Třetí kapitola

První víno z rozemských vinohradů. Nasládlé jako krajina zalykající se sluncem, s kořeněnou vůní stepních trav a rozmarýnu rostoucího ve viničních kopcích. Takové je rozemské víno, plamen na dně každého poháru, třpyt na rozhoupané hladině. Nádherné, nádherné víno, bohatší brokátového šatu kněžen.

Víno. O lednovém svátku dloužících se dní.

Urostlý mladý muž příjemné tváře, ale s jedním okem zakrytým páskou stojí vedle knížete Nyra a nalévá ze skleněné konvice, která má podobu erbovního orla. V číších se z vína uvolňují tu a tam drobounké vzdušné bublinky, o něž se láme světlo svíčky. Mladičké je tohle rozemské víno sklizené z prvních štěpů získaných v zámoří.

Dharid-Nyr stál zády k otevřenému oknu. Venku se lidé bavili. Dívky v šatech samý stříbrný plíšek, čelenkách cinkajících při každém pohybu, tančily za doprovodu bubnů a plameny ohně pokrývaly šarlatovými odlesky jejich tmavé vlasy, oblé, opálené, ornamenty zdobené paže a rozveselené tváře, oslňovaly černočerné zřítelnice, pokud nebyly už dostatečně, až k sladké krátké slepotě, oslněny tancem a obdivem mužů. Tanečnice nevnímaly chlad ani sněhové vločky, které se jim tu a tam potulovaly nad hlavami a tály na kůži.

Byly jak rodné sestry vína. Nespoutatelné, nebezpečné, něžné ve chvíli, kdy tě uštknou, čisté, málokterá si uvědomovala sílu vlastní krásy.

Připomínaly dívku, kterou si rozemský vladař kdysi toužil vzít.

„Miluješ mě? Ale ne, to jen tak říkáš! Co bys na mně mohl mít rád, můj kníže!“ posmívala se mu a podobala se děcku, co si hraje s nožem.

Běžela, až se zastavila nad útesy.

„Povídá se, že tvoje Gazela a Eistha Char neplují vždycky pouze za obchodem. Že pomáháš uprchlíkům, aby se dostali ze země. Řekni, kolik jich bylo? A byla některá z těch panen, jimž jsi zachránil život, hezčí než já?“

„Žádná na světě není hezčí než ty…“

„Vymýšlíš si! Takoví už jsou stavitelé lodí – jak vítr v plachtách, hlavu zmámí a kdovíkam zmizí!“

„Já žiju přece celý život tady, vždycky to tak bude!“

Lámala při jeho slovech stvoly pobřežní trávy v kolínkách a házela je po větru nad moře, jako by ho ani neposlouchala.

„Jiní povídají, že máš málo odvahy, a proto se tady schováváš…,“ pokračovala se zvědavou krutostí. „Jenom nevědí, bojíš-li se víc Trynských nebo našich!“ zasmála se a hodila do příboje poslední hrst trávy.

Neodpověděl. Sotva mohla tušit, jak bolavě se ho dotkla. Kolikrát prosil ve shromáždění svých, aby ho nahradili, aby ho zbavili úkolu skrývat se, stavět se k světu jak prašivý pes se staženým ocasem. Chtěl splatit dluh za svou rodinu, chtěl se třeba nechat popravit, nezdaří-li se to, téměř záviděl těm, jimž bylo dopřáno té svobody nechat se zavřít, mučit nebo i zabít pro své přesvědčení.

Přátel mu ubývalo. Dva týdny předtím, co mluvil s mandlookou dívkou, do níž se zamiloval, dostal zprávu, že karaidharovci odvlekli toho nejbližšího, rytíře Séneda z rodiny Mar, kterého Dharid-Nyr považoval za bratra. Že vypálili jeho dům a lidi pobili. Špinavý dobytek! Kníže potrestal zrádce, jenž přítele udal, ale víc nezmohl. Teď Séned-Mara kdesi trýzní…

Chtěl bych být na jeho místě, chtěl bych utéct od své zodpovědnosti…. Ty musíš za každou cenu zůstat tady, kdo jiný by měl lepší možnost dostávat naše lidi za hranice než stavitel lodí?

Než stavitel lodí, o němž se vypráví, že je zbabělý, že se skrývá, aby ho nedostihl osud statečného otce. Snad prý je míarský jako jeho otec – ale opravdu jen snad, i k víře se hlásí nějak potichu.

Stavitel lodí – také ty koráby, také to moře nenáviděl. A občas mu připadalo, že nenávidí i vyhladovělé, ztýrané utečence, uplakané ženy, dívky bledší než sníh na hoře Jithan, děti křečovitě škubající matky za sukně, starce s ústy přetékajícími beznadějí, nemocné, a na pokraji sil. Ten bezejmenný zástup, který ho poutal na místě, který se k němu upínal, k poslední spáse, a upínalo se k němu i doufání mužů, co náleželi k těm ženám, starcům a dětem, mužů, kteří mohli potom pokojněji hynout na Karai-Dharových popravištích a skomírat v žalářích jeho nástupců.

Myslel si, že je nenávidí, zajatec své okovy – než přišli další, vedeni někým z věrných, uprostřed noci přišli, pršelo… Copak je směl opustit kvůli své pomstě?

„Pověz,“ vyzvídala dívka. „Bojíš se?“

Chytil ji do náruče.

„Tebe se bojím!“

Dharid-Nyr se díval, jak dívky u ohňů tančí, dokud mu na rameni nespočinula něčí ruka.

„Poslyš, příteli,“ řekl Séned-Mar, vrchní velitel vladařovy ozbrojené družiny, „dnešek není nejvhodnější pro chmury nebo co se ti zase honí hlavou! Tvá země rodí dobré víno, a tvrdím-li já, že dobré, můžeš mi věřit! Až se trošku uleží, vyrovná se i trynskému, dokonce je v něčem předčí. Já se ve víně vyznám!“ dodal sebevědomě – a na rozdíl od většiny Rozemských, znalých leda medoviny a pálenky, to mohl říct právem, protože jeho prastrýc byl svého času dole na jihu obchodníkem s vínem.

„Nakonec budeme tohle víno ještě prodávat na trynských trzích.“

„Pochybuji, že se dočkáme dne, kdy Tryn otevře hranice našim kupcům,“ odtušil Dharid-Nyr.

„Válka se vzdaluje každým týdnem.“

„Neuplynulo ani pět let, co skončila. Lidé tak lehce nezapomínají.“

„Rozemsko se změnilo – Tryn taky není stejný. Kdyby Kornelak chtěl, přesvědčil by své lidi, že se Karai-Dharovy časy už nevrátí.“

„To by je přesvědčoval o něčem, čím si nemůže být jist nikdo – ani já. Ty první bys měl vědět, nakolik je Rozemsko prolezlé darebáky – v Smrtných stráních není víc štírů!“

Rytíř mávl rukou.

„Dost štírů a dost lidí, kteří nejsou tak špatní, jako všude. Všechny rány se jednou zacelí. Nebo skoro všechny,“ zaváhal tišeji při nějaké vzpomínce a vlastně spíš k sobě. Potom dodal už zase obvyklým hlasem: „Mluvíš divně, Dharide.“

„Vypravím do Trynu poselstvo,“ ustoupil přítelovu naléhání Dharid-Nyr. „Mám zprávy, že Kornelak očekává dědice. Až se dítě narodí, využijeme králova dobrého rozmaru, třeba se s ním skutečně bude dát jednat. Pro začátek by mi stačilo, kdyby mohly naše lodě bezpečně zakotvit v trynských přístavech, když plují do Vanedu. Vyhýbat se trynským vodám je zdlouhavé a nebezpečné – Západní cesta kolem Vichrného ostrova je samý útes a mělčina…“

„Výborně!“ zaradoval se rytíř. „Alespoň v něčem mě poslechneš.“

Dharid-Nyr se od něho znova odvrátil a zadíval se ven k půlnočním ohňům. Také Séned-Mar s potěšením sledoval tančící děvčata a hudebníky s ohromnými kotlům podobnými bubny.

„Dole je veselo,“ ozval se po chvíli, „pojď, půjdeme k nim. Víno tam bude chutnat líp.“

„Jen jdi, přijdu za tebou.“

Rytíř okamžik váhal, než kývl. Při jeho odchodu zvedli Dha­rid-Nyrovi obrovští psi hlavy. Oba měli pro toto rozemské plemeno obvyklou tmavě šedou kresbu na mordě, tlapách a hřbetě, u jednoho zvířete střídanou s pískovou, u druhého s bílou srstí na zbytku štíhlého svalnatého těla, byli bystří a rychlí, zvyklí na pohyb. Zadívali se naléhavě na svého pána. Nepochybně by ho nejraději přiměli, aby se také vydal ven a vzal je s sebou. Ale Dharid-Nyr tentokrát jejich přítomnost vůbec nevnímal.

Znova se mu připomněla tmavovláska z jihu. Navlékal jí prsten, ráno ho pro ni koupil.

„Je nádherný! Nádherný!“ zvolala a objala knížete kolem krku, až se mu srdce rozbušilo v hrdle. „Ty vždycky umíš vybrat nejhezčí dárek! Ale… dáváš-li mi jej jako zásnubní,“ zvážněla, „vrátím ti ho.“

„Nechceš si mě vzít?“

„Ano, tebe prvního. Chci, abys byl otcem mých synů! Dvanáct synů porodím a všichni budou silní a stateční – to mi předpověděla hadačka Ryv. Přála bych si, aby nesli tvé jméno. Jenže… odcházíš přece, nebo ne? Odcházíš do boje!“

„Brzy se vrátím, válka stěží potrvá dlouho.“

„Už teď je prohraná! Neznat tě, myslila bych, žes ztratil zdravý úsudek! Celou válku se schováváš v klidu na jihu, stavíš si své lodě, které stejně nejsou skoro k ničemu – vymlouváš se na kdeco – a teď, když jsme vlastně prohráli… Proč chceš jít?“

„Trynští překročili hranice. Kdyby zůstali stát na své půdě, zůstal bych zase já tady.“

„A ti bezejmenní umolousaní cizí lidé, kteří co chvíli tloukli na tvé dveře, než zmizeli kdovíkam, přestali přicházet…“

Kývl.

„Nechoď pryč!“

„Musím jít. Počkej na mě.“

„Nedokážu čekat dlouho,“ pokrčila rameny. „S matkou nevydržím. Ne déle než půl roku. Nevrátíš-li se do půl roku, vdám se za někoho jiného. Proto mi nedávej tenhle prsten.“

„Nech si ho, prosím. Nebudu ho žádat zpátky, nikdy.“

„Ale já se ti vdám,“ zasmála se a jemu se z ní zatočila hlava, „vdám se ti, nevrátíš-li se včas.“ Podruhé zvážněla jak proměnlivé počasí, naklonila se k němu: „Vrať se, prosím.“

„Vrátím se brzy a pak ti k tomuhle prstenu přidám druhý.“

„Olivovou snítku,“ zašeptala.

Boje skončily teprve za rok. Když dorazil domů na jih, měla po svatbě. Zprvu tomu nevěřil. Říkala jsem ti to, připomněla, přeslechl jsi mě tehdy? Můj první syn je na cestě, jsem šťastná, víš? Chceš zpátky svůj prsten? Podávala mu ho na dlani. Sevřel tu dlaň, až se v ní prsten skryl a zhasl. Nechej si ho na památku, řekl jí a popřál štěstí…

Dívky kolem ohňů tančily stále rychleji, mhouřily oči a zadýchané zakláněly hlavy obtěžkané kadeřemi a čelenkami k nočním souhvězdím, jako by z nich chtěly vyčíst svůj osud. Které z nich slíbila vrásčitá hadačka dvanáct synů, které šlechtický diadém a které lásku, pro niž se umírá?

Dharid-Nyr zahlédl v davu Séned-Mara – právě začal tleskat do rytmu hudby a ostatní okolostojící se k němu ochotně přidali.

Palácová okna byla šerá, tu a tam za některým blikal kahanec, většina lidí, šlechty i služebnictva se bavila pod širým nebem. Jsou noci ve stepi, kdy se příčí Rozemským, v jejichž žilách koluje pastevecká krev, zůstávat pod střechou. Ani pod stanovým plátnem by za takové noci nespali, aby nepropásli praskot polen v hranici, jiskry proti černočernému nebi a letící oblačný cár v podobě trojhlavé saně s okem upřeným k východu.

Skoro všichni se bavili venku. Pouze na ochozu věže v ženském křídle někdo nehybně stál a stejně jako vladař shlížel mlčky dolů. Dívčí silueta se matně rýsovala proti obzoru.

Na co vzpomínáš ty, vrahova dcero? Snad na vědmu čtoucí osud z fazolí a zvířecích kostí? Kolik synů slibovala ta lhářka tobě? Kolik synů, urostlých jak mladé buky v hraničních lesích – prvnímu korunu vladařskou a dalším bohatství a čest… Kolik ti slibovala dcer s ebenovými vlasy a gazelíma očima?

Pro nás dva jsou podobné sliby míň než dým, který právě stoupá vzhůru z ohňů, míň než opojná moc včera vypitého vína. Nejsou nic.

Do komnaty vstoupil panoš.

„Pane,“ řekl s úklonou, „přál sis znát nové zprávy z Trynu, hned jak přijdou, a náš člověk právě dorazil.“

Vladař vytržený ze zadumání kývl, ať tedy vstoupí.

Muž v pevném cestovním plášti zametl čapkou zemi před svým vladařem.

„Mluv, dočkal se Kornelak dědice?“

„Ano, vznešený pane, narodil se mu syn.“

Dharid-Nyr vyjasnil čelo.

„Výborně, hned zítra vyšlu poselstvo, dokud je Kornelak v dobré míře.“

„Můj pane,“ odporoval s rozpaky příchozí, „chvíle není zdaleka tak vhodná, jak se zdá. Trynský král je zatím sotva s to vládnout vlastní zemi, natož uzavírat smlouvy s bývalými nepřáteli.“

Dharid-Nyr se s pohrdáním pousmál.

„Plete-li se mu rozum radostí, bude ještě povolnější, než jsem doufal.“

„Je to jinak, velký kníže. Trynský král přišel o manželku. Všichni říkají, že ji velice miloval.“

„A tak, umřela mu…“

Muž zavrtěl hlavou.

„Ne, můj pane. Ztratila se.“

„Cože? Jak se mohla ztratit?“

„Nikdo neví. Prostě z ničeho nic zmizela. Slehla se po ní zem. Je pryč.“