Třetí kapitola

Ruka se jí nezachvěla, když plnila pohár. Červené těžké víno odrazilo jas loučky v držáku na zdi a pětinásobný plamen svícnu na stole, až se usadilo, zčernalé, zrádné.

Nalila také do druhého poháru, křehčího a drobnějšího. Děťátko pod jejím srdcem se prudce pohnulo, jako by ji chtělo pozdržet. Nebo pobídnout? Chvíli odpočívala s přimhouřenýma očima, snad znejistělá, snad přemáhající rostoucí rozrušení.

„Dones ještě studenou pečeni,“ poručila služce, aniž se k ní otočila, „a potom počkej na krále v předpokoji. Uvedeš ho hned. Neloudej se, bude tady brzy.“

Dívka poslechla beze slova, dveře měkce zapadly. Kněžna postavila na stůl konvici s vínem. Ale poháry zatím ponechala na okenním rámu. Proti černotě dusné letní noci se přátelsky oblily. Cvrčci v kamenných zdech, v trávě, v korunách stromů, obloha zhloubená v nekonečno, letní noc… Najdeš snad lepší hodinu na přípitek s tím, kdo se vrátil? Najdeš lepší okamžik k dopovězení toho, co dlouho zůstává nedopovězeno?

Služebnice tiše přinesla zvěřinu dušenou na jablcích a zase odešla. Kněžna stále sledovala nehybnou hladinu vína v pohárech. Temněla v nich noc plížících se šelem, okřídlených dravců, jako je ten, co sedí na cimbuří a zírá do okna divými zorničkami, plavý v měsíci, lesklého peří, nevypočitatelný.

Bělostná ruka zmizela v záhybu širokého šatu a zas vyklouzla, jako by měsíční srpek zapadl do mraků a opět vyšel. Líbezná tvář se mírně naklonila, soustředěná na úkol, který je třeba splnit. Z hrdla drobné lahvičky kanou kapky a hladina většího poháru se čeří. Ani nejbystřejší smysly nočních tvorů nezachytí pach nebo ozvuk chuti. Jako by voda kanula.

Plavý pták na cimbuří vykřikl ostrým nepříjemným hlasem. Ozvěna se odrazila od věže k věži, otírá se o hradební zdi. Kněžna ji však snad ani neslyší.

Krásná ruka pozdvihla pohár a s rozmyslem mísí víno, sladké a husté, přetékající kořeněnou chutí, omamné. Šest roků zrálo k dnešní omamnosti, šest roků dozrávalo k vraždě.

Mohutná křídla rozvířila vzduch.

Pozorně mísí kněžna víno. Rychle tepe ptačí srdce.

Konečky perutí narazí do rámu okna, otevřeného vstříc noci.

Dva výkřiky se propletly v jeden, ten dravčí, zuřivě zlobný, nepřátelský, hněvivý – a ženský, čirý jak náhlá hrůza.

Dveře se rozlétly. Lidé, kteří se na okamžik zarazili na prahu, zahlédli okřídlený pohyb vracející se do noci.

Do prken podlahy vsakuje kaluž vína podobná stydnoucí krvi.

Kněžna si přikryla obličej dlaněmi, na pravé ruce nehluboký šrám zdobící se rubínovými krůpějemi. Vzlyká a vzlyká.

„Má paní!“ Latydar spěšně pokročil k mladé ženě a opatrně ji vede přes místnost ke křeslu, zatímco roztřesená služka zavírá okenice. „Má paní, upokoj se, prosím! Už je všechno v pořádku! Nějaká hloupá sova. Dala se zmámit světlem, to se občas stává. Je pryč, nevrátí se. Neplač, uškodíš si!“ Opatrně prohlíží šrám. „Nic to není, hlavně se upokoj!“

Nikdy ho neviděla takto jako nyní, když před ní klečí a ustaraně prohlíží poraněný hřbet její ruky. Nikdy ho takto neviděla. Vyvlekla se nedůtklivě z jeho sevření, aby nepostřehl chvění, které teprve teď začalo probíhat celým jejím tělem.

„Ano, nic se nestalo, jen trocha vylitého vína…“

„Nechám tě, ať si odpočineš. Přijdu jindy, ve vhodnější dobu. Abys mi mohla povědět, cos chtěla dnes.“

Uklonil se jí s neokázalou dvorností, která jí vždycky připadala neohrabaná.

Dítě pod kněžniným poplašeným srdcem se znova nedočkavě pohnulo.

Král odešel a Terža Zalatova zůstala sedět s očima polozakrytýma víčky. Špatně utřené víno vsáklo do podlahy. V podhradí jedno po druhém zhasínala světla.

Kierysi, kde se touláš, pospěš ke mně!

Vojevoda Kierys pojedl v hostinci a vyšel se projít kolem řeky. Stříbrnice se v těch místech stáčela do oblin a kliček jako tělo velkého mírného draka, vytvářejíc zákruty, mělké písčiny a stulíkové tůně, nad nimiž se klonily koruny šepotavých starých vrb. Vlhká vůně rdesna, rákosu a puškvorce prostupovala chladný večerní vzduch. Měsíc zanechával stopy svých kročejů na vrcholcích stromů, na podemletých březích, na říčních vírech, jako by houpavě putoval ladným dívčím krokem od břehu k břehu, od západu na východ, od zlatěžluté do bělostně stříbrné. Jeho svit usedl s vojevodou na stráň a přemítavě mu dělal společnost.

Honím se za stínem mrtvého, říkal si v duchu snad potisící Kierys. Za přeludem. Místo abych seděl doma, u ženy, která mě potřebuje. Povinnost. Až do konce. Tak jsem slíbil. Ačkoli je to všechno nesmysl a ostatky mého krále, mého přítele dávno tlí v podmořských jeskyních pod útesy, kam je strhl kypící příboj Dračí tlamy. Já hledám. Už by to mělo skončit. Ano, skončit. Hledání i bezkráloví.

Pár kroků pod místem, na němž seděl, se řeka rozlila do široké tůně roubené travinami a písčinou rozrytou koňskými kopyty. Najednou si uvědomil, že tady není prvně. Také před dvanácti, třinácti lety písek podupali koně, mnohem víc jich bylo než dnes a plavili je tady královští vojáci. Pach potu odnášel měkký vánek a špínu ze zaprášených těl proud. Ale Kierys tenkrát stejně jako teď přišel k řece, teprve když koně dávno odvedli a zůstaly pouze stopy v písku. Soumrak se skláněl, bylo slyšet cvrčky a kvákání žab. Hluk vojenského tábora a vsi, do níž se po vyhrané bitvě vraceli obyvatelé, pronikal do ticha jen tlumeně, zpovzdálí. Pokud člověk chtěl, dokázal si ho odmyslet. Kierys byl rád té samotě a kroky, které ho z ní vyrušily, uvítal nelibě.

Byl připraven odehnat služebníka či vojáka, ať by přicházel téměř s čímkoliv. Ale blížil se k němu kralevic. Kieryse usazeného ve vysoké trávě si nejdřív ani nevšiml, a když ho zpozoroval, mimoděk se zatvářil rozmrzele. Kierysovi stačil jediný pohled, aby poznal, že je přítel rozrušený a má vztek. Z každého Latydarova pohybu, i z toho, jak se po kratičkém váhání posadil vedle knížete do trávy, bylo znát pobouření.

„Co se stalo?“ zeptal se Kierys víc z povinnosti než ze zájmu.

„Otec.“

Jediné slovo, víc prozrazovat nemusel.

Latydar nevydržel sedět dlouho. Brzy vstal, sestoupil k řece, sehnul se pro pár oblázků a pokoušel se házet žabky. Ale jak byl rozčilený, málokterá se odrazila od hladiny byť jednou, většinou jen žbluňkly a sklouzly ke dnu. Kierys kralevice váhavě následoval. Přál si zastat se krále, jehož ctil z celého srdce jako prvního mezi rytíři, které kdy nosila zem, a ze vší síly své ještě mladičké duše ho obdivoval. Miloval Lutavise a urputné spory, jež s panovníkem neustále vedl vlastní syn, vadily Kierysovi jak kočce ruka, co hladí proti srsti.

„Možná bys neměl…“

„Co bych neměl?“ přerušil ho Latydar. Kamínek prudce zapadl do vody a sprška došplíchla skoro k nim.

„Nevím, číms krále popudil, Tydare…“

„Ani já to nevím! Nevím, co proti mně pořád má! Vyčinil by mi snad i tehdy, kdybych za koněm přivlekl Karai-Dhara a hodil mu ho k nohám!“

„To není pravda a ty to víš! Tvůj otec je spravedlivý a má tě rád.“

Latydar neodpověděl, jen úkosem pohlédl na staršího mladíka. Kierys dodnes nezapomněl na výraz naprosté nedůvěry v potemnělých očích a na trpce, posměšně semknuté rty. Aby uhnul tomu pohledu, sám se sklonil a sebral hrst kamínků. Oblázek hozený jistou rukou plavně doskákal až k opačnému břehu a zapadl do sítin. Rozhoupaná lodička leknínu probleskla podvečerním šerem.

„Nebudeme mluvit o mém otci,“ ozval se Latydar. „Pojď raději do vesnice. Slaví tam. Ženy už se vrátily z úkrytů v lese a alespoň dvě děvčata jsou hezká jak obrázek. Dnes v noci budu tančit, dokud nevstane denice – a nehodlám se ptát, co tomu zítra otec poví.“

Kamínek skáče po hladině, drobné kapičky zpomalují jeho let, až ho strhnou do hlubin. První, druhý, třetí oblázek, čtvrtý. Dva mladí šlechtici, jeden skoro chlapec a druhý starší jen o pár let. Za nimi roky bitev, před nimi nesčetně válečných dní. A nejistota, a smrt, a váhání, a beznaděj. Kamínky skáčou po hladině…

Ve vojevodově mysli se dávný zapomenutý večer zpřítomnil, jako by byl skončil před okamžikem nebo dosud trval, jako by poslední oblázek právě zmizel ve vodě, jako by kralevic zrovna zamířil ke vsi, sám, tančit až do rána s děvčaty, která se hezky smějí, přestože ještě včera umírala hrůzou v lesních skrýších při sebemenším podezřelém zvuku.

Večer se prohloubil o smutek. O stesk po člověku, k němuž Kiery­se vázal slib daný jeho otci. Slib. Stokrát si řekl, nazlobený po nějakém sporu s Latydarem, že slib a nic víc.

A zahynul Latydar Kornelak, trynský vládce. Zahynul, tedy ty, Kiery­si, vojevodo královský, pane z Orlaku, usedneš na trůn své vlasti. Konečně! Opakovali dlouho, že ti náleží koruna i žezlo. Věřil jsi jim. Uměl bys vládnout, Kierysi, lépe než můj syn – tak to řekl Lutavis. Uměl bys lépe vládnout, proto při něm stůj, vždycky! Přísahej, že ho neopustíš. Kdyby však… můj rod zahynul, pak ty…

Teď nastal čas. Nastal – ale já nechci. Nechci tvůj trůn, Tydare. Mám dojem, jako bych na tebe přivolal neštěstí. Všechny ty roky myšlenek, všechny ty roky, kdy jsem bez odporu poslouchal, že jsem lepší tebe, všechny ty roky teď tíží moje svědomí jako mlýnský kámen. Nechci tvůj trůn, příteli. A nyní dokonce vidím, že jsem ho nikdy skutečně nechtěl. Ne za cenu tvé smrti. Ne za cenu triumfu těch, kdo jako nevědomé kavky skřehotavě opakovaly po tvém otci, že Latydar, kralevic neudrží staroslavné žezlo v pošetilé a slabé ruce. A že já bych to dokázal…

Měl před očima tu hodinu, kdy Latydar klečel na plášti rozprostřeném před dohořelou pohřební hranicí svého otce, v blátě, zčernalém popelem, rozbředlém po bitvě a nasáklém krví. Mlha zakryla Pramenné vrchy, hlasy trubek zvěstujících korunovaci tlumila a zkreslovala, až zněly spíš teskně, naříkavě než slavnostně. Praporce mlhu sály, šat provlhal, těžkl. A ti, kdo vsazovali korunu na kralevicovu hlavu, byli smutní, zlomení. Nedůvěřiví. Jen napolo poslouchali jeho přísahu, stejně hlupáci jen napolo naslouchají přísahám dětí. A Latydara Kornelaka nepovažovali za víc než za vzpurné dítě.

Mlha řídne. Právě korunovaný král vstává, aby přijal slib věrnosti svých leníků, jak velí obyčej. Starobylá obroučka tepaná do tvaru dvou havranů nakloněných k sobě a svářících se nad čelem o hlazený zelenomodrý démant jako by byla tím jediným, co zde, v čase neštěstí a strachu, lidské beznaděje a slabosti působí vladařsky. Hold vzdávaný dědici, jenž se ujímá žezla, je rozpačitý, slib věrnosti a poddanství skoro neochotný. Mží a voda sražená na obroučce ze zlata a stříbra stéká králi na obočí, do kratičce střiženého vousu, jeho vlasy slepuje v světlehnědé pramínky splývající na ramena v zeleném krumplovaném plášti…

A přece, říká si Kierys, v té hodině, v hodině mrholivé mlhy, v hodině bláta, v hodině nedůvěry, jsem v tobě zahlédl svého vládce. Nikdy předtím jsem nebyl s to si něco podobného představit a nikdy potom, ať se dělo, co dělo, jsem tě jako krále nectil jinak než ústy. Tehdy jsem tě obdivoval, neboť sám bych se nedokázal povznést nad všudypřítomnou dusivou nedůvěru, nad pohrdání dvořanů, nad ponížení, které ti mlčky připravili nejbližší tvého otce v korunovační den.

Zapomněl jsem na onu hodinu. Když však přišla zpráva o tvé smrti, rozpomněl jsem se. A proto tě dosud hledám. Hledám tě, nejen abych dostál povinnosti a zákonu, ale abych přivolal zázrak. Zázrak nepřivolatelný.

Kierys se zvedl z trávy a pokročil k řece. Oblázky zachrastily pod vysokými botami. Sebral jeden, bělavý, plochý kamínek s černou žilkou, a hodil. Skákavý let, pětkrát odražený skončil v rákosinách a vylekal spící kachnu. Vykřikla a vznesla se těžce k měsíci.

Vojevoda Kierys si umyl tvář v tůni. Pak se pomalu obrátil zpět ke vsi. Ráno vyrazí na cestu do Trynu, k Terže. Za úsvitu dá koně sedlat. Pojedou rychle…

Před hostincem potkal posla v královských barvách, který znaveně sesedal ze stejně znaveného hřebce.

Několik dní poté kolem poledne přišla Veljana oznámit Latydarovi, že se právě narodil druhý Kierysův syn. Byla velice bledá.

„Děťátko je droboučké, ale zdravé,“ řekla.

„A kněžna?“

„Terža umírá, Latydare,“ odpověděla dívka sklíčeně. „S dětmi se rozloučila…, teď vyhlíží už jen Kieryse.“

„Opravdu se nedá nic udělat? Pošlu…“

Zarazila ho zavrtěním hlavy.

„Všichni dělali, co mohli. Na smrt jsou královští ranhojiči i nejmoudřejší báby krátcí. Alespoň děťátko zachránili, chudáčka…,“ na okamžik se smutně zamlčela, pak dodala: „Terža s tebou chce mluvit, Latydare. Prosila, ať tě přivedu.“

Doprovodila ho až ke komnatám mladé vojevodkyně. Ruch, který tady vládl po několik hodin, se propadl do zalknutého dusna. Dětský pláč, zaznívající zpoza dveří, vyvolával místo radosti nepatřičnou hořkost.

Veljana promluvila se služebnicí a vzdálila se, zatímco děvče uvedlo Latydara ke své paní.

„Pořád se po tobě ptá, můj králi…“

Znal smrt až příliš důvěrně a zblízka. I kdyby mu nepověděli, jak je to s Teržou Zalatovou zlé, bylo by mu hned všechno jasné. Pod hebkou bělostnou kůží mladé ženy se rýsovaly nádherné lícní kosti až příliš zřetelně a oči jako by se upíraly kamsi dovnitř i tehdy, když se, rozšířeny horečkou, obrátily k příchozímu.

Terža zůstala doposledka bytostí dokonalou v každém rysu, vtělenou krásou. Stejně sličná, ne-li sličnější než v den, kdy za ní král po válce přijel a ztratil pro ni hlavu. Život však se té krásy pomalu, neochotně vzdával a ona víc a víc připomínala mistrovsky opracovaný mramor. Sevřelo se mu srdce. Pro Teržu a pro přítele, jenž se bude těžce smiřovat s tím, co nalezne po návratu domů.

„Přála sis se mnou mluvit, má paní?“

„Ano. Pošli všechny pryč.“

Služebnice poslušně odešly. Klika nepříjemně cvakla a dveře neslyšně zapadly. Usedl na pelest lůžka vedle kněžny a políbil s úctou konečky prstů prokřehlé ruky.

„Co pro tebe mohu udělat?“

„Vyslechnout mě. Potřebuji, abys mi odpustil.“

Mluvila s námahou. Ruka, kterou držel, se napjala, zřejmě potlačovanou bolestí.

„Nemám, co bych ti odpouštěl, má paní!“

„Nic nevíš! Byla jsem to já…“

Blouzní, pomyslel si. Konejšivě sevřel její dlaň a podruhé políbil ledové prsty.

„Trápí tě nějaká zlá můra.“

„Ne! Mýlíš se. Říkám ti, králi, že jsem to byla já, kdo ti usiloval o život.“

„Mluví z tebe horečka, má paní…“

„Ne! Přísahám! Musíš mi věřit!“

Hlas se úpěnlivě zlomil. Čišela z něj hrůza a byla tak přesvědčivá, že se vmžiku přenesla i na Latydara. Nedovolila mu neuvěřit.

„Já jsem přiměla tvého sluhu, aby tě napadl. To léto, co se stavěl trynovecký chrám…, vzpomínáš? Nechals ho v Kiříně a odjel kvůli sporu o Písčité brody… třikrát přišel do našeho domu, rozmlouvala jsem s ním… Tak snadné to bylo!“ Dodnes se nejspíš nezbavila údivu nad skutečností, jak lehce našla potřebnou zbraň. „Zpočátku mě nenapadlo… Ale on, nosil v srdci, že jsi špatný král, že Tryn si zaslouží lepšího… Stačilo málo! Uvolnit jeho vlastní myšlenku z okovů. Kdyby to nebylo tak snadné, nikdy bych se na ten krok nezmohla!“

Trhaná řeč se stala plynulejší. Terža sebou živě pohnula, bolest letmo poznamenala půvabnou tvář. Kněžna spěchala, docházely jí síly.

Latydar dosud strnule svíral její ruku.

„Vrátil ses, a já… byla jsem ráda… Opravdu! Ale potom se objevil Médorg z Dybna… A nová příležitost. Zase to bylo jednoduché, prosté jak nějaká hra! Urazil jsi ho a zničil, nenáviděl tě. I slepý by to poznal, natož já! Pomohla jsem mu utéct z vězení a věděla, že tě zabije. Dokonce mi tvou smrt slíbil. A já neřekla ne.“

„Ale proč? Proč, paní?“

„Já tě také nenáviděla, králi.“ Měkký hlas zněl i teď podmanivě, jako by napůl zpíval. „Ne od počátku. Až od chvíle, kdy jsem pochopila… Tys opravdu nepatřil na trynský trůn, pro korunu se narodil můj Kierys! Vždycky jsi to věděl, a proto jsi ho chtěl zahubit.“

„Kieryse?“

„Nikdy na to nezapomenu! Na tu noc, v níž jsi mě s Kierysem přistihl… na ten souboj… na to, jaks Kieryse porazil…. A položil na jeho hruď meč, abys bodnul!“

Vyškubla mu ruku a upřela na něj zrak náhle zbavený strachu a zdivočelý záští.

„Nebodnul jsem,“ řekl těžce.

„Ne, poněvadž sis včas uvědomil, že by ti to lidé neprominuli. Kieryse milují, a tebe ne. Bál ses, proto jsi ho ušetřil! Ale já… mám tu minutu navždycky otištěnou v duši…“

„Ušetřil jsem ho, protože jsem ho zabít nedokázal.“

Zavrtěla hlavou. Byla si zřejmě jistá, že jí neříká pravdu.

„Pak, když všichni mysleli, že jsi mrtvý, rozhodla jsem se… vztáhnout ruku na děťátko.“ Oheň a nepřátelství opět vystřídal postupně vzrůstající děs. Našla-li pro předešlé skutky nějakou omluvu sama před sebou, pro tento ji asi najít nedokázala.

„Na mého syna? Na mého syna ne!“

Roztřásla se po celém těle.

„Šla jsem k němu v noci, chůvě jsem předtím do mléka namíchala odvaru z makovic, aby se nevzbudila. Měsíc mě oslňoval… Vzala jsem polštář a říkala jsem si… bude to jenom chvilinka, uspat holátko je lehčí, než se zdá. Trošku se zavrtí – a je pryč…“

Mluvila teď víc k sobě než k Latydarovi, oči upřené kamsi za jeho hlavu. Když je stočila k němu, vnímal kromě vlastního úleku a odporu i její hrůzu.

„Byl tak maličký,“ řekla.

„Tolik mě nenávidíš, žes zabila mého syna?“

„Stál mezi Kierysem a jeho předurčením… Ale já tvého syna nezabila. Nezabila jsem ho a třeba bych to nakonec ani nezvládla. Zabít děťátko!“ Několik chvil vyčerpaně oddechovala. „To ta vlčice,“ dodala potom. „Ta vlčice! Proskočila sklem a vrhla se po mně, po tom drobečkovi… a zase oknem do tmy… Byl to noční běs…“

„Běs…,“ opakoval pochybovačně.

„Ano. Co jiného? Démon…,“ otřásla se děsem. „Přísahám ti, pane. Tvého syna jsem se ani nedotkla! Chtěla jsem, ale nestalo se to… jsem ráda, stačilo mi k výčitkám to ostatní. Celou dobu, cos byl pryč… připadalo mi, že hořím zaživa, s rukama od tvé krve… A přece…“

Opět se odmlčela a zavřela oči. Latydara dokonce napadlo, zda neztratila vědomí. Po nějaké době však pokračovala:

„… a přece jsem před třemi dny dala jed do tvého poháru. Víno se vylilo.“

Latydar položil tvář do dlaní. Seděl tak, neschopný dalšího pohybu.

„A moje žena?“

„O té nevím nic. Jí bych neublížila. Ji jsem měla ráda… Já… nikdy bych si nepomyslela, že bych byla schopna udělat, co jsem udělala. Nechápu, jak se to stalo. Vlastně ani nevím, jestli jsem si opravdu přála tvou smrt… Pokaždé se mi ulevilo, když se ukázalo, že žiješ… Jenže potom to přišlo znovu… moje nenávist, Kierysovo právo… A příležitost. Ale tvé ženě jsem neublížila, Latydare!“ Poprvé ho oslovila důvěrně pouze jménem, poprvé za léta, co se znali. Nevšiml si toho. Seděl dál s hlavou v dlaních. „Latydare, odpustíš mi?“

Zdvihl tvář.

„Odpusť mi, prosím! Vím, co si o mně myslíš, ale smiluj se! Bojím se! Strašně se bojím!“ Tápala nadosah temnoty, která po ní vztahovala znetvořená chapadla, a žebrala, čelo pokryté potem. „Bylo to tak snadné, ani jsem to snad nechtěla! Vždyť kdybych si tvou smrt skutečně přála, našla bych desítky možností… Nenabízet se mi zpočátku samy… Vzala bych všechno zpět… jenže to nejde! Bojím se, mám strach. Odpusť mi, odpusť, prosím!“

Napolo se na loži vztyčila. Křečovitě hmátla po Latydarově ruce. A on nenašel sílu uhnout.

Terža mu náhle připadala nepodobná člověku. I v té její dokonalé kráse shledával teď cosi nepřirozeného. Jako by kněžně v žilách proudila chladná, zelená krev lesních vil – plachých a bázlivých jak bílé laně, bytostí, které nejsou schopny zapomenout zlé ani dobré. Pomstychtivých, vypočítavých lesních vil, jimž není radno vstupovat do cesty. Vždyť jejich láska je mocná jak srdce hor a nenávist divočejší jarních řek probuzených pod ledovým příkrovem.

„Mám strach,“ opakovala, „bojím se! Co si počnu, když mi neodpustíš? Propadnu se do tmy a nikdy, už nikdy se nepotkám s Kierysem! Latydare, Latydare!“

Najednou s údivem uslyšel sám sebe, jak říká hlasem, jenž mu zněl docela cize:

„Ano. Odpouštím ti. Všechno, číms mi ukřivdila. I ty odpusť, čím jsem se já na tobě provinil…“

Pustila se jeho ruky. S úlevou sklouzla hluboko do polštářů.

„Děkuji! Děkuji ti, Latydare!“

Zvedl se. Prudce, jako by se hotovil k útěku.

„Neprozraď Kierysovi, co jsem ti svěřila,“ ozvala se pološeptem. „Nikdy by ho ani nenapadlo… Bolelo by ho…“

Nežádala slib. Snad byla na jeho vymáhání příliš vysílená.

„Nic se ode mě nedoví. Ať tě na tvé cestě doprovodí duchové světla.“

Neodpověděla. Zklidněný dech prozradil, že vyčerpáním usnula.

V každém rysu dokonalá krása.

Novina o smrti mladé vojevodkyně se roznesla po městě, ještě než padl soumrak. Umřela ve spánku a manžela se nedočkala. Kierys kníže z Orlaku dorazil o dobrou hodinu později.

Prý se u dvora báli, aby se žalem nepomátl na rozumu.

V krčmě u západní brány si potulný zpěvák přihnul vína a rozvážně se opřel do strun:

„Ke králi, k ženichu pospíchá paní,
ej, spěchá paní,
stín křídel sokolích dopadl na ni.

Nad řekou hraniční, na mostě kamenném,
ej, mostě kamenném,
zhlédla se v sokolu, co kroužil pod nebem.

Copak si počít jen, sestro má rozmilá,
ej, sestro rozmilá,
když právě srdce své navždy jsem ztratila?

Ztratila jsem srdce, duši dám za něho,
ej, duši za něho,
za toho sokola, sokola bílého…“