Pátá kapitola

Taržická kněžna, členka Velké rady, správkyně jedenáctého kraje Veljana Nobarova přijala vpředvečer prvního února, před Svátkem havranů nečekaného hosta.

Latydar Kornelak dorazil na její hrad za soumraku, s malou družinou, a žádal o přístřeší. Hned tušila, že ho k ní náhoda nepřivedla.

Teď to věděla.

Seděli proti sobě v komnatě, za okny hustě chumelilo. Dívali se jeden na druhého se zájmem. Ačkoli se setkávali poprvé tváří v tvář, pojilo je nezapomenutelné pouto už mnoho let.

Tohle je tedy žena, s níž se chtěl oženit můj bratr, říkal si Latydar. Vyrovnaný výraz, nechybí jí neotřelý půvab a jemnost, nic neprozrazuje kněžnin věk. Bude jí třicet a zrovna tak by před ním mohla sedět dívka o hodně mladší. Ruce klidně složené na stole, štíhlé, velice štíhlé prsty, rovné vlasy, rozpuštěné po zádech – a zamyšlené oči, jejichž bledý jas snadno mátl.

Věděl, že otec potkal Vihorovu nevěstu jedinkrát, a přesto si ji oblíbil. Každým rokem jí o svátcích zimního a letního slunovratu posílal dary, jako by kvůli Vihorově smrti nezůstala cizím člověkem, ale byla skutečnou součástí královské rodiny. Poté, co Lutavis padl, Latydar otce zastoupil i v této dobrovolně přijaté povinnosti. Z lásky ke staršímu bratrovi, z úcty k otci, ze zvyku. I pro mladého vladaře se žena, s níž si dvakrát ročně vyměnil zdvořilé listy, stala mimoděk příbuznou. A navíc v Trynu jedinou. Kromě damalského vladyckého domu, s nímž byl spřízněn přes matku, žádné další příbuzenstvo neznal. Nehlásili se k němu, odděleni hranicemi, časem, nezájmem – a on se nehlásil k nim.

Změnila se Nobarova dcera od doby, kdy v této místnosti vítala mého otce? Čím ho tehdy tak okouzlila?

Nemohla být docela stejná. Kolik se za tu dobu přihodilo…

Ztratila matku, před čtvrt rokem otce, po němž převzala vládu nad taržickým krajem a s ní i místo ve Velké radě. Prý spravovala svěřené území už dlouho předtím a ne ledajak – moudrou a pevnou rukou. Její mladší sestra odešla za manželem na opačný konec Trynu a Veljana žila sama. Neprovdala se. Asi právě ta tichá věrnost mrtvému, nestavěná nijak na odiv a přijímaná s naprostou samozřejmostí, posilovala v Latydarovi pocit spříznění. Měl k dívce důvěru, málokomu v životě věnoval podobnou. A proto dnes přijel.

Setrvávala téměř bez pohnutí a lehoučce, přátelsky se usmívala. Přijel by, honilo se jí hlavou, kdyby pro něj nezůstalo tajemstvím, co přesně se tady kdysi odehrálo? Jistě ne! Vlastně jsem ráda, že o tom neví. Dnes bych volila slova jinak. Ale tehdy? Tak živé rány se dotkl Lutavis král!

Byla velice nešťastná, jen nedokázala plakat. Mistrně skrývala bolest za sebeovládáním, za přesvědčivou maskou vyrovnané moudrosti. Přála si zbavit se co nejrychleji toho prošedivělého přísného muže, jenž jí přijel nabídnout jednoho syna za druhého, jako kupec na trhu, který snad vůbec nechápe, co mluví.

Odmítla kralevice Latydara a na troufalosti, s níž nad ním mávla zvysoka rukou, mělo kromě nezkušenosti a zoufalství svůj podíl i vědomí, že vladař sám si mladšího syna cení málo, ačkoli moc netušila proč.

Dnes byla jiná. Starší, a snad moudřejší nejen napovrch, ale i uvnitř. Snažila se sledovat Latydara nezaujatýma očima. Příliš se jí to ovšem zase nedařilo, poněvadž si brzy všimla, že se královští bratři přece v něčem podobají, i když lidé tvrdili opak.

Postřehla skoro stejný pohyb ruky, stejné přimhouření víček v zamyšlení. A hlas, hlas měli oba sourozenci málem k nerozeznání, pouze způsob řeči se lišil.

Ta podoba ji zabolela, ale jaksi mile.

Přišel za ní s udivující žádostí.

„Vyhnal jsi zemského správce a teď si přeješ, abych zaujala jeho místo…,“ opakovala po něm, jako by si nebyla jista, zda ho plně pochopila.

Přitakal.

„Proč jsi ho vyhnal?“

„To je těžké,“ pokrčil rameny. „Popravdě nikdy jsem se s ním nebyl schopen domluvit. Nevybral jsem si ho, prostě jsem ho zdědil,“ pousmál se. „Jmenoval ho otec těsně před smrtí, měl se starat o tu část Trynu, z níž už byli vyhnáni útočníci. A já jsem na tom léta nic neměnil. Vlastně jsem pána z Dybna ani neznal, jen jeho listy. Pak jsem se vrátil a domluvili jsme se snad jenom na tom, jak pořádat slavnosti. Hloupost, příjemná sice, ale hloupost! Ten člověk nebyl nikdy v boji, seděl v zázemí, pečoval o dvě, tři města a o vlastní majetky, ostatní nechával svému osudu, a přitom se tvářil, že bez něj by se Tryn rozsypal jak ošatka prosa. Navíc neminul den, aby mi neudílel otcovské rady, které jemu nepříslušelo dávat a mně poslouchat. Nakonec přetekl pohár, trpělivý nejsem – a pak… Stalo se spíš shodou okolností, že jsem ho nevyhnal mnohem dřív. Měl jsem to udělat.“

Podruhé pokrčil rameny. Překvapila ji jeho otevřenost, předstíraná nevypadala.

„A vzpomněl sis zrovna na mě? Dodneška jsi mě neviděl, co o mně víš?“

Chvilku hledal správná slova.

„S otcem jsem nesouhlasil ve spoustě věcí,“ odpověděl nakonec, „ale v jednom ano. I já jsem měl rád Vihora a spoléhám doposud na jeho úsudek. Zvolil si tě – a to mi jako důkaz, že ti mohu věřit, stačí. A navíc,“ dodal, „ptal jsem se. Lidé tě chválí. Potřebuji někoho, kdo bude chtít pomoci Trynu a mně, a ne vynášet neustále na odiv svou převahu.“

Dlouho mlčela, zatímco svíčky hladově polykaly vosk a rodily světlo.

„Ano,“ promluvila potom zvolna, „přijmu tvou nabídku, můj králi. Pokud ovšem nehledáš někoho, kdo by ti na všechno kýval…“

Zarazil ji odmítavým posunkem ruky.

„Hledám zemského správce, ne poskoka.“

Připili na svou dohodu. Za okny se zvedal vítr.