kopyt na mostním dláždění utichl. Řeka hučela dál.

Kněžna odmítla usednout do uchystaných saní, zůstala v sedle a vojevoda jel tedy dvorně po jejím boku. Většinu času mlčeli. A pokud prohodili pár slov, kněžnina damalská společnice, jejíž kůň se brodil rozdupaným těžkým sněhem kus za knížecím párem, nezaslechla z jejich rozhovoru nic.

Poslouchat, co si druzí vyprávějí, ostatně nebyla zvyklá a zvědavost patřila k jejím slabostem jen natolik, nakolik patří ke slabostem každé dívky. Přesto provázela ty dva před sebou v myšlenkách. Toto je tedy vojevoda Kierys… Co všechno se o něm nedozvěděla od šlechticů ze sousedství! Většina z nich sloužila ve válce pod synem damalského vladyky – a to znamenalo ve vojevodově vojsku. Vojevoda byl prvním mužem své vlasti po králi, pro některé před ním. Prvním velitelem. Vojáci ho milovali. Dokonce Damalští, jindy výmluvně nedůvěřiví ke každému, kdo nevyrostl pod jejich nebem, z jejich rodné země, mu dávali přednost před synem svého vladyky. Také Halýšin bratr nešetřil chválou, když o vojevodovi vyprávěl, třebaže právě pod Orlakovým velením, při jednom bláznivě odvážném kousku, byl nadosmrti zmrzačen.

Z muže v sedle roztančeného koně vyzařovala rozhodnost a klid. Měl pronikavý pohled a kolem úst se mu usadil výraz přísnosti, který vzbuzoval bázeň – a zároveň pocit bezpečí.

Halýše přesto jaksi nepadl do oka. Zvláštní… Proč vlastně? Proč bych s ním ani příliš rozprávět nechtěla? Jiní by za to dali půl statku! Je tak dokonalý… napohled. Vysoký, rostlý jak mladý buk, příjemné tváře a vznešených mírných způsobů…

Pokrčila rameny. Nezřídka přece máme jiné oči než lidé okolo…

Ale královská nevěsta by nejspíš s nelibostí své služebnice nesouhlasila. Nikterak se jí nechce ze sedla do pohodlných saní. Dovolila by větru profouknout její útlé tělo skrz naskrz, kdyby ji sám vojevoda nepožádal, ať seskočí z klisny a zabalí se v saních do kožešin.

Teď tedy se v nich zkřehle choulí, ztratila cosi ze své sebejistoty i lhostejnosti. Chvílemi zvedá hlavu v huňaté čapce k muži, jenž přidržuje bujného hřebce v kroku vedle saní.

Teržina tvář je zrůžovělá a oživené oči zdůrazňují krásu budoucí první ženy trynské země.

Hezky se na ni ze sedla dívá. Hezky, až se hlava točí.

Vojevoda obstarával pohodlí kněžny i její družiny s nezvyklou pozorností. Ona pak přijímala každé jeho rozhodnutí bez výhrad, dokonce s nepatřičnou vděčností.

Ale jejich setkání byla mlčenlivá.

Jako by si toho prvního dne, kdy jeli skoro celé odpoledne bok po boku, ačkoli slovy šetřili, pověděli víc, než měli. Nebo jako by se s přibývajícím časem a krátící se cestou k sídelnímu městu jejich tehdejší slova tajemně násobila, přerůstala sebe sama, získávala smysl, který je záhodno nahradit mlčením.

Ani se na sebe nedívali.

Kierys, měl-li ke kněžně promluvit, uhýbal očima – a u muže, jako byl on, to působilo nepřirozeným dojmem. Terža zas klopila hlavu buď ke svým rukavičkám, nebo k sedlu, prohlížela si kdovíproč strom na rozcestí nebo oblak připomínající rozlíceného pralesního tura ze starých pergamenů. Putovali spolu k jedinému cíli jako cizinci. Patřilo se to.

Pouze vojevodovi rytíři, kteří nedali na svého velitele dopustit, snad měli za to, že by Terža Zalatova mohla být ke Kierysovi přátelštější. Za mlčením shledávali chlad a nechuť – a to je v duchu popuzovalo. Omlouvali však pannu pro její nevšední krásu a pro vznešenost, které oni sami, z většiny uvyklí jen válce, nerozuměli a nevěděli si s ní rady.

Cesta se protahovala.

Poté, co Rozemští v prvním roce války srovnali se zemí staroslavné sídelní město Trynovec, přenesl se královský dvůr, nebo spíš jeho žalostné pozůstatky, do Severního lesa. Byl to zbytek hvozdu mnohem rozsáhlejšího, jemuž se kdysi říkalo po dávné damalské panovnici a ženě jednoho z vladařů Trynu Kiře. Dnes připomínalo staré časy kromě pověstí a letopisů město na obchodní cestě do Damalu, Kiřín. A právě ten, původně nevelký a bezvýznamný, pro jeho výhodnou polohu zvolil král Lutavis za nové sídlo svého domu.

Během posledních deseti, dvanácti let se Kiřín rozrostl. Místo jednoho kruhu hradeb měl teď dva, a jeho obyvatelé jej dokonce pyšně nazývali Novým Trynovcem, ačkoli se zničenému hlavnímu městu nemohl rovnat téměř v ničem.

Cesta do Starého Trynovce trvala od damalských hranic po silnici až čtyři týdny volné, pohodlné jízdy, do Nového se dalo dostat za jeden, dva.

Toho roku však po mírném podzimu přišla zima, která nešetřila sněhem, vichřicemi ani mrazem. A přišla náhle. Průvod královské nevěsty musel častěji odpočívat, někdy rozhodl vojevoda zůstat raději celý den v krčmě a nepokoušet zdraví a osud v nastalé chumelenici.

O to drtivější se zdálo prohlubující se ticho mezi vojevodou a mladou kněžnou. Ti dva se nesnesou, mysleli si kněžnini i vojevodovi lidé. Nepadli si do oka a den ode dne se utvrzují ve svém prvním dojmu. Jenom dobré vychování a ohled na krále je zdržují od přímých projevů nevůle. Proto spolu prohodí pouze pár nejnutnějších slov. Proto už vojevoda nejezdí vedle dívčiných saní a neshlíží ze sedla do půvabné větrem zrůžovělé tváře, proto Terža Zalatova nevodí svou klisnu po boku Kierysova válečného hnědáka.

Houstnoucí mlčení.

Kéž bychom brzy dorazili do Kiřína! Kéž by se konečně umoudřilo vichrné počasí!

Jak podivná je tato cesta!

Halýša teď někdy zalitovala, že svolila a stala se kněžninou služebnicí, tak nepříjemné bývávaly zamračené večery ve společnosti nečekaně rozmrzelých lidí. Ale nikdy dřív neopustila domov a cosi v ní toužilo dívat se, potkávat, hledat. Bratr si její odjezd nepřál. Měl rád všechno své nablízku, zvláště teď, po letech strávených v poli. Nelíbilo se mu pomyšlení, že by jeho sestra komukoli měla sloužit. Jenže Halýšino místo v rodném statku, který vydupala z trosek, převzala jiná žena a dívka se cítila v místech své dřívější neomezené vlády jako vetřelec. I to se snáz urovná, odjedu-li na pár týdnů, na pár měsíců. Vrátím se přece, jen se porozhlédnu, chutná-li jinde jinak vítr, slunce po ránu a tající sníh. Služebné postavení chápala spíš jako hru, jako bránu k opuštění staré stezky, a proto ji neponižovalo.

Pojedu, rozhodla se. A nedovolila bratrovi, aby ji zadržel. Ostatně vzala si s sebou spolehlivého služebníka. S jeho pomocí se těžko někde ve světě ztratí.

Putování ji příliš nenamáhalo, uvykla těžkému životu a byla zdravá, plná sil. Unavovaly ji však zachmuřené cizí tváře, poprvé se musela potýkat s pocitem samoty mezi lidmi. Bavila se tedy aspoň tím, že všechny okolo pozorovala. Nechyběla jí zkušenost, kterou s sebou přineslo vedení statku ve válečných dobách, a byla dost bystrá. Navíc si kněžna Halýšu oblíbila, dávala jí přednost před ostatními dívkami a chtěla ji mít nablízku ve dne i v noci.

A tak Halýša poznala, co před jinými zůstalo skryto za rouškou odtažitosti. Nepochopila to hned, snad že jí samé vojevoda k srdci nepřirostl, ale koncem prvního týdne cesty věděla, jaké myšlenky se skutečně honí za kněžniným vysokým bílým čelem.

Ještěže ji tady mám, říká si Terža, dcera knížete Zalaty. Je si jistá sama sebou. Nepoklonkuje ani nehlídá každý můj pohled, a hlídá-li, tedy tak nenápadně, že o tom nevím. Já jsem tak nesvá. Už si toho všichni všimli. Co si počnu, co si jen počnu!

Ani ne přede dvěma týdny jsem byla smířená s osudem, pro nějž mě vychovali, jemuž jsem od mládí bez odporu uvykala – a uvykla. Netěšila jsem se možná na budoucnost, ale byla jsem na ni pyšná a nehrozila jsem se ničeho, co mělo přijít. Můj život – koruna, čest, pevná, přímá, vznešená stezka. Teď se mnohé pilíře ve stavbě budované po celé roky zachvěly, pukají a hroutí se, s každou hodinou mi leží v nitru víc trosek.

Kéž by to trmácení konečně dospělo ke konci – a ten muž mi navždycky sešel z očí! Hloupost! Planá naděje! Slib jsem dala, přijala zásnubní prsten… Jedu se vdát. Kdyby mi nebylo do pláče, smála bych se!

Jak často musí královna vídat po vladaři prvního muže země?

Ráno vstalo pošmourné, sníh měkl, tálo. Pod koňskými kopyty čvach­tala blátivá břečka a sáně se do ní nepříjemně bořily. Tající sníh vzápětí namrzal a špatně stoupnout znamenalo uklouznutí. A přece tento den měl být nejslavnějším od doby, kdy se v Kiříně rozezněly zvony na počest vítězství nad Rozemskem a návratu krále.

Latydar Kornelak snad toužil zastínit věhlas a nádheru slavností na dvoře svých předků. Pokoušel se jim vyrovnat – a jako by si dnes nepřipouštěl, že velkolepostí průvodů a ozdobených bran to ve zbídačené zemi nedokáže. Nebo se snažil dokázat cosi sobě sám, vítěz, kterému mnozí vlastní lidé ubírali zásluh na vítězství, vladař, jemuž otec do poslední chvíle nedůvěřoval a nedůvěru odkázal svým dvořanům namísto úcty k novému králi. A možná chtěl Kornelak prostě oslnit nevěstu, položit jí k nohám celé sídelní město ověnčené čerstvými větvemi jedlí, borovic a smrků, třpytivými stuhami. Nejspíš ovšem stálo za okázalým uvítáním všechno dohromady.

Jakmile se družina kněžny Zalatovy přiblížila nadohled kiřínských hradeb, rozezvučely se z ochozů bubny, trubky a píšťaly. Když potom dorazila před vnější bránu, přidaly se k bubnům a trubkám rohy, za vnitřní branou zvony. A neustávaly. Vzduch, zdi i zem pod nohama se téměř otřásaly.

Před hradbami i uvnitř města by měďák nepropadl. Měšťané, členové jejich domácností a příchozí z okolí se tísnili hlava na hlavě. Zvědaví a nastrojení. Zlodějíčci s obratnými prsty měli šťastný den, až na těch pár, kteří se v řemesle vyznali hůř, a jimž proto nazítří kat napočítal, kolik zasloužili.

Hlavní cestu k hradu lemovala královská jízda v lesklé zbroji s praporci a erby, po pravé straně cesty drželi korouhevníci nad hlavami prapory s trynským zemským znakem, bílým jednorožcem v šarlatovém poli, po levé se nad jejich hlavami, zasazen v poli zeleném, vznášel bílý havran, v pařátech zlatý věnec z vrbových prutů se čtrnácti lístky, značícími čtrnáct trynských krajů – rodový erb Kornelaků. Na rytířských přilbicích se lehce pohupovala pera, v bezvětří probouzená pouze pohybem a dechem lidí.

Král sám očekával nevěstu před vnitřní městskou branou. Seděl v sedle překrásného bílého hřebce s tmavou maskou kolem očí a tlamy, jehož ukořistil v poslední bitvě války na muži, který nyní vládl Rozemsku. I postroj a těžký, zlatem krumplovaný a polodrahokamy posázený přehoz pocházely z té kořisti. Také přepychový Latydarův plášť podšitý hebkou kožešinou v Trynu neznámého zvířete bezpochyby původně ležel v sedlovém vaku některého nepřátelského velmože, aby mu nakonec bylo souzeno dodat lesku ožebračenému králi kdysi bohaté země. Obroučka s rubíny na nepokryté hlavě, temně rudý kabátec s dvojitými rukávy, rodový meč, příliš velký, těžký a neohrabaně vyhlížející vedle té lehkomyslné nádhery. Ruka v jelenicové rukavici, s pečetním a nenápadným rytířským prstenem.

Tvář uzavřená, pyšná, velice mladá.

Kněžna zadržela klisnu, sotva ho spatřila. Přijel blíž a pozdravil Teržu Zalatovu uctivou úklonou. Podobalo se to setkání na jitaberském mostě, a přece se mu to nepodobalo. Mezi těmito dvěma lidmi se mihl stín a hloubil se s každým kněžniným dechem. Ohlédla se dokonce přes rameno, jako by očekávala nějaký čin od muže, který jel za ní. Kierys se jejímu zraku vyhnul.

„Vítej, má královno,“ oslovil ji Latydar Kornelak a z hlasu mu zaznívala potěšená pýcha, „dovol, doprovodím tě do svého domu, který ti od nynějška náleží jako mně samému.“

Kněžna jen kývla hlavou, s nepatřičnou trpnou odevzdaností, již ovšem vladař vůbec nepostřehl.

Mladá trojice, hezká na podívání, zvlášť po veliké válce, kdy bylo pramálo chvil, v nichž se mohlo srdce i oko potěšit, Latydar Kornelak, kněžna a vojevoda, následováni svými družiníky projížděli městem. Rozveseleným a vítajícím budoucí královnu.

Za těmi třemi se však jako chvost unavené lišky vlekl nedávno zrozený stín. Terža i Kierys o něm věděli. Latydar, právě oslavující jedno ze svých vítězství, znovu ohromený půvabem bytosti, která mu náležela, si ho všimnout nemohl. Neohlížel se za sebe. Vždyť před ním vzcházel den, kdy sňatkem zpečetí začátek nových pokojných časů. Vystavím znova Trynovec, říkal si v duchu, a ona mu dodá, co by mu chybělo na kráse. Moje děti se budou honosit nejčistší velmožskou krví, bude je před lidmi chránit lépe než štít, nikdo si nedovolí upírat jim cokoli z jejich moci a zásluh. Dotkla se ho občas dotírající hořkost. Ale zapudil ji, jen pohlédl na bledou dívku po svém boku. Toužím po tobě, má nevěsto, má paní…

Zvony, bubny a píšťaly, rohy otřásají městem. Z rukavic sokolníků se nad průvod vzneslo na sedm tuctů dravých ptáků, starý zvyk přivolává štěstí.

Stín – liščí chvost těžkne s každým krokem.