Dvanáctá kapitola

Třpyt, poháněn do trysku, letí po neprošlapaných cestách, přes kořeny a spadlé větve, hloub a hloub do nitra pralesa. Stříbrolesklá šíje se pokrývá potem. Každou chvíli hrozí, že on i jezdec srazí vaz v některém opuštěném, lidmi dlouho nenavštíveném úvalu. Kam mě to vedeš, pane? Na jaké křivolaké stezky?

Latydar se dosud v duchu pře se Zalkou. To není možné, není to možné! Nesmysl, povídačka! Odporuje jí, zlostně a rozčileně odmítá přijmout její názor.

Jenže to, co se dělo po Halýšině zmizení, co nikdo nedokázal vysvětlit, co se vzpíralo zkušenosti i rozumu, to všechno náhle získávalo smysl, zapadalo jedno do druhého jak dílky skládanky, vytvářelo jasný obraz. Kletbou vyhnal vlastní ženu z lidského světa tam, odkud není návratu, jako se nelze vrátit ze zemí za Branami.

„A byla luna, luna stálá,
sedmkrát sedmá paní vzala,
z lidského na svůj svět…“

Na plavých křídlech jsi ke mně přilétala, Halško, má duše, a já tě nepoznal! Přilétala a utíkala přede mnou, na plavých křídlech, která nevrhají stín…

Kůň pod ním potřetí klopýtl, od huby mu odpadl chomáč pěny. Latydar si konečně se zahanbením uvědomil Třpytovo vyčerpaní. Zastavil, bezmyšlenkovitě hřebce odsedlal a volně pustil do krajiny. Překvapený kůň větřil a neklidně, bez výsledku se domáhal pánovy pozornosti tichým poržáváním.

Latydar si ho nevšímal. Vnímal pouze to trnutí v hrudi, trnutí, až se zastavoval dech. Něco mezi úzkostí, zoufalstvím a vztekem. Neboť snaha odmítat byla poražena a už se jen tu a tam zvedne jak vlna, zahltí, zalkne tonoucího douškem vylhané úlevy, než se z vrcholku zřítí do hloubky… strmý pád vlny… strmý pád… A ten pád, to dno, jehož se dotýkáš, dno ostrých skalních výčnělků, dno trnů, dno palčivé soli v ranách, dno tisící prvé výčitky, to dno je pravda.

Pravda o mně. Takový jsem. Já, který kdekoho soudil, viny mnohých sčítal, zato sebou si byl přespříliš jist, jist právem vynášet rozsudky, nad otcem, nad kněžnou Teržou, nad kdekým…

Soudil jsem a zatím zasloužím sám odsouzení. Ublížil jsem a není jak to napravit. Nezamýšlel jsem, co se stalo, ale je snad pošetilost a neschopnost se ovládnout omluva pro zavrženíhodný čin?

Ne. Není, není, čím se omlouvat, a nechci, nechci ani! Uhýbat před vlastní vinou nebudu, nebudu ji obcházet, obelhávat vlastní svědomí. To já ji zahubil, tu, která se s největší důvěrou vložila do mých rukou, svou Halšku a s ní naše děťátko jsem zničil! Všechno jejich utrpení, o němž nevím nic, jen že dosud trvá a je mimo můj dosah, mimo možnost mu zabránit, trvá za hranicemi, za něž jsem vyštval svou ženu a jež sám nemohu překročit, všechno to utrpení padá na mou hlavu. A také utrpení minulé, které znám, Halščina úzkost nad tím, zda nepřichází o rozum, když se jí luna zmocňovala krůček po krůčku a my nevěděli, co se děje, děs rostoucí od novu k úplňku, od novu k úplňku…

„Kéž by ses ze světa lidí ztratila, propadla se, kéž by tě ten měsíc pohltil!“ tak jí to řekl kdysi, ve vzteku, pod čaromocnou lunou v den její staleté síly. V duchu se slyšel zcela jasně pronášet slova, na něž dávno zapomněl, jež pustil z hlavy skoro stejně rychle, jak je vyřkl.

„Pod Novou lunou neproklínej…,“ prosila jsi mě tenkrát.

Slovo má stejnou moc jak meč, nebo větší… Já první to měl vědět, já první, copak jsem nepoznal na vlastní kůži, co dokáže? Kéž by moje kletba padla jen na mou hlavu!

A připadal si zcela sám v těch hodinách, kdy bloudil pralesem pod Spravedlivou vlčicí, kdy bloudil vzpomínkami, bez ustání narážeje na výčitky, na vlastní svědomí jak na kámen s ostrou hranou ležící na křižovatce, kámen, k němuž nás přivede zpět kterákoli cesta, po níž se vydáme. V hodinách opovržení sebou samým, v hodinách, kdy se odsoudil bez sebemenšího zaváhání a bez milosti, bez odvolání. Náhle byl přesvědčen, že jednali po právu, otec, Terža a všichni, kdo mu nedůvěřovali, kdo ho nenáviděli, že jednali po právu, poněvadž to stokrát zasloužil. Vzal na sebe všechnu tíhu a vlekl ji táhlými hodinami, jak vleče raněný své zpřerážené nohy blátem bitevního pole.

Halško! Ve stepi jsi byla blízko, v Trynovci svrhla plavá křídla pohár s otráveným vínem… Zachránilas mě. Nemělas! Dobře však, vždyť umřít by bylo to nejsnazší.

Jen občas překračují se hranice mezi světy. Jen občas zahlédnu tě, abych nezapomněl na vlastní hanebnost, ačkoli zapomenout na řeřavé oharky v ráně beztoho nejde… Snad, snad tě zahlédnu…

Halško, má Halško, kde jsi teď?

Bloudil pralesem a nevnímal čas. Nevnímal málem, že noc vystřídal den ani že se znova stmívá.

Kůň veden příchylnou věrností se potuloval v jeho stopách. Po půlnoci třetího dne zdvihl klabonosou hlavu a poslouchal. Krajina zněla. Pod Lužinkou, po kolena v jezerní vodě stál jednorožec a zpíval, až stromy, kameny a souhvězdí uhranutě trnuly bázní.

Úplná luna se začala zatmívat.

Plavá vlčice. Na vrcholu kopce, na plochém balvanu pod otevřenou zářijovou oblohou. Úplněk nad ní. Úplněk v zatmění, hlouběji a hlouběji vykusovaný stínem. Vlčice větřila. Nehybná, jako by mohutnými tlapami vrostla do kamene. Vánek čechral hustou srst na bocích. A pod ní lesy a lesy, hluboké pomezní hvozdy s cestami zapomenutými, stezkami zahrazenými vyvráceným stromem, s doupaty šelem, s očima němých laní, krajina s jednorožcem. S jednorožcem, který zpívá.

Cítila ve vzduchu vlhkou vůni jezera pod lužineckým dvorcem. Všechno ji táhlo k tomu místu, ona však nechtěla, nechtěla, jako by se bála pasti, vlčí jámy, řetězu u boudy, na nějž lidé poutají cizí volnost.

Vždyť byla šťastná. Šťastná – a přece ji stíhala jakási trýzeň. Štvala ji, trhala spokojenou duši mezi dnešek a cosi, co se zdálo být doznělou ozvěnou, pouhým nic. Zdálo se, ale nebylo. Čaromocný měsíční kotouč nepřehlušil nikdy ten z dávna doléhající hlas, nikdy nad ním nezískal moc, nikdy jí, plavé vlčici, plavému dravci se sovíma očima na tichých křídlech, jí zatoulané, nikdy jí nezabránil slyšet. Slyšet volání, nesoucí se k její duši, volání, volání… Nenáviděné, milované, zotročující a zachraňující zároveň. A měsíc vždycky stál nad ní, když plna úzkosti, zmatku a touhy dělala, čemu nerozuměla, poněvadž vlčice ani noční ptáci nerozumí lidem ani jejich strachu, ani jejich bolesti, ani osamění.

Stanula měsíční vlčice na vrcholku hory a poznala, že čas dozrává jako podzimní jablka, jako ostružiny, jako spravedlnost. Dozrává k utržení – a plavé vlčice to tuší, zatímco lidé ne. V takové chvíli se plavé vlčice chvějí bázní a krčí pysky, odhalujíce zuby v úzkostném úsměvu, ježí se a uši tisknou k hlavě.

Vůně hub a prvního spadaného listí, dech oschlé trávy, rozmluva kořenů protahujících se v konejšivém přítmí půdy, kameny obalené lišejníkem odrážející neslyšný, ohlušující hukot souhvězdí, všechno se chvělo, neboť se chvěla vlčice. Chvěla se strachem z nastávajícího dne, chvěla se, poněvadž její stihatel byl blízko a volal ji, volal ji neznámým jménem a ona nedokázala uprchnout, směřujíc za tím voláním bezvýchodně jak za smrtí.

Zatoužila se skrýt, zachránit, co jí náleželo, svobodu bloudění světem, svobodu samoty bez osamění, svobodu křídel opřených do větru, do mlhy, do oblak, a závrať od nebe k zemi a pod zem až… Skrýt se před vábením, zaklínáním, toužením. Před lovcem, před smrtí.

Přikrčila se, napjala tělo a skočila z vrcholku kopce do volného prostoru nad vršky stromů. Stačil jen jediný nádech, jediné slastné zatrnutí v údech – a pak už pevný rozmach křídel. Uleť, jako by vyzývaly bytosti jí podobné, pro něž lidská řeč nemá jména, uleť, naléhaly. Ano, uletím, uletím, kam mě nebude moci následovat!

Zachráním se.

Ale neletěla pryč. Letěla přímo k jezeru, odkud k ní volání doléhalo. Cítila bolest toho, kdo volá. Spěchala, spěchala a oblaka a luna zatmělá se řítily do hlubin, neboť je jímala závrať z toho, čemu nemohly porozumět.

Měkká křídla rozvířila písek na pláži. Naposled.

Potom čas, utržené jablko, se jí skutálel k nohám. A měla dojem, jako by se probouzela, jako by se vynořovala z vody a voda z ní stékala, osychala, vypařovala se z její kůže. Co bývalo, vzdalovalo se. Ještě si vzpomínám, dělo se cosi, co už nevyslovím, poněvadž lidé nemají slova, aby vypověděli, o čem vědí plavé vlčice a stromy na mezích. Dělo se cosi a děje se dál. Větví se a roste mnoho cest, ubíhají a míjí mě, zatímco já se vracím a zapomínám skutečnost uplynulého roku jako sen.

Je chlad časného rána před úsvitem, je měsíc v zatmění a vzpomínky se vzdalují jedna po druhé, houpavým letem podzimního listí klesají, klesají, do hlubiny hluboké přehluboké, a jejího dna nedohlédnu. Vytrácejí se tváře a podoby bytostí, jež nespatřilo oko člověka, vyvanula závrať letu od prahů nebe k prahům země, hlasy zvířat, ptáků, hadů, ryb a stromů, hlasy mrtvých a nenarozených už neslyším. Vytrácejí se stejně rychle, jak rychle stín, který už zase vrhá mé tělo, na pláži nabývá sytosti.

V mé paměti zůstává, co tam schouleno s psí věrností kdesi v koutě čekalo na tuto chvíli. Děťátko zachráněné v posledním okamžiku, synáček položený na prahu rodného domu, daleká cesta cizí zemí, přelud mezi přeludy po stopách toho, kdo je sám a v nebezpečí, vylitý pohár vína, s třeskem dopadající na dřevěnou podlahu…

A jméno, moje jméno, vějička, na niž jsem lapena. A jeho jméno.

Seděl na kořenech stromu, pod nímž ji kdysi poprvé požádal o ruku. Seděl tam se zavřenýma očima, temenem opřen o drsnou kůru na staletém kmeni, jako by spal. Ale bděl. A ona tušila, jak mu je. Znala ho dobře. Kdekomu odpustil. I zlou vůli, i proradnost, vypočítavost, zradu, ponižování. Zato sobě odpustit nedokáže, ani co zavinil nechtě.

Ty snad nevíš, duše mé duše, o čem zpívá jednorožec v hodinách, kdy hlasem otevírá krajinu do nejtajemnějších zákrutů prostoru a času? Kdy mhouří oči a hlavu zaklání, kdy hrot rohu opírá o zamlklé průrvy temnot mezi souhvězdími? Slyšíš snad jen polovinu, tu o spravedlnosti, žádající odplatu a trest za spáchaná příkoří? Ale copak můžeš oddělit v řece jeden proud a přehlédnout pro něj zbývající vodu?

Vždyť nejenom viny se k člověku vracejí jak tažní ptáci, aby zahnízdily pod střechou jeho světa a vyvedly mladé. Nejenom viny – a to je také spravedlivé.

Kromě toho řeka, živoucí řeka přece neznamená pouze prostou souběžnici vod. A právě tak najdeš ještě cosi většího než spravedlnost lidí, než spravedlnost zaklínané Nové luny.

Jednorožec na to nezapomíná, Latydare. Proč jsou tedy tolik zapomnětliví trynští králové?

Obrys dívčího stínu zvýrazněl, zatmělý měsíc začal srpkovitě nabírat obvyklý jas a tvar. Do chodidel ji tlačily drobné kameny a větvičky.

Vykročila.

Latydar zaslechl, jak pod jejíma nohama bíle chrastí oblázky.