Desátá kapitola

Psi žádostivýma očima sledovali dvojici večeřících mužů. Štěněcí výraz v ebenových zorničkách, ohromné mordy, jimiž dokázali zadávit vlka a poradit si s řádným jelenem, otevřené v přátelském žebravém úsměvu.

Dharid-Nyr hodil oběma pořádnou hovězí kost. Zálibně ji olizovali a drtili v mohutných čelistech, spokojeně rozvalení na podlaze. Pán byl jako vždy štědrý a dlouhonozí vladařovi průvodci se těšili z dnešního večera. Lidské starosti se jich netýkaly, ačkoli jim neuniklo napětí v chování a hlase jejich pána.

Séned-Mar seděl proti příteli. Právě si nalil pohár světlé medoviny a pomalu se napil. Ale zachovat zdání obvyklé poklidné večeře se mu nedařilo. Svíčky plápolající rovným, nevzrušeným plamenem, pohrávajíce si se soumrakem přecházejícím v temně modrou tmu, blažení mohutní psi – a zamračené váhání mužů. Takový je tento okamžik.

„Co uděláš, Dharide?“ mimoděk tlumil hlas, třebaže byli sami.

„Co udělám?“ zopakoval kníže Nyr přítelovu otázku. Pokrčil rameny. Vstal, přešel místnost, opláchl ruce v měděném umyvadle a nakonec se znova posadil. S odpovědí si dával na čas, snad ji sám dosud hledal. „Co bych dělal!“ ozval se posléze. „Nemám vlastně na výběr. Prostě Kornelaka propustím a pošlu ho v doprovodu spolehlivé družiny zpět do Trynu. Napadá tě snad jiné řešení?“

Rytíř Séned zvolna upíjel medovinu a přitom uvažoval. Opravdu, nemáme na výběr, ale Dharidovi nepřátelé použijí přítelovu velkorysost proti němu samému. Víme to oba. Atham-Seg a jeho skupina čekají na sebemenší záminku k útoku na Dharida. Čas plyne a stojí na naší straně, oni to vědí, nebudou tedy asi váhat a nabízející se příležitost využijí. Třeba jim útok zlomí vaz a v zemi bude konečně klid. Jenže co jestli se ukáže Dharidův trůn dosud nepevný? Není jich zase tak málo, někdejších zapřisáhlých karaidharovců, kteří se denně ohlížejí po zašlé kořistnické slávě minulých dob! Pouze nejsou schopni se sjednotit, každý jde za svým, ztrácejí a rozmělňují síly. Ještě dva, tři roky a nebezpečí rozvane stepní vítr. Ovšem odpor proti propuštění největšího nepřítele Rozemska, jakým je pro ně Kornelak, by je sjednotit dokázal. Beztoho je div, že se dosud nedozvěděli o mnohem lepší zbrani, kterou jim Dharid-Nyr přímo vkládá do ruky – o tom, kam až zašla jeho nenávist ke Karai-Dharově dceři… Kdyby tuhle zbraň měli…, ale nemají. Co když se rozhodnou, že by jako záminka ke vzpouře vystačil Kornelak?

Séned-Mar si tiše povzdechl.

„Propustíš-li trynského krále, použijí to proti tobě.“

„Nejsem hloupý, abych si to neuvědomoval,“ opáčil vladař po­drážděně. „Ale jsou slabí. Pomluvy, lži, intriky – víc nesvedou.“

„Bojím se, zda je nepodceňuješ…“

„I kdyby, mám se snad ze strachu zachovat jako pomstychtivý divoch? Co za právo by mi umožňovalo Kornelaka věznit, nebo dokonce zabít? Právo uražené pýchy, právo náhody, která mi ho vydala bezbranného do rukou – nebo právo prosté zvůle? Válka je pryč, sám mi to každou chvíli neopomeneš zopakovat. Oba víme, kdo ji způsobil: byli to Rozemští, byl to náš národ, který se provinil. Třeba nás to pomyšlení pokořuje a… bolí, pravda je pravda, s ní nepohneš ani ji nepřevrátíš ke svému obrazu. A navíc já sám jsem byl mezi těmi, kdo s trynským králem pečetili smlouvu. Stvrdil jsem mír slibem, porušit jej, stane se ze mě křivopřísežník. Sice bych se tím asi zalíbil některým svým poddaným, zato sobě bych se zhnusil.“

„Nemusíš mi přece vysvětlovat samozřejmé věci…,“ pokusil se ho přerušit rytíř, ale Dharid-Nyr pokračoval, jako by ho nevnímal, jako by sám potřeboval svá slova slyšet pronesená nahlas.

„Něco ti povím, Sénede, já nemám Kornelaka rád. Ani ne tak proto, že mě kdysi porazil v boji. Dráždí mě ta jeho sebejistota, to na odiv dávané vědomí pevné půdy pod nohama, ta pýcha spravedlivého vítěze. Na druhé straně si ovšem přiznávám, kolik mu Rozemsko dluží. Moje Rozemsko. Moji lidé. Kdyby se Kornelak byl býval rozhodl zemi zpustošit, spálit ji až k moři, roztříštil by národ znova do mnoha desítek skupin, které by se nakonec buď servaly mezi sebou, z bídy a hladu, nebo si našly společného obětního berana – a jako za války by se jím stali míarští, kdo jiný? Jen Otec světel ví, zdali by pak Rozemsko ještě povstalo z trosek. Rozhodně bych ale neseděl na trůnu já ani nikdo z míarských. Žezla by se po létech bojůvek a prolévání krve chopil nejschopnější rváč, který by sešíval rozškubanou rozemskou suknici zakrváceným aseganem a sjednocoval zem pod svou vládu podle zvůle silnějšího…“

„Náš dluh k Trynčanovi není tak velký, jak tvrdíš,“ odporoval chabě rytíř Mar. „Hnát vojsko až k moři by stálo nesčíslně trynských životů. Bezpochyby chránil předně vlastní lidi, když se rozhodl válku rychle ukončit.“

„Přirozeně! Ale na věci to moc nemění, nemyslíš? Navíc málo­který vítěz dokázal nevyplenit doposledka území, na němž stanul, a nezanechat za sebou přespříliš zbytečných mohyl. On ano.“

Séned-Mar pokýval hlavou. Dharid-Nyr měl pravdu. A to kníže-vladař ani nezmínil, že mnozí míarští během války právem vzhlíželi k trynskému králi jako k poslední naději na záchranu před letitým pronásledováním. Skládali o něm hrdinské písně, oslavujíce každý jeho úspěch v boji, a doufali, že mladý cizí vojevůdce pokoří Karai-Dha­rovy následovníky, a tak navrátí roky bezpečí pro všechny.

Oba muži umlkli. Kníže Nyr nesoustředěně sledoval své psy, jak se škádlí, chňapají po sobě a pohupují přitom dlouhými, lehce nahoru zahnutými ocasy.

„Mám jedinou cestu,“ řekl.

„Ne, máš dvě!“

Dharid se zamračil.

„Vysvětlil jsem už…“

Přítel ho zarazil netrpělivým mávnutím ruky.

„Dovol mi ukázat ti tu moji, která se tvé velice blíží, až na jednu nadmíru podstatnou věc. Všechno provedeme tajně. Bude to lepší pro tebe, pro družinu, pro Kornelaka. Doprovodím ho sám, vyberu si pár spolehlivých lidí. A nepoputujeme na sever, kde leží panství tvých hlavních protivníků, a navíc tam stála trynská vojska a někdo by mohl Kornelaka poznat. Pak bych nedal byť měďák za jeho ani za náš život… Ano, to, že by ho skutečně poznali, asi moc pravděpodobné není – obyčejný člověk se dívá spíš po stříbrné zbroji a honosném šatě než po tváři, setká-li se náhodou s velmožem –, přesto jistota je jistota. Poputujeme tedy na jih a bude nás obklopovat bezpečnější krajina, kterou krom toho znám jak vlastní dlaň. Žádní špehové Atham-Sega a jemu podobných. U moře vezmeme Buřňáčka nebo Eisthu Char – beztoho je jí škoda na vození vína a ovoce. Neuškodí jí trošku se protáhnout, nabrat do plachet divoký vítr jako při našich krkolomných výpravách za války. Najdu pár starých známých a doplujeme s Kornelakem až do Sinu nebo do jiného velkého trynského přístavu.“

Dharid-Nyr poslouchal a jeho ustaranost se vytrácela.

„Výborný nápad,“ řekl, sotva rytíř domluvil. Někde na dně duše se v něm zatetelila touha zúčastnit se zase jednou dobrodružné výpravy. Step, moře. Na hřbetech vln ve vlhkém větru loď hnaná plachtami, či vesly, černavé zuby útesu v zažloutlé pěně, slaná vůně a neopakovatelný pach řas vyvržených na pobřeží… Ne, lhal by, tvrdit, že po všechna ta léta, kdy si hrál s karaidharovci jak liška s lovcem, unikal jim, prokluzoval mezi prsty, kradl jim téměř jistou kořist přímo před nosem, lhal by, že se pořád jen užíral marností přání odejít za svou pomstou, za vlastním životem. Dnes si to uvědomoval jasně. Tam, na palubě rozhoupané lodi, smějící se ústy něžné divoženky do tváře bouřlivému příboji, tam v přístavu, kde dřevo mrtvých stromů nabývalo druhého života, nabírajíc ušlechtilý oblý tvar podle jeho vůle, tam ležel i jeho život. Ve skalách, v desítkách dobře utajených úkrytů, za nocí napjatých jak tětivy Karai-Dharových lučištníků. Tam mezi jeho lidmi ležel – a teď leží tady. Zatímco Eistha Char mírumilovně vozí z nudných plaveb ovoce a koření, on drží v rukou zemi připomínající nezkroceného hřebce. Nebo spíš člunek ve vichřici? Ale kůň i vlnobití se klidní, podvoluje se, utichá…

„Udělej, jak jsi řekl, Sénede.“

„Vyrazíme tedy hned pozítří. A dopadne-li všechno dobře, vrátím se ještě v létě. Až zakotvíme s Eisthou Char v trynském přístavu, poručím připít na její počest, poněvadž se stane první lodí, které se otevřou válkou uzavřené cesty. Zaslouží si to. A možná díky ní Kornelak dovolí, aby se otevřely i pro další naše koráby.“

Dharid-Nyr se musel usmát:

„U tebe, můj bratře, člověk nikdy neví, co svými činy přesně sleduješ! Nakonec provezeš Kornelaka celým Rozemskem, jen abys dosáhl otevření přístavů pro naše lodě. Kéž by to už bylo! Ale pomyslel jsi na to, že se ženeš Trynským přímo do chřtánu?“

Rytíř se však Trynských neobával, věřil v Kornelakovu ochranu. Trynský trůn je pevný, říkal si, jedna zrada jím neotřese, netřeba trynskému králi opatrných kliček k prosazení vlastní vůle.

„Hlavně když se nám podaří cestu utajit před našimi protivníky doma. A podaří se to, uvidíš! Kornelak si dal dobrý pozor, nikomu zbytečně neprozrazoval, kdo je. Nybem vůbec netušil, co je vězeň zač, měl ho prostě za jakéhosi trynského šlechtice. Přišli na to, koho vezou, teprve druhý den – a jenom proto, že Eky-Sin poznal znamení na králově meči a prstenu, které našli u Kornelakových věznitelů. A to dokonce Ekisyn už Kornelaka viděl, někdy před šesti lety, navíc zblízka! V Yzaru se nerozneslo nic. Naši muži si nechali, co vědí, pro sebe. Jedině,“ Séned-Mar se chvilku zarazil, ale pak se rozhodl, že zamlčování by nebylo moudré, „jedině tvá žena, Dharide, nejspíš něco tuší…“

„Kdo?“

„Tvoje manželka.“

Jsi zase u mě? Latydar byl potěšen a udiven, když si za úzkým věžním oknem komnaty, kde ho drželi, všiml obrysu velkého nočního ptáka. V životě se s podobným dravcem nesetkal, ani v Rozemsku, ani doma, a teď ho vídal téměř každou noc, jak krouží nad stepí, usedá na skaliska, na pokroucené větve větrem otrhaných stromů. Výrazné soví oči, ale tělo skoro orlí, navíc zvláštně plavé, prapodivně zrcadlící nevtíravé noční světlo. V temnotách se dravec ztrácí, jako by ho ani nebylo.

Dravčí hlava se naklání ke křídlu, zrak se upírá na muže… jsem u tebe, jsem… Ale ruku po mně nevztahuj, ty, člověk, ty neznámý. Jakou to nade mnou mocí vládneš, že za tebou křídla sama letí, vzdávajíce se svobody v závrati šťastné a zoufalé zároveň. Člověk! Nejcizejší z cizích. Člověk… mluví na mě, nerozumím. Lidé neumějí mluvit, aby jim krajina rozuměla, a nesnaží se o to. Jenže… co za hlas ke mně doléhá, co za pouto mě svazuje, že neopustím, neopustím…? Dvě pouta, mezi nimi já, svobody zbavují. Dvě pouta, já uprostřed, noc za nocí, úplněk od úplňku. Pusťte mě, nemáte právo, lidé – ty tady, a on tam. Přejte mi moje křídla beze stínu, světlo zrcadlící! Krajino, krajino, stepi, zastaň se mě!

Měkké zapleskání perutěmi. Noční dravec poplašeně vzlétl a zmizel kdesi v otevřeném prostoru za hradbami Yzaru. Možná jsme se potkali naposled, pomyslel si Latydar, jen si leť, zvědavý tuláku. Odvrátil se od okna. V zámku dveří zarachotil klíč.

Přicházel rozemský vladař, dva psy po boku, zamračený přísný nepřítel. Přicházel vynést ortel. Latydar ho přivítal povzneseným úsměvem.

Dharid-Nyr mohl konečně na pár hodin odložit starosti dnešního dne, které vtrhly do jeho domu s náhlostí a nevypočitatelností velké vody. Mířil do svých komnat, psy v patách, ale v duchu se dosud zaobíral právě ukončeným rozhovorem s Latydarem Kornelakem.

Vybavil si, jak se hrdě vyzývavý výraz člověka, přesvědčeného o rozsudku smrti, proměnil v nevěřícnost a pak v těžce zakrývaný údiv.

„Dáváš mi volnost?“

„Nejsem tvůj nepřítel.“

„Lžeš!“

„Neurážej mě, nedám si to líbit… Mysli si, co chceš. Rozhodl jsem. Od této chvíle nejsi vězeň, jsi host tohoto domu, host této země a jejího vladaře. Mí lidé udělají všechno pro to, aby ses dostal v bezpečí až domů. Ráno tě navštíví a seznámí tě se všemi podrobnostmi týkajícími se cesty. Zatím, tady ten chlapec je zde, aby ti posloužil.“

„Co za to ode mě očekáváš?“

„Nic.“

Kornelak mlčel. Dlouho, předlouho mlčel a ticho mezi vládci zemí rozeštvaných křivdou a válkou se hloubilo jak studna ve skalách. A na co v těch okamžicích oba myslili, nebylo k vyslovení – a nebyla k překročení propast, která je dělila, poněvadž z jejích útrob dosud trýznivě doléhal nářek zmučené trynské země vláčené za hřebcem rozemské války.

Ležela mezi nimi vina Dharid-Nyrova lidu.

Rozemský vladař se vracel do svých komnat a přemýšlel o ní. Tížila ho. Vstoupil unavený a sklíčený. Půlnoc se blížila. Toužil po odpočinku. O to nepříjemněji ho zaskočilo, když zjistil, že na něj kdosi čeká. Dharidův panoš knížeti návštěvu oznamoval a tvářil se omluvně.

„Kdo je to?“

Mládenec zrozpačitěl ještě víc.

„Můj vznešený pane, tvůj host mě prosil, abych ti neříkal dopředu jeho jméno. Bál se, že bys ho pak nepřijal, a prý s tebou musí mluvit nutně. Vynutil si slib, ovšem jestli poručíš…“

„Sliby je neradno dávat zbrkle – ale jejich porušení člověka kazí,“ odmítl Dharid-Nyr rozladěně chlapcovu nabídku slovy známého pořekadla. „Jdi, pro dnešek už tě nebudu potřebovat – pokud jsi mi do komnat nevpustil nějakého draka,“ pousmál se nakonec.

Otevřel dveře, psi vběhli napřed a hned se zarazili s nepřívětivým zavrčením. Loučky v kovových držácích na zdi osvětlovaly komnatu jen spoře. Z křesla v koutě místnosti se zvedla nějaká žena. Nej­prve ji nepoznal. Pak popošla blíž, a on pochopil, kdo před ním stojí uprostřed této noci.

„Ty?“ Stěží se ovládl, aby nevykřikl. „Porušilas další z mých zákazů? Nechci tě vidět, odejdi.“

Nepohnula se. Řasený šarlatový šat zdůrazňoval dívčí křehkost její postavy. Jako by ji poutal k zemi tíží zlatých výšivek. Skrze bílé prostřihované rukávy spodního roucha prosvítala kůže s nezaměnitelným vzorem – draci v liliích a mezi granátovými jablky obtáčeli šupinatá těla s hadím půvabem kolem ženských paží od zápěstí až po ramena – a vypadali démonicky, ztrácejíce se v šarlatových stínech. Podle té kresby ji poznal, a taky podle safíru zasazeného do hebké kůže v důlku mezi klíčními kostmi. Drahokam se zachvíval, rozhoupán krví, co pod ním tepala. Na tento zvláštní uhrančivý pohyb si vladař vzpomněl.

Na podobu své manželky skoro ne. Během svatebního obřadu a následujících slavností, které se odbývaly podle prastaré tradice, měla celých pět dnů tvář pod závoji – a potom…

Vyhýbal se pohledu na ztělesnění svého prokletí, na dceru vraha své rodiny. Bolavě se ho dotýkalo pouhé pomyšlení na Charin Zaru, a zároveň se ho nedokázal za celá ta léta zbavit. Stále si uvědomoval, že ona dýchá v jeho domě.

Teď se však na ni zadíval. Nad honosným rouchem malá ústa, pobledlé líce, a oči lehce podmalované kruhy z nevyspání. Ty oči měly odstín safíru, byly modré. Dharid-Nyr se podivil.

Zároveň s vzácnou barvou si všiml strachu, rozšiřujícího nápadné zorničky. Dívka se ho bála. Jak zrychleně dýchala, safír v důlku hrdla vrhal matné odlesky.

„Proč jsi za mnou přišla, chybí ti něco v mém domě?“ zeptal se jí mírněji, než by si kdy pomyslel, že dokáže. Ostatně, alespoň se dozví, proč odpoledne vyhledala Kornelaka! Bezpochyby je tady kvůli tomu. Zaútočí, doposud se ukrývající zmije – nebo chce vyjednávat?

„Ne, děkuji ti…“

Promluvila zbytečně potichu, a sklopila přitom hlavu ozdobenou diadémem s mnoha přívěsky – tehdy Dharid-Nyrovi připomněla květem přespříliš obtěžkaný liliový stvol. Asi se snažila obléci co nejvznešeněji, co nejokázaleji k návštěvě svého vladaře, aby snad nehledal za skromnějším šatem výraz neúcty.

„Mám všechno…,“ odmlčela se na sotva znatelnou chvilku, jako by shledávala správná slova, „všechno k životu v přepychu. A přece,“ tichý hlas nabral mírně na síle a hlava se zdvihla, „tě dnes přicházím o něco prosit – ačkoli jsem byla nucena porušit tvůj příkaz. Vyslechneš mě? Víš, že jsem tě nikdy o nic neprosila, a kdyby šlo o mě, ani dnes by se tak nestalo.“

V posledních slovech se mísila pokora s hrdostí. Ať už se muže bála sebevíc, ať už ho chtěla žádat o cokoli, doufala, že se vyhne ponížení.

„Tak tedy o co mě přišla prosit Karai-Dharova dcera? Možná ti vyhovím, budu-li mít chuť. Možná tě potrestám, žes mě zbytečně vyrušila!“

Snesla výsměch bez odporu. Jenom její úzká ramena se pod vahou honosného šatu mírně nachýlila dopředu.

Chovám se jako hlupák! přiznal si rozčileně Dharid-Nyr.

„Jsou dluhy,“ řekla Charin Zara, „které je nutné splácet. Mám jeden takový – a dozrál čas k jeho vyrovnání. Já sama to udělat nemohu, ty však ano. A proto jsem se přišla odvolat na slib, jejž jsi mi dal ve svatební den. Skrze něj je ten dluh dnes i tvým dluhem…“

„Troufáš si zatížit mě svými účty? Sama srovnej, čím jsi komu povinována – a nechtěj, abych já začal mluvit o dluzích! Ty, tvá rodina…“

„… jich má u tebe příliš mnoho,“ přerušila ho s hořkostí, kterou už nedokázala potlačit, „a splatit je nemám jak – to mi připomínáš? Připomínej tedy, ještě víc mi to připomínej, než to děláš celá léta od našeho sňatku! Připomínej, i když dluh uznávám, stokrát ho uznávám. Ale vzal sis mě dobrovolně, proto mám právo tě žádat o pomoc!“

„Co tedy chceš, mluv konečně!“ vyjel na ni netrpělivě.

„Propusť trynského krále.“

„Jak? Povídáš nesmysly!“ odrazil ji spěšně. Věděl, že je tu kvůli Kornelakovi, ale tato prosba ho velice zaskočila. Nechápal, proč by si mohla Charin Zara přát pro trynského krále svobodu. „Nevím, jak jsi poznala Kornelaka, a vlastně na tom nesejde,“ pronesl opatrně. „Ale propustit ho, a dokonce snad bez výkupného? To neudělám, ne! Otřásl bych vlastním trůnem, copak to nevíš? Všichni moji protivníci by se vzbouřili.“

Říkal to – aby získal čas a vzpamatoval se z překvapení. Aby zakryl dobře připravený záměr před nebezpečím, které na sebe vzalo podobu Karai-Dharovy dcery a její nevypočitatelné prosby.

„Propusť ho tajně. Stěží někdo ví, že je Kornelak tady – lidé, asi kromě tvých věrných, o něm přece nemají tušení. Myslí si, že družina přivezla dalšího lupiče zajatého ve stepi.“

Dharid-Nyra ovládlo podezření naplno.

„Snažíš se mě vlákat do nějaké léčky. Přemlouváš mě k něčemu, co mi zlomí vaz. Kdo tě poslal? Kdo za tebou stojí? Neopovaž se mi lhát!“

Nepatrný okamžik jako by váhala a pak, znenadání, se před ním svezla na kolena. Dharid-Nyr strnul.

„Přísahám ti, přísahám, že bych spíš skočila z věže, než proti tobě strojila úklady! Na vlastní duši ti přísahám – a jako že je Otec světel nad námi!“

Stáhl se od ní.

„Nezaklínej se Otcem světel, Karai-Dharova dcero. Nemáš na to právo.“

„Mám stejné právo jako ty…,“ vyhrkla. Ale zarazila se. Pokračovala mírně, přesto naléhavě: „Nebudu se s tebou přít. Prosím tě, dej Kornelakovi svobodu.“

Hleděl na ni seshora a uvědomoval si, jak velice toužil po chvíli, kdy ji takto uvidí, poníženou a prosící o něco, na čem jí záleží. Moje matka… moje matka Karai-Dhara taky prosila, naříkala – dodnes mě budí ze spánku ozvěna jejího křiku…

Stál nad prosebnicí zdánlivě nekonečně dlouho a oba zrychleně oddechovali.

Potom se kníže-vladař neochotně sklonil a zvedl ženu ze studené země.

„Pojď,“ řekl jí. „Nesluší se, abys přede mnou klečela. Raději se posaď a v klidu mi pověz o svém dluhu.“

Seděli pak proti sobě. Mluvila tiše, hlavu opět skloněnou, tvář zastíněnu dlouhými prameny rovných vlasů. Na oblých pažích dřímali draci v liliích a mezi granátovníky, draci s laskavými zorničkami pod rohatými čely. Vyprávěla, co se přihodilo na úpatí trynských Bělohor. Vyprávěla a vladař jí beze slova naslouchal.

Když skončila, řekl jen:

„Budu pamatovat na tvou prosbu, paní.“

A nechal ji odejít s úzkostí z nevyslyšení. Neprozradil, že její starý dluh už byl splacen.

Opustila ho smutná. Jen dva páry šedých psích očí ji zvědavě doprovázely.

Té noci se znavenému rozemskému vladaři vyhýbal spánek.