Čtrnáctá kapitola

Nepřijdu, řekla – a přece když týden minul, zamířila k rozcestí. Jak se blížila na určené místo, šla stále pomaleji. Nakonec se zastavila docela.

Nechci to udělat, proč tam tedy jdu? pomyslela si. Lepší by bylo už ho nevidět. Netrápit sebe ani jeho. Vrátím se, budu žít, jak jsem uvykla, jak mi přísluší. Najde si jinou, která snáze unese korunu.

Otočila se a rozhodným krokem vyrazila k Pomezí.

Jednou se vdám… za nějakého zemánka. Ne, polkla hořkost smísenou s úsměvem, to se mohlo stát dřív – teď ne.

Jsem hloupá. Může mi snad být ještě někdy na světě tak spokojeně, tak lehce, jako bývalo, než jsem potkala jeho…, nebudu-li přitom s ním?

Podruhé se zastavila a zahleděla se na špičky svých střevíců. Ale nevnímala je.

Pak skloněnou hlavu zdvihla a bez sebemenšího zaváhání se rozběhla zpátky. Z ramenou jí sklouzla tíže jak podzimním deštěm nasáklý vlněný plášť. Rozhodla se – a vrátila se jí sebejistota, spokojenost a síla.

Utíkala a její sukně rozvířila seschlé březové listí.

Vtom pocítila, že krajinou okolo proběhlo zachvění. Ne, netřásla se jí půda pod nohama, všecičko zůstalo na svém místě, v mlžném bezvětří se nepohnul ani bukový list, ani stéblo ostřice v kamení, ale něco se stalo. Cosi, čemu les a země nerozumí, co stojí mimo ni, a co ji přece děsí, co ji rozdivočuje – lidské zlo porušilo tajemnou rovnováhu.

V téže chvíli se Halýšiných neuvěřitelně zjitřených smyslů dotkl slabounký čpavý zápach, hořkosladký a trpký zároveň. Na jazyku zanechal svíravou pachuť, z níž se dívce zatmělo před očima.

Znala tu divnou, dráždivou vůni – stejně voněla smrt, když před lety vtrhla do Pomezí s cizími nájezdníky, s vataradskými žoldáky.

Stříbřité kmeny čtyř staletých buků se k sobě ve výšce dvou desítek stop nakláněly a tvořily živoucí bránu, hvězdicovitý oblouk nad širokým plochým kamenem, o nějž se bukové kmeny opíraly u země. Kdysi prý zrovna tady zabili vrazi zezadu jednoho z nejlepších damalských vladyků se ženou. Smrt spravedlivých pomstili vlci, a proto je od těch časů zdejší lidé velmi ctí. Vladycké děti pak na tomto místě zasadily bukové proutky, aby jim pomohly zahnat smutek a aby svědčily o naději.

Latydar uvázal koně opodál a posadil se pod buky na kámen pokrytý měděným listím. Obloha se opírala o vrcholky lesa a tísnila krajinu. Rozcestí, ačkoli na něm kdysi zahynuli dva lidé, skrývalo jakýsi laskavý pokoj. Latydar přivřel oči, podzimní ticho konejšilo jeho neklid. Přijde, jistě přijde, přesvědčoval sám sebe.

Dusot koně na cestě mladíka nepříjemně překvapil. Ozval se totiž od města a rychle se blížil. Halýša by musela přijít z opačné strany – a navíc asi pěšky.

Latydar zamračeně vstal a čekal, koho přivádí hloupá náhoda právě v tuto hodinu na jindy opuštěné, polozarostlé rozcestí pod Spravedlivou vlčicí.

Konečně se jezdec objevil, zarazil koně pár kroků od krále a seskočil těžce na zem.

Latydar stáhl obočí ještě víc, poněvadž poznal svého služebníka. Ale Trak vypadal natolik podivně, že královu zlost rychle nahradila starostlivost. Stařec stanul před svým pánem zadýchaný – nezdravé červené skvrny v obličeji rychle střídala bledost. Vypadal nemocně, oči mu žhnuly, rty měl sevřené tak pevně, až se ztrácely v prošedivělém vousu. Král poněkud ovládl netrpělivost a obrátil se na Traka laskavě.

„Něco se přihodilo, příteli? Proč nečekáš s ostatními v hostinci? Víš přece, nemohu tady nikoho potřebovat!“

„Můj králi,“ Trak odpověděl hodně nahlas po způsobu nedoslýchavých lidí, zároveň však vzrušeně a přerývaně, „je tady cosi… Musím to udělat. Říkali to – a měli pravdu. Raději bych sám sebe… Jenže Tryn, Tryn je hlavní, důležitější než kdokoli na světě.“

Latydar si v duchu povzdechl. Trak sice patřil k těm málo lidem, kteří mohli spoléhat na panovníkovu trpělivost, ale dnes…, musel začít chudák blouznit zrovna dnes? Halýša přijde, přijde-li, už brzy… Přesto promluvil Latydar ke starci chlácholivě:

„Upokoj se! Prosím, vsedni na koně, vrať se do Borovnice a počkej na mě, porozprávíme, jen se vrátím. Zatím si odpočiň – nech si nalít…“

Trak ho snad vůbec neslyšel. Pokročil ještě blíž.

„V tuto chvíli,“ zašeptal jakoby téměř bez dechu, „přišel čas…“

Po těch slovech sáhl za pás a z kovové pochvy vytrhl dlouhou dýku. Blýskla matně Latydarovi před očima.

Za celý život ho nic tak nepřekvapilo. Podvědomě však, prošlý nespočetnými bitvami, nečekanému výpadu uhnul. Levicí vyrazil Trakovi zbraň z ruky, až zaletěla do chomáče vysoké trávy. Čepel ho proto nezasáhla do srdce, na něž mířila, jen pronikla paží.

Škrábnutí, nic víc – kdyby za sebou zbraň nezanechala nezvyklý, hořkosladký, trpce dráždivý zápach a v ráně se okamžitě nerozlila omračující bolest.

„Traku!“ vykřikl. „Vzpamatuj se… Něco se ti zdá – a ty…“

Obešla ho slabost, zavřel a otevřel oči, ale rozmazaný obraz okolí se nezostřil. Bolest byla hrozná. Jako by zaživa hořel. Myšlenky mu pletla. Konečně pochopil, co to znamená.

Stařec nenechal krále upadnout. Zachytil ho, když klesal, a něžně položil do spadaného listí u paty čtyř buků. Z vrásky do vrásky, od zapadlých očí mu stékaly slzy.

„Odpusť mi, můj kralevici, za chvilinku to přebolí. Pro nás pro oba bylo prokletím, žes usedl na trůn. Zničil bys Tryn, v dobré vůli bys ho zničil – všichni to říkali. Měli pravdu. Kohos jen chtěl ozdobit vznešeným diadémem trynských královen? Čím jsme si zasloužili tohle prokletí…! Odpusť mi, odpusť – alespoň na druhé straně Bran, až pochopíš…“

Traka z pohledu na bezmocně ležící tělo, na sinalé, potem pokryté skráně jala hrůza. Nedokázal vydržet do konce. Vyskočil ze země. Běžel ke koni, jak pronásledovaný přízrakem. Vyhoupl se do sedla a kopl zvíře do slabin. Zpátky se nepodíval. Kůň se vzepjal a skokem, vyděšený, přešel do trysku.

Třpyt divoce zaržál a pokusil se přetrhnout uzdu, na níž byl uvázán. Potom bázlivě zavětřil k ležícímu pánovi. Štiplavá vůně v citlivých nozdrách lechtala.

Bolest zatím skutečně opadla. Pohnout se však Latydar nedokázal, ani promluvit. Vší silou se pokusil nadzdvihnout, vlastní tělo ho však neposlouchalo, zoufale, téměř k smíchu. Vlny chladu a horkosti se rychle střídaly. Poznal jed, jímž byla napuštěna čepel dýky. Právě kvůli němu ho Trak ve válce zahrnoval výstrahami a talismany. Byl jím posedlý, poněvadž vataradští žoldáci otrávenými šípy zabili jeho ženu. Trpěl hrůzou podobající se neodbytné předtuše, že stejně zahyne Lutavisův dědic. A teď se o to, aby se předtucha vyplnila, sám přičinil.

Umíral – jak bolest odezněla, vrátilo se na pár okamžiků jasnější uvažování. Nic ho nemohlo zachránit a Latydar to věděl.

Ve větvích buků se hašteřili vrabci. Viděl je za červenavou mlhou. Jejich hlásky neslyšel, neslyšel ani frkání svého koně, ani tlukot větví, které do sebe narážely v znenáhla sílícím větru.

Necítil strach. Otče světel!

Začínalo se mu těžko dýchat.

Potom na koruny stromů a na ptáky nedohlédl vůbec.

Pouze jakási tvář – přímo před jeho slepnoucíma očima – pohybovala rty, ale slova z nich nevycházela. Dívka, hezká a cizí – anebo ne? Škoda že už ani tebe nevidím, možná bych si stačil vzpomenout. Víčka pomalu klesla na ztemnělé oči, křečovitý, namáhavý dech se zklidňoval a slábl.

Halýša si sedla na zem a položila si jeho hlavu do klína. Už na Latydara nemluvila, nevolala, neopakovala jméno. Pochopila, že ji neslyší.

Znala ten pocit naprosté bezmoci, naplňoval prázdnotou. Oči, nad nimiž se skláněla, se pomalu zavřely. Dýchá ještě, nedýchá?

Kdysi před lety, to byla čtrnáctiletá holčička, podobně seděla v blátě na cestě a před ní docela stejně umíral jiný člověk, správce Pomezí, kterého škrábl otrávený šíp. V náruči ho držela jeho žena a hrozně, nahlas naříkala. Ta vzpomínka se do ní natrvalo vtiskla, jako horoucí pečeť do měkké koňské kůže.

Budu i já tak naříkat, až si přiznám, co se stalo? zeptala se udiveně sebe sama. Sáhla si k staženému hrdlu. Chyběl jí vzduch jako tomu umírajícímu.

Zkřehlé prsty narazily na chladnou, oblou věc. Teprve ten dotek ji probral, zabolel, skoro ucukla. Agrafa z rohu jednorožce, vzala si ji dnes mimoděk, tolik jí uvykla. Agrafa, kterou jsi mi dal, a vyprávěl jsi…

Vtom sebou živě pohnula. Je-li skutečně z jednorožce…

Škubla za sponu. Jehlice povolila a šperk zůstal dívce v dlani. Bodla se, a po ruce jí stékaly šarlatové kapičky. Pak vytáhla nůž z pochvy přivěšené u Latydarova opasku. Nad ranou rozpárala kabátec a košili. Dobrá, pevná látka se trhala neochotně, nepříjemný zvuk drhnul o dívčiny uši. Trakova úzká dýka proťala mužovu paži téměř skrz naskrz, přesto rána vůbec nekrvácela. Halýša na ni přitiskla šperk a držela ho.

Hleděla na svou ruku, hleděla na ni téměř bezmyšlenkovitě – a kdyby se jí měl kdo ptát, doufá-li v nějaký zázrak nebo kouzlo, odpověděla by nevím. Dívala se a kolem uplýval líný čas. Kapičky krve z její dlaně potřísnily šperk. Latydarovu paži. Udiveně si toho povšimla. Červená skvrna se rozrůstala rychleji a rychleji. Opravdu, napadlo ji bezděčně, divné, tolik krve z jediného bodnutí…

A potom si uvědomila, že to Latydar začal krvácet. Stažené, zelenomodré okraje rány se otevřely, pramínek za pramínkem prýštil mezi dívčinými prsty. Sklonila se níž, jako by nevěřila svým očím. Ale krev tekla dál, a byla-li zpočátku temná, skoro zčernalá, teď získala obvyklou barvu.

Skoro nevěřícně položila druhou ruku na Latydarovu hruď. Opravdu se znova začínala zdvihat? Dívka strnula. Vnímala pouze jemný pohyb pod svou dlaní.

Na trámech podkrovní světnice se pomalu rozsvěcel šedivý den. U vyhaslého krbu spala služka, zabalená do pláště z ovčí vlny. Neprobudilo ji, ani když se Latydar posadil na lůžku a rozhlédl se po místnosti. Svazečky léčivých bylin zavěšené pod stropem se lehce otáčely v průvanu protahujícím škvírou nad prahem.

Chvilku mu trvalo, než si všechno srovnal v hlavě a svůj návrat přijal se směsí vděčnosti a údivu. Necítil se sice právě v plné síle, ale nebolelo ho nic, ani zranění na paži.

Vstal, tiše, aby služku nevytrhl ze spánku, sáhl po svých šatech, pečlivě složených opodál na truhlici. Kabátec i košile byly vyčištěné a na levém rameni zašity drobným, úhledným stehem.

U hlav lůžka ležela agrafa se zlomeným bodcem. Vzal ji do ruky a v přibývajícím světle si ji prohlédl. Přísahal by, že ji dobře zná. Jen kdyby ta kost vyřezávaná do ornamentů, do níž cizokrajný zlatník zasadil drahý kámen, neměla barvu břečťanových listů… A přece, musel to být stejný šperk.

Dveře v pantech nezavrzaly, když se jimi protáhl, služka spala dál.

Malá síň, jaké se často daly najít v příbytcích nižší šlechty. Lavice pod oknem, u stěny okříny a ošatky, u zdi starodávná veliká truhla překrytá ovčí kožešinou.

A na té truhle, stočená do klubíčka, zachumlaná v šátku, spala s rukama pod hlavou Halýša. Před půlnocí ji bratr přinutil, aby přenechala své místo u Latydarova lůžka služce a šla si odpočinout. Jenže se nepřesvědčil, jestli sestra skutečně odešla do své komůrky.

Latydar si klekl na zem vedle truhlice a díval se, jak dívka spí. Pozoroval obličej stíněný cípem šálu, poslouchal její dech. Toužil po ní, snil o ní, miloval ji, ale najednou ji viděl docela jinak. Tak, že by na to slova nenašel.

Skrze nedovřenou okenici proklouzl do síně světelný paprsek. Pomalu se posouval po podlaze a nakonec se zastavil na dívčiných víčkách. Latydar chtěl zastínit slunce, aby Halýšu nevzbudilo, ale všiml si ho pozdě. Dívka se pohnula a otevřela oči.

V první chvíli se lekla, kdo je tak blízko ní, posadila se – a hned poté Latydara poznala.

Nevěděl, co jí říct.

Také ona seděla nekonečný okamžik mlčky a bez hnutí. Náhle se nadechla, a znělo to spíš jako potlačovaný vzlyk. Přála si povědět mu, jak hrozný strach prožívala celé ty dva dny, kdy ležel v bezvědomí a nikdo netušil, jestli smrt nezahnali pouze zdánlivě a ona se nevrátí zpátky. Přála si obejmout jeho hlavu a zahrnout ho spoustou slov, která v ní uzrála za roky dospívání a která dozrávala jen a jenom pro něho, povědět mu, že už to ví, že byla pošetilá, když si myslela…

Ale mlčela, sklopila hlavu.

Vstal z pokleku a posadil se nejistě vedle ní. Váhal, než se odvážil dotknout jejích vlasů. Dnes by si netroufl strhnout ji k sobě jak tehdy na jaře, uprostřed bouřky. Dnes, kdy ji viděl spát, dnes, kdy pochopil, co pro něj ve skutečnosti znamená, dnes ne.

„Halýšo…“

Vtom se pohnula. Natočila se k němu a lehce, opatrně, aby se nechtě nedotkla jeho rány, mu položila hlavu na prsa. Přirozeně a pokojně, jako by se to, že patří jeden k druhému, odjakživa rozumělo samo sebou.