Třináctá kapitola

Jaro ve stepi pod hradbami Yzaru. Korouhev za korouhví rozvité od země k nebi, od oblohy ke zvlněné planině, praporce třepotající se, vlnící se v jižním větru – všechny zelené, a trochu zlaté a trochu do běla a lehce do blankytu, to jak rozkvetl gazelí jazýček, obliny kopců pokryl jařabník a líce strží zesinaly koberci plaché kozličky, která by se schovávala pod keři, kdyby jich nebylo přespříliš málo pro její bujnost. Vzduch je vlahý a voní po vodě, tak nevýslovně a nevyslovitelně, tak, až to bolí…

Lita otevřela dokořán okno v komnatě své paní a na podlahu dopadl proud slunečního svitu, div to necinklo, div to netřesklo o dlaždice. Charin Zara vzhlédla od barev a štětců, v rámu okna se mihl záblesk ptačího křídla a dolehlo k ní ostré zavřísknutí poštolky. V té chvíli vstoupil do komnaty Thoren. Stěží zakrýval údiv.

„Vznešená paní, přišel za tebou vladař,“ zdvořile ohlásil nečekaného hosta.

„Vladař?“ Ruka se štětcem sebou polekaně trhla. Za oknem podruhé křikla poštolka. „Ať tedy vstoupí,“ řekla Charin Zara. Přerušila práci a dlaně složila do klína, jednu přes druhou, snad aby tím dotekem zastřela jemné chvění.

Dharid-Nyr se na okamžik zastavil na prahu, naposledy zaváhal, jestli má vkročit. Dívka vstala. Uklonila se, jak dvorský mrav kázal poddané sklánět se před panovníkem. Vladaři přelétl po obličeji sotva znatelný stín.

„Pošli své lidi pryč, paní,“ řekl. „Chci s tebou mluvit o samotě.“

„Moji lidé jsou spolehliví, vznešený pane, ale jak si přeješ.“

„Nepochybuji o jejich věrnosti,“ odpověděl Dharid-Nyr, a po­hlédl na mladého Thorena. „Jen to, co ti přicházím povědět, není pro jejich uši.“

Přikývla.

Služebná i panoš svou paní opouštěli neochotně. Neradi ji nechávají samu ve vlčí jámě, uvědomil si Dharid-Nyr. V první chvíli ho ta představa pobavila. Potom náhle pocítil v ústech divnou pachuť. Rychle se posadil, aby ji zahnal – a dívka proti němu také zdráhavě usedla.

Dnes byla oblečená prostě, ne jako když přišla manžela prosit o milost pro trynského krále. Světlý šat z lněného plátna, s dlouhými rukávy, obepínající její postavu, zdůrazňoval něžnou oblost každé křivky. Od boků se rozšiřoval, splýval k zemi v měkkých, těžkých záhybech. Špička bosé nohy v opánku se rozpačitě skryla před mužovýma očima. Vlasy spletené do jediného copu, lehounce pocuchané, sepjaté neokázalou obroučkou. Na rukou, už zase složených v klíně, tu a tam šmouha od barvy – zlatá, a červená, a modrá.

Vyřezat takovou krásu z lipového dřeva… Nebo ne, raději z pevného a drahého, schopného odolávat bouřím na lodní přídi a přitom si zachovat tu zakřiknutou něhu, proletělo Dharid-Nyrovi hlavou. Představa ho zaskočila. Poprvé si skutečně pořádně všiml své manželky, poprvé si ji pozorně prohlédl na denním světle. Překvapil ho ten pohled. Ne, kdovíproč jej vylekal.

Pokusil se najít ztracenou rozvahu. Začal hledat v kněžnině tváři otisk Karai-Dharovy podoby. Dcery se přece podobají otcům! A o Charin Zaře lidé tvrdili totéž. Dharid-Nyr, třebaže viděl Karai-Dhara jedinkrát v životě, by dodnes dokázal načrtnout uhlem každý jeho rys. Ale v čistém oblém dívčím obličeji nepoznával ani náznak jediného z nich. Oslepl jsem snad?

Pohled na Charin ho vyváděl z míry. Sklouzl rychle zrakem na místnost okolo, na obrázky ptáků s lidskýma očima a dlouhými útlounkými perutěmi, dívek srůstajících v jedno se sto a dvěma stepními květinami, koní a stromů, korábů a lidských dlaní. Všecičko vzlíná vzhůru v nějaké smutné, plamenné naději, ve smířené touze. A pak jsou tu démoni z hrozivých snů, úzkost a bolest a samota, dračí hlavy chlemtající krev – zatímco světlo už je jim v patách s hbitostí obratného lovce spěchajícího po stopách všech bestií světa, s jistotou budoucího vítěze…

„Nevěděl jsem,“ ozval se vladař konečně, „že maluješ.“

„Vždyť jsi mi dal vozit barvy i desky až ze zámoří!“

„To má na starosti můj správce…“

Zase chvíli ticho. V tom tichu si stačil blíž všimnout ženiných rukou v klíně a napadlo ho, že kněžna jistě drží štětec v levé – pravou měla poznačenu ošklivou jizvou a drobné, půvabné prsty asi po takovém zranění, o němž jizva vypovídala, nebyly schopny žádné jemnější práce.

„Přišel jsem ti povědět,“ řekl Dharid-Nyr zvolna, „že jsem Kornelaka propustil. Jeden můj přítel ho tajně doprovází na jih a potom poplují lodí do Trynu. Mohl jsem ti to vlastně prozradit už dřív, ale musel jsem si rozmyslet…,“ zaváhal, „je-li moudré zasvětit dalšího člověka do tak nebezpečného tajemství.“

Nechal ji v nejistotě několik dní, z opatrnosti, aby umožnil družině dostat se z dosahu všech, jimž by se vladařovo rozhodnutí nelíbilo, kdyby se o něm dozvěděli. Ano, jsou už daleko, ale přesto bylo ošidné prozradit pravdu! blesklo mu hlavou. Nejsem ve své kůži, zapomněl jsem, koho mám před sebou… Jenže doznělá slova nešlo vzít zpátky. Co mě to vlastně napadlo, dělat si z ženy, která nemůže být nikdy ničím jiným než mým nepřítelem, spojence? Nejistě, zachmuřeně na ni upřel podezíravý zrak.

„Pane!“ zvolala kněžna, vyskočila a vzala jeho ruku do svých. „Vždycky jsem věděla, že jsi spravedlivý člověk!“ Potom se zalekla vlastní smělosti, pustila Dharidovu dlaň a kvapně ustoupila. Zůstala stát s mírně sklopenou hlavou.

„Nesmíš o tom nikomu říct. V sázce je hodně! Přísahej mi, že budeš mlčet, na vlastní duši přísahej!“ Vladař zvedl hlas, skoro na ni zakřičel, zatímco se v duchu proklínal za chybu, jíž se dopustil. Proč mu nedošlo, jak neprozíravě jedná, dokud svou obavu nahlas nevyslovil? Zase jím prostupovala stará nenávist, a k zbláznění se míjela i nemíjela s touto plachou dívkou. Rozpaky, do nichž stále upadal, vzbudily v Dharidovi zlost a obrátil ji nejpřirozenějším směrem. „Přísahej!“ opakoval tvrdě.

Vstal z křesla, pokročil k ní a chytil ji za paži. Nezamýšlel dívce ublížit. Ale sevřel tak hrubě, že mimoděk sykla bolestí. Okamžitě ji pustil, znechucený sám sebou. Utekla od něj až k oknu. Vyděšená, zadýchaná, s hlavou vztyčenou.

„Jistěže přísahám,“ vyhrkla. „Nejsem hloupá. Vím, co by se mohlo stát, kdyby…“ Pak se na dvě, tři nadechnutí odmlčela a dodala s odstínem vzdoru v hlase: „Myslíš si, že využiji příležitost a poštvu proti tobě tvé nepřátele? Snad tě i svrhnu s jejich pomocí z trůnu? To jsem přece mohla udělat dávno! Mohla jsem tě nepřijmout za manžela. Máš možná důvod mě nenávidět kvůli mému otci – ale kéž bys aspoň uvěřil, že nečekám jako zmije v koutě tvého domu, hotová tě v příhodné hodině uštknout…“

Odvrátila se. Stála proti oknu, v plném slunci, takže Dharid oslněný prudkým světlem rozeznával pouze tmavou siluetu. Pohnul se směrem k ní. Hned se však zarazil – a chtěl-li ještě něco říct nebo udělat, rozmyslel si to. Odešel bez pozdravu. Obrazy na něj zahlížely se smutnou přísností.

Ve vzduchu utkvívala kořená vůně jařabníku smísená s vůní barev.

Večer, když Lita pomáhala Charin Zaře s převlékáním, všimla si ošklivé podlitiny na dívčině paži.

„To ti udělal ten darebák, viď, holubičko!“ pronesla rozzlobeně. „Jak si mohl troufnout vztáhnout na tebe ruku! Copak není dost, že tě týrá vězením a urážkami? Neměla jsem tě poslechnout a nechat tě s ním samu, nedovolila bych mu…, i kdyby mě potrestal sebehůř.“

Chůva se vlastními slovy rozohňovala. Probouzela se v ní dračice střežící svůj poklad.

„Ale Lito,“ napomenula ji kněžna měkce. „On mi nechtěl ublížit. Nerozčiluj se kvůli hloupostem.“

„Hloupostem… On ti chce ublížit vždycky! Nejsem pošetilá ani slepá, abych si toho nevšimla. Ani tak pokorná jako ty. Kde se ta pokora v tobě vzala, má paní, moje děvenko? Pořád jen hlavu sklánět, níž a níž – a snášet každou zvůli, kterou on na tobě spáchá… Tolik let, tolik let! Doufala jsem, že jsem tě vychovala po našem trynském způsobu, k hrdosti, k sebeúctě – a ty jednáš jako pastevecká dcera, uvyklá každému ústrku a málem schopná tomu, kdo jí ubližuje, ještě uctivě posloužit a nohy umýt, když násilím vtrhne do jejího stanu!“

„Nemluv tak, Lito.“

„Má paní,“ nedala se chůva odbýt, „vladař svázal svůj osud s tvým dobrovolně, nevyvzpomnělo si to ani peklo, ani démoni, ale on a jeho přátelé. Chtěl korunu, ať už s dobrým, nebo nedobrým úmyslem, o tom se s tebou dnes přít nebudu, chtěl ji zkrátka mít. Správné by bylo, aby ti u nohou ležel, děkoval a ruce líbal, ne tebou pohrdal a trápil tě. A co ty máš společného s činy svého otce? Míň než nic! Copak snad tobě samé se Karai-Dhar dost nenaubližoval?“ Vzala měkce do obou dlaní dívčinu zmrzačenou ruku. „Do smrti nezapomenu, ano, do nejdelší smrti, na den, kdy ti udělal tohle. A už tehdy jsi zaplatila za tu svou ohleduplnou dobrosrdečnost, za svou pošetilost!“

„Uklidni se, Lito, nech staré věci spát,“ kněžna přerušila chůvu skoro káravě, „a nech být mého muže.“ Pak zazpívala s nucenou lehkostí:

„Dva jsme na jedné lodi,
kol kolem moře zdivočelé,
peklo jen peklo plodí,
a ve svých mlýnech mele
mě, jeho, celý život náš…

Neznáš snad tuhle písničku, Lito? Některé mosty zkrátka nepostavíš a některé rány nezahojíš. A už o tom nechci mluvit,“ prohlásila nakonec rozhodně.

Bylo to vysloveno jako jasný rozkaz a chůva poslechla.

„Připravím pro tebe obklad z octa, má paní,“ řekla už jen.

„To budu ráda,“ souhlasila dívka s úlevou, že spor zvolna končí. A poté přidala rychle, aby ho zaplašila docela: „Je krásná noc, nemyslíš?“

„Opravdu, holubičko moje? Vždyť prší!“

„Ale tak nějak hezky, zdá se mi.“

Pršelo. Pole a step pod hradbami Yzaru lačně sály vodu a vydávaly mokrou jarní vůni. K půlnoci déšť přešel v pouhé mrholení padající z mračných cárů natolik řiďoučkých, že skrz ně byl k zahlédnutí dorůstající měsíční srpek zahalený v duhovém oparu jak bílá koňská hlava v rozvířené hřívě. Ševelilo. Od nebe k zemi.

Dharid-Nyr seděl v křesle, své psy u nohou, a uvažoval o tom, jak brzy se asi mohou Séned-Mar a jeho lidé doprovázející trynského krále dostat k moři. Pokud by deště trvaly a rozbahnily step, zdrželo by je to. Ale koncem května, nestane-li se něco nepředvídaného, budou už nejspíš v některém z trynských přístavů.

Při té představě se v rozemském vladaři probudil stavitel lodí. Těšilo ho, že právě Eistha Char, jeho chlouba a pýcha, kráska dokonalá od přídě po záď, od bortu k bortu, od nejhlubšího podpalubí po špičku hlavního stěžně, přistane jako po válce první u břehů sousední země. Dharid-Nyr byl přesvědčen, že se loď v kterémkoli trynském přístavu dočká zaslouženého obdivu. Nějakou dobu se zaobíral příjemnou vidinou, ale pomalu skrze ni sklouzly jeho myšlenky úplně jinam.

Ke komnatě s obrázky na zdech. Od skutečné lodě k těm vzpínajícím se na vlnách vzedmutých štětcem namočeným v barvě. Zvlášť k jedné z nich se v duchu stále vracel. Připomínala Eisthu Char a měla v sobě něco z Hanuer, podobala i nepodobala se jim oběma. Navenek se od nich dost lišila, a přece – jako by s nimi byla spojena nějakými neviditelnými snovými nitkami napjatými pod povrchem skutečnosti.

Hloupost, říkal si Dharid-Nyr, jak by se mohly podobat? Na každé z těch namalovaných lodí je poznat, že dívka, která je vytvořila, v životě neviděla ani moře, natož pořádnou loď! Jenže…

Vzal si od krbu kus ohořelého dřívka a začal jím čmárat po desce stolu – snažil se odhalit, čím ho obrázek vlastně natolik zaujal. Nepřišel na to. Ale nepřestával si s uhlem hrát. Ze změti čar se znenáhla vynořovala ženská tvář, tatáž, jakou Dharid-Nyr přiřkl dívkám na přídích většiny lodí a korábů, které postavil. Jednou ji dal vyřezat smutnou, jindy usměvavou, zamyšlenou, snící, vzdálenou, pokaždé však to byla tvář Dharidovy matky, tak, jak ji nosil v paměti. Bezpochyby stát vedle toho obrazu živá žena, vypadala by jinak – vždyť jen střípky natrvalo uvízly ve vzpomínce –, ale na přesnosti příliš nezáleželo.

Vladař črtající dřívkem po stole se sotva znatelně usmíval nad svou hrou – ještě cop, těžký cop přes rameno, ještě změnit tvar očí, rty, trošku drobnější, ovál ušlechtilého obličeje s malou skoro dětskou bradou, sličná křivka dlouhé šíje… Známé, stokrát zachycené matčiny rysy se začaly proměňovat, aniž si toho Dharid-Nyr všiml.

Teprve za hodnou chvíli si uvědomil, že něco není jako vždycky. Zadíval se na kresbu pozorně, pak s údivem, který narůstal. Tvář zachycená rychlými črtami nebyla tou tváří, již si navykl nakreslit téměř poslepu. Dharid-Nyr nějakou dobu přemítal, komu vlastně patří. Potom ji poznal. Najednou.

Vyskočil od stolu, prudce setřel kresbu dlaní. Rozmazala se, jako by ji pohltila černá mlha valící se z obětní hranice – potáhla velké mandlově tvarované oči bolestnou mžurkou pomalého zmaru.

Dharid-Nyr si nalil víno ze džbánu a napil se. Žíznivě, chtivě, ve snaze zalít palčivost a spláchnout divnou pachuť v ústech. Ta uhlem mimoděk vyvábená tvář ho polekala. Ta tvář, tvář jeho ženy. Vyděsila ho, zabolela, srazila do jakési bezedné hloubky. Nechci na ni myslet! bránil se. Nechci o ní nic vědět. Nechci. A utéct před ní nemohu – jak neuteču před sebou. A ona se mě taky zbavit nemůže. Co jsem to udělal? Co jsme to udělali, že jsme se navzájem odsoudili k téhle nenápadně útočící, věčné hrůze?

Je to s námi jako s těmi dvěma prokletými, o nichž se na jihu zpívá a kteří se ženou ke své zkáze s nezadržitelností splašených stád a korábů pod plnými plachtami, do nichž se zapletl zlý vítr. Všechno, co nás obklopuje, se na nás ochočeně pitvoří. Plný džbán vína, za oknem mrholení, dům mírný tichem, tichem… a ve skulinách zdánlivě pevných ochranných zdí štíři…

Připíjím hluchému tichu za noci,
úzkosti s každým douškem přibývá.
Nad kopci hrozné hvězdy planoucí.
A samota jak šelma strašlivá
mou živou duši trhá na cáry.
Jsme pohřbeni a křídlo démona
do stínů svrhlo, v co jsme doufali.
Oba jsme sami, ženo má.

Tak nějak to zpívával u přístaviště syn jednorukého rybáře, a spravoval sítě, tak nějak… Nevím přesně…, nevím už nic. Nevím už ani, kde já sám stojím. Jestli před propastí, nebo na začátku mostu.

Když z rukou smýval šmouhy od uhlu, najednou mu připadla zatuchlá trýzeň těch několika let, po něž byl svázán s Charin Zarou, jako odpudivý sen, z něhož se lze probudit stejně snadno jak spláchnout z dlaní ušpiněných od sazí všechnu černotu.

Zdi plné štírů se zachvívaly, ale jen duše, ne oči, to mohly postřehnout. Neslyšně se v nich pohybovali jedovatí tvorové… Anebo snad zeď pukala jak sklenka drcená v neklidné ruce? Dopitý pohár. Zbudou z něj střepiny. Potřísněné krví a obdivuhodně zmnožující světlo svic v nečekaném, novém zrcadlení.