Sedmá kapitola

Zalka, zemanka z Pomezí, četla manželův list. Ogien, jemuž sestřina svatba s trynským králem otevřela bránu k damalskému dvoru, pobýval právě u damalského vladaře.

„Duše mé duše, manželko má a paní,“ psal, „spěchám Ti povědět důležitou novinu, jež sem právě dospěla. Trynský vládce a náš příbuzný žije. Navrátil se ve zdraví domů. Předpokládám, že se o tom sama co nejdříve přesvědčíš, neboť nepochybně podá zprávu také přímo nám, co své nejbližší přízni, ale chtěl jsem…“

Ogien měl pravdu. Latydar nemeškal a poslal list na Pomezí hned po svém příjezdu do Trynovce. Pergamen popsaný výrazným, hezkým, ale poněkud neuspořádaným písmem od včerejška ležel na truhle, kam ho Zalka odložila.

„Jeho návratem se mnohé mění, jak jistě chápeš. Nadešel čas prozradit, co jsme před vojevodovými lidmi utajili. Znám Tvůj názor, vždyť jsme nejednou o celé věci mluvili. Ty pak víš, že jsem s Tebou nikdy příliš nesouhlasil. Nakonec jsi mě však přesvědčila, že je dobré si nechat pro sebe pravdu, když není jisto, co se na trynském dvoře děje. Teď však je král zpátky a nemůžeme déle lhát. Prosím Tě, má milovaná, smiř se s tím, je neodvratné, abys…“

Zalka vzdychla. Ogien byl tvrdohlavý. Tvrdohlavý jako jeho sestra. A nevzejde z toho nic dobrého, jako nevzešlo nic dobrého z její neústupnosti. Co mu mám vlastně odpovědět?

Už když se manželova sestra vdávala, rozmlouvala jí tu svatbu.

„Jaká pošetilost, jaké bláznovství, vzpamatuj se, Ilšo, dokud to jde!“ opakovala. „Copak se hodíš k trynskému králi, ty – zemanka, která nemá ani vlastní statek? Pokouší tě pýcha? Stojí o tebe velký pán a to ti lichotí. Přišla jsi proto o rozum? Anebo je to jinak? Ztratilas hlavu, že je tak pohledný? Nehodíš se k němu, přivedeš se do neštěstí…“

„Ano, je král a líbí se mi, až mi srdce trne. Ale neboj se, Zalko, nevolila jsem lehkomyslně,“ tvrdila. Jenže nebylo jí co věřit – smála se a zkoušela při těch slovech svatební pás pošitý stříbrnými plíšky. Točila se vpravo vlevo, ruce v bok, aby věděla, jak plíšky cinkají, a uvažovala spíš o jejich podmanivém zvuku než o Zalčiných varováních. Zamilovaná nevěsta. Plná zaslepeného obdivu k snoubenci. Stačil náznak nedůvěry v Latydarovu dokonalost a Halýša svého ženicha pobouřeně, divoce bránila. Jak je statečný, jak velkomyslný, jak laskavý, a vůbec! Pokud se nehádala, odháněla námitky žertováním, jako tenkrát, když si Zalce pro zlost začala prozpěvovat, zatímco zálibně odkládala pás k šatům přichystaným pro obřad:

„Neber si, panenko, prstýnek od knížete,
ve stínu hradních zdí tvá myrta nepokvete.
K čemu ti bude erb a pošetilá pýcha,
v komnatách velmožů těžko se dýchá.
A liška s ohařem spíš by se srovnali,
než by se zemanka hodila ke králi.“

Dnes si byla Zalka skoro jistá, že v tom pošetilém okouzlení vězelo už tehdy ještě něco jiného než pouhá zamilovanost. A dávno manželovu sestru nepodezírala, že ji k svatbě vedla chuť stát se velkou paní. Osudy těch dvou spojovalo něco hrozivého. Prokletí a vina. Jak je možné, že byla Halýša tak slepá, že nepochopila, co se s ní děje? Vždyť určitě znala příběhy o luně – zapomněla je snad v hodinu, kdy se stala součástí dalšího z nich?

Zalce Latydar do oka nepadl. Vskrytu duše si dokonce pomyslela, že kdyby po ráně jedovatým ostřím zemřel, bylo by dnes na Pomezí líp. Styděla se za tu myšlenku a zaháněla ji. Ale pocit zahanbení, který vyvolávala, na Zalčině shovívavosti k Latydarovi nepřidal. Zdál se jí povýšený, neupřímný v té bezprostřední vstřícnosti k domácím lidem. Celý jeho zájem o Halýšu pokládala málem za rozmar. Ostatně ani Ogien volbu své sestry nevítal s radostí. Nepřál si, aby Ilša odešla daleko z domu. Do cizí země.

Halýša si však udělala všechno po svém, jako vždycky. Za léta jejího manželství s trynským králem se sourozenci téměř odcizili – i když Zalka musela spravedlivě přiznat, že to nebylo vinou vladařského páru, spíš Ogienovými a jejími vlastními rozpaky z nové přízně.

Ale pěšiny domů nezapomínáme, nebo až ze všeho naposled. I mrtví prý přicházívají tu a tam do míst, kde se narodili.

Byla jsem to já, ke komu se Halýša uchýlila, Ogiene! promlouvá Zalka v duchu k muži. Do smrti nezapomenu na tu noc, kdy mě posedlo podivné rozrušení a jako omámená vlčím vytím jsem vyšla ze vrat. A uviděla jsem ji, nebo to, čím je tvá sestra teď, pár kroků před sebou. Jako by jí prostupovalo měsíční světlo, a bez něj nebyla nic. Mraky se honily, měsíc se za nimi skrýval a také ona se ztrácela a zase objevovala. Nevrhala žádný stín na sníh a nebořila se do něj. A její oči se zdály být očima nočního dravce, ne očima člověka…

Při té vzpomínce Zalku obestřela hrůza, ozvuk hrůzy tehdejší. Hrůza a zimní chlad. Nikdy od onoho dne se toho strachu docela nezbavila, jen na něj někdy zapomínala. Ale vždycky, když ho zahnala na delší dobu, připomněl se, vetřel se naléhavě pod kůži, do srdce, sevřel hrdlo, zúžil dech. Do oken tloukl veliký pták, dobývající se do dvorce, vlk se kmitl podrostem. Nebo na mezi u žitného pole, u hromady kamení na kraji louky se přes noc objevil mladý strom, který tam nikdo nikdy dřív a ani nikdy potom neviděl. A stál tam právě jeden jediný den, shlížeje na dvorec.

V dubnu ji strach ovládl natolik, že se rozhodla vytnout znáhla vyrostlou břízku přimknutou ke dřevěné hradbě Pomezí. Jen se však ostří dotklo kmene, zakvílel strom hlasem, v němž se snoubil nářek lidský s nářkem stromu tak prapodivným a neoddělitelným způsobem, že Zalka zahodila sekeru a vyděšeně utekla. Nechávala pak podivné stromky růst a kořenit, kde se jim zachtělo, vyhýbala se jim však pečlivě a hlavně děti k nim nepouštěla. Stávala se proto mnohdy dobrovolnou vězenkyní ve vlastním dvorci, jehož prahy byly pečlivě pomazány popelem smíchaným s prvním mlékem a vrata, dveře i okna do dvora, stájí a domu chráněna svazečky devatera mocných bylin odhánějících síly, které nepatří do lidského světa.

Zalka se bála. To ji ovšem neodvrátilo od jejího předsevzetí. Naopak, čím větší byl její strach, tím mocněji se držela svého rozhodnutí.

„Můj pane, můj manželi, Tvoje sestra mi donesla svého syna, a i když nepromluvila, neboť už nezná lidskou řeč, tolik jí zbylo ve vzpomínce z jejího předešlého života, že donesla své dítě domů a donesla ho mně! Přála si nepochybně, abych ho vychovala. A já to udělám, i kdyby mi ten maličký dávno nepřirostl k srdci, a Ty víš, že přirostl.

Ačkoli se nyní jeho otec vrátil, nedovolím, aby se cokoli změnilo. Nevěřím tomu člověku. Jsem si jistá a opakuji Ti, že nikdo jiný, pouze a jedině on nese vinu na neštěstí Tvé sestry. Od okamžiku, kdy jsem Halýšu viděla jako bytost beze stínu, mnoho jsem přemýšlela, mnoho vzpomínala a vyptávala se moudrých starců a stařen. Člověku se nemůže stát něco takového, jako se stalo jí, zničehonic – a ani tentokrát se nestalo.

Už když se Tvá sestra vrátila z cesty do Kiřína, pomalu se proměňovala. Skrývala to přede mnou, já však poznala, že něco není v pořádku.

Kdo jiný může mít její neštěstí na svědomí, ne-li král, s nímž se právě v noci Nové luny vzcházející jednou za sto padesát let ve zlém rozešla? Mnohokrát jsme o tom mluvili a sám jsi uznal, že co si myslím, je až příliš podobné pravdě. A takovému člověku mám teď svěřit dítě? Sama chlapečka vychovám, a čí je syn, se dozví, teprve až dospěje a nastane čas, kdy by měl usednout na otcův trůn. Prosím, můj milý, věř, že je to jediná správná cesta!“

Ano, nikomu maličkého nedám. Nikomu.

Leda by si jeho matka pro něj sama přišla – ale ne tak, jak se k němu snaží dostat nyní. Leda by přišla, pošlapala zaříkané prahy, lidskou řečí po lidsku pozdravila, neuhýbala před svazečky býlí chránícími dům. Leda by přišla za dne, slunce v zádech a před sebou vlastní stín. Není však moci, která by ji vyvedla ze světa, v němž teď přebývá a odkud vyjde jedině za Brány soumraku, až ji dostihne smrt.

Tak se to zpívá, tak vyprávějí staří. Některé cesty vedou jenom tam, a nikdy nazpátek.