Pátá kapitola

Nad stepí řádila vichřice, k jihu nesla sníh. V komínech si zoufala meluzína a zdálo se, že temnými chodbami yzarského hradu polokráčejí, poloproplouvají přízraky dávno mrtvých vládců a nádherných paní, z nichž zbyl pouze prach pod mohylami, prach roztroušený mezi drahokamy náhrdelníků a obroučkami prstenů. Místo vábivých ženských rtů, o nichž zpívávali dvorští pěvci, úškle­bek sličně utvářené lebky – jenom zuby, přirovnávané k perlám a sněhu na horách, se v temnu mohyl dosud skvějí.

Za takových nocí padá na člověka veliká úzkost, je-li sám. A ptá se stínů na všechno, co ho tíží. Ptá se jich – a ony neodpovídají, nebo lžou, skládajíce na schýlená ramena ještě větší břímě.

Charin důvěrně znala kletbu zimních nocí. Nocí bez konce, nocí v yzarském hradě, nocí za chladnými zdmi. Nocí, kdy si říkala, že její život je podoben pohledu úzkým oknem obráceným do zdi.

Zavolala si louteníka a poručila mu, aby zpíval. Příběh hluboko uvízlý v paměti a duši rozemského lidu, o Hanuer a Thanrymovi. Trýznivě smutný jako tato noc a zároveň trýznivě krásný – protože v něm bylo také ráno. Sice neviděné, ale na dosah. Až skončí píseň, ti dva, o nichž se zpívá, po něm vztáhnou ruku, v krajinách, do nichž my nedohlédnem.

„Držela nad ním věrnou stráž.
Když jeho srdce umlkalo,
ticho se tichem zalykalo,
v soutěsce výkřik orla,
na horách ozvěna.
Nenaříkala Hanuer,
seděla o strom opřena,
o bílý kmen pod šedomodrým listím.
Na srdci, které doznívá,
spočívá její ruka.
Krev chladne, Běsí brána puká.
Ženou se stáda obzorem,
vítr se žene a s ním čas…“

Vtom Charin Zara louteníka přerušila pohybem ruky. Poslušně přeťal příběh vprostřed věty.

… pták Večer zpíval ve věžích
Sedmibranného hradu,
dvou srdcí naráz tlukot ztich…

Na dívku náhle dolehla ještě bolavější tíseň. Nechtěla už slyšet o pramenu, který vytryskl zpod Běsí brány na znamení velkého vítězství, nepřála si poslouchat o šedomodrém stromě, který rozkvetl uprostřed podzimu a od té doby rok co rok v tomtéž podivném čase kvete. Poslala muže pryč.

„Půjdu spát,“ řekla chůvě a odmítla její pomoc při svlékání.

Ale nebyla unavená a na měkkém loži se jí spánek vyhýbal, zatímco se noční hodiny vlekly.

V polospánku se k ní vrátila chvíle, kdy sama rozhodla o svém osudu – o úzkém okně proti zdi, o životě v přepychu, a přece ubohém k nesnesení.

Zase jako by se schovávala na sloupovém ochoze Síně sněmů a dívala se dolů, kde se tři týdny po dobytí Yzaru trynskými vojsky sešli nejpřednější muži země, ti, kteří přežili, aby jednali s nepřítelem o ukončení vleklé války.

Latydar Kornelak, vítěz v nablýskané zbroji, s rodovým mečem po boku, urostlý, pěkný, pramálo podobný vytáhlému chlapci, s nímž pojilo Charin Zaru neviditelné pouto. Trynský král a jeho věrní, především mladý vojevoda, jehož se Rozemští báli a vzhlíželi k němu s úctou, zřídkakdy přiznanou nepříteli.

A proti Trynu Rozemsko. Velmožové, šlechta.

Zkoumala tváře poznamenané jizvami, zachmuřené, plné rozčarování nebo nenávistné, tváře poražených. Jednu po druhé si je prohlížela, ačkoli do nich mohla vidět jen zdálky a zkresleně, z výšky a stínu ochozu, na nějž se dostala na zapřenou. Jeden z nich, to věděla, dostane, až vojska protivníka odtáhnou, rozemskou korunu.

A bude to ten, jemuž já dám svou ruku.

Zvláštní den. První svobodný den jejího života, vždyť završila pětadvacátý rok.

Já, to já budu muset rozhodnout o příštích letech Rozemska. Já.

Bála se té zodpovědnosti a zároveň se jí v duchu pyšnila. V tom rozhodnutí ležela její důstojnost. Důstojnost dívky, s níž nakládali doposud jako se zbožím, důstojnost jediné veliké chvíle, protože až se vdá, ztratí tu krátce propůjčenou výsadu nadobro. Nic si nenalhávala.

Nikdo z těch mužů dole v sále mě nebude skutečně milovat. A kdyby i některý miloval, vybírám nejen sobě manžela, ale také rozemského vladaře. Proto vyberu podle rozumu. Toho, který nejlépe zacelí rány zasazené Rozemsku mým otcem.

Muži se přeli, vyjednávali o podmínkách smlouvy, Kornelak stál proti rozvaděnému rozemskému hloučku s rukama založenýma na hrudi a usmíval se sám pro sebe, trochu samolibě, trochu hořce, trochu pohrdavě. On neměl proč ustupovat. Nikomu. Zvítězil přece – a povídalo se, že nejen nad Rozemskými, ale i nad svými, kteří chtěli vést válku do úplného zničení nepřítele, projít Rozemskem jako mstící meč a udusit trestající ohnivé plameny teprve v moři.

Nepodobá se trynský král chlapci z dávné noci, a přece se mu podobá. Štítí se zbytečného utrpení. Rozvaděné rozemské hejno, v šubách pošitých perlami, opály, karneoly a ametysty, by mu mělo děkovat, pomyslela si dívka na ochoze.

A tenkrát dole, uprostřed toho hluku, těch hádek, té pýchy, pomalu, těžce vstává z křesla mladý šlechtic. Je bledý, tváře má propadlé. Ani ne před třemi týdny byl pod yzarskými hradbami zle raněn. Nebrání mu to však nést hlavu hrdě a vysoko.

Držel se dosud stranou, aby dal najevo, že k nikomu z lidí v sále nepatří. Kníže z rodu Nyr, obránce Yzaru. Vzdálený příbuzný Ka­rai-Dharova domu. Muž, který se s Charin Zarou nikdy nesetkal, ačkoli už několik měsíců žijí v jediném městě, a veřejně odmítl složit jí poklonu.

Muž, který mě nenávidí hůř nežli osten v ráně.

A teď mluví, klidní rozvaděnou smečku – takovou má v sobě sílu.

Je pravda, co lidé říkají? Je pravda, že se Dharid-Nyr neklaní démonům a bohu s dvěma hlavami? ptá se sama sebe dívka. Pak sklouzne pohledem znova na ostatní, opakuje si v duchu jejich jména a jejich činy.

Ty, bratranče, kníže sedmibranský, jsi nechal v pátém roce války utopit v řece Modravě dvě stě bezbranných zajatců, o rok později tři sta poručil naházet na pobřežní útesy. Ty, Athame, pane Liščí soutěsky, žádoucně vztahující ruku po koruně, ty, zrádce přátel, křivopřísežníku! Váhal jsi někdy vydat kohokoli z těch, kdo ti věrně sloužili, smrti, jen aby ses zalíbil, komu bylo právě třeba? A ty, methadynský kníže, mladíčku s nevinným pohledem, kterýs mi předevčírem ležel dvorně u nohou a nabízel velkolepé dary, i ty máš na rukou krev vlastních lidí. Rozemská nemluvňátka jsi pokládal na obětní balvany. A ty…

Málokoho z nich Charin Zara nezná, a téměř žádný si nezachoval čistý štít. Rozemsko je země zločinu a špíny. Kolik z těch mužů v Síni sněmů si zaslouží kata?

Obrátila se v lůžku na bok, polosen se zlomil. Procitla. Šíralo.

Mohla jsem snad vybrat jinak, než jsem vybrala? Pouze jsem splnila svou povinnost. Zbyla mi jenom cesta k vlastní samotě.

Z východní hlásky strážní provolávali pozdravení úsvitu. Přízraky mrtvých vladařů a královen tlících v mohylách odnesl severní vítr a ztratil se s nimi.

Stesk zůstal, ale byl mírný jak to zimní svítání.

Charin Zara konečně klidně usnula.

Potom se jí zdálo o bělokorém stromě se světle šedomodrým listím. Ve větvích mezi tmavomodrými kalichy květů seděl neznámý běloskvoucí pták a zpíval lidským hlasem stále dokola pár veršů z písně o Hanuer a Thanrymovi:

„Kdybys mi stokrát odpřisáhl
zavržení a nenávist,
do rukou tvých se přece svěřím,
jak vlnám osikový list.
Kdyby mě stokrát druzí milovali,
tys pro mě první mezi králi.“