Dvanáctá kapitola

Yzar opustili za úsvitu. Družina rozemského vladaře vedla Latydara k moři jinou cestou, než jakou do hlavního města dorazil před pár dny coby vězeň.

Kraj nově založených polí a vesnic, jímž zprvu projížděli, jako by patřil spíš kamsi do trynského pohraničí, ne do vlasti divokých pastevců. Jenom měl dosud spoustu ostrých hran jak zhruba otesaná socha. Půda osetá ozimem nebo právě dooraná pro jař se ještě docela nepoddala lidským rukám, ještě si na ně nezvykla, ještě si žila po svém. Nectila lidské stezky a meze lidských polí, vše svévolně pokrývala trsy stepních bylin a nevymýtitelných křovisek, vtrhujících bezstarostně do brázd, odkud je oráči vyhnali teprve nedávno. Tu a tam poutníci zahlédli mladinký sad, osamělý ovocný stromek na rozcestí – ale země se bránila štěpy přijmout, byly jí cizí.

Roky a roky musejí zdejší rozsévači srůstat s krajinou, než přestane být k rozeznání, co se děje po vůli člověka a co po vůli země, poněvadž se jedna prolne s druhou.

Posléze pozvolna polí i vesnic ubývalo. Třetí den minuli už pouze dva statky. A mochnou pokryté rozvaliny hrazeného dvorce ve zplanělém višňovém sadě – důkaz, že už před velkou válkou tady nějaký šlechtic vedl hospodářství.

A potom je přivítala step tak, jak ji Latydar znal. Anebo skoro tak. Vždyť mířili k jihu končinami, do nichž nevstoupila noha trynského vojáka – a step se přece mění každým okamžikem. Na první pohled jednotvárná, na druhý barvitě nevypočitatelná, schopná znáhla překvapit otevřeným okem šedozelené vodní hladiny mžourajícím do žlutavého podvečera, kostrbatým pásem stromů obrážejících červenavě lepkavým listím, roztříštěnou sochou dávného válečníka, v jamkách jejíchž vydrolených zraků stojí kalužinky včerejšího deště a na přísných lících osychají otisky tlapek lasice, která se tu před chvílí napila…

Dva dny nepotkali vůbec žádného člověka. Hejna dropů a gazely se zdály být jedinými obyvateli těchto míst. Ale žili tady lidé a vodili tudy svá stáda. Narazit na ně museli. Pastevci se k šlechticům chovali s poddanskou, bázlivou uctivostí.

Nejednou se družina utábořila poblíž jejich stanů. Zpočátku měl Latydar dojem, že to jeho průvodci dělají proto, aby si od pastevců dávali posluhovat. Brzy však pochopil pravou příčinu takových rozhodnutí – ostražitost. Bylo lepší mít pastevce v noci na dohled, a ne kdesi nestřeženě poblíž. Přes všechnu zdánlivou pokoru byli někteří z nich nebezpeční vlastním lidem skoro stejně jako za války Trynským.

Pokud nocovala družina vedle pasteveckých stanů, přicházívaly, v naději na odměnu, kočovnické ženy pánům samy nabídnout, že připraví večeři. Séned-Mar je obvykle neodmítal. Uvařily tedy polévku z nasoleného masa a divoké zeleniny, o niž tady nebyla nouze. A občas, pokud měly nazbyt hrubě mleté prosné mouky, míchané se semínky stepních trav, upekly na rozpálených kamenech chlebové placky.

Hlavy zavinuté do šátků, neprovdané dívky mnohdy s tváří zastřenou závojem, nad nímž černě zářily oči zarudlé dýmem, se mlčky skláněly nad ohništěm. Upracované ruce, mladé i vrásčité stářím, obtížené při pohybu chrastícími kostěnými náramky, obratně mísily těsto.

Chleba voněl, ale od pasteveckých stanů se táhl nepříjemný zápach za deštivého jara neustále vlhkých koží, ze kterých si tito lidé stavěli obydlí a do nichž se oblékali. O kosti plaše žebrávali vychrtlí šlachovití psi, jen o málo bázlivější než zvědavé děti.

Latydarovi nebylo v blízkosti rozemských pastevců lehko. Pach vlhkých kožichů vyvolával vzpomínky na čpící válečná pole – jako by se i tady spojoval s pachem čerstvě prolité krve. Tváře mužů mírumilovně pohánějících dobytek okovanými holemi, tváře mnohdy poznačené jizvami, byly pro něj tvářemi pustošitelů. Válka mu zase stála za zády a dýchala na krk jak šelma dostihnuvší kořist, která se jí jen nakrátko vymkla z moci.

A nebyla s ním Halýša, jeho Halýša, zažehnávačka starých běsů. Vrátily se noční můry a prostupovaly do bdění, zatímco Latydarovi průvodci seděli u pohostinných ohňů a bavili se pohledem na pastevecké dcerky tančící do tlukotu bubínků, zatímco naslouchali starým příběhům třaslavě přednášeným nějakým starcem, jenž býval potulným pěvcem a prošel stovky cest, dokud neztratil hlas a síly a nevrátil se ke své rodině. Možná před pár lety zpíval rozemským vojskům, když kdesi v Trynu odpočívala u ohňového plápolání, dávajíce spočinout rukám znaveným vražděním…

Rána, kdy mohl vsednout do sedla a soustředit se na vytoužený cíl, k němuž směřoval, se zvlášť po takových nocích stávala pro Latydara vysvobozením.

Jako dnes. Odpočatá zvířata klusala k jihu.

Nybem jedoucí v čele družiny začal cosi pobrukovat. Vyplašili hejno křepelek, v pleskotu polekaných křídel se vzneslo a zapadlo za oblinu nízkého pahrbku, nad nímž vycházelo dnešní slunce. Mladíkův hlas zůstal povlávat nad krajinou.

„Dva stromy u cesty, vichřicí olámané.
Strže a údolí porostlá tymiánem
pro radost rozcuchaných koní.
Rorýsi nad řekou se honí,
na březích kvete, kvete tráva.
A tvoje krásná, tmavá hlava,
těžkými copy zdobená,
o moje prsa opřená.“

Koně pofrkávali. Step setřásala rosu.

Podivný den. Dusný, horký, zamračený, téměř letní, ačkoli byl teprve duben. Tak daleko už se dostali k jihu. Za severozápadním obzorem se převaluje vzdálená bouřka, nízké nebe tíží. Lidé a koně jsou splaveni potem, když jedou přes obloučky Žalských pahorků. Z mokřinaté země Malého jezeří stoupá mlžná pára a roje komárů, týrající všechny živé bytosti v okolí. Obvyklá přívětivost zdejších lad vzala protentokrát za své. Je nevlídno, parno, šedě. Po svěžesti otevřené stepi, jíž jeli ještě včera, ani památky. I duben sám jak by se tady zalknul. Míle ubývají pomalu, koně se vlečou znaveným krokem, šíje zvlhlé, občas jim od huby odpadají bělavé chomáčky slin.

Nybem si dnes jen pobrukuje, těžký vzduch dusí slova i táhlý nápěv.

„Sázela v kopcích lilii, ej, sokolička bílá,
slétli se černí krkavci, že se jim zalíbila.
Volala, plakala, nic toho nedbali,
lilii zelenou v pařátech zlámali.
A kdyby cizáci, ale vlastní byli.
Kéž by je démoni v mezky proměnili.
Kéž je ďas noc co noc štve nad i pod zemí,
nauzdí ocelí, osedlá plameny,
na ostrých čepelích před ránem napase,
že tak ukřivdili panně černovlasé.“

Až když se před nimi rozevřel výhled na rozlehlou vodní plochu jezera Pomen, zavanul poutníkům v ústrety čerstvý větřík. Zmoření koně zdvihli pokleslé hlavy a živě zafrkali. I jezdci se probrali z otupělosti a spokojeně se nadechli. Ubylo také ovádů, lehké jezerní povívání je snad odneslo do zatuchlých arachatských bažin. Pozvolna padal soumrak.

Utábořili se přímo u Pomenu, na ostrohu porostlém šťavnatou travou, nad bělavou písečnou pláží, o niž se s kočičí přítulností otíraly vlny.

Latydar, který v Yzaru odmítl páže, poněvadž neměl k nikomu z Rozemských důvěru, odstrojil svého koně a vydal se s ním k vodě, aby zvíře napojil. Vrátil se k ostatním pozdě, soumrak se dávno překulil do tmy a oheň planul se syčivým poprskáváním v mrholení.

Rozpršelo se před chvílí. Tehdy se Latydar, zlákaný mírnou voňavou hladinou a pro Trynčana neobvykle teplým jarním večerem, právě ponořil do jezera. Tichounký cinkot sotva viditelných kapiček ho při plavání omamně ohlušoval. Latydar se snažil alespoň pro ten okamžik úlevného odpočinku na nic nemyslet. Nedařilo se mu to, jako ostatně nikdy. Neustálé vzpomínky na Halýšu a synka se dávno změnily na cosi podobného nevyléčitelné horečce, která tu a tam bez varování stoupne, pak znenáhla klesne, zbavit se jí však nelze. Jak tak kráčel od pláže do travnatého svahu, pocítil nepřirozenou únavu, a to mu na dobré náladě nepřidalo.

S Rozemskými téměř nemluvil, vyhýbal se jim, pokud to jen v jeho postavení šlo. Oni se k němu chovali uctivě a s přirozenou odtažitostí. Být provázen skupinou šlechticů z nepřátelského národa Latydarovi často připadalo hořčejší než ponížení, jehož se mu nedávno dostalo od vlastních. Nechuť k průvodcům se stupňovala s ubíhajícími dny. Válečné nepřátelství posilovala rozmrzelost živená stěží zvladatelnou touhou co nejrychleji dorazit domů. Latydar spěchal, tolik spěchal! Čekal ho Tryn podrobený bezkráloví, čekalo ho nové hledání těch, které ztratil. Zato Rozemští nespěchali, aspoň to tak mladému králi připadalo. Jeli jako za zábavou, na každý projev netrpělivosti odpovídajíce nějakou výmluvou. Zmoření soumaři, rozbahněná stezka, za soumraku neschůdná strž, nebezpeční lidé, kvůli nimž je lepší zvolit okliku… Pokaždé něco – a za vším jejich lenost a neochota, říkal si Latydar.

K jednookému veliteli svých průvodců pociťoval ničím nemírněnou zášť. Séned-Mar byl k němu zdvořile vstřícný a několikrát se pokusil vystupovat dokonce uctivě přátelsky. Latydar to chápal jako potvrzení rytířovy přetvářky. Vedl proto se Séned-Marem mlčenlivý urputný souboj, tu a tam okořeněný útočnou poznámkou a jednou či dvakrát propuknuvší v Latydarem vyvolanou otevřenou hádku. Souboj poněkud nevyrovnaný, poněvadž Rozemčan odmítal vracet útoky, i když je snášel hůř a hůř. Protivníkův zdánlivý klid však dráždil krále ještě víc, než by byl mohl výrazný odpor.

Tasit tak meč a srovnat toho mizeru do patřičných mezí, ukázat mu jeho místo! Latydarovo sebeovládání procházelo tvrdou zkouškou. Naštěstí mu bylo jasné, že stupňování nenávisti rychlosti cesty neprospěje, a to ho drželo poněkud zpátky. Uzavíral se tedy do zachmuřeného, zarputilého mlčení.

Na samém počátku byl Séned-Mar Latydarovi spíš lhostejný, ale tato lhostejnost přežila pouze do chvíle, kdy rytíř ve snaze podat vznešenému společníkovi důkaz dobré vůle a zachovat se pohostinně začal mluvit trynsky. Výsledek byl okamžitý, zato docela jiný, než rytíře napadlo.

Latydar na Séned-Mara zanevřel, hluboce a trpce, pevně přesvědčen, že jediní, kdo v Rozemsku mohou umět tak obstojně rodnou řeč jeho vlasti, jsou ti, kdo v ní bojovali, ba víc – kdo delší dobu drželi trynské dvorce, tvrze, vesnice nebo hrady, jejichž právoplatné obyvatele vyvraždili nebo znevolnili a tyli z jejich majetku. Potkal takových mnoho, slyšel o nich nesčíslná hrozivá svědectví, viděl ovoce jejich trynského přebývání. Kořistníků bez soucitu a svědomí – starců, mužů v plné síle i mladíků, pořádajících s oblibou na obsazených územích hony na trynská děvčata. Představit si mezi nimi svého současného průvodce bylo pro Latydara tou první a nejpřirozenější věcí. Kdoví při kterém ze svých nechutných kousků přišel Rozemčan o oko!

Latydarovi se dokonce výrazná tvář nového nepřítele hyzděná tmavou páskou vtiskla do zlých snů.

Oheň prskal v mrholení. Rozemští se spolu bavili. Latydar je neposlouchal a ani jim příliš nerozuměl, většina z mužů totiž používala výrazné jižanské nářečí, které slyšel poprvé od nich a moc se v něm nevyznal.

Pustil koně k ostatním a usadil se na své přikrývce. Přinesli mu večeři. Nybem mu ji podával jako pokaždé, beze slova a s hlubokou úklonou. Latydar kývl na poděkování.

Nybem, o několik let mladší než Latydar, mohl mít s obsazováním a drancováním Trynu stěží tolik společného jako druzí, kteří Latydara nyní obklopovali. Nejspíš se k válce dostal až na jejím konci. Proto jediný v Latydarovi nevzbuzoval zášť, dokonce byl král ochoten tu a tam ho obdařit projevem vladařsky odtažité vlídnosti. Séned-Mar to brzy postřehl. I když jej důvod této shovívavosti nenapadl, zaradoval se a využíval teď Nybema jako prostředníka mezi rozemskou družinou a Kornelakem, kdykoli bylo třeba.

Po celodenní cestě, v dusnu a parnu, se všichni cítili vyčerpaní. Jakmile se najedli gazelí pečeně, Séned-Mar určil hlídky a muži se uložili ke spánku.

Přestávalo poprchávat. Bouřka se převalovala ve větší a větší dálce. Mraky se zvedly, problesklo mezi nimi nezřetelné souhvězdí Thanrymova meče. V Trynu, kde ho znali jako Roh jednorožce, v této roční době stávalo na obloze jinak, a proto Latydarovi, jenž přes všechnu únavu nemohl usnout a pozoroval je vleže s rukama za hlavou, jak prokmitává mezi oblaky, chvilku trvalo, než je vůbec poznal.

Na ohništi řeřavěly uhlíky, koně se svázanýma předníma nohama poodešli za pastvou. Dubnová tráva a keře, okolo jednotvárně zněly hlasy kobylek a cikád. Pomen pod blízkým srázem cosi pleskotavě vypráví, vlnu za vlnou.

Latydar se převalil na bok a přitáhl si k tělu plášť… Jezero ve stepi. Jezero – a uprostřed něho ostrov obklopený mlhami… Okamžik před usnutím se Latydarovi vybavil starý příběh svázaný s jeho rodem, aby vzápětí zase zapadl.

Thanrymův meč se jasněji vztyčil nad obzor.

Také Séned-Marovi se té noci spánek vyhýbal. Vzal si první hlídku. Když ho kolem půlnoci Nybem vystřídal, natáhl se rytíř k ohni, ale usnout se mu nedařilo. Brzy zase vstal.

Obhlédl koně, zda se nezatoulali příliš daleko od ležení, a potom sešel k Pomenu. Procházel se po pláži přízračně proměňované pozastřeným měsíčním svitem, až připomínala mohutné zploštělé tělo obrovského hada. Ve stínech potrhaných, rychle letících mraků se zdálo, jako by plazí trup klesal a stoupal v rytmu oddechování. Bouřka se odvalila kamsi na severozápad, hřmění zesláblo natolik, že je i vlny Pomenu mírně olizující pobřeží snadno přehlušily.

Rozemský rytíř mohl být spokojený. Cesta ubíhala v klidu, bez jakýchkoli podstatných překážek. Pro člověka uvyklého usínat i vstávat se smrtelným nebezpečím v patách byla zatím jen poklidnou projížďkou. Když Séned-Mar opouštěl brány Yzaru, těšil se z ní. Teď, zamyšleně přecházející tam a zpátky podél vody, žádné potěšení nepociťoval. Ty nenápadné, nevzrušené dny se pro něj ukázaly být těžké.

Séned-Mar k cizozemskému králi nepřátelství necítil ani v nejmenším, naopak. Léta spolu s ostatními míarskými vkládal do tohoto, tenkrát naprosto neznámého, člověka část křehoučkých nadějí, o něž se opírali.

Teď se s ním setkal – a narazil na odtažitost a zášť. To Séned-Mara mimoděk přimělo podívat se na Rozemsko Kornelakovýma očima. A tehdy rytíř uviděl svou vlast jako zemi násilníků, dobyvatelů a vrahů, zemi zvůle, zemi vyválenou v nevinné krvi jak svině v blátě. Ten pohled byl trýznivý, a ještě trýznivější proto, že na něj měl Kornelak právo a Séned-Mar to věděl. Dráždil a pokořoval, bolel. Séned nenesl žádnou zodpovědnost za trynskou válku, nenesli ji ani přátelé, k nimž patřil – ale Rozemsko byla jeho země, vlast jeho lidu – a on byl neodlučně spjat s jeho osudem, s jeho slávou – a s jeho hanbou… a s jeho zločiny. Zdálo se to nesmyslné, vždyť jako míarský náležel mezi oběti, ne viníky. Jenže jako Rozemčan…

Prazvláštní pouto svazuje člověka se zemí, již si zamilovalo jeho srdce, s národem, z něhož vzešel. Stojí-li tváří v tvář cizinci, uvědomuje si ho naplno. A tenkrát často rozum ustupuje lásce.

Séned-Mar Kornelakovo nepřátelství chápal a byl si jist, že sám by cítil stejné, a zároveň se užíral marnou touhou, bezmocnou a němou, přerůstající ve vztek vzdálený jeho povaze, dokázat protivníkovi… Co vlastně?

Rozemsko, dívka pošpiněná blátem, vtažená do krčmy nejhorší pověsti… Kdo může odhalit její ryzí půvab? Jenom ten, v jehož tepnách a žilách proudí její vlastní krev. Séned-Mar ji krásnou viděl. Nemohl nevidět. Jako nemohl nevidět zločiny vlastních krajanů. Cítil bolest stromu rozťatého bleskem.

Pod nohama mu skřípal písek a klouzaly oblázky. Noc nad jezerem prostupovala postupně sílící vůně, která připomínala vůni lip a myrty. Nějaký keř poblíž asi rozkvétal právě po půlnoci a teď skryt v temnotě rozevíral jeden omamný kalich po druhém. Rytíř zamířil zpátky k spícím druhům. Přihodil suchou větev na oheň.

Nybem, postávající opodál na hlídce, přivolal Séneda k sobě opatrným pokynem.

„Co se děje?“ zeptal se tiše rytíř.

„Tam, pane, podívej se!“

Mladík ukázal na nedaleké návrší. Proti obzoru se rýsoval štíhlý obrys těla šelmy. Vlk. Huňatá srst se zvláštně leskla, jako by zrcadlila světlo měsíce. Sotva lunu zastřely mraky, silueta zmizela, aby se posléze v nových paprscích zase objevila. Nehybná, pozorně větřící směrem k jezeru, podobná soše.

„Ano,“ řekl Séned-Mar, „i dneska je tady.“

„Ty o tom vlkovi víš, pane?“ Nybem byl očividně překvapen. Séned-Mar přikývl.

„Myslím, že je to vlčice. A už byla poblíž několikrát.“

„Má zálusk na koně!“

Nybem strhl z ramene luk a sáhl do toulce. Zvíře proti světlejšímu obzoru poskytovalo jistý cíl i méně zkušenému střelci. Ale Séned-Mar zadržel mládenci ruku.

„Nech ji.“

„Proč, pane? Je bezpochyby nebezpečná.“

„Nezdá se mi. Kdyby šla po koních, zaútočila dávno.“

„Tak kvůli čemu se za námi táhne!“

Rytíř pokrčil rameny. Chvíli mlčel, než odpověděl:

„Má sestra by řekla, že je to možná su-ara, průvodkyně.“

„Strážkyně? Ty si to myslíš taky?“

Pomalu, nerozhodně zavrtěl hlavou.

„Ani ne, ale zabíjet ji mi připadá zbytečné.“

Nybem vrátil šíp do toulce. Kývl na znamení, že se podvoluje velitelovu přání. Zvíře otočilo hlavu a jeho zorničky se teď upíraly přímo k oběma mužům. Potom náhle sklouzlo na odvrácenou stranu návrší a zmizelo.

„Snad jsme neudělali chybu,“ zabručel Nybem.

Séned-Mar podruhé pokrčil rameny. Pak zanechal mladíka na hlídce a sám se té noci podruhé uložil ke spánku. Únava ho konečně zmohla, zahnala nepříjemné úvahy, a on po chvíli tvrdě usnul. Od jezera se plazila lipová vůně, těžkla a konejšila.

O dva dny později opustili Malé jezeří a znova je přivítala otevřená step. Tráva tady už byla vzrostlá, sahala koním mnohde po břicha, široké koňské plece ji rozrážely jako lodní příď moře a jako moře se za družinou tráva zase zavírala. Noci byly studené, nakloněné k novu a vládla jim souhvězdí hučící neslyšným halasem z hluboka, z vysoka, z nezměrné dáli.

Bělostná vlčice, kterou zahlédl u Pomenu na své hlídce Nybem, jako by se propadla do bezměsíčných stínů.

Také plavý noční dravec na rozložitých perutích se neobjevil. Latydar ho marně vyhlížel s nepřiznaným pocitem zklamání.