Čtvrtá kapitola

Halýša stála před vojevodou z Orlaku. Nevyzval ji, aby si sedla. Čekala, až si Kierys přečte dopis od kněžny.

Přejížděl řádky s lehce svraštělým čelem, jednou, podruhé. A dívka tušila, že dvojice vrásek nad obočím vyjadřovala zpočátku nesouhlas, ale teď už jen starost.

Posléze stočil pergamen a zastrčil si ho za pás.

Odvrátil se od Halýši k oknu a dlouze se zamyslel.

Jestlipak se konečně rozhodli, co udělají? napadlo ji. Od plesu minulo šest dnů, čas nezadržitelně uplýval a ti dva váhali, jakou cestu zvolit. Jasné jim asi bylo jenom jediné – že od sebe neupustí, ať to znamená, co chce. Kdyby byl Kierys velel za války mužům se stejnou liknavostí, s níž se choval teď, sotva by si vydobyl oblibu a slávu.

Nejspíš se mu stále nechtělo zradit krále – a odvést mu nevěstu téměř ve svatební den se zradě přinejmenším povážlivě blížilo. Svým způsobem měl Latydara rád. Od okamžiku, kdy umírající Lutavis poručil syna právě do jeho ochrany, se v duchu honosil touto poctou a považoval se za královu oporu. Cítil to jako poslání, plnil je poctivě a svědomitě – dokud nepotkal kněžnu. A i pak se snažil… Odjel z města. Kdyby ho zpátky nepřivedla náhoda a kdyby si ten blázen Tydar nepostavil hlavu, nebojoval by tady dnes Kierys sám se sebou. Naposled.

Ostatně jaký boj, když rozhodující bitvu před šesti dny vzdal? Miloval tu dívku, omámit ho nápojem lásky, nemohl by být polapen spolehlivěji. Pouhá představa, že by kněžnu dostal Latydar, v něm vzbuzovala odpor k příteli. V takových okamžicích sdílel Teržino nepřátelství a nechuť ke králi naplno. A tak i v posledním střetu se svým svědomím podlehl.

Má pravdu, řekl si a představil si hezkou ruku, která napsala list. Neradno jednat s Tydarem přímo. Mohl by mít zase pocit, že ho okrádám o vladařskou důstojnost a třesu základy jeho trůnu. Kdoví co by ho potom napadlo. Jako tehdy, v Rozemsku. Proč poručil otočit vojska a stáhnout se domů, stvrdit mír smlouvou s nepřítelem, když jsme měli v rukou hlavní město? A navíc v předjaří, kdy byly pro vojsko nejtěžší měsíce za námi? Proto, že já bych ty lotry hnal až k moři a do roka připojil celé Rozemsko k Trynu – a on to věděl! Co by provedl teď?

Terža je prozíravá. Lepší je lest. Utečeme, přeje-li si to. Co je mi po králi? Tolik let služby… Mám už právo na vlastní život. A navíc, až se smíří se skutečností, možná se všechno vrátí ke starému pořádku. Snadno se hněvá, snadno odpouští.

Raději by s ním promluvil přímo, ale obával se jeho prchlivosti – a aniž si to přiznal, ještě víc ho držel zpátky pocit zahanbení. Milejší mu bylo, mohl-li se Latydarovi vyhnout a nějak to zároveň před sebou samým omluvit.

Konečně se otočil zpět k děvčeti, které přineslo vzkaz a čekalo na odpověď.

Usmál se na ni laskavě, od srdce mu to však nešlo. Příčila se mu dívčina neuctivost. Viděl ji v neústupném setrvávání na damalském způsobu řeči, který při rozmluvách pramálo rozlišoval postavení a rod šlechtice. Divil se trochu, proč si jeho vyvolená oblíbila zrovna tuto služku. On sám cítil rozdíl mezi sebou a zemanským děvčetem jako nepřeklenutelnou propast – a popuzovala jej Halýšina těžkopádnost, ba nedovtipnost, které přičítal dívčinu zřejmou neochotu přiznat si nízké postavení a jednat podle toho.

„Vyřiď své paní, děvče, že na ni počkám večer tam jako vždycky. Připravím všechno na zítřek. A ty… Kněžna už ti vysvětlila, co od tebe potřebujeme. Ne abys nás zradila.“

Od začátku do konce mluvil klidně a se svým obvyklým, lehce blahosklonným úsměvem, jen v posledních slovech zazněla výhrůžka.

„Nevyhrožuj mi, pane!“ hájila se ostře, zčervenalá pohoršením. „Nikdo ti k tomu nedal právo!“

„Ty! Jak jsi drzá! Jsi z kdovíjakého hnízda, ale troufáš si vpravdě neslýchaně!“ utrhl se na ni.

„Když můj bratr přišel nadosmrti o zdraví, poněvadž ti v bitvě u Borgraku kryl záda, asi jsi můj rod neproklínal! A neboj se, vzácný pane,“ dodala, zatímco Kierys zamračeně zmlkl, „udělám, oč mě kněžna poprosila. Kvůli ní to udělám – a protože jinak by z toho všeho vzešlo neštěstí. Ze své vůle to udělám, po vlastním uvážení! Doufám ale, že pokud by se proti mně obrátil králův hněv víc, než předpokládám, aspoň si na mě vzpomenete.“

Odešla bez pozdravu, ani se nestačil vzpamatovat z toho, co mu řekla. Chtěla bych domů, napadlo ji, jak rychle kráčela chodbou. Nesnáším tenhle studený, vlhký, tmavý palác. Ty lidi, kteří bez intriky nezmůžou skoro nic, a přitom se vyvyšují nad každého. Vrátím se. Ostatně teď mi ani nic jiného nezbude. Dobře tak! Umřela bych v těchto zdech, opouštějí mě tu síly. A navíc – čehosi je mi líto, až se mi úží dech. Cosi mě bolí jako trn zabodnutý v patě. A něco jiného mi prokluzuje mezi prsty. Skutečně – někdy dostávám strach.

Ještě je v duchu viděla před sebou. Stín večera zimního slunovratu rozmýval barvy a kalil je šedou. Dvě nezřetelné postavy – a mezi nimi ticho. Málo spolu mluvívali, asi jim toho nebylo třeba. Ona s bázlivou něhou položila dlaň na hřbet jeho ruky a on se k ní naklonil, až se tváří dotkl pramenů stočených vlasů. Ten křehký pohyb se málo hodil k jeho urostlé postavě a obvyklému vystupování, a proto překvapil jak nečekaný záblesk v soumraku.

Smlouvali se na zítřek. A Halýša Jaldevicova, služebnice z Damalu, měla co nejdéle krýt jejich útěk. „Nezapomeň,“ žádala ji kněžna, „i kdybys musela obelhat samotného krále!“ Byli natolik zahledění sami do sebe, až se chovali sobecky s bezelstnou samozřejmostí.

Přikývla. Slíbila jim to přece. Nechtěla by lhát, ale možná i ke lži bude přinucena… zítra. Dobře že ne dnes, pod Novou lunou, co slova hlídá s žádostivostí strážců tajných bran. Kéž je mi odpuštěno, staň se, co se má stát. Souhlasila dobrovolně. Snad pro to nevýslovné ticho, které mezi nimi bývalo, a taky že se na pohled hodili jeden k druhému – tón k tónu, urozenost k urozenosti, půvab k půvabu – i věčné pokušení pýchy měli společné. A třeba souhlasila ještě kvůli nepojmenované lítosti, která jí samé úžila dech.

Pozdní večer se přetavil v noc. Zítra touto dobou odjedou. Král musel ráno opustit na pár dní město, rozmrzelý, že ho povinnost odvádí od vrtošivé nevěsty. Kierys a Terža mají otevřenou cestu.

Zítra. Zamíří k východu. Dva lidé v sedlech odpočatých koní. Na rozcestí se k nim přidá vojevodova družina a za svítání, v nedaleké Nyjvici, se Terža s Kierysem vezmou. Nadosmrti budou spojeni nejsvětějším právem. Co potom zmůže trynský král?

Zítra. Pod kopyty zavíří čerstvý sníh. Psi ve vsích kolem cesty budou štěkat, protože je dusot vytrhne z dřímoty. Měsíc bude ztrácet dnešní hrozivou, jasnou plnost…

Vše bylo smluveno.

Halýša je opustila, zůstali spolu sami na odlehlém nádvoříčku kiřínského hradu, kde se tajně scházívali. I tuto poslední noc před svatbou prochodí po cimbuřích, pod opuštěnými arkádami, tiše stanou na ochoze a budou si vyprávět, co není pro cizí uši, a budou spolu mlčet, pomalu, pomaličku hledající společný nápěv.

A obrovitá luna dál a dál sladce, hrozivě stoupá po obloze a je v tom cosi děsivého, i když Halýša neví, co, má však v sobě náhle úzkost. Zato ti dva, které dívka v duchu dosud vidí před sebou, zatímco jde tmavými chodbami ke kněžniným komnatám, ti dva, i kdyby nějakou úzkost cítili, ztratí ji jeden v druhém.

Služka v předsíni Teržiných komnat se tvářila rozpačitě a vylekaně. Jako by si oddechla, když Halýša přišla.

„Uvnitř čeká král…,“ zašeptala zalekle.

„Cože?“ Halýša byla překvapená. „Odjel přece ráno z města a měl se vrátit až za čtyři dny!“

Služka pokrčila rameny.

„Je dnes divný, skoro se bojím. Něco se asi děje… Ty víš co, viď, Halýšo? Ty to víš!“

„Co bych měla vědět?“ odbyla děvče, za jehož strachem se skrývala všetečnost.

„Jenom nic nepředstírej, nejsem hloupá!“ odseklo děvče nazlobeně. „A jdi dovnitř, král se ptal i po tobě.“

Vešla tedy. Muž, který stál bez hnutí zády ke dveřím, se prudce otočil.

Ve světle Nového měsíce se Halýša ocitla králi tváří v tvář. Oba byli bledí, loučka v držáku na zdi skomírala, krb pohasl, zůstalo bílé světlo zvenku.

Obávala se této chvíle. Od okamžiku, kdy se stala důvěrnicí kněžny Terži, čekala, až přijde. Konečně nadešla. Věděla, že je všechno prozrazeno, ještě než král promluvil. Prozrazeno dřív, než mělo. Asi se brzy dozví proč, který z dvořanů zavětřil a vystopoval pravdu podoben honicímu psu a neváhal zvěstovat všechno svému pánu. Hned, začerstva, vždyť za ním musel poslat spěšného posla, když se vladař vrátil z cesty. Nebo ho věrný služebník vyhledal sám? Jestlipak za to dostal dobře zaplaceno?

„Kde je kněžna a vojevoda Kierys?“ zeptal se, na čele mezi obočím se mu rýsovala zlobná vráska, kterou dívka neznala.

Halýša zavrtěla hlavou.

„Neřekneš mi to?“

Čekala výbuch vzteku a křik – nepřicházely. Jenom králův hlas zněl, jak ho nikdy znít neslyšela. Hluboce, stinně – a právě v té hloubce, v tom stínu se skrývalo, z čeho ji skutečně obešel mráz.

Narovnala se a mimoděk lehce zvedla hlavu.

„Chceš mi lhát? Nemáš tušení, o čem mluvím, že? Neopovažuj se tropit si ze mě smích!“

„Ne, to nechci ani v nejmenším.“

Pochybovačně zavrtěl hlavou. Vráska na čele zvýrazněla. Ovládal se s obtížemi, a přece z toho Halýša cítila sílu. Překvapivou. Slyšeli ho někdy podobně promluvit ti jeho dvořané, pro něž je málo hoden královské koruny? Nebo jsou dočista hluší?

„Jsi podivné děvče!“

A ty muž, který má každý den jinou tvář – anebo ne, spíš tu pravou nepoznávám.

V tom okamžiku někdo rázně otevřel dveře. Halýša sebou trhla a ohlédla se. Zemský správce Médorg z Dybna se uctivě, ale spěšně králi uklonil.

„Našli jsme je, můj pane. Jsou spolu na jižním nádvoří. A taky,“ dodal zlomyslně, „mám už naprostou jistotu, že tahle služka jim pomáhala. Dám ji potrestat, s tvým dovolením.“

Král ho zadržel pohybem ruky.

„Co na to povíš?“ zeptal se děvčete. „Haj se! Přinutili tě snad, abys jim pomohla udělat ze mě hlupáka?“

„Kněžna potřebovala mou pomoc. Co se stalo, se stát muselo… A nikdo mě nenutil, k ničemu. Nechtěla jsem tě však urazit, můj pane.“

Byla to bolest, zklamání, lítost nebo bezradnost, co konečně prolomilo jeho sebeovládání? Pokročil prudce k ní a opřel se rukama o stůl, který je dělil. Neustoupila o jediný krok.

„Ty s tou svou upřímností, s tou damalskou pýchou, až do konce! Vezmi své věci a odejdi z mého domu, ať už na tebe nenarazím. Protože ti přísahám – a beru za svědka dnešní Nový měsíc, že potkám-li tě ještě někdy, nevyklouzneš mi tak snadno! K ďasu, nečekal bych… od tebe… Kéž by ses ze světa lidí ztratila, propadla se, kéž by tě ten měsíc pohltil!“

Strnula. Nová luna v noci zimního slunovratu má moc, o které lidé málo vědí. Vzchází jednou za sto padesát let. Téměř se jí zatočila hlava. Měsíc za jejími zády poslouchá, dýchá, hrozivý živoucí tvor – a mění každé pod ním pronesené slovo v nenávratně vypuštěný šíp, který se nemine cíle. Sčítá lásku i nenávist, polibky i kletby, tvrdí přísahy, nezapomíná. Prorokuje štěstí a jiným hrozí zkázou. Nespojuj nás pod Novou lunou! Pod lunou divoženek, návek a vil, pod lunou skřítků, ďasů, démonů, pod lunou tápajících lidí, která je vrtkavá, a přece stálá, je pomalá, a přece v ní stále zraje čas kdoví k jaké sklizni. Měsíc vypije kletby, požehnání, přísahy, jak slunce rosu – a nemusí být ani tak čaromocný jako dnes. Jeho za svědka nevolej, vymrštíš oštěp, o němž nevíš, nezraní-li tebe sama!

„Pod Novou lunou neproklínej, králi…“

A jasný kotouč uhranutě, mrazivě osvětloval její jemnou tvář. Jako by celá polykala měsíční světlo, jako by světlo polykalo ji a smývalo dívčiny rysy do neurčita, jako by se štíhlá postava před královým zrakem rozplývala.

Tehdy se i jeho dotkla neznámá úzkost. Ale zahnal ji.

„Ano, ještěs mi dnes nevyprávěla žádnou damalskou povídačku. Dej pozor! Vyděsit mě není jednoduché, viděl jsem věci, nad něž je těžko co horšího na světě, to mi věř! Na báchorky o úplňku nedám!“

Uvědomil si, že těmi slovy oslabil před chvílí pronesenou výhrůžku? Snad ne – anebo si přál právě to.

„Nechci tě děsit…,“ zašeptala.

Přeslechl ji. Pokračoval, víc k sobě než k ní:

„Jen ať ten Nový měsíc vidí, jak se odměním příteli, který mě zradil!“

„Nedělej to…, můj pane, prosím.“

„Nemám kdy na tvoje bláhové řeči, ztrácím s tebou čas!“

Odešel, v patách za ním správce. Halýša osaměla. Pomalu se posadila na lavici pod oknem. Slyšela krále, jak v chodbě křičí na panoše. Poroučel přinést meč. „Ne, žádné stráže, nic takového! Tohle je jenom má věc!“ Správce odporoval. Jeho slovům ale rozumět nebylo. „Mlč už!“ Latydarův hlas zanikl za rohem v chodbách směřujících k jižnímu nádvoří.

Dívka vstala a bezmyšlenkovitě začala shledávat své věci. Zaváhala nad agrafou z rohu jednorožce, kterou jí vladař v nenadálém rozmaru obdaroval, dlouze po ní přejížděla prstem a nakonec si ji připjala na plášť. Dotek chladivého kovu a rohoviny ji probral.

Vyklouzla z komnat, tiše, nenápadně, jako zloděj – vždyť stejně jako on kráčela po cizí půdě, v cizím domě. Ale musela se přece dozvědět… musela!

Svítání bylo daleko.

Najednou ochozy okolo nádvoří zahlučely, prokmitly plameny pochodní, lidské kroky, hlasy, křik. Utéct není kam. Ti dva se mimoděk nejprve přitiskli jeden k druhému. Hned nato kněžna vykřikla.

Král seběhl po schodech a stál pár kroků před nimi. V chladivém zimním vzduchu se dech srážel v páru, bělavou v záblescích pochodní jako sněhový poprašek pod jejich nohama.

Ostatní příchozí zůstali stranou, král přikázal.

„Kierysi, vezmi svůj meč,“ přikázal Latydar. Mávl za sebe a ze stínu se okamžitě vyloupla nejistá chlapecká postavička. Kierysův panoš podával pánu zbraň. „A ty, paní, ustup stranou.“

Dívka poslechla, omámená strachem.

„Braň se, jak umíš,“ řekl vojevodovi král. „A věř mi, dnes tě zabiju.“

„Ne, to nesmíš!“ Terža se vrhla k němu a chytila se jeho ruky. „Stejně mě zpátky nedostaneš!“

Odstrčil ji, div neupadla, a přitom se na ni vůbec nepodíval.

„Ani tě nechci. Odstup zpátky a dovol tomuto muži splatit dluh, který u mě má!“

Křičela by, plakala, skočila by jim do cesty, kdyby se neozval Kierys:

„Král má pravdu, srdce moje, ustup.“

Bezmocně a ohromeně udělala několik kroků od nich. Je přece lepší, opakovala si v duchu, Kierys je v boji lepší, všichni to tvrdí, tolikrát jsem o tom slyšela. Polovina vojska by vložila ruku do ohně, že král se naučil zacházet mečem právě od vojevody a žák nepředstihl učitele. Kierys zvítězí.

Jenže Latydar ustupoval pouze zpočátku. Vojevoda byl obratný, byl vyšší a dodávalo mu sílu zoufalství. Zabiju-li ho, letělo Kierysovi hlavou, nastane zmatek a moji věrní nám snáze pomohou utéct za hranice. Terže i mně. Po chvíli však byl přinucen přejít z útoku do obrany. Vysilující a bezvýchodnější, než by si kdy pomyslil. Zranil krále na pravé ruce a přinutil ho bojovat levou.

„Teď!“ vykřikl Latydar. Udělal ostrý výpad, Kierys uskočil, na zasněženém dláždění mu uklouzla noha a on upadl.

Terža otevřela ústa k výkřiku, nedokázala však vydat ani slovo. Scházel jí dech. A její duši bylo jak vězni v katových rukách, z nichž nevyvázne nezmrzačen. Kněžna se jen dívala a dívala.

Pod Novou lunou opřel Latydar ostří meče o Kierysovu hruď a položil na jílec obě ruce, aby zbraň silou celého těla vrazil poraženému do srdce.

Ještě tlukoucího.

Vojevoda o milost neprosil.

Konečný okamžik se neúnosně protahoval v tichu rušeném pouze neklidným dechem přihlížejících a smolným prskáním pochodní. Malá rudá skvrnka na vojevodově šatě se pod hrotem meče pomalu zvětšovala.

Stačí bodnout a změní se v horkou záplavu chladnoucí rychle v zimním vzduchu.

Vtom se Latydar narovnal. Zdvihl zbraň a zasunul ji do pochvy.

„Ty mizero,“ řekl unaveně, „ani zabít tě nedokážu. I dnes mi vyčteš slabost – jako tehdy, v Rozemsku?“ Odmlčel se a hleděl chvíli na mokrou břečku pod svýma nohama. „Jeďte, jeďte si, kam je vám libo. Vezmi si ji pokojně na své statky, nebudu vám usilovat o život… Ale u dvora vás vidět nechci.“

Potom se bez ohlédnutí vydal zpátky ke schodům na ochoz, zvláštně otupělý, s každým krokem pociťující větší bolest v utržené ráně. Prošel těsně kolem své snoubenky. Nepodíval se na ni. Rozdupaný sníh promísený s krví zalévalo plné světlo Nového měsíce.

Vojevoda z Orlaku a Terža Zalatova opustili Kiřín doprovázeni svými lidmi ještě před ránem.

Také Halýša hned po souboji, který sledovala skrytá ve stínu loubí, nařídila služebníkovi osedlat koně. Kněžna Terža ji zvala, ať zůstane u ní, nebo se alespoň na společnou část cesty přidá k její družině. Damalčanka nechtěla. Sama stěží tušila proč. Přála si prostě zbavit se všech těch lidí kolem nadobro a bez otálení.

Když Nová luna pokročila o dvě hodiny blíž k ránu, odjela z Kiřína. Kvůli vyhnanému velmožskému páru otevřeli městskou bránu už před svítáním a dívka provázená sluhou se prosmykla za knížecí družinou.

Čaromocný měsíc dosud nesestoupil z oblohy. Všechno vrhalo dlouhé, ostré stíny, přespříliš živoucí na to, aby nebyly děsivé. Halýšu zmáhala podivná malátnost, cítila se jako v horečce. Jako by se proměňovala, její smysly se tříbily, něco v ní přerůstalo kamsi do neznáma.

Proč bývá někdy tak nesnadné zapomenout na to, co zůstalo za námi a nač nechceme ani myslet ani vzpomínat? ptala se sebe sama v horečném polobdění, konejšeném pravidelným houpavým krokem šedé klisny. Možná za to může ten jedovatý měsíc, v němž každý rys lidské tváře vynikl jinak, jasněji a výrazněji – a mimoděk prozradil o člověku přespříliš.

Přespříliš o tobě – i o mně.

Po tři následující noci se Halýše zdálo o jednorožci, který jí umíral v náručí. Na bílé srsti temná krev a ve větru pronikavá vůně.

Latydarovi vyčetli, že je příliš velkorysý. I ti, kteří by raději viděli na trůně vojevodu z Orlaku, pohrdali králem, jenž dovolí, aby mu plivli do tváře, a nepomstí se. Médorg z Dybna, trynský zemský správce, krále otevřeně, byť uctivě káral – a za zády pomlouval, proplétaje pomluvu nářky nad osudem království. Vypudit mladé manžele ode dvora a vzít Kierysovi postavení ve Velké radě není zdaleka dostatečný trest za podobný prohřešek! Uloupená nevěsta měla přízeň nejdůležitějších lidí v království – i Lutavise. Získala by svému manželovi lesk, ba slávu, jíž se mu občas nedostává.

A přesto Latydar Kornelak připouští, aby ten lesk dopadl na jiného a aby jinému rodila děti žena, které v žilách teče starobylá vladařská krev. Co když jednou začnou Kierysovi dědicové – a třeba on sám, osmělen slabostí ruky povinné trestat a posílen postavením svého rodu i rodu své manželky – sahat po koruně?

Správce žádal krále, ať požene Kieryse před hrdelní soud a vydá ho bez milosti katu za velezradu. Nedal se odbýt.

Má tvé slovo, že ho ušetříš? Co naplat – jsou okamžiky, kdy musí král pro dobro vlasti slovo porušit… Je to kruté, vím! Byl bych první, kdo by se za vojevodu z Orlaku postavil, nejít o tak závažný prohřešek!

Opakoval to, hladil si šedinami prokvetlý vous a jeho úzká hubená tvář vypadala ještě ustaraněji a důvěryhodněji než obvykle.

Latydar pokládal všechny strachy o osud své koruny za nesmysly – a čím víc toho velmož namluvil, tím víc svého krále popuzoval. Dvojnásob proto, že Médorg z Dybna ještě nedávno Kieryse před Kornelakem při každé příležitosti chválil, vynášel jeho zásluhy i moudrý úsudek. Dokonce se neostýchal dávat knížete z Orlaku mladému panovníkovi za vzor – a teď si vynucoval vojevodovu smrt. Nakonec vladaře popadl záchvat zlosti a vyhnal správce Médorga ode dvora. Ať prý na vlastní kůži zkusí, zda nebyl Kierys přece jen potrestán dostatečně.

Správce odešel i se svou sestrou vdovou, odnášeje si pocit velké křivdy.

Král zůstal sám.