Osmá kapitola

Hanuer hladila hebký karmínový hřbet knihy zdobený olivovou snítkou provedenou ve zlatě. Nádherný a nesmírně cenný dar od trynského krále. Poznala, že ho vybíral pečlivě jako projev ne pouhé vděčnosti za pomoc, ale jako výraz přátelství. Rozemský příběh o Thanrymovi a Hanuer se dávno před velkou válkou, snad v časech Latydarova praděda, dostal k trynskému dvoru s některým poselstvem – a teď se vracel domů. Jindy by se dívka dárkem těšila a donekonečna prohlížela stranu za stranou, uhranutá mistrovstvím iluminací, živostí barev, slovy, která po léta znala nazpaměť, a přece jako by je pokaždé potkávala znova. Jindy jistě, a pokud čas, který teď stojí na prahu, přejde, aniž by příliš vzal, vrátí se k dárku a náležitě ho docení. Dnes ji moc nezajímá.

Dívka sedí za stolem proti bratrovi, a zatímco on večeří hustou polévku z hovězího masa a skopovou pečeni, zatímco na statek padají stíny pozdního odpoledne a ohlazují hrany věcí, ale ne hrany myšlenek, uvažuje Hanuer o novinkách, které bratr přivezl. Stejně jako kniha jí však dnes připadají málo podstatné.

Když Séned-Mar dojedl, dala přinést sehřátou medovinu, poněvadž den byl sychravý, nalila do hliněných pohárků a řekla:

„Měl by sis pospíšit. Bojím se, že Dharid bude potřebovat tvou pomoc.“ Mluvila vážně, sklíčená obavou, zda neposílá bratra do smrtelného nebezpečí. „Na co nám budou smlouvy s trynským králem, pokud Dharid padne.“

„To se nestane, Hanuer! Někdo tě zbytečně vystrašil. Žiješ příliš dlouho v ústraní, a tak přikládáš přehnanou váhu té hrstce zpráv, která k tobě pronikne. Rok co rok, před tím, než se sjede do Yzaru šlechta na velký sněm, se šíří spousta nesmyslných povídaček. Proč by měl Dharid padnout? Proč letos, ne-li loni, ne-li přede dvěma léty? Má teď moc, jíž by dokázal zkrotit draka, natož rozemský sněm. Vždyť zemi po válce upevnil a zbavil hladu, ovládl ji a podvolila se mu docela ráda, až na pár nespokojenců. Stojí za ním dokonce někteří bývalí karaidharovci, poněvadž ctí sílu a vidí, že Dharid-Nyr slabý není. Sněm se sejde – a zase v míru rozejde.“

„Mýlíš se, bratříčku. Je vidět, žes příliš spěchal ke mně a nemluvil s lidmi v přístavu ani jinde cestou. Tentokrát je všechno jinak. Možná právě proto, že Dharidovi nepřátelé vědí, jak rok od roku stojí jeho vláda na pevnějších základech a jeho moc košatí. Možná se už bojí čekat na lepší příležitost, a tak se rozhodli ji sami vyhledat, je snad poslední. A je-li aspoň zčásti pravda, co jsem slyšela, Dharid-Nyr slabé místo má a oni o něm vědí.“

„Kdo ti co pověděl?“

„Před týdnem se tady zastavil Eky-Sin.“

„A čím tě ten starý osel tak polekal?“ zamračil se rytíř. Očekával pokojný, příjemný večer a usměvavou sestru, oslavu šťastného konce příběhu s trynským králem – a Hanueřina zasmušilost, rozechvění a obavy byly to poslední, co dokázal snést. V duchu se na Eky-Sina zlobil.

„Eky-Sin jel na jih,“ odpověděla pomalu. „K našim lidem. Přesvědčit je, ať letos nechají být své sady a vinné sklepy a přijedou na sněm za každou cenu. Podpořit vladaře. Atham-Seg z Liščí soutěsky se prý chystá Dharida obvinit, že získal trůn podvodem, neboť se Karai-Dharova dcera nikdy opravdu nestala Dharidovou manželkou. Navíc prý Dharid dědičku koruny ponižuje a týrá.“

Podívala se tázavě na bratra. Ten sice dál zvolna upíjel voňavý nápoj, zachmuřil se však ještě víc a ona poznala, že přestává její slova podceňovat.

„Prokáže-li se Atham-Segovo obvinění, postaví se proti Dharidovi asi nejen karaidharovci. I naši budou pohoršeni. Ostatně od začátku se mezi nimi našli takoví, co Dharida považovali za vypočítavce, dokonce za chytrého zbabělce, poněvadž se nikdy nedověděli, kolik dobrého za války udělal. Dharid měl snad důvod o svých skutcích mlčet, aby nepopudil zbytečně část lidu, chápu, že si chtěl všechny nejprve získat, než časem stejně vyjde najevo, jak to s ním a míarskými doopravdy je. Teď se ten záměr obrátí proti němu.“

Konečně se pokusil Hanuer přerušit. Ale ona mu to neumožnila. Vstala od stolu, přešla ke krbu, opřela se o něj a pokračovala:

„A Eky-Sin ještě řekl, že on sám bude stát na Dharidově straně doposledka, protože ho ctí a má ho rád. Doposledka však znamená potud, pokud nebude pod přísahou přinucen vypovědět, co on ví o Dharidově nakládání s manželkou… Sénede! Věděla jsem, že Dharid svou ženu nemiluje – ale Eky-Sin tvrdil, že ji nenávidí a že ji trápí, jak umí. A pak taky dodal, že ať je Karai-Dharova dcera jakákoli, byla by šílená, kdyby se nechtěla dostat z vězení, jež pro ni manžel připravil, jakmile jí někdo podá pomocnou ruku. Tohle řekl. Sénede! Je-li na tom aspoň kousek pravdy, proč jsi mi to zatajil?“

Potlačil povzdech a v duchu Eky-Sinovi poněkud neprávem spílal do bezohledných tupců.

„Nechtěl jsem ti připravit bolest, sestřičko. Vždyť vím, jak ti bylo těžko, když se Dharid oženil. Nemusela ses užírat ještě představami o tom, v jakém pekle žije. Eky-Sin měl držet jazyk za zuby, a až ho potkám, povím mu to!“

Odvrátila se tváří k ohni. Na pozadí plamenů se černě odrážela její jindy tak vzpřímená postava, nyní s lehce schýlenými rameny a jakoby schoulená do sebe.

„Ale není pravda,“ ozvala se Hanuer po chvíli, „že by Dharid svou manželku trápil? Něco takového si u něj vůbec neumím představit. Znám ho přece odmalička! Vím, jaký je. Znám ho,“ opakovala do zaraženého ticha a její hlas pozalknutě dozněl přehlušen praskáním borových polen v krbu.

„Žádalo se po něm příliš mnoho…,“ odpověděl vyhýbavě.

„Co tím myslíš?“

„Přinutili ho, aby se ucházel o rozemskou korunu. Všichni jsme snili o míarském králi, který by se svých lidí po létech bezpráví zastal, a on byl jediný z našich, kdo mohl na trůn usednout… To bylo tehdy nejdůležitější. Ale když ho přemlouvali, neuvažovali, zda jho, které na něj vkládají, je k unesení. Ostatně i on své síly přecenil. Vládnout mu není těžké, k tomu se snad narodil. Jde-li ovšem o tu dívku…, je skoro posedlý… Nenávidí ji, Hanuer. Máš pravdu, není mu to podobné. Vůbec však nepamatuji, že by ke komukoli s výjimkou Karai-Dhara cítil kdy takovou zášť. Kněžna je pro něj ztělesněním všech zločinů, které spáchal její otec, a taky všeho, čím se Karai-Dhar provinil na Dharidově rodině. A ptáš-li se, jak se svou ženou Dharid nakládá, tedy ti povím, že každý spravedlivý soud by ho pohnal k zodpovědnosti. I když je mnoho Rozemčanů, co se chovají ke svým ženám daleko hůř. Dharid kněžně nikdy nezkřivil ani vlásek na hlavě, to ne. Charin Zara žije v bezpečí, v přepychu, který by jí leckterá velmožská dcera záviděla. Ale Dharid jí zakázal – a okořenil to spoustou směšných výhrůžek –, aby mu chodila na oči. Od svatby ji snad neviděl, nebo jednou. A donedávna ji věznil v domě jako zločince, nesměla sejít ani dolů do města… Povídal jsem mu…,“ mávl znechuceně rukou, napil se a navázal odjinud: „Na mou duši, Hanuer, nechová se jako její manžel, ale jako nepřítel. Moc mu to pravda nejde, týrá tou nenávistí sebe stejně, ne-li víc než ji… Řekl jsem manžel…, jenže ve skutečnosti… podle práva a zvyku Dharid manželem Karai-Dharovy dcery není. Nejenže nesplnil žádný ze slibů, které jí dal ve svatební den, ale nikdy ani neulehl po jejím boku. Tak je to. Divím se, že jeho nepřátelé přišli s obviněním tak pozdě.“

„To je tolik podobná svému otci?“

„Lidé tvrdí, že má jeho rysy. O její povaze nevím nic. Já ji vůbec neznám, Hanuer.“

„A teď? Co se stane teď?“

Dívka odstoupila od krbu a znova se posadila, líce zčervenalé víc vzrušením než teplem.

„Eky-Sin určitě přeháněl, byl vždycky trochu zbrklý. Přesto pospíším do Yzaru, jaks chtěla. Atham-Seg je pouze lstivý, drzý hlupák, nemá dost rozumu na to, aby srazil korunu z hlavy někomu, jako je Dharid-Nyr.“

Pochybovačně stáhla obočí.

„Mám strach,“ řekla.

A Séned-Mar se cítil zaskočen, neboť to bylo poprvé, co od ní slyšel tato slova.

Těch několik služebníků, co s sebou měl, nechal Séned, ať cestují s trynskými dary sami, vzal hrstku ozbrojených jezdců a vyrazil k Yzaru. Spěchal, jak si přála Hanuer, a protože ho začaly pohánět také vlastní obavy.

Muži nešetřili sebe ani koně. Zvířata vyměňovali, kde se dalo, a nebylo to tentokrát obtížné. K branám sídelního města se stahovala nejen šlechta, ale i pastevecké rodiny se svými stády.

Když je Séned-Mar pozoroval, jeho obavy dostávaly temnější a temnější nádech. Nemusel se nikoho na nic ptát. Znal svou zemi a její zvyky příliš dobře, stěží si mohl dál namlouvat, že všechny ty lidi láká do Yzaru pouze podzimní trh.

Atham-Seg zřejmě nezahálel a probudil neklid dřímající pod povrchem, od konce války sice živořící, dosud však schopný vzedmout se v nové síle a proměnit se v rozmíšky, spory a boje. Pán z Liščí soutěsky se postaral, aby zpráva o chystaném panovníkově pádu dospěla i do těch nejodlehlejších koutů a aby ji provázely pomluvy o to nebezpečnější, že je nebylo lze vyvrátit snadno, poněvadž se nezakládaly pouze na lži, ale i na pokřivené pravdě. Všechno skvěle okořeněno, namícháno pro lačná ústa chtivých vypravěčů, závistníků uhýbajících před vlastním svědomím, a tedy žíznících po prohřešcích jiných. Hlavně prohřešcích těch, jejichž štít byl dosud čistý. A nezapomněl Atham-Seg ani na spravedlivé, které bylo třeba pohnout, ať se zastanou zdupaného práva a tak nevědomky poslouží věci knížete z Liščí soutěsky.

U večerních ohňů se povídaly neuvěřitelné historky, jak vladař týrá svou ženu hladem, mučí ji a zavírá do studené věžní kobky bez oken. Jak ji dennodenně hrubě uráží.

Muži, jimž se nikterak nepříčilo ztlouci několikrát v týdnu vlastní manželku kvůli sebemenší malichernosti, nazývali svého vladaře míarským darebákem, a když o něm mluvili, výhrůžně skřípali zuby, sahajíce po aseganech a jílcích dýk. Tu a tam zaznělo jméno Karai-Dharovo a nejeden na bývalého vládce vzápětí vzpomněl s obdivem, jenž v Dharidových družinících vyvolával rozhořčení a nechuť.

Yzar připomínal obležené město. Pod hradbami, na pastvinách a na nedávno sklizených polích vztyčili stany stařešinové rozemských kočovných rodů, přitáhnuvší se svými lidmi a stády. Vladařovi vojáci jen s obtížemi udržovali cesty k hlavním branám průjezdné. Často propukaly potyčky, zvláště pokud si přivandrovalci přihnuli kavery. A v tom ruchu bylo cítit podivné chvění, jako by se válka znova přiblížila, zavolala na divoký lid, oživila zbraně v jeho rukou a zvůli v jeho duši.

Do sněmu scházel týden. Ve městě však bylo už teď dusno a horko jak v kotli.

Séned-Mar se marně pokoušel odhadnout, kolik z těch vzrušených a rozhněvaných šlechticů zůstalo na Dharidově straně. Přes všechno, co sám zažil, teprve teď viděl zcela jasně, jak snadné je strhnout lidi několika slovy pronesenými správným způsobem a dohnat je kamkoli, podobné stádu poslušného dobytka. Atham-Seg a jeho příznivci jsou jistě spokojeni.

Všechno vypadalo mnohem hůř, nejen než ještě před pár dny předpokládal, ale i než se bála Hanuer. Chválil se v duchu aspoň za opatrnost, která mu zabránila vyhovět sestřiným prosbám a vzít ji s sebou.

Dharida zastal uprostřed bezvýznamného rozhovoru s hradním správcem. Vladař přítele uvítal s radostí a nejprve se začal podrobně vyptávat na jeho cestu a trynského krále. Choval se, jako by si ani neuvědomoval, že nad jeho hlavou visí meč. Zvěst o zpřístupnění přístavů ho navýsost potěšila a list od Latydara Kornelaka přečetl pozorně a dokonce dvakrát, očividně příjemně překvapen.

„Dary dorazí později,“ mávl netrpělivě rukou Séned-Mar. Přítelův klid ho rozčiloval.

„To jsi tolik spěchal na můj pohřeb?“ pousmál se Dharid-Nyr.

„Nežertuj. Raději musíme rychle něco udělat!“

Dharid-Nyr pomalu stočil pergamen s trynskou královskou pečetí.

„Nemůžeme dělat nic, Sénede,“ řekl. „Už ne. Zbývá počkat, co se stane za týden. Spletl jsem si lišku se vzteklým vlkem, a ten se mi teď sápe po hrdle. To je celé. Až skočí, uvidím, jestli se ubráním. Ale vyděsit mě nedokáže.“

„Je třeba promluvit s kněžnou.“

Dharid-Nyr odmítavě zavrtěl hlavou.

„Trochu velké sousto pro mou pýchu, Sénede! Jít žebrat o slitování právě u Charin Zary. Kdybych to podstoupil…,“ tvář mu na okamžik zastínila starost, „kdybych to podstoupil,“ opakoval, „tedy jen proto, abych před nebezpečím uchránil svou družinu, dvořany, přátele. Pokud za týden padnu, neměli by splácet dlužné za moje viny se mnou…“

Séned Mar se mu pokusil skočit do řeči, ale panovník ho zadržel prudkým pohybem ruky.

„Kvůli svým lidem bych se snad ponížil. Atham-Seg mě však této potupy ušetřil: než rozpoutal vlnobití, které se opírá do hradeb mého domu, donutil mě před svědky přísahat, že svou manželku nevyhledám ani k ní nepošlu nikoho se vzkazy či listy, dokud nebude Charin Zara na sněmu vyslechnuta.“

„Zpropadený darebák! A který běs ho ponoukl, aby s tím přišel zrovna teď?“

„Asi se dověděl něco od mého nebo kněžnina služebnictva. Co se divíš? Varoval jsi mě přece nesčetněkrát před tímto nebezpečím. Ale to není důležité. Podstatné je, příteli, že si přeji, abys hned zítra se svými jezdci opustil město. Jestli se skutálí moje hlava, dobrá… Vaše musejí zůstat hezky na krku.“

„Mám utéct?“

„Ne, jistěže ne! Je tu pro tebe úkol…“

„Nějaký nesmysl, který snadno počká, že?“

„Chci vás dostat do bezpečí! Nesu za vás zodpovědnost!“ rozhněval se Dharid-Nyr. „A nebudeš první, koho posílám pryč. Ber to jako rozkaz vladaře.“

„Pomátl ses na rozumu, Dharide!“

„Ne, v této věci rozhodně ne! Jenom má smrt nesmí vyvolat novou nenávist k míarským, nový střet. To si na svědomí nevezmu. Má vina, má nenávist, můj trest – a ostatní s tím nemají nic společného. Proto odjedete. Až se začas bouřka utiší, bude snad moci usednout na trůn jiný muž z našeho středu, leda bych mu předem podrazil nohy. Rozumíš mi? Odjedeš, je to rozkaz!“

„Ostatní ať odjedou, pokud jim to dovolí svědomí,“ opáčil rytíř, „ačkoliv jsi je nikdy nepotřeboval jako nyní a oni jsou ti povinováni vděčností. Ať odjedou, míníš-li, že je to lepší. I když si myslím, že se velice mýlíš. Ale já tady zůstanu a také všichni z ozbrojené družiny, kdo budou chtít. Opustit tě by totiž bylo sousto k nespolknutí zas pro moji hrdost. Snadno by se jím zalkla!“

„Je to rozkaz,“ opakoval Dahrid-Nyr, a znělo to spíš jako prosba.

„Rozkazuj svým služebníkům, ne přátelům.“

„Všechno mi ztěžuješ, Sénede! Co Hanuer? Co ta by si počala, kdybys zahynul kvůli mně?“

„Hanuer mě pobízela ke spěchu. Nechat tě samotného, ona první by mi to neprominula.“

Dharid-Nyr poznal, že přítele nepřesvědčí. Podvolil se proto. Unaveně a s nechutí.

Potom už nemluvili ani o Atham-Segovi, ani o smrti číhající v zádveří. Vladař znovu zavedl řeč na Tryn a rytíř mu vyprávěl nyní mnohem ochotněji, snad ve snaze zažehnat sebemenší možnost návratu předešlého sporu. Vzpomínal na dlouhou cestu do sousední země, na královský dvůr, město nad řekou Modravou…

Jen o dívce v bílé říze mlčel, přestože pro něj byla tím nejpodivuhodnějším, co v Trynu nalezl. Když před půlnocí uléhal, vzpomněl si na sestru. A napadlo ho také, zdali na některé ze svých divokých nočních jízd ve stepi nepřekročili hranici zakázaného kruhu, jímž vládnou pomstychtiví zlomyslní běsové.

Copak bychom se jinak oba dva zadívali k obzorům pro nás nedostupným? myslel si.

Usnul až k ránu.

Dharid-Nyr nespal vůbec. Proseděl noc za stolem, nad pergamenovými útržky. Čáral na ně uhlem ve snaze vyvábit podobu, kterou měl stále v duchu před očima. Přičarovat ji aspoň v plochém, nedokonalém odraze. Byl posedlý.

Posedlý dívkou, ke které podoba patřila.

Nemohl bez ní žít.