Třetí kapitola

Nevěsta prosila, aby svatbu o pár týdnů odložili. Alespoň do slunovratu, říkala, v kraji, kde jsem vyrostla, se věří, že svatba, když dne přibývá, přináší dobrou vůli a šťastné roky. Zvláště když letos o slunovratu vzejde Nová luna a měsíc stane zemi skoro nadosah!

Damalská zemanka znala několik pověstí a písní o moci Nové luny, ale žádnou podobnou pověru ne. Nechala si to však pro sebe. Zato král, třeba nerad, kněžně věřil a podvolil se jejímu přání. Měl ostatně tím víc času na svatební přípravy. Honosností obřadu i hostiny chtěl znova přesvědčovat některé ze svých odpůrců, jak vladařsky si umí počínat. Lesk a přepych spojovali mnozí s tesknou vzpomínkou na království před válkou. A Latydar Kornelak se ve svých slabších chvílích snažil získat si lidskou úctu třebas i marnotratnými pitkami.

Důvodem královy ranní rozmrzelosti tedy toho dne nebylo kněžnino otálení. Něco jiného přimělo vládce, jenž ačkoli vyrostl v poli a většinu svého života vstával před svítáním, teď s potěšením užíval bezstarostného pohodlí domova, vstát dřív než jindy. Od Teržina příjezdu spával špatně a starý zvyk z bojiště budit se dlouho před sluncem se nevolán vrátil. Dívka, již si vyvolil, poněvadž ho okouzlovala a pletla se mu do každé myšlenky a do každého snu, se totiž zajímala stejně málo o Kornelakovy dárky jako o jeho sen vzkřísit z trosek Trynovec. Věnovala svému ženichovi jen zdvořilost a stále víc jej rozčilovala dokonalostí svého vychování, protože se do ní zahalila tak umně, až si přestával být jist jí i sebou.

Mluvil-li k ní, naslouchala s pozorným úsměvem. Ovšem jen společník mnohem méně zahleděný do kněžniny tváře by přehlédl, nakolik zůstává její pozornost pouhou maskou. Prozrazovaly ji oči, častěji a častěji bezcílně a nezúčastněně zbloudilé tu na lem výšivky, tu na oblohu… A nakonec v té tváři, na níž mu záleželo, král poznal stopy netrpělivé únavy.

Zprvu si vyčítal, že dívku nudí. Neučil se rozmlouvat s velmožskými dcerami, nevěděl si rady ani s Teržou. Asi je pravda, co mi tvrdí, když odmítá pozvání na projížďku nebo malou večerní slavnost. Skutečně je zmožená po cestě, nemůže zapomenout na matčinu smrt – a snad i trochu postonává. Neměla cestovat v zimě! Ale vždyť to byla ona, kdo o tak brzké pouti rozhodl! Měl jsem radost, jistě – do jara bych však počkal!

Ten její úsměv, čímsi provinilý, čímsi nerozhodný, patřící mi pouze napůl.

Dny, týdny ji omlouval, hledal chyby sám v sobě, snažil se ji chápat. Potom už mu docházela trpělivost a začínal litovat spíš sebe. Bezradnost přerůstala do zlosti. Přestal věřit jejím vysvětlením a nabyl přesvědčení, že nevymlouvala-li se Terža vždycky, teď se vymlouvá určitě. Zlobil se na ni a zároveň ho jímala tím větší touha – touha bojovníka před nepoddajnou tvrzí. Počkej, hrdopýško, za dva týdny budeš moje žena – a to by bylo, abych tě pak té tvé lhostejnosti nezbavil!

Ledaco se mu honilo podrážděnou myslí, když se toho rána procházel sem a tam chodbami hradu. Pokoušel se uklidnit. Své námluvy si představoval jinak.

V chodbě vedoucí k ženskému křídlu téměř vrazil do nějaké mladičké dívky. Připletla se mu pod nohy. Málem zaklel, ale ovládl se. Maně si vybavil, že tohle děvče je oblíbenou služebnicí jeho nevěsty.

„Promiň, pane,“ omluvila se bez kapky zkroušenosti v hlase a chystala se pokračovat za vlastní věcí.

„Nepospíchej tolik,“ zastavil ji. „Kněžna vstává?“

„Ano, pane, právě mě pro něco poslala. Pospíchám.“

„Jsi služka…“

„… ne, jsem svoje vlastní paní, šlechtična z Damalu, i pacholka s sebou mám!“ skočila mu do řeči a začervenala se, poněvadž se to neslušelo. Přesto pokračovala: „Doprovázím kněžnu, přála si to a já taky. Já sloužit nemusím! Budu-li chtít, odejdu a vrátím se domů!“

Podíval se na troufalé děvče s chvilkovým pobaveným zájmem.

„Před každým, kdo tě nazve služkou, se bráníš, nebo se řídíš příslovím: Na vrabce nehleď, orla přesvědčuj?“

„Přísloví bývají moudrá…,“ vyhnula se odpovědi. „Nechtěla jsem být neuctivá, můj pane,“ dodala bez kajícnosti. Pak se poklonila na rozloučenou.

Latydar Kornelak, jehož rozmluva na okamžik vytrhla z rozmrzelých myšlenek, se k nim vrátil – a proto zadržel nevěstinu služebnou podruhé.

„Vyřiď své paní, že ji žádám, aby se mnou dnes posnídala. Čekám ji v malé hodovní síni.“

„Jak si přeješ, vznešený pane!“

Proklouzla okolo něj. Ranní světlo jí přitom padlo přímo do tváře a vylouplo z přítmí zvláštní zelenavý odstín očí a jejich mandlový tvar.

Když král po půl hodině vstupoval do hodovní síně, šedivé prosincové ráno dozrávalo v pošmourný den.

Zacinkala odnášená cínová miska.

„Chtěl jsem ti ukázat bardavanské údolí, kde se narodila první z Velkých královen, zakladatelka našeho rodu. Není to daleko,“ řekl.

„Možná jindy… zítra nebo pozítří, promiň, pane,“ odpověděla.

„Pokud jsi nemocná, moje milá,“ stěží ukrotil výbuch nevole, „poručím zavolat nejlepší felčary. Ale cítíš-li se zdravá, nedokážu pochopit, proč mi nikdy nevyjdeš vstříc. Já mám dobrou vůli – na mou věru, nevím, co si mám myslet! Chceš vzít zpátky slib?“

„Ne, to ne!“ přerušila ho překotně, a dokonce natáhla paži přes stůl a dlaň položila na hřbet jeho ruky. „Žádný slib zpátky neberu! Mohu snad? Nehněvej se… Nechce se mi jen do té zimy venku,“ trošku křečovitě se zasmála. Za tím smíchem, za celou její řečí, za nezvyklým, laskavým pohybem cítil polopravdu, ne-li lež.

„Nerozumím ti!“

Vstal a několikrát přešel místnost. Asi by bylo nejlepší se té svatby vzdát. Jenže to nechtěl. Sotva dceru knížete Zalaty poprvé spatřil, popletla mu hlavu. A potom – Velká rada si přála ten sňatek. Nemýlili se, když prohlašovali, že posílí královo postavení. Pro jednou se jim mohl podvolit, protože sám toužil udělat, co mu radili.

Rozmary, divné rozmary, bezdůvodné stesky, kdoví co. S ničím se mi nesvěří, ačkoli přece musela poznat, jak číhám na každý projev její náklonnosti! Jen mě dennodenně pokořuje. Ale to skončí, to nedovolím.

„Odpočívej tedy,“ ozval se konečně. „A nezapomeň, večer pro tebe konám slavnost. Poslední před naší svatbou. Je to pět dní, co jsi mi slíbila přijít!“

„Já…“

„Ne! Prosím, žádné výmluvy, už ne! Nemysli, Teržo Zalatova, nejsem zamilovaný panoš, s nímž si můžeš po libosti pohrávat! Neumím snášet ženské vrtochy. Nebudu brnkat na loutnu pod arkádami, nebo co vlastně čekáš! Ctím tě, ale nepřiváděj mě k šílenství!“

Prudká povaha nabyla vrch nad těžce získaným sebeovládáním. Odvrátil se od ní a pěstí uhodil do dřevěného okenního rámu, až se na podlahu sesypala hrst drobounkých pilin z chodbiček červotoče.

„Večer přijdu,“ chlácholila ho – a zase s úsměvem. Jeho zlosti však na síle neubrala. Přestal-li se ovládat, nedokázal svůj hněv zkrotit tak rychle. Navíc z jejích slov nedýchala vroucnost, kterou toužil najít, pouze zdvořilý chlad.

„Budu tě čekat!“ křikl. A pak, v náhlém vnuknutí, dodal poněkud mírněji: „Chci ovšem předtím jet k bardavanské soutěsce a pojedu. Pokud si to nerozmyslíš a nebudeš mě doprovázet, jak by se slušelo, ať tě zastoupí některá z tvých dívek, abych se nemusel nudit jen s vlastními dvořany. Sám dnes jet nechci!“

„Pane!“ Terže se hlas zachvěl nevolí a krále to nesmírně potěšilo. „Co řeknou lidé! Pohaníš mě v jejich očích! Pár dní před naší svatbou pojedeš na projížďku s jednou z mých panen!“

„Nechci tě pohanět, jako ani ty jistě nechceš pohanět mě, když mou společnost stále odmítáš. Přijď sama, budu nejraději…“

Zbledla a zavrtěla hlavou.

„Přeješ si za doprovod služku, pošlu ti služku.“

Vstala k odchodu.

„Dobře, k ďasu, dobře! Pošli tedy tu Damalčanku, která ti ráno vyřizovala můj vzkaz!“

„Tu? Proč zrovna tu?“

„Snadná odpověď, má milá! Vyhýbáš se mi tak obezřele, že ani tvé dívky skoro neznám. Tuhle si pamatuji, ráno do mě málem vrazila. A potom, Damalští se mi líbí, jednají s každým přímo. Mám po krk dvorských kliček, vrtochů, neupřímnosti! A lží krásných panen, rozumíš?“

Rozčiloval se čím dál víc, ani si nepovšiml jejího rozrušení, nebo si ho povšimnout nechtěl. Odvrátila se. Vyvolal v ní strach, poprvé. Nepoznala dosud jeho prudkost. Byl by schopen udělat cokoli, napadlo ji, nejen mě ponížit před celým dvorem. Hnusí se mi! Kdybych dokázala zastavit čas! Kdybych mu mohla vrátit slovo – ale copak by mi to skutečně dovolil? Sotva! Vždyť ani nemám, kdo by se mě zastal proti královskému hněvu.

Odešla mlčky a tiše za sebou zavřela dveře.

Halýša si musela přiznat, že ji královo přání vyvedlo z míry. Bylo málo věcí, pro něž se kdy v životě cítila nesvá. A našlo se málo lidí, vedle nichž ztrácela jistotu. Latydar patřil mezi tu hrstku.

Zatímco se oblékala, jak jí kněžna poručila, přemýšlela, proč tomu tak je. Kvůli koruně, které se kdekdo klaní? Kvůli nepřátelství, jež sílí v srdci Zalatovy dcery stejně rychle, jako roste její tajná láska k jinému člověku? Kvůli nepřátelství a jeho důvodu, o němž Halýša jediná ví a o němž musí mlčet? Pro něž se bude muset přetvařovat?

Ať už ale zprvu přemáhala sebevětší rozpaky, jakmile jí štolba na nádvoří podržel třmen a ona se vyhoupla do sedla, byly zahnány. Málokterá dáma z velmožské společnosti se dokázala ovládat lépe než tato dívka. Halýša se naučila nedávat najevo slabost v době, kdy jí, tehdy skoro děcku, spadlo na šíji břemeno vedení statku. Plakat a naříkat si, neobstála by před lidmi ani před osudem. Den ze dne odkládala strach, až ji nakonec dokázalo vylekat máloco a málokdo ve světě lidí. Natolik pevně stála na zemi.

Družina, která měla krále provázet na projížďce, byla malá, zato vybraná. Zemský správce Médorg z Dybna, úctyhodně vyhlížející starší muž, a jeho sestra – ovdovělá paní neurčitého věku, nemluvná a od rána do večera vyhlížející vznešeně pohoršená, možná pouze kvůli nezvykle tvarovanému obočí a nehezky se zužujícímu čelu –, dvě tři dívky z její družiny, s nimi správcův pobočník a páže. Nikdo z nich damalskou zemanku ani nepozdravil. Každý přece ví, že je mladý král rozmarný – s jeho výmysly netřeba ztrácet čas a netřeba si jich všímat. Něco takového si v duchu říkali a Halýša to na nich viděla.

Nebyla si ovšem vůbec jistá, jestli svého krále skutečně znají. Za dny strávené v Latydarově hradě si všimla, že ledaco z toho, co si lidé o vládci povídají, si protiřečí. Většina Latydarových dvořanů ho znala vlastně jen krátce. Žili v poměrném bezpečí, zatímco on vedl vojska z bitvy do bitvy, vyhlíželi konec války a návrat bývalé slávy království. Válka skončila, ale k slávě bylo daleko. Zavinil to rozmarný král, mladík, který neměl nikdy vládnout?

Čekali v sedlech, Latydarův hřebec neklidně podupával pod lesklou čabrakou a král otálel. Nepostával někde na arkádách v naději, že se Terža na poslední chvilku přece jen rozmyslí, seběhne dolů, pošle služebnici pryč a sama zaujme místo, náležející jedině jí?

„Král si stěžuje na rozmary své snoubenky, a sám se chová jako dítě. Ubohý Tryn!“ zaslechla Halýša z hloučku žen.

Zimní kosaté slunce stojí vysoko a paprsky se tříští na sněhu, ostré hrany slunečních jehliček nutí mhouřit oči. Dech lidí i koní se sráží v páru.

Konečně. Latydar vyšel z branky v západním křídle. Mlčky vyskočil do sedla. Hřebec se pod ním radostně vzepnul a téměř bez pobídnutí vyrazil do klusu, za branou zrychlili v cval. Potom pokračují krokem po cestě vyježděné sáněmi k západu. Nemluví. Králi není do řeči. Nejraději by obrátil koně zpět k městu, mračí se, vyjížďka ho netěší. Jenže neustoupí, nedovolí, aby ho zotročila, ta nádherná, ta líbezná, ta žádoucí žena s krásnou hlavou plnou rozmarů!

Znova pobídl hřebce do klusu. Po dívce, kterou si ze vzdoru vybral za společnici, se ani nepodíval. Zlobil se sám na sebe, že nejel raději sám. Ohlédl se přes rameno na lidi za sebou. Chtěl jim poručit, ať se vrátí do města. Ale cosi ho zadrželo. Udivilo ho, jak sebejistě se Damalčanka drží v sedle, zatímco ostatní paní užuž umdlévají z rychlé jízdy ve studeném větru. Zdálo se, jako by také ona zapomněla na krále, jako král zapomněl na ni, a těšila se z krajiny a pohodlného, jiskrného kroku dobrého koně pod sebou.

Latydar lehce kopl hřebce do slabin. Brzy ho omámil mrazivý vítr bodající do obličeje. A stejně to děvče. Porušila uctivý odstup. Bezděky – nebo v damalské pýše, která není menší pýchy mnohých velmožů? Najednou mu jela po boku. Přitáhl uzdu. Udělala totéž, zahlédl v tom okamžiku lehounký záblesk provinilosti v jejích očích a pobavilo ho to. Ostatní zůstali kdesi vzadu, těžce a zamračeně vzdorující mrazu. Jedna rozmrzelá tvář vedle druhé, uvědomil si Latydar v téže chvíli, kdy jeho samého rozladěnost kdovíproč opustila.

Jenom vedle něj se kdosi potěšeně usmívá. Jaký skvělý kůň, jaká jízda, jaký sníh!

„Damalčanky se dobře drží v sedle,“ řekl přátelsky.

„Jistě, vzácný pane, ne hůř než trynští vladaři.“

Smělá odpověď.

„Nebojíš se, že se rozzlobím pro tvou prostořekost?“ zeptal se.

Opáčila kupodivu vážně.

„Připadáš mi jako člověk, který se zlobívá kvůli jiným věcem.“

„Většina mých dvořanů by ti asi řekla, že se mýlíš.“

„To by tví dvořané nebyli příliš moudří…“

„Moudří? Občas se mi zdají dokonce hloupí,“ odpověděl. A dodal nečekaně upřímně: „Mnohdy je nechápu.“

„Je nebezpečné nechápat vlastní lidi.“

„Ovšem,“ kývl. „Ty těm svým bezpochyby rozumíš… Máš přece dvorec, tvrz nebo statek?“ pronesl to napůl podrážděně. Dotkla se jedné z jeho slabin.

„Vedla jsem bratrovo zboží, několik let. Ano, já jsem znala své lidi… docela obstojně. Ale nepletlo se jich okolo mě tolik.“

Zvláštní člověk! Smál se. Ne její odpovědi nebo Halýše samé. Zkrátka jen tak, jakoby z prosté spokojenosti, že narazil na někoho, kdo chápe víc než druzí. Divila se tomu smíchu. Nikdy za celé ty dny nezahlédla málem ani jediný úsměv – a teď…? Ať si myslela, že se vyzná v lidech sebevíc, ať to třeba v mnohém byla i pravda, s trynským králem si moc rady nevěděla.

Najednou se zničehonic, asi pod dojmem chvilkového souznění, rozpovídal. Připadlo jí to mile známé. Trošku jak doma, když si hospodář povídá s hospodářem, které pole napřesrok čím oseje. Jen ten mladík vedle ní nemluvil o úhoru nad jezerem, o bažinatém lánu v údolí a o nové stáji.

Postavím znova Trynovec, vysadím stromy v Háji předků, poručím vybudovat flotilu a doly otevřu nad Stříbrnicí, ve Zlatohorách a u Hortavy. Lapků je na každém rozcestí až hanba, nepřejdou dva roky a nezahlédneš jediného.

Mluvil víc pro sebe a zapomínal na Halýšu – a i na tu hořkost, že celý svůj sen svěřuje cizímu člověku, ne vyvolené královně.

Pak se pod nimi otevřela soutěska Bardavan, v níž se před staletími narodila pramatka Latydarova rodu, za zimní noci, snad podobné té, co přijde právě dnes. Její rodiče tehdy prchali k východní hranici pronásledováni pro falešné obvinění.

„Podívej!“ ukázal král – probral se ze svého snění a uvědomil si trpělivou společnici. Ostré světlo zimního slunce měklo, jak se blížil západ, naplňovalo krajinu tísnivými stíny. Pouze na úzké stezce vinoucí se po úbočí protilehlé skály se zastavilo dosud zářivě průzračné. Provázelo stádo divokých koní. Těžký hnědák, jehož široká hruď, pevné nohy, svalnatý trup prozrazovaly krev válečných hřebců, pět, šest klisen, dvě odrostlá hříbata, párek dvouročků. Táhli stezkou, kamení se drolilo pod kopyty a řítilo se do údolí, padalo do řeky. Hřmotilo přitom a ozvěna zvuk pádu násobila.

„Jediná dobrá věc, kterou přinesla válka,“ řekl.

Neodpověděla. Ale za jejím mlčením se skrýval souhlas. Předkové těchto koní nosili rytíře za krásnými dámami, dvorské pěvce s loutnou, pannu ke slavnosti, pod sedly mužů s oštěpy a luky štvali po lesích zvěř, dokud vysílením nepadla, rozsápána psy, zapřaženi do pluhů sdíleli od slunka do slunka s člověkem jeho těžkou práci – a ti vysokonozí klabonosí nebo naopak drobní podsadití přišli až z daleké země, na hřbetě nesli smrt, hnali se dnem i nocí a v jejich hřívách – válka jak semínka stepního bodláčí, co roste nyní kolem trynských cest. A všichni nakonec, opuštěni člověkem nebo opustivší člověka, kterého od nich vzdálila hrůza, zmatek, bída a umírání, kouř vyrabovaných usedlostí, se postarali sami o sebe.

Představa, že stáda divokých koní nebývala v Trynu a Damalu odjakživa, připadala těm dvěma nad soutěskou podivná. Na doby, kdy to bývalo jinak, si nepamatoval ani jeden z nich.

„Musíme je občas vyhánět z polí, ničí nám úrodu,“ ozvala se Halýša. Bylo však znát, že přes všechnu tu podupanou pšenici a spasené žito je má ráda. „Jednou jsem s nimi viděla jít jednorožce,“ dodala tiše. To jí spíš nahlas uklouzla příjemná vzpomínka.

Mávl rukou.

„Povídačky! Něco se ti zdálo!“

„Ne. Vidím dobře. A podruhé jsem slyšela jednorožce zpívat.“

„A měsíc svítil naplno, a ty ani nevíš, jestlis vlastně nespala, nebo jestli ti služka nepřidala příliš bylin do vína…“

Zadívala se na něj. Obličej měl ve stínu. Nepochybně se jejími slovy bavil. Ne nelaskavě, spíš jako se bavíváme žvatláním dětí. Nezlobilo ji to, bratr byl v tomhle stejný. Oči mužů prošlých válkou příliš mnoho viděly, než aby byl rozum důvěřivý.

„A třeba je to tak, jak říkáš, vzácný pane. Nad naším krajem stává veliký měsíc, veliký a silný – a u potoků roste čaromocná máta,“ odpověděla v žertu slovy staré damalské písničky.

Překvapilo ji, když Latydar zahvízdal melodii, která k ní patřila. Ale ano, jistě, mohl ji znát. Bezpochyby si ji zpívávali damalští vojáci v jeho vojsku.

„Veliký měsíc, čaromocná máta,
červnová tráva rozevlátá,
na prahu stanul slunovrat,
ještě výš nechte ohně plát…“

Pohvizduje si do kroku vzdalujících se divokých koní damalský popěvek, který si vybavil, sotva zaslechl pár slov. Koně se ztrácejí za ohybem stezky. Ochlazuje se, slunce zapadá. Zbytek družiny je dostihl a zarazil se opodál.

„Je zima, pojedeme zpátky,“ ozve se Latydar konečně. A potom, zdánlivě lehce a jen pro tu písničku, která se málo hodila do dnešních závějí, přidá otázku:

„Co udělá damalská zemanka, když si vybere mládence, aby s ní o slunovratu skákal přes oheň, a on ji odmítne?“

„Je-li moc hrdá, zapomene na něj.“

„A pokud to nedokáže?“

„Rok počká, třeba za rok přijde zase on za ní.“

„A kdyby přišel?“

„Každá jinak…“

„A ty?“

„Neprosila bych se toho, kdo by mě mohl odmítnout!“

„Ano, jistě, ty přece nejsi pošetilá, ty slyšíš zpívat jednorožce,“ odbyl ji opět trochu posměšně.

„A kdybych už tak pošetilá byla,“ dodala pokojně, „snažila bych se možná, aby skutečně za rok přišel prosit on – a potom, potom bych ho odmítla zas já!“

„Moudré, panno!“

„Ne, moudré to zrovna není.“

„Ale líbí se ti to. A mně taky!“ Obrátil hřebce. „Líbí se mi to!“ zopakoval.

Tušila, nač myslí. Napadlo ji, že udělá něco, co nepůjde vzít zpátky. Ale neřekla nic. Neslušelo se mluvit trynskému vladaři do jeho předsevzetí – a popravdě, kdyby byl teď vedle ní přítel z mládí nebo bratr, ani jemu by nic nerozmlouvala. Věděla, co král nevěděl.

„Dám ti něco na památku, žes jela se mnou,“ řekl náhle, než pobodl koně.

„Nepotřebuji tvé dárky, urozený pane!“ bránila se. „Nedávám si platit za společnost. To dělají jen ženy pochybné pověsti nebo služky! Nejsem ani jedno, ani druhé.“ Začervenala se při těch slovech, poněvadž si uvědomila, jak hlasitě a násilně se snaží dát před tímto člověkem najevo svou hrdost.

„Nehorši se hned, panno!“ uklidňoval ji s nečekaným pochopením pro její zraněnou pýchu. „Nevezmeš-li ten dárek, urazíš mě, protože si budu myslet, že ti nejsem dost dobrý, abys ho přijala. A věř, jedna hrdopýška mi pro dnešek stačí!“ Odepjal si z kabátce zvláštní agrafu z vyřezávané kosti a zeleného kamene. „Předsevzal jsem si už dávno dát tuhle věc někomu, kdo slyšel zpívat jednorožce,“ vysvětlil v žertu. „Je prý vyřezaná z rohu toho bájného tvora. Dostal jsem ji kdysi a vždycky mi připadala vhodnější pro dívku. Jen jsem se nechtěl dotknout člověka, který mi šperk dal, aby mě chránil před smrtí způsobenou otráveným šípem. Teď je po válce – a byla-li tato věc kdy užitečná i jinak než jako pouhá ozdoba, čemuž nevěřím, dnes není. K panně, co potkává jednorožce, se ale podle mého nadmíru hodí. Zvlášť má-li oči zelené jak ten drahokam.“

Nezdálo se jí správné dárek přijmout. Přesto podruhé neodmítla. A proč vlastně odmítat! Dával jí klenot přece jen tak, jen že ho to zčistajasna napadlo. Jako před chvílí damalská písnička.

Pak pobídli koně a cvalem zamířili k sídelnímu městu.

Slavnost. Světla. A stoly plné zvěřiny, poháry s vínem, medovina. Nejnádhernější roucha, smích a hovor. Bubny, loutny, píšťaly. Čas k tanci. Jako tolikrát, vzdychla Terža.

Přišla. Bála se nepřijít. Její vzdor se vyčerpal a vrátila se bázeň před prchlivým mužem, který není pouze její snoubenec, ale i její král.

Oblékla se tedy do zlatohlavu a teď na něj čekala mezi dvořany, nehybná, zatímco tančili, zamlklá a pobledlá v rozveseleném davu.

Poručil jí tu být – a sám?

Jedenáctá minula a Latydar nepřicházel. Lidé si toho začali všímat. Podruhé za jediný den ji ponížil. S úroky jí splácel nekonečné vykrucování.

Halýša si mezi dvěma tanci mimoděk vzpomněla na odpolední rozmluvu s králem a napadlo ji, že snad právě při ní se rozhodl vrátit nevěstě její odmítání.

Ne, moudré to nebylo, ale líbilo se mu to.

Teprve těsně před půlnocí poslal ke kněžně páže s omluvou, z níž čišel uctivý výmysl, podobně jako z mnoha Teržiných, jimiž ho týdny častovala.

Přesto však asi nechtěl ani sobě, ani nevěstě ublížit v lidských očích. Našel za sebe náhradu, o které byl jist, že umlčí všechny zlomyslné jazyky.

Vojevoda Kierys po poledni dorazil do města. Nazítří hodlal zase odjet, cítil se v Kiříně jako na trní.

Zprvu se nezvykle prudce bránil.

„Nepůjdu, Tydare, to po mně nechtěj!“

„Proč? Nemohu tě poprosit o tak nepatrnou službu?“

„Jdi sám.“

„Ne. Chci, aby dnes poznala, jaké to je…“

„Tak tedy svou pomstu doveď do konce.“

„Mstít se nechci, jinak bych tě o nic nežádal.“

„Netušíš, příteli, do čeho mě nutíš! Nevím, jestlis kdy provedl podobnou pošetilost, věř mi!“

Bránil se – ale pravdu neřekl. Nakonec šel.

A strávil s Teržou Zalatovou celou slavnost.

Potom když svítalo, stalo se, čeho se bál a před čím utíkal od prvního dne, kdy kněžnu spatřil, to, po čem toužil, co se od počátku stát muselo.

Poklekl k jejím nohám v temném zákoutí pod arkádami, kde byli sami.

Objala jeho hlavu a sklonila se k němu.

Do svých komnat kráčela proměněná.

Bála se někdy? Včera, dnes? Možná, teď se už nebojí.

Je něco na světě, co bych neudělala, jestliže mě miluje? I duši ztratit bych pro něj dokázala…

A když ji služebnice ukládaly ke spánku, vyhnala všechny, kromě Damalčanky. Ta jediná se nezalekne, budu-li potřebovat pomoci. Která druhá by se postavila králi?