Osmá kapitola

Blížila se půlnoc. Stěny komnaty, ověšené kůžemi vzácných zvířat a obrazy vyvedenými ve zlatě a pestrých barvách, zahaloval měkký šerosvit.

Křehce vyhlížející mladá žena v nenápadném šatě z drahocenné látky, ozdobená stříbrnými šperky, zvedla hlavu, když jí služebnice ohlásila pozdního návštěvníka.

Zastavil se ve dveřích. Mládenec sotva osmnáctiletý. Po rozemském způsobu se uklonil až k zemi, smeknul přitom huňatou čapku a pernatým křídlem, připjatým na ní ozdobnou broží, zametl zem. Potom uctivě přistoupil o tři kroky blíž k ženě sedící před stojanem. Na desce z bukového dřeva dovezeného lodí z dalekého Vanedu pozvolna nabývaly tvaru bytosti nového obrazu. Mladík čekal, dokud paní neodložila štětec. Sledoval ji s oddaným obdivem. Věděla o tom a v duchu se usmívala.

„Jdeš pozdě,“ řekla a obrátila k němu obličej s drobnými ústy a jemnou, trochu dětsky působící bradou. „Právě jsem se chystala jít spát.“

Kněžna Charin Zara, Karai-Dharova dcera a manželka rozemského vladaře promluvila bez výčitky, ale mládenec se přesto začal zkroušeně omlouvat. Nechala ho a myslela na to, jaké náhodě vděčí za skutečnost, že šikovný a bystrý chlapec, který se jí zamilovaně koří, je zároveň panošem jejího manžela.

Vdala se brzy po válce. Dharid-Nyr si ji vzal proto, aby dosáhl na korunu. Ale nenáviděl jejího otce. Nenáviděl bývalého vladaře celou bytostí, nenáviděl ho za hrob, ve všem, na čem ulpěl jeho stín. Nenáviděl Karai-Dhara i v jeho dceři.

Jediné, co kníže Dharid-Nyr snesl, byl svatební obřad. Po něm vykázal manželce jedno křídlo yzarského hradu a zapověděl jí z něho vycházet a kdykoli mu vstoupit na oči. Od okamžiku, kdy dala knížeti slib, vídala Charin manžela jenom potajmu a zpovzdálí. Malou ruku, nyní položenou v klíně, nezdobil prsten. Rozemští prstenem pečetili pouze svatby uzavřené z lásky – jedině milovaná manželka nosívala kroužek v podobě olivové snítky, na jehož vnitřní straně bývalo vyryto vyznání. V urozených rodinách, po válce, která vykořenila rody i duše, se jím mnoho žen nepyšnilo.

Přesto poslat manželku ihned po obřadu do ústraní bylo nevídané. Pro panenskou nevěstu, jejímž věncem ženich zvysoka pohrdl, to znamenalo pokoření a hanbu. Ale Charin Zara se nebránila. Mlčela o své potupě a jen nemnozí znali pravdu. A ti nemnozí byli spolehliví, neprozradili tajemství, které bylo radno zachovat.

Ubíhaly dny a týdny, měsíce. Lidé se přestali divit, že vladařský pár nikdy není vidět pohromadě. Kněžna a její muž asi nežili ve velké shodě, co na tom? I ti, kdo věděli všechno, uvykali.

Kdyby se kněžna protivila, mohla vladaře zničit. Měl mnoho odpůrců, u nichž by Karai-Dharova dcera našla zastání. Ptali by se, zda Dharid-Nyr nesedí na rozemském trůně neprávem, nezpečetil-li manželství, díky němuž trůn získal.

Charin spojence nehledala. Stáhla se poslušně do svých komnat a odtud sledovala každý krok svého muže, vědoma si vlastní moci připravit ho o korunu. Moci, jíž však zvolna pozbývala, poněvadž kníže Nyr získával v rozpolcené zemi obdivuhodně rychle pevnou půdu pod nohama. Byl obratný, chytrý a sliboval stát se jedním z nejsilnějších vladařů v historii národa. Obklopil se zbrojnou družinou, která mu byla naprosto oddaná a hotova položit za Dharid-Nyra bez sebemenšího zaváhání život.

Pokynutím ukončila panošovy omluvy.

„Ke knížeti dorazil posel,“ řekl poté mládenec, s další hlubokou poklonou. A dodal významně: „Z Trynu.“

Na tváři se jí objevil mírný údiv.

„Dovezl snad list ode dvora?“

„Ne. Vlastně… trochu,“ odpověděl. „Bývalý zemský správce na­bídl našemu vladaři své služby. Kornelak ho sesadil, a tak si chytrák hledá teplé místo jinde. Můj pán četl list nahlas rytíři Séned-Marovi, takže jsem všechno slyšel. Správce se vychválil do oblak,“ mladík mávl rukou s výrazem nejvyššího pohrdání, „– a prodal by svého krále za jakékoli lepší postavení ve zdejší družině. Ostatně nezastíral, že se chce Kornelakovi pomstít.“

„A kníže?“

„Roztrhal ten list. Naházel ho kousek po kousku do ohně. Je dnes od rána ve špatném rozmaru – a velkorysá nabídka z Trynu asi přesáhla hranice jeho trpělivosti. Řekl poslovi, že zrádců a intrikánů má ve vlastní zemi dost a nehodlá živit ještě trynské. Bývalému správci pak vzkázal, ať se Rozemsku vyhne obloukem, protože za takovou podlost by ho on, Dharid-Nyr, přikázal pověsit.“

Pokývla hlavou.

„Děkuji, Thorene.“

Políbil lem jejího roucha a odešel.

Charin Zara se zvedla z křesla. O něčem přemýšlela. Když chůva pomáhala kněžně se svlékáním, dostala paní chuť jí o trynském poslu povědět. Ostatně Lita byla Trynčanka.

Čím déle totiž Rozemští pobývali za války na obsazeném trynském území, tím více zakořeňoval v jejich šlechtických rodech zvyk dávat dětem trynské vychování, které pokládali za vznešenější. Dokonce i ti, co se je obávali poskytnout synům, aby se dědicové snad nezpronevěřili obyčejům předků, přiváděli svým dcerám trynské zajatkyně, většinou šlechtičny, za chůvy. V Rozemsku ženy nemohly do záležitostí země zasahovat – a budou-li jemnější a vzdělanější, stanou se nádhernější ozdobou domu svého manžela. Víc od nich obyčej nežádal.

Také Karai-Dhar svěřil jedinou dceru do trynských rukou. Byla to chyba, na niž nikdy nepřišel. Neměl Charin Zaru v lásce. Podobala se jeho manželce, kterou kdysi miloval – ale zároveň pouze vzpomínka na ni v něm dokázala vyvolat nepříjemný záchvěv špatného svědomí. Proto se dceři vyhýbal.

Znamenala však pro něj i nástroj, s jehož pomocí si mohl získat oddanou podporu mocných spojenců. Uměl ten nástroj mistrovsky využívat.

Zasnuboval Charin Zaru od počátku války. Pokud dívčin snoubenec padl, a to se stalo třikrát čtyřikrát, nebo se vladaři znelíbil, přislíbil Karai-Dhar Zařinu ruku dalšímu. Od doby, kdy zahynul vladařův syn, následník trůnu, se panna stala pravým pokladem. Její manžel totiž měl mít největší naději na to, být Karai-Dharovým nástupcem.

Potom Karai-Dhar padl pod Pramennými vrchy a právo rozhodovat o osiřelé dívce získal její nejbližší mužský příbuzný z otcovy strany, poněvadž Charin Zara dosud nedosáhla pětadvaceti let, v nichž se rozemská žena stávala plnoletou. Otcův bratranec přivedl dívku do svého domu. Ale naštěstí pro ni se nedokázal rozhodnout, jestli se s ní má oženit sám – nebo ji přenechat synovi. Navíc se po Karai-Dharově smrti chopil koruny Izbat, lurský velmož, zvaný Zuřivec, a začaly vleklé spory o rozemský trůn, do nichž nebylo radno vstupovat příliš bezhlavě.

Nakonec však poručník Karai-Dharovy dcery usoudil, že Zuřivec není tak silný, aby se udržel i po válce. A tehdy u něj láska k moci zvítězila nad láskou k synovi. Tak se Charin Zara stala strýcovou ženou – a vzápětí vdovou.

Už od svatební tabule musel ženich vstát a místo do lože mladé manželky pospíšit na hradby Yzaru, jež oblehlo trynské vojsko. Při druhém útoku prokláli Trynští ženicha oštěpem. Brzy nato padl také jeho syn.

Rozvrat spojený s porážkou Rozemska způsobil, že než se zbylí dívčini příbuzní – ostatně velmi vzdálení – dohodli, komu má být povinna poslušností nyní, dovršila Charin Zara pětadvacátý rok života. Směla si vybírat sama. A vybrala si, i když tušila, co ji čeká.

Dnes stála u otevřeného okna svého pohodlného a honosného vězení, dívajíc se do noci.

„Nepůjdeš spát, holubičko?“

Chůva něžně pohladila dívku po vlasech.

Přilnula ke své svěřence jako k vlastní krvi, proto se po válce nevrátila domů s ostatními zajatkyněmi. Neměla se ani kam, ani ke komu vracet. Dívku, které dělala společnost přes deset let, žárlivě střežila, jak jen její síly stačily. Cítila náklonnost ke každému, kdo byl k Zaře vstřícný a přátelský, kdo ji ctil – a nepřátelství by si vysloužil, kdo by na kněžnu křivě pohlédl. Rozemskému vladaři nemohla přijít na jméno a její odpor k němu se velice blížil čiré nenávisti.

„Ještě nejsem unavená…,“ odpověděla kněžna.

„Stalo se něco nepříjemného?“ vyptávala se Lita měkce.

Zavrtěla hlavou.

„Nic. Jenom se mi cosi připomnělo. Přijel posel z Trynu, od nějakého člověka, který chtěl prodat svého krále za truhlici zlata… A tak na něj teď musím myslet.“

„Na toho zrádce?“ podivila se chůva.

„Ne. Na Kornelaka.“

Do obličeje se jí opřel vítr ze stepi a zvedl dlouhé vlasy připomínající křídla noční labutě. Na obzoru blikaly červenavé zorničky pasteveckých ohňů.

„Kvetou šípky,“ řekla náhle, zdánlivě bez souvislosti s předchozími slovy. Ale chůva bezpochyby pochopila, nač dívka naráží, protože odpověděla:

„Tady ano. Zato v Trynu, kdepak na začátku dubna růže! Tam je do nich ještě daleko.“

Jenomže tenkrát před dvanácti lety byl červen a kolem cest jeden šípek za druhým obalený erbovními kvítky. Proč jí právě ty keře uvízly tak přesně v paměti?

Tvrz na samém úpatí Bělohor nevzdorovala útoku Trynských dlouho. Rozemští ji drželi od počátku války a pokládali ji za bezpečnou, ale domácí vojsko bylo mnohem početnější. Obránci podlehli. Ty z nich, kteří přežili konečný útok, naházeli vítězové do řeky Pstružné, která nesla mírné jméno, vřely v ní však dračí vody. Před pár lety odnesla mrtvoly bělohorského panstva, teď se mstila na jeho vrazích. Královská vojska neznala slitování. Lutavis, z bolesti nad ztrátou prvorozeného syna, přikázal nikoho nešetřit a ani po téměř půl roce rozkaz neodvolal. Rozemští vojáci o tom věděli a rvali se o to zuřivěji.

K ženám se Trynští velitelé zpravidla chovali milosrdně. Vyděšené houfce i osamělé tulačky s dětmi na rukou, jimž byl darován život, bloudily zemí vydány na pospas válce, vlkům, hladu – a zdivočelým vojskům. Putovaly od hradu k hradu a milosrdenství nenacházely většinou ani u svých, natož u nepřítele. Kradly, prodávaly se za chleba v krčmách a umíraly z nedostatku.

Skupinka rozemských žen odsouzená k podobnému osudu přešlapovala na nádvoří dobyté tvrze. Vojáci oddělili Trynčanky znevolněné nájezdníky, o ty bude dobře postaráno. Šest Rozemčanek, dvě děti a jedno děvče dosud čekaly na ortel. Děti plakaly a ty ženy, které právě ztratily muže sloužící v hradní posádce, bezútěšně vzlykaly s nimi.

Slunce pražilo, až se z něj dělalo mdlo. Konečně přišel starší muž v krví potřísněném krznu. Doprovázel ho na svůj věk vytáhlý asi třinácti- nebo čtrnáctiletý chlapec ve zbroji zdobené stříbrem a hubený voják s přilbicí pod ramenem.

„Můžete jít,“ řekl muž, „ať už jste pryč, než si to rozmyslím.“

Poslechly ho okamžitě. Vyzáblý voják se za nimi díval. Najednou sebou prudce trhl, naklonil se k veliteli a cosi mu tiše pověděl.

„To děvče tady zůstane!“ poručil velitel vzápětí.

Skupina vyděšenější než prve zrychlila krok. Jen děvče se zarazilo.

„Pojď sem!“

Šla. Bledá, ale bez jediné slzy.

Vlastně tu byla náhodou. To otec si vynutil, aby podnikla dalekou cestu z Yzaru za ním. Ženich, kterého jí tentokrát vybral, se nechtěl spokojit se zasnoubením na dálku. A nebýt bouřky, jež přinutila malou družinu hledat přístřeší právě tady…

Z ramenou jí stáhli plášť. Odhalili hubené, dosud dětské paže pokryté od zápěstí k ramenům složitým ornamentem. Lilie, granátová jablka a draci. Tmavě hnědý vzor vynikal na bílé kůži. Modrý safír vsazený v důlku hrdla se pohupoval, jak pod ním prudce tepala krev.

„Je to pravda!“ vykřikl voják.

Býval před válkou písařem a v ledasčem se vyznal. Jednou dokonce s poselstvem navštívil Rozemsko a oči měl všude.

„Copak by tady asi pohledávala Karai-Dharova dcera?“ opáčil nevěřícně velitel.

Na to voják odpověď nenašel, přesto dál trval na svém. Žádná jiná dívka nebo žena v Rozemsku nemohla být ozdobena tímto ornamentem.

„Kdo jsi?“

Zapírat nemělo cenu, věděla to. Stíhala ji smůla, otcovo vojsko leželo nedaleko, dávno by byla u něho…

„Charin Zara, kněžna yzarská,“ odpověděla špatnou trynštinou.

„Vidíš, můj pane,“ v hlase bývalého písaře zněla vítězosláva.

Vzácný úlovek vyvolal mezi vítězi poprask. Vojáci se stáhli okolo děvčete, uzavřeli kruh. Bála se, nebo na to nenašla čas? Nepamatovala se.

Dcera démona.

Zvětšiny si ji prohlíželi se směsicí nenávisti a pověrčivé hrůzy. Soudili, že by bylo nejbezpečnější ji na místě zabít a její tělo spálit. Snad čekali, zda se jim před očima nepromění v dvouhlavou šelmu, když se prý v takového netvora proměňoval její otec. Ale touha po pomstě brzy převážila nad strachem. Vzpomněli si na umučené ženy, obětované děti, zabité přátele. Všechny křivdy a bolest, jež Trynští zakusili, u některých i pouhá obyčejná podlost probuzená válkou se vtělily do jejich zášti.

„Dej nám ji, vzácný pane!“ zvolal kdosi a další se k němu přidali. Dav potřísněný krví, cizí i vlastní, unavený, zoufalý, zuřivý zástup se dychtivě zavlnil.

„Ne. Zítra ji pošleme ke králi. Ten musí rozhodnout, jestli není pro Tryn důležitější živá.“

Poslechli ho. Neradi. Vojevoda byl ovšem královým důvěrníkem. A vojáci navíc pochopili, že nechce, aby vzali pomstu do vlastních rukou před chlapcem, jehož dostal do opatrování. Dokonce pomstu na děvčeti skoro stejně starém jako on. Vždyť dosud neuvykl hledět válce do tváře, kralevic, naděje Trynu. Teprve několik týdnů ho dělilo od chvíle, kdy přišel k otcovu vojsku.

„A třeba ji i Karai-Dhar dostane zpátky, má-li holka skutečně jakou cenu. Ale počítám, že jestli té rozemské čubce dávno nechybí věneček, cestou k tatíčkovi ho určitě ztratí. Bylo by mi ctí se o to postarat!“ zahulákal zaprášený hromotluk v čapce pobíjené plíšky. Ostatní se smáli.

Zavřeli ji do místnůstky u vyvrácené brány, která jediná zůstala kupodivu téměř nepoškozená.

Tenkrát se bála, určitě. Hrozně se bála. Byla si jista, že ji otec obětuje bez mrknutí oka. Děvče znamenalo pro většinu Rozemských, pro jejich démony a nemilosrdné bohy proměnlivých tváří pramálo. Vladař si najde jiný způsob, jak odměňovat spojence, než příslib Zařiny ruky. Zvlášť kdyby vojáci splnili, čím jeden z nich vyhrožoval, bylo by lepší, kdyby se sama zabila. Zneuctěnou dceru by Karai-Dhar nepřijal, třeba by mu ji vnucovali. Měla by menší cenu než divoký pes, nehodila by se ani za oběť pro běsy. Hůř, vrhla by na vládce stín své hanby.

Věděla o světě dost. Napohled hýčkaná, ve skutečnosti krmena spíš nepřátelstvím než obdivem. Dcera muže, jenž dvě země utopil v krvi.

Posedla ji hrůza.

Nastala noc. Vojáci venku pili a hulákali. Na ni si nevzpomněl nikdo ani s vodou. Připadala si zaživa pohřbená a snad by jí bylo lépe opravdu ležet v mohyle. Škvírou mezi prkny ve dveřích viděla, koho vojevoda vybral, aby ji nazítří doprovodil k trynskému králi – pětice mužů a mezi nimi hromotluk, který vyhrožoval.

Potom zaslechla zpovzdálí rozčilený hlas chlapce, který oblékal stříbrnou zbroj. O cosi se přel, nejspíš s vojevodou. Starší muž mluvil klidně a uctivě, ale rozhodnost, zaznívající z jeho řeči, bezpochyby vypovídala o tom, že neústupně odmítá jakýsi kralevicův požadavek.

K děvčeti dolehly pouhé útržky jejich rozhovoru, nepochopila z něho nic. Jen svoje jméno rozeznala.

Svíral ji hlubší a hlubší děs ze zítřka. Potila se tím děsem. Plakala. Ve své úzkosti by vzývala i otcovy démony, ale neuměla to. Navíc nevěřila v pomoc krutých bytostí žádajících krev nemluvňat. Přesto by u nich žebrala o smrt, znát správná slova.

V horečnaté hlavě si vybavila jenom starobylou prosbu, kterou ji naučila první trynská chůva. Uklidňovala se tím, že hledala význam spletitých slovíček cizího jazyka. Volala trynsky o pomoc – a ani ji nenapadlo, jak je to podivné.

Po půlnoci halas venku utichl a ona, vyčerpaná, začala dřímat. Probudil ji šátravý zvuk. Kdosi poslepu odemkl dveře, potichu je za sebou zavřel a tápal místností. Skrčila se do kouta, srdce ji dusilo v hrdle.

Neznámý člověk vykřesal oheň a zapálil loučku.

V komíhavém světle zakřiknutého plamínku poznala chlapce, který ve dne doprovázel vojevodu. Pochopila už tehdy, kdo to je. Teď ho pozorovala s překvapením, nepřátelstvím a strachem.

Promluvil na ni, ale spěchal. Nerozuměla mu. Musel všechno zopakovat pomaleji.

„Pojď rychle se mnou!“

Zavrtěla hlavou. Pokusil se ji chytit za ruku, vyškubla se mu.

„Co po mně chceš, kralevici?“

„Chci tě dostat odtud, k vašim,“ odpověděl vztekle.

„Proč?“ vydechla nedůvěřivě.

„Jsou věci, které člověk musí udělat. I když nechce,“ řekl, jako by si přál pouze ji odbýt. „Pospěš si, pod kopcem čeká kůň.“

„Ty mi pomáháš utéct? Mohl bys mě přece propustit! Lžeš mi, chystáš nějakou past!“

„Nebuď hloupá,“ zlobil se a úzká tvář mu zčervenala rozčilením. „Propustit bych tě mohl snad za tři, za čtyři roky, až budu velitelem. Tak dlouho čekat nemůžeme. Navíc,“ dodal rozhořčeně, „být velitel, pouštět bych tě nemusel, nikdo by si nedovolil na tebe vztáhnout ruku. Ale vojevoda…, je mu to jedno. K ďasu! Vzpamatuj se, nebo si přeješ jet ráno s vojevodovými muži? S tím v pobíjené čapce? Nevíš, co ti slibovali? Vezmu jed na to, že svůj slib splní.“

Přestala mu odporovat. Dovolila, aby ji vyvedl ven, pobořenou branou, ve stínu kolem zdí a pak dolů po svahu. Zakopli o mrtvoly Rozemských. Strhl ji k sobě a přitiskl jí dlaň na ústa v obavě, že vykřikne.

Potom byli na kraji lesa. Čekali tam dva koně.

„Doprovodím tě,“ vysvětlil a vypadalo to, že se přitom zlobí sám na sebe.

„Ne!“ vyhrkla z ní neutuchající pochybnost.

„Ale ano! Narazit na tebe někdo z našich, budeš ráda, když budu s tebou.“

Jeli tmou. Cesta se svažovala do roviny. Za brodem leží rozemská vojska.

Zastavili, sotva uslyšel zvuk vody narážející o břehy. První hvězda vstávala.

„Kdybych já udělala, cos udělal ty,“ řekla, „poručil by mě otec koněm uvláčet.“

„O tom mizerovi nemluv,“ přerušil ji ostře, „nebo budu litovat ještě víc než teď, že jsem ti pomohl. Není dne, v němž bych ho neproklínal.“

S tím ji nechal odjet. Hleděl za ní, jak se brodí přes řeku. Poté pobídl koně k návratu.

O pět dní později byla u toho, když ke knížeti Karai-Dharovi dorazil spolehlivý špeh z Lutavisova tábora.

A proto věděla, co netušila ani většina Lutavisových přátel. Věděla, proč trynský král zanevřel na svého syna a nikdy víc mu nevrátil svou důvěru – on, který neuměl odpouštět ani zapomínat.

Zatímco Trynští umírali, propustil kralevic dceru úhlavního nepřítele země, protože prý neměl dost sil, aby zabránil jejímu zneuctění zdivočelými vojáky.

Lutavis byl tvrdý k sobě i k lidem okolo. Syn ho zklamal. Lehkomyslností, pošetilostí, měkkostí nehodnou vážnosti chvíle. Nemohl svou chybu nikdy napravit – a tvrdilo se navíc, že Latydar Kornelak se o to s podivnou zatvrzelostí odmítal byť snažit.

Lutavis zase nechtěl slyšet chlapcovo vysvětlení. To první ani kterékoli příští.

A Latydar otci brzy přestal vysvětlovat cokoli. Svéhlavý kralevic.