Desátá kapitola

Přemýšlívám o tom, jaké by bylo mít vedle sebe člověka, pro něhož jsem na světě nejprvnější. Málokomu se něco takového poštěstí, málokomu. A přece, nejenom sny…

A já? Jsem sama. A jsem v kleci. Nemám už radost, z čeho jsem ji mívala – ani z hlasu cikád, který se odráží o hradby a směřuje nahoru do hlubiny, naplňující mě závratí, úzkostí ze smrti a odvahou překročit ji jako práh. Kdyby nebylo klece, nemusela bych o ní přemýšlet tolik.

A teď přišli a řekli: můžeš. Můžeš odejít. Nejsi vázána slibem, neboť slib nedodržel ten druhý. Měl povinnost ti věnovat alespoň úctu, ne-li lásku, kterou nevynutíš. Měl povinnost, poněvadž jsi mu dala dar – ne menší než staroslavný trůn hrdé země, ne menší než její korunu. Ba větší jsi nabídla, kdyby byl stál o tvé přátelství. Nestál, co na tom… Týrat tě ponížením však právo nedostal!

Ano, mluvili pravdu. Vždyť copak si vybíráme lože, z něhož se zrodíme? Copak jsme vinni vinami svých předků, nebo slavní jejich slávou? Ani slavní, ani vinni…

A přece… jsme cizími vinami obtíženi, potřísněni, jak blátem dlouho vlečený plášť.

Tolik bezpráví ulehlo mezi nás, mezi jeho a mne, lze ho překlenout? Já už nechci, nemám sílu být dál trpělivá… a zůstat v kleci, když otevírají dveře a říkají, abych protáhla křídla bolavá nucenou zahálkou!

Není můj manžel ani podle obyčeje předků, ani podle srdce a skutků, není můj manžel… Víme to oba, hrajeme hru, přetvařujeme se před druhými a snad i před sebou. On hraje o korunu… A o co hraju já?

Není tvůj manžel… říkají…

Nemyslela jsem, že bude jeho nenávist tak pošetilá, aby mi vzala i pouhé zbytky odhodlání vydržet až do konce po boku někoho, kdo je dobrý vladař, ale mou přítomnost bere jen jako přívažek svého úřadu. Nutný a nechtěný.

Nevydržím. Ještě jsem mladá. Jsem hezká, dosud. Možná bych nalezla někoho, kdo by mě měl rád. Mohla bych se líbit očím neznámého muže, líbit se jeho srdci, být pro něj důležitá.

Nedokážu to… nedokážu nevyletět z klece, když mi otevřeli! Nedokážu zítra lhát, až se zeptají. Nedokážu a nechci… Lhát…

Chvěju se nadšením a očekáváním, jen pomyslím na okamžik, v němž se znova stanu vlastní paní. Přijdou a budou se mi klanět, nosit dary, posílat pěvce s ústy plnými krásných slov, která budou mít v sobě sotva polovinu pravdy, zato budou okouzlující, vášnivá, nádherná. Dům, v němž jsem nyní vězněm, bude můj. Vyjdu z něj, kdykoli a kamkoli budu chtít, a třeba ho opustím napořád!

A potom potkám někoho, kdo dám-li mu dar, odplatí za něj aspoň vděčností, jestliže na lásku nezbyde. Vždyť není v Rozemsku jen jediný muž schopný dobře vládnout! Vždyť tu není jen Dharid-Nyr se svou záští!

Mám poslední příležitost, zítra. Všichni to tak vidí a mají pravdu. Ten, jehož jsem posadila na trůn, je stále silnější, nikdo ho nesvrhne, až přejde rok. Potom už nebude záležet na mně, pak už bude jen on – vladař. Tak jsem to přece kdysi chtěla… Aby získal vládu, již mu nikdo nevyrve. Mocného muže jsem vybrala pro rozemský trůn.

Jenže jsem nevěděla, netušila, jak bude k neunesení každý den od okamžiku, kdy se mu zaslíbím. Nemám chuť na jediný další krok. Všechna mě opustila, když vrzly zamřížované dveře a odkudsi z dálky mi svobodně dechlo do tváře, do duše, nadějí, radostí… O čem chci vlastně ještě rozhodovat?

Den ode dne silnější je Dharid-Nyr. Za rok ho nikdo z trůnu nesesadí, za rok by ho museli už jedině zavraždit…

Za rok, nebo zítra.

Ví to. Než by mě však přišel prosit o podporu, raději nechá zem, aby ho pohltila i s jeho pýchou, s jeho nenávistí…

Myslela na to, jak stála před lety skrytá za sloupy arkád nad Sněmovním sálem a vybírala mezi velmoži.

Myslela na to, jak vybrala.

Myslela na člověka, který v ní nenávidí jejího otce, Karai-Dharovy zločiny a vlastní nekonečnou bolest.

Myslela na jeho samotu a tušila, že je sotva lehčí než ta její.

Myslela na oběť. Jeho i svou.

A představila si trest, co by stihl dnešního vládce, kdyby ho zítra její svědectví srazilo z trůnu.

Dají ho koňmi uvláčet? Jako by se do mých vlastních rukou řemeny zařezávaly, trhaly kůži na zápěstích… Jako by se moje vlastní tělo měnilo v balík zpřerážených kostí, v ubohý krvavý cár, odpudivý a politováníhodný zároveň…, zatímco kameny a tráva odletují od kopyt splašených koní obtížených děsivým břemenem… Já sama jako bych umírala, zbavována nejen života, ale také cti.

Koňmi uvláčet… Smrt určená křivopřísežníkům a zločincům, jejichž jména mají být lidmi zapomenuta navěky. Otče světel! O čem chci vlastně ještě rozhodovat?

Jestli hrát hru, v níž tak jako tak budu poražena?

Neklidné město neklidně dřímalo. Vzrušené, lačné zítřka, lačné povyražení, lačné krve.

Ráno. Až příliš rychle přišlo, jako by i ono projevilo zarážející dychtivost, nakaženo lidmi.

„Pojďte, pomozte mi s oblékáním.“

Charin Zara zavolala chůvu a obě dívky, které jí Dharid-Nyr před časem poslal.

„Co ti mám připravit, má holubičko?“ ptala se Lita.

„Roucho mé matky připrav, stříbrný pás a čelenku.“

„Jako tenkrát! Rozhodla ses!“

„Ano, rozhodla.“

Přiléhavý světle šedý šat z přepychové cizokrajné látky matného lesku, úzké rukávy, prostřižené po celé délce a odhalující kresbu na pažích, draky a lilie, od zápěstí, kde jsou staženy stříbrnou stuhou, rozšířené a splývající v mohutných záhybech skoro na podlahu, sukně od boků dolů řasnatá, připomínající vodu, zvlněnou jezerní hladinu v pošmourném zářijovém dni. Nakonec pás sesazovaný z křehkých plíšků, čelenku v podobě dvojice sokolů na okamžik spočinuvších na rozpuštěných vlasech… a opánky… Jen závoje dnes chybějí.

Služebnice kněžně pomáhají oblékat slavnostní roucho rozemských paní, které ženy z vladařského domu nosívají, jdou-li svobodně a samy k okamžiku rozhodnutí. Roucho, jež Charin Zara naposledy oblékla ve svatební den. Lita se šťastně usmívá. Panny jsou bledé a uhýbají očima, snad aby z nich kněžna nevyčetla úzkost.

A potom ji doprovodily přede dveře kněžniných komnat. Dva vyslanci zvolení sněmem čekají. Dovedou Charin Zaru do severního křídla hradu, kde se ve sněmovním sále sešla vybraná rozemská šlechta. Ostatní, zemané, chudí rytíři, obyčejní lidé, se shromáždili na nádvořích, na přilehlých náměstích.

Před lety tu taky byli, aby vyslechli svatební slib a poklonili se novému vládci. Dnes budou svědky vladařova pádu. Pět a půl roku. Pět a půl roku osamění horšího, než bylo předchozí, neboť bylo osaměním bez naděje. Pět a půl roku, a přesto chodby vedoucí do dvorany jako by dosud vzpomínaly na tehdejší jitro, jako by dosud odrážely hlasy slavnostně vystrojených dívek, které doprovázely nevěstu za ženichem, na hlavách věnce z květin a peří.

„… dala se zlákat
gazela mladá,
gazela mladá, šedavá celá,
dala se zlákat
lovcovým hlasem.
Toho, kdo zpívá,
uvidět chtěla
gazela mladá, šedavá celá,
toho, kdo zpívá,
uvidět chtěla…“

Teď tudy kráčí stejná žena v jiném doprovodu, a je to, jako by vězenkyně následovala své strážce. Doléhá na ni stín a strach, že svou hru prohraje příliš brzo, s každým dalším krokem ho přibývá. Naposled váhá, bolestně váhá s očima duše žádostivě upřenýma na rozvírající se mřížoví. Jde a za družičky má obavy a nerozhodnost. Krok a ještě krok. Zalkle se rozléhají ozvuky těch kroků mezi zdmi.

Desítky mužů obrácených k ní, tu a tam povědomý obličej, letmo poznaný v letech předcházejících jejímu sňatku. Ale ať povědomí, nebo viděni poprvé, všichni, před nimiž stála, byli pro ni cizinci. Netušila, kolik z mužů ve dvoraně nyní dychtí po vladařově pádu, kolik spravedlivě váhá, kolik by se za něj rvalo do posledního dechu a kolik prostě čeká, kam se obrátí vítr.

Krev tepe ve spáncích, přehlušujíc všechno. Zbývá jen rytmus vlastního srdce, do nějž se vtěsnalo vnímání světa okolo.

Pokročila vpřed a zastavila se vedle Dharid-Nyra. Úzkostné vědomí sebe sama ustoupilo vědomí jeho blízkosti. Blízkosti člověka, který jí ukřivdil, který ji ponížil, který ji nenáviděl a k němuž byla připoutána, navzdory tomu všemu a pro to všechno, připoutána nejen slibem daným z rozumu, připoutána nespočetnými nocemi samoty na pokraji zoufalství, kdy zdi se otřásaly prolezlé zlými myšlenkami jak hady a štíry, připoutána nespočetnými dny v kleci, nespočetnými myšlenkami, které prchaly a směřovaly jediným směrem.

Strach, napadlo ji, jaký strach?

Dharid-Nyr ji pozdravil mlčky, lehce zamračený. V jeho vystupování by nikdo z přihlížejících nerozpoznal sebemenší náznak napětí.

Zůstala stát před davem, vyčkávajícím ortel, jenž zazní z jejích úst. Všimla si konečně i Atham-Sega, hezkého sebevědomého šlechtice vystrojeného s až přehnanou marnotratností. Usmíval se, dravec jistý kořistí.

Nečekala, až se jí začnou ptát. Až jí vyrazí z ruky jedinou zbraň, již si připravila, jediný štít. Teď, teď je čas nasadit masku a sehrát hru, kterou si sehrát předsevzala.

Poslední krok, přímo proti těm ve dvoraně, ne přespříliš blízko, ale aby na ni dobře viděli. Pak zdvihla hlavu. Ten pohyb mnohému připomněl jejího otce, ten pohyb, prozrazující sílu hrdého rodu. Zpupného rodu, rodu odvážných kořistníků a bezohledných válečníků, rodu proklatců. A rodu dávných dobrých vladařů, o nichž se dosud za nocí pod hvězdami zpívá, u slavnostních ohňů děti opakují jejich jména po starcích, aby nebyla zapomenuta. Neboť nebýt jich, kdovíkdo by roznesl Rozemsko na kopytech koní.

Zdědila po nich moc, o které sama nevěděla. Kdyby věděla, nemusela teď hrát úlohu, na niž se minulou noc mnoho hodin připravovala mučivým vzpomínáním na otce a jeho způsob vystupování před poddanou šlechtou. Nic by jí nepomohla maska, nemít tu moc ve skutečnosti vrozenou, třebaže se ostře střetala s její plachostí. Moc působit na lidi. Stejnou moc, jíž využil Karai-Dhar, aby svedl národ k válce a strhl do neštěstí, moc vládnout nad lidskými srdci.

Muži ve Sněmovním sále rozeznali žár, který oslepuje a zotročuje, pro nějž se umírá, oheň, pro nějž se vrhneš do zatracení a budeš mít přitom bláhový pocit nevýslovného štěstí. Uviděli plamen, který se dočkal svého času, času účtování, kdy smete, co ho ničilo, co ho zadupávalo do popela, co mu upíralo svobodu zářit, třeba pro potěšení démonů. Budeš spálen tím plamenem, Dharide kníže z domu Nyrů, budeš jím spálen po právu. Jediné slovo postačí.

A hlas uvyklý jen tichému rozmlouvání v kruhu stěn se vznesl nad shromáždění s udivující zvučností.

„Proč jste mě zavolali, rozemští šlechtici?“

Obracela se na ně jak paní na služebníky. Nehodilo se, aby žena takto jednala s muži, bylo to neslýchané a jenom dávné báje kazily děti smyšlenkami o časech, kdy na trůn usedaly královny a muži je poslouchali. Před Charin Zarou však znejistěli mnozí. Dokonce Atham-Seg krátce podlehl jejímu kouzlu. Odpověděl jí uctivě a s hlubokou úklonou, jako by skutečně promlouval ke svrchované vládkyni.

„Vznešená paní, dcero Karai-Dharova, dědičko rozemských vládců! Přišli jsme se ptát, zda muž, jenž nyní panuje zemi, splnil sliby, které ti dal před svědky ve svatební den. Doneslo se nám, že s tebou hanebně nakládá a že není ve skutečnosti tvým manželem podle zákonů a obyčejů předků. Pokud je to pravda a nejsi jeho manželka, on nemá právo sedět na rozemském trůně. Je pouhým uchvatitelem koruny, lživladařem a zaslouží…“

Nedovolila mu dokončit, co měl na jazyku.

„Jak se opovažuješ,“ pravila ostře a obočí v jemné tváři se přísně semklo. „Jak se opovažuješ takto mluvit o svém pánu? Měl bys padnout na kolena a prosit ho za odpuštění!“

Dav překvapeně zahučel. Nikdo ve shromáždění nečekal podobnou odpověď, stejně jak nečekali, že místo křehké, plaché, zakřiknuté dívky budou mít co do činění s bytostí očividně rozhodnutou podrobit si každého, kdo se jí vzepře. Už jen to, jak Charin Zara jednala, některým postačilo co důkaz Dharid-Nyrovy neviny.

Atham-Seg však vsadil do hry všechno a nechtěl se vzdát, ani když se domnělý hlavní spojenec ukázal být protivníkem.

„Odpusť, vznešená paní,“ ohradil se tentokrát méně uctivě, zato tvrdě, „musím trvat na svém. Odpověz, jestli ten, který nosí rozemskou korunu, je tvůj manžel, nebo všechny, i tebe samu, podvedl. Třeba ti není po chuti přiznat takovou hanebnou urážku. Věz však, že ji smyjeme zrádcovou krví. A také pamatuj: jde o trůn, nejen o tvoji hrdost!“

Mnozí šlechtici začali pokyvovat. Ano, všechno je možné. Třeba i to, že Dharid-Nyr nátlakem přiměl ženu jednat tak, jak nyní jedná. Je-li ona silná, on je mocnější.

„Ať přísahá!“ zvolal kdosi a přidalo se k němu několik desítek hlasů. Kouzlo, jímž si je kněžna podmanila, polevilo. S radostí se z něj vymaňovali a připadali si trochu poníženi sami před sebou, že je natolik vyvedla z míry mladá dívka. Atham-Seg změnu vycítil.

„Ano, paní, přísahej! Jak jinak máme vědět, zda tě zrádce nepřinutil ke lži?“

Pokročil kupředu a sevřel jílec meče. Smeteme i tebe, maličká, pokud nepovolíš, prozrazoval ten mimovolný, sebevědomý pohyb.

Dharid-Nyr přistoupil až k ženě a i jeho ruka sklouzla na jílec. Rytíř Mar a všichni muži z královské družiny zpozorněli připraveni k boji. Rozruch ve dvoraně opět vystřídalo napjaté ticho.

Ale dřív než Dharid-Nyr cokoli udělal, dívka chytla jeho dlaň do svých a tím dotykem ho přiměla obrátit udivenou tvář k ní.

„Přísahám tedy,“ pronesla tak zvučně, aby to slyšeli i ti, co se tlačili vzadu u dveří otevřených a vedoucích na první hradní nádvoří, zaplněné rovněž do posledního místa, „a beru vás všechny za svědky, že tohoto muže jsem si vyvolila za manžela a slibuji mu dnes znova jako před lety svou věrnost a úctu. Z lidí náležím jedině tomuto člověku a on náleží mně!“

Zástup se zavlnil. Atham-Seg se chystal cosi křiknout, snad aby přísahala jinak, přesně podle jeho přání. Nedostal se však k tomu, neboť nastalý rozruch přerušil tentokrát sám vladař. Přikryl ženinu dlaň dlaní svou a jejich spojené ruce se pozdvihly a klesly v měkkém nenápadném pohybu opisujícím kruh. Míarští v sále okamžitě poznali gesto, které bylo součástí jejich svatebních zvyků. Zařiny prsty se zachvěly a Dharid-Nyr měl na okamžik dojem, že se mu chtějí vytrhnout.

„A já přísahám, že patřím k této ženě, jak ona ke mně. Znova, jak za svítání prvního dne, jí slibuji věrnost a úctu a ochranu.“ Potom se obrátil k šlechtě v sále a dodal s důrazem: „A ještě přísahám, že ať mě obviníte z čehokoli, zmýlí se, kdo by tvrdil, že Charin Zaru nemiluji. Neboť je mi drahá jako vlastní duše!“

Nebylo pochyb o tom, čeho byli právě svědky. Ti dva obnovili starý slib a stěží teď někdo mohl říct, že tento muž a tato dívka nejsou manželé, i kdyby tomu před chvilkou bylo jinak. Lepší obhajobu Dharidova práva na trůn nebylo možné vymyslet.

Ale poslední vladařova slova způsobila ve dvoraně pozdvižení. Pro jedny byla konečným důkazem panovníkovy neviny, pro jiné důvodem k zášti, neboť poznali, že prohrávají bitvu, sotva začala. A pro hrstku zasvěcených to byla zjevná lež.

Charinina ruka se vysmekla z Dharid-Nyrova stisku. Výraz znechucení a bolesti, který přelétl po náhle smrtelně bledé tváři, skryla dívka jen s největším úsilím. Přesto Dharida chránila dál, i teď, když ji znova zklamal. Neprozradila jeho lež, ačkoli hrozivě jasně pochopila, že se obětovala pro někoho, koho špatně odhadla, koho přecenila.

Stejně bledý jako kněžna byl i Séned-Mar. A také někteří další z Dharidových blízkých přemáhali rozpaky, klopili oči k zemi, mračili se, uhýbali pohledům přátel. Thoren, který do dvorany přišel za svou paní, vypadal, že se užuž na knížete Nyra vrhne.

„Lže!“ zvolal Atham-Seg, rychle zahánějící vlastní nejistotu. Ustoupit už nedokázal. „Je to křivopřísežník, sami jste svědky! Copak jste neslyšeli, co se povídá po celém Rozemsku? Strpíte snad zločince na trůně?“

Hodil ta slova mezi shromážděnou šlechtu jak pochodeň do slámy. Okamžitě povstal křik, hádky, proklínání, obhajoby. Brzy nato v rozdvojeném davu blýskly zbraně, o pochvy cinkly tasené meče, zablýskly se, třeskly…

„Thorene, odveď svou paní! Ručíš mi za její bezpečí hlavou!“ zavolal Dharid-Nyr, než tasil sám.

Ochránit Charin Zaru bylo to jediné, v čem byl Thoren, vladařovou zjevnou lží otřesený, ještě ochoten poslechnout svého knížete a někdejšího zastánce.

„Pojď, má paní, rychle odtud! Rychle!“

Nepohnula se, dokud ji nevzal za ruku a neodvedl pryč jako slepce.

Nemusels přece pošpinit čest křivou přísahou! vyčítala v duchu svému muži, vnímajíc pouze napůl, že ji Thoren vleče chodbami dál a dál od Sněmovního sálu do jejích komnat, že cestou míjejí k bitce se sbíhající vojáky. Křivopřísežník, jsi křivopřísežník, opakovala. Nikdo po tobě takovou přísahu nežádal a nemohl ji vynutit! Láska k manželce není nic, co bys potřeboval k obraně před svými žalobci! Taková vypočítavost – a snad i zbabělost! Zbabělost! Měla jsem dovolit, aby tě dali koňmi uvláčet! Věřila jsem ti, proč jsi mě tolik zklamal?

Konec hry. A porážka, která zarmucuje k smrti.

Boj se rozšířil z hradu do města i za jeho brány, do pasteveckých tábořišť. Dole u velkého náměstí někdo zapálil kupecké vozy. Čpavý dým stoupal na palácové návrší a podoben útočícímu hadu se tyčil až nad cimbuří a střechy, dusivě, štiplavě se otíraje o mraky.

Ale to, co zpočátku hrozilo stát se bitvou, změnilo se brzy v pouhé potyčky a rvačky. Vladař byl přece nepochybně obhájen, a to dokonce dívkou, jejíž svědectví ho mělo stát trůn a hlavu. Slovo ženy, obvykle v Rozemsku ve veřejných věcech bezcenné, opět rozhodlo o budoucích dnech země.

Atham-Seg padl. Mnozí ocenili jeho odvahu, s níž se bil až doposledka, ale nazvali ho přitom pošetilcem a pospíšili na něj zapomenout. Bylo mnoho zraněných, málokdo však byl zabit.

Z vladařových lidí, kteří po jeho boku bojovali ve dvoraně, si každý sice odnesl nějaké škrábnutí, ale nikdo nezahynul. Jen Séned-Mar byl těžce raněn. Bratranec a nejbližší spojenec Atham-Sega ho zezadu zasáhl mečem, zatímco rytíř pomáhal vládci, v prvním okamžiku napadenému hned z několika stran, odrazit útok. Klesl Dharid-Nyrovi k nohám a kníže, přesvědčen o přítelově smrti, bojoval potom jako smyslů zbavený.

Ještě za soumraku se tu a tam ozval ve městě třeskot zbraní, až se večer konečně rozbil o únavu a o meče panovníkových vojáků, jako se vlny rozbíjejí o pobřežní skálu. Rozplynul se, utopil v oslavách vítězství, které strhly i ty dříve nerozhodné. Za dne se v Yzaru bojovalo, večer a v noci připíjelo vítězům, tančilo a zpívalo, obojí stejně divoce a nezadržitelně.

Vladařův první rytíř však stál na pokraji smrti. Když ho zvedali ze zakrvácené podlahy, na chvíli se probral.

Dharid-Nyr přidržoval bezvládnou hlavu, zatímco Nybem a další dva muži rytíře pomalu pokládali na nosítka.

„Proč jsi křivě přísahal?“

Séned namáhavě šeptal. Na rtech se mu objevila krev.

„Nikdy v životě jsem nepřísahal křivě. A ani dnes, ani dnes ne! Musíš mi věřit!“

Nedočkal se odpovědi. Séned-Mar ztratil vědomí.

Rána byla zlá a felčaři jen rozpačitě krčili rameny, i když Dharid neváhal slíbit za záchranu přítelova života tolik, že by jim to bohatě vystačilo do konce dnů.

Na kamenné dlažbě Sálu sněmů zůstala kaluž chladnoucí, srážející se krve a nad ní pitvorně rozšklebené poloticho. Dharid-Nyr před ním utekl.