Šestá kapitola

Natáhl se do dubnové trávy v lese nedaleko jezera.

S potěšením založil ruce za hlavou. Mezi větvemi rašících stromů probleskovala blankytná obloha, tu a tam mračno prosvícené sluncem. Všechna oblaka táhla důstojně k východu a pohled na ně ukolébával.

Své lidi Latydar poslal napřed už včera. Poručil, aby na něj čekali za pár dní v hlavním městě Damalu. Měl jich s sebou jenom pár a velel jim starý rytíř Trak, který vladaři sloužil od chvíle, kdy přišel Latydar co chlapec k otcovu vojsku. Po válce zůstal Trak s mladým králem z hluboké příchylnosti – a proto, že mu na světě nikdo jiný nezůstal. Trakovu ženu a dcery Rozemští surově zabili v prvním týdnu války, o syny přišel v boji. Jak mu přibývalo let, občas ztrácel pojem o skutečnosti a rozmlouval s milovanými mrtvými, ale Latydar ho služby nezbavil. Naprosto na starce spoléhal. Ostatně Trak stokrát dokázal, že je hoden vladařovy důvěry – ve věcech vážných i méně důležitých, jako byla tato.

V dubnu Latydar využil příležitosti uniknout načas dvoru a pod záminkou jednání se sousedním vládcem, které mohl bezpochyby snadno obstarat i někdo jiný, se vydal toulat napůl nazapřenou po kopcovité cizí zemi.

Ne na dlouho, jen chviličku si oddechnout. Neměl kolem sebe rád zdi. Málo jim uvykl, za posledních deset, dvanáct let spal častěji pod otevřeným nebem než v komnatách.

V zimě to ještě dokázal snést, ale s jarem se mu provlhlý palác a úzké uličky Kiřína proměnily v nesnesitelné vězení.

Na Teržu dávno sotva pomyslel. Když o ni přišel, připadalo mu, že se hroutí svět. Pár dní však uběhlo – a vystřízlivěl. Pak pocítil úlevu. Dobře se stalo, že jsme se nevzali. Líbila se mu k zbláznění – ale to bylo všechno. Asi by si ji časem skutečně zamiloval, kdyby o jeho lásku stála. Jenže nestála – a Latydara to podivuhodně rychle přebolelo.

Vždycky jakmile ho přešel vztek, býval upřímně smířlivý a až lehkomyslně velkorysý. Proto když se těsně před svým odjezdem do Damalu dověděl, že mladý vojevodský pár už očekává prvního dědice, využil toho a napsal Kierysovi vstřícný list. Navrátil bývalému příteli místo ve Velké radě, jehož jej v prvním hněvu zbavil, a pozval oba manžele zpět ke dvoru. Kněžně navíc poslal darem nádherný zlatem vyšitý šat a diadém – potvrzující královu dobrou vůli a bezděky také jeho chlapeckou zálibu v krásných věcech a velkoleposti, jíž se Latydar ani moc nebránil.

Hned nato odjel za hranice. S pocitem míru a svobody, spokojeně – a toužil na pár dní zapomenout na korunu i žezlo.

Ostatně mohl si to dovolit. Taržická kněžna se ukázala být nejlepší zemskou správkyní, jakou bylo lze v Trynu najít.

Latydar ji měl rád. Stačilo několik týdnů a pouto mezi nimi se přestalo podobat obrazům na vodě, které víc nejsou, než jsou. Říkal jí sestro – a ona to přijímala se zvláštní laskavostí, přestože sama krále nikdy bratrem nenazvala.

Mladík se převalil na bok a opřel se o loket, aby se poohlédl, kam zašel kůň. Neviděl ho, a tak tichounce hvízdl. Nad nedaleké křoví se pozorně zdvihla bystrá hlava – a po chvilce vyčkávání zase zmizela za hradbou větví. Zhouply se – to z nich hřebec letmo uštípl pár lístků.

Voda šplouchala o zalesněný ostroh. Blížilo se poledne a vzduch byl horký jako v létě.

Z opačného břehu jezera se ozvaly hlasy. Nějaká děvčata seběhla po stráni. Osvěžit se. Písčinu ozařovalo slunce. Dívky na sebe vesele pokřikovaly. Vzdálené zvuky se smísily s šuměním lesa a mírným pleskáním vln.

Zase hleděl skrze koruny stromů na oblaka, mezi zuby stéblo trávy, hořkosladce chutnající na jazyku. Začal přemýšlet o městě, které chtěl postavit na rozvalinách Starého Trynovce. A taky o tom, jestli už stihli královští heroldi splnit jeho rozkaz a v celé zemi lidé vědí, že těm, kteří obnovují válkou zničené usedlosti, města a domy, novým řemeslníkům, kupcům i stavitelům lodí se odpouští na deset let daně.

Šlechta o tom ví skoro jistě. Některým se královo rozhodnutí líbit nebude…

Starosti se mu vetřely do vzpomínky mimoděk a on jim nedovolil proniknout naplno ke svému vědomí, houpání větví proti nebi je stíralo a rámovalo mírem. Navíc Latydar přes svou zamračenost málokdy býval opravdu těžkomyslný. Natož teď, kdy se zdálo, jak se mu všechno daří.

I své okolí vnímal jen napůl. Teprve když hlasy koupajících se dívek zazněly opravdu zblízka, probral se, trošku udiveně – a znova se opřel o loket. Tentokrát pohlédl úzkým průzorem mezi stromy k jezeru.

Jedno z děvčat bylo téměř u jeho břehu. Tmavovláska. Stála po pás ve vodě a hrála si s ní. Točila se kolem dokola a konečky prstů stříkala vodní clonu do všech stran. Potom proti slunci. Kapky se barvily do duhova a padaly k hladině a na dívku.

Usmívala se. A byla krásná.

Stěží dokázal odtrhnout oči od oblého půvabu, drobných ramen, od šíje s mokrým pramínkem vlasů, který vyklouzl z uzlu na temeni a plazil se k důlku mezi klíčními kostmi jako potměšilý hádek.

Pomalu, neslyšně se položil zpátky do trávy, jež ho kryla před dívčíma očima, a zadíval se opět vzhůru. Oblohy a větvoví si už ale příliš nevšímal. Naslouchal hlasům. Na mělčinu připlavala druhá dívka. Smály se spolu a cákaly na sebe, po nějaké době se zas ponořily a vracely se přes jezero zpátky.

Přimhouřil víčka a snažil se zachytit vzdalující se zvuky. Ospalý klid byl najednou pryč, zato jako by se okolo rozjasnilo.

Znám ji. Určitě ji znám.

Zvláštní. Říkal si, že není důvod vracet se k zimě a k ponižující historii snoubenčina útěku. A přece byl. Ta Damalčanka, kterou tenkrát vyhnal ze svého domu. Jestliže něčeho v celé té věci trochu litoval, pak právě toho.

Damalčanka, jejíž jméno zapomněl a teď si je marně pokoušel vybavit – ale kterou poznal okamžitě, najisto a bez váhání, za průsvitným závojem vodní tříště.

Tak hluboko se mu v zimě vtiskla do paměti její postava i jemná, nevšední tvář. A neposlušný pramen hnědých vlasů.

Navečer téhož dne seděl v hostinské místnosti borovnické krčmy a dosud přemítal o děvčeti, které mu dnes náhodou znova zkřížilo cestu. Líbilo by se mu ji ještě potkat – jenom netušil, jak toho setkání dosáhnout. Její jméno si nevybavil, ať se snažil sebevíc.

Příchod nového hosta by ho z přemýšlení rozhodně nevytrhl, kdyby mladík v zemanském šatu a s aksamitovou čapkou posazenou po městsku na stranu, sotvaže si Latydara s údivem pečlivě prohlédl, nezamířil přímo k jeho stolu. Krok měl rozhodný, ale když na Latydara promluvil, znělo to uctivě a velice váhavě.

„Můj vzácný pane, jaká čest…,“ začal. Radostně, příliš nahlas a s lehkým náznakem neodbytnosti.

Krčmář po něm překvapeně loupl okem. Nechápal, proč se šlechtic ze sousedství obrací na cizince, který nevypadá ani starší, ani výše postavený než on sám, s takovou úctou.

Latydar mladíka rychle umlčel posunkem. Nepřál si, aby lidé věděli, kdo je. Jenže podobná chvíle jako tato musela přijít dřív nebo později. Vždyť už za otcova života velel části damalských vojsk a i později měl mnohé zdejší ve své družině. Předpokládal, že ho rozladí, až na někoho z nich narazí, teď byl však zemanovou vstřícností kupodivu potěšen.

„Sedni si se mnou,“ poručil mládenci přátelsky, „ale prosím, pane, na jazyk pozor!“ dodal tišeji. „Nemám chuť prozrazovat, co jsem zač. Chci mít chvíli klid.“

Mladík uposlechl s těžko skrývaným nadšením, zatímco Latydar přemýšlel, odkud přesně ho zná. Zdaleka se s ním nevidí poprvé – o tom nepochyboval, na tváře měl paměť dobrou. Zato jména mu z ní obvykle vypadávala okamžitě.

Naštěstí byl zeman hovorný. Navíc se jako pravý Damalčan brzy zbavil ostychu před vznešeným pánem a přijal Latydarovo přání vydávat se za rytíře na cestách s upřímnou samozřejmostí.

Nevypili spolu ani dva poháry – a už Latydar věděl s jistotou, že Chardan Haberův z Lužinky bojoval celé dva roky pod jeho velením, po bitvě pod Pramennými vrchy ho Latydar, jako čerstvě korunovaný vladař, dokonce s několika dalšími sám pasoval.

Potom se král doslechl, jak se Chardan musil vrátit domů, když mu otec i matka krátce po sobě zemřeli a na rodném statku zůstaly jen čtyři nedospělé sestry. „Teď už mám na krku jen tři,“ usmál se zeman dobrosrdečně, „letos v zimě se nejstarší vdala.“

Nakonec Chardan Haberův mluvil o životě v kraji.

Tehdy se začal trynský vladař vyptávat na to i na ono – poháry se plnily a prázdnily, na stůl přišla pečeně… a ani jeden z hodovníků nikam nespěchal.

Před půlnocí se lužinecký zeman osmělil pozvat Latydara na svůj statek.

Král zaváhal.

Ale když jej Chardan přemlouval a konečně dodal, ať neodmítá, že chystají na zítřek Slavnost hříbat, na niž se sjedou sousedi ze široka daleka, Latydar váhat přestal. Děvče, které se dnes koupalo u jezera, muselo pocházet z okolí. Sotva tedy bude chybět na sousedské oslavě značkování ročků a prvního sedlání. Nepřijde-li už ráno pomoci, jak to venkovanky dělávají, pokud je hospodyně nezkušená, stěží si nechá ujít krocení hřebečků a klisen nebo večerní hostinu pod otevřenou oblohou – zvlášť je-li počasí tak přívětivé.

„Jenom běda ti, můj milý pane,“ připomněl v žertu Chardanovi, když přijímal pozvání, „jestli zítra komukoli řekneš něco jiného, než že jsme spolu bojovali proti Rozemským! A budu ti vděčný, jestliže zavítá do tvého domu někdo další, kdo mě zná, zavážeš-li také jej včas mlčenlivostí…“

„Jak si přeješ,“ kývl uctivě Chardan, „ale nikdo takový myslím na Lužince nebude, muži odtud sloužili pod vojevodou.“

Doufám, že někdo, kdo mě zná, se přece objeví, pomyslel si Latydar – a s tím si budu muset poradit sám. A rád.

Na lože se odebral rozveselený vínem i očekáváním příštího dne. Těšil se a přiznal si to.

Sny se mu mátly jeden přes druhý – a nad ránem ho pronásledovala obvyklá noční můra zahlcující spánek děsy války.

Jen děvče, lehounce oblečené do závoje jezerní vody, v těch snech nezahlédl.

Nezdávalo se mu o tom, po čem nejvíc toužil.

Ačkoli se na setkání s ní chystal, nakonec ho zaskočilo. Objevila se před ním znenadání. Vyšla z domu Na Lužince a stanula na prahu přímo proti Latydarovi. Téměř se ve dveřích srazili. Trhla sebou, spíš úlekem než překvapením. Rozešli se ve zlém, pod lunou velké síly, nechtěla ho už nikdy spatřit, naplnil ji strachem. Hrozil jí tenkrát. Co to jenom řekl?

„Naše sestřenka, sousedka z Pomezí,“ představil ji Chardan, „Halýša Jaldevicova. Chodívá občas mým sestrám pomoci, od Rynšiny svatby.“

Ano, někoho takového tu bylo potřeba. Chardanovy sestry Latydar poznal před chvilkou, nejmladší mohlo být sotva deset a té, co byla nynější hospodyní, čtrnáct, patnáct.

„A tohle, sestřenko, je…“

Přerušila ho.

„Já vím, kdo to je! Zapomněls? Byla jsem v Trynu…“

Úlek, lekla-li se vůbec, ustoupil. Vystřídalo ho lehounce zdvižené obočí a téměř neznatelné usměvavé zachvění rtů.

Její bratranec zrozpačitěl. Skutečně zapomněl. Bylo mu nepříjemně před vzácným hostem. Chytil tedy příbuznou za rukávec a zašeptal jí rychle:

„Nech si to pro sebe!“

„Ctím přání každého, kdo v míru přichází,“ odpověděla kouskem starobylého uvítání a přidala zbytek: „Kéž jsou všichni nakloněni tvému hostu jak on tobě.“

S těmi slovy se vrátila do domu.

Latydar musil nejprve odbýt rozpačité Chardanovy omluvy, že si neuvědomil… že má sestřenka pravdu… ano, v zimě vdával Rynšu, měl plnou hlavu starostí… ostatně Ilša nebyla za hranicemi dlouho – a pak, dlouho sem nechodila, až od jara… vlastně o Trynu ani nevyprávěla…

„Nic se nestalo,“ uklidnil ho. „Tato panna ví o tajemstvích své.“

Potom se posadil na nízké stráňce proti statku, pod lipami. Byl rád, že může být sám, než se sjedou ostatní. U nohou se mu stočil starý dvorský ohař, který se mu přilepil na paty, jakmile Latydar do Lužinky vešel.

Dívali se spolu na dům, z něhož čas od času vyšla dívka s dlouhým tmavým copem.

Jednou nesla dětem ven čerstvě dopečené bochánky ze sladkého kvasného těsta. Seběhly se kolem ní jak vrabci. Umolousaný mrňous, budoucí hrdý pán některého okolního hrádku, se jí chytal za sukně a nemínil se pustit, dokud ho neodnesla k mámě.

Mezitím rozdala pár mírných pohlavků klukům, kteří nevěděli, co počít se svou bujností, a servali se o koláče jen tak pro radost, zato s nájezdnickým řevem.

Pak Jaldevicova dcera dohlížela na čeleď.

Chystaly se stoly a lavice, na venkovním ohni se pekla selata a skopové.

Všude jí bylo plno. Každou chvilku se po ní někdo sháněl. Mladinká domácí paní, plachých očí a rozpačitého úsměvu, přenechala sestřence v tento den plnou vládu nad rodným statkem s důvěřivou vděčností, pouze pomáhat se snažila. Dvě mladší Chardanovy sestry si šly po své chuti a zábavě.

Přijížděli další hosté, přibývalo halasu, smíchu. Kulhavý mladý muž, asi třicetiletý, s pohlednou paní sestoupili z vozu – a Halýša jim spěchala vstříc. Bratr, pochopil Latydar.

Pozorováním se bavil dobře přes hodinu. V samotě se mu zalíbilo. V samotě, z níž dohlédl k ní. K zemance, o které přemýšlí.

A zatímco se dívá na její sebejistotu, na lidi kolem ní, dotýká se ho cosi podobného závisti. Jaké to je, když člověk někam patří a všichni jsou ochotni se za něj postavit, třebaže vidí jeho chyby, pravé i zdánlivé? Patřit někam tak přirozeně, že se o tom nemusí mluvit, natož pochybovat, samozřejmě, nezvratně někam náležet? Občas ji stihnou nepřejícným slovem, protože se vymyká obyčejnosti, tahle královna vlastních cest, ale ublížit jí, vzít jí důvěru a lásku? To ne.

Domov z ní dýchá, domov jí roste pod rukama, domovem nazveš ji – a neprohloupíš.

A přece, ačkoli vyrůstá z tohoto kraje, jinak se obléká, jinak vplétá kytku do vlasů, jinak se rozhoduje. Je svá. Lámat její vůli je nemožné, krást jí svobodu hřích. Lesům a vodě, a nebi a zemi ji také vzít nemůžeš, nejsi-li zločinec nebo blázen. „Já klaním se jen Otci světel…,“ zpívá se to tak, ne?

Z úvah ho vyrušil rozruch u stavení. Děti, které vyhlížely stádo, přiběhly s křikem oznámit očekávanou chvíli.

„Hříbata, už je ženou!“

Latydar se váhavě zvedl z trávy a zamířil mezi lidi. Ohař zívl, protáhl se a neochotně ho následoval.