Šestá kapitola

Po návratu z chrámu Latydar narazil na kněžnu-správkyni, jak se pod arkádami vnitřního nádvoří prochází s rozemským rytířem. Živě se spolu bavili. Popravdě mluvil hlavně Séned-Mar a dívka mu naslouchala. Potom se zastavila a rozesmála se lehkomyslným dívčím smíchem, kterého by se Latydar od vážné Veljany nikdy nenadál.

Neviděl je dnes takto poprvé, naopak, potkával je ve dvou skoro denně, ale ve svém předchozím rozpoložení tomu nepřikládal žádnou váhu. Trynská správkyně se zkrátka snažila dodržet, co slíbila, a rozemský šlechtic se pokoušel najít dalšího mocného spojence.

Dnes ho to zarazilo. Pocítil dokonce podivné bodnutí, podobné žárlivosti, a neopodstatněný odpor k cizinci, jehož se naučil považovat téměř za přítele. Vzpomněl si na mrtvého bratra a zamyšleně se zamračil.

Rád by se těm dvěma vyhnul, jenže také oni ho zahlédli a pozdravili. Veljana se pak rozloučila s Rozemčanem a zamířila k Latydarovi. Úsměv zmizel a vystřídala ho starostlivost. Prohlížela si po straně Latydarův výraz a zřejmě se chystala k nějaké důležité otázce, rozvažujíc, zda ji má vůbec vyslovit, nebo přinejmenším nějaký čas ještě počkat.

Postřehl její váhání, ale nepovzbudil ji k řeči, poněvadž se Veljaniných otázek svým způsobem obával. Dívka se však podle všeho konečně rozhodla.

„Neprojdeme se po hradbách?“

Kývl.

Trynovec pod nimi, ozářený dopoledním sluncem, jako by se mírně vlnil z pahorku na pahorek. Od říční delty se nesla rákosová vůně močálu a od moře vůně soli. Zdvihal se odtud jemný bělavý opar, který rozostřoval obrysy nedalekých předměstských osad a svlažoval přilehlá políčka a nedávno obnovené zahrady, táhnoucí se kolem řeky.

Šli vedle sebe a kněžna se odhodlávala. Nakonec řekla přímo:

„Byla to ona, viď, Latydare?“

„Kdo?“

„Terža Zalatova, ten člověk, který ti usiloval o život.“

„Jak tě tohle napadlo?“ zavrčel odmítavě, stáhl obočí a uzavřel se do sebe. Jenže Veljana na jeho nálady a rozmrzelost dbala málokdy.

„Přemýšlela jsem. Hodně. A dlouho. Pořád jsem si říkala, že to musela být stará vojevodkyně, Kierysova matka. Pro synovo blaho byla schopná čehokoli, aspoň se tak tvářila a stále to opakovala. A pak jsem pochopila… že nebyla jediná. Nechtěla jsem si to přiznat. Jenže teď všechno do sebe zapadá jako kamínky do mozaiky. Dokonce i ty Teržiny úzkosti, ty nálady, předtuchy a můry, s nimiž nemohla žít ani ona ani lidé okolo ní. Svědomí… Ona by pro Kieryse i duši zaprodala!“

„Domýšlíš si příliš.“

„Tak co ti tedy chtěla těsně před smrtí? Co ti prozradila, žes od ní odešel jak zasažený bleskem? Trochu už tě znám, bratře, jak bych si nevšimla! Nejsem slepá! Byla to ona. A ne-li, pověz, že je to jinak, a naplníš mě velkou úlevou!“

Nepřitakal, ale ani nepopřel domněnky vyřčené s nezvratnou jistotou a pouze provázené touhou, aby byly mylné.

„Kierys by to měl vědět,“ povzdechla si nakonec.

„Ne!“ Prudce se pohnul, div ji nepolekal, a chytil dívku za paži. Zastavil ji tak a obrátil obličejem k sobě. „Ne!“ opakoval důrazně. „Nikdo se to nesmí dovědět a nejmíň Kierys. Veljano, já se s ním sice těžce shodnu, ale přesto je Kierys můj přítel. Copak si skutečně myslíš, že mu pro nic za nic zasadím ránu ještě horší, než jakou už dostal Teržinou smrtí? To bych… snad ani nepříteli… A navíc, slíbil jsem. A ty slib zase mně, že budeš mlčet. Hned to slib!“

Vymáhal ten závazek důrazně a ona proti Latydarovi stála, mhouřila oči do slunce, s rty přísně sevřenými. Nedokázal poznat, co se jí honí hlavou.

„Bylo by to spravedlivé. I když je mi Kieryse taky líto a mám ho ráda… Ano, spravedlivé, aby všichni poznali, co byla Terža zač!“

„Spravedlivé? Veljano, pro všechno na světě! I kdyby to bylo skutečně spravedlivé, spravedlnost není vždycky to úplně nejdůležitější!“

A co je důležitější? zeptala by se, neznat předem jeho odpověď.

„Máš pravdu,“ souhlasila zvolna. „Ano, máš pravdu a jsi jediný, kdo to může rozhodnout. Slibuji ti, že nepovím nic.“

S úlevou pustil její paži a zahleděl se z hradeb na město líně vrnící u jeho nohou jak spokojená kočka.

„Ale třeba blouznila! Třeba to nakonec vůbec neudělala ona!“ vyhrkla najednou s nadějí Veljana. Teprve teď, když Latydar potvrdil její podezření, dolehla na dívku celá zvrácenost toho, co se stalo. A náhle by ráda vrátila čas do doby, kdy ještě mohla doufat, že se mýlí. Zatoužila najít něco, co by Teržu dokázalo omluvit.

Latydar však zavrtěl hlavou.

„Ano, snad ji mámila horečka. Mluvila zase o té vlčici… Jenže, Veljano, já viděl mnoho lidí umírat, mnoho blouznit – a jsem si naneštěstí jist, že kněžna byla natolik při smyslech, aby rozeznala pravdu od vidin aspoň v tom podstatném a aby mi tu pravdu prozradila.“

Veljana jen pomalu nabývala ztracené rovnováhy. Město pod sebou vnímala jako nesourodou změť barevných skvrn. Soustředila se vší mocí a postupně skvrny opět nabyly obrysů. Domy, hradby, ulice…

„A co tvoje žena…, co tvůj syn?“ ozvala se dívka nesměle.

Ani teď se k ní neotočil, pohled opřený o vzdálené vinebské stráně.

„To nebyla její věc. Přísahala, že ne.“

„A věříš jí?“

Přitakal velice pomalu a váhavě.

„Co myslíš, čemu už mám věřit, ne-li slovům umírajícího?“

Veljana mlčela. Latydar přestal pozorovat krajinu a znovu vykročil. Dívka ho následovala. Padal na ni smutek, až sklonila hlavu, sledujíc špičky vlastních střevíců. Snad posté se ptala sebe sama, jestli je horší snášet podezření, nebo se domoci odpudivé pravdy. Vzpomínka na Teržu, jak ji vstřícně a s upřímným přátelstvím vítá ve svém domě, zhořkla, odpuzovala, bolela. Věřil-li Teržiným přísahám Latydar, Veljana už nevěřila vůbec ničemu, co bylo spojeno s tou oslňující, napohled milováníhodnou ženou.

Latydar nějak vytušil, o čem dívka přemýšlí. Zastavil se podruhé, a jakmile Veljana stanula vedle něj, lehce, po svém zvyku prstem pozdvihl její bradu.

„Mrzí mě, žes to odhalila. Nechci, aby ses trápila. No tak, sestřičko,“ dodal chlácholivě, jako by on byl najednou z nich dvou ten rozumnější a starší. „Pojď se raději nasnídat. A pak si promluvíme o zítřejší Radě.“

Dalšího dne konečně zasedla Velká rada. Latydar tentokrát chtěl, aby se sjeli skutečně všichni. Proto tak dlouho čekal, ačkoli průtahy vždycky těžko snášel a teď byl zvlášť jako na trní. Přál si rychle vyřešit, co bylo třeba, a potom… Potom? Snad hledat dál. Kdekoli…

Povolal do sídelního města nejen velmože-správce trynských krajů, sezval také čtrnáct zástupců nižší šlechty, o nichž se dozvěděl od Veljany, že zasedli ve shromáždění, když se on ztratil a byl řešen spor, kdo má vládnout zemi.

Ty i ony v den Rady udivil, když je požádal, aby rozhodli, zda má Tryn otevřít své přístavy rozemským lodím. Zaskočil zvláště velmože, kteří dobře věděli, že se král dosud nikdy neptal na věc, již měl právo stanovit bez nich. Viděli v něm věčného soupeře a Latydar sám vstupoval v čas zasedání do sálu Rady pokaždé jako na kolbiště.

Některá knížata dokonce pocítila zadostiučinění. Kníže Litobor se dostal do povznesené nálady – domníval se nejspíš, že mladého krále zkušenosti uplynulých měsíců naučily větší úctě k Radě, a kdoví proč se tím cítil polichocen, jako by to byla jeho, Litoborova, zásluha.

Ale zmýlil se. I dnes by byl král schopen hádat se o maličkost. Jenže válka, která zapříčinila uzavření přístavů nepřátelským lodím, žádná maličkost nebyla. A nebude nikdy. Na odpuštění je příliš brzo. Kletby dosud roznáší ozvěna. Ještě tolik, tolik vzpomínek bodá hůř než otrávené hroty vataradských zbraní, tolik, tolik mrtvých se k živým vrací ve snech, zbroceno krví, a za nocí děsí usínající představa obzoru rudnoucího požáry.

Latydar o tom ví. Dobře o tom ví, a proto není s to svým lidem nařídit velkorysost. Musejí si ji zvolit sami. Rádci se tedy přeli mezi sebou, zatímco král je tiše sledoval. Vůbec do sporu nezasahoval.

Nejeden by ochotně podpořil vládce, jehož návrat uvítali mnozí s radostí. On se však střežil byť jen naznačit, kam se kloní. Vědělo se, že cizincům, s nimiž se do Trynu vrátil, prokazuje pohostinnost, ale to samo o sobě vypovídalo pouze o povinné vděčnosti k těm, kdo mu pomohli. Nic víc.

Rada se tedy dohadovala nesnadno a dlouho. Rány dosud nezacelené, křivdy nikdy nesplatitelné, to všechno se hlásilo o slovo. Mrtví a zavraždění svědčili o válce a žádali spravedlnost. Zemance Planě, které rozemští nájezdníci umučili manžela ani ne týden po svatbě, se zlomil sebejistý hlas, když volala: „Nechceme přece pomstu! Jen spravedlnost! Copak můžeme zapomenout?“

Rod z Bučinky pokyvoval šedou hlavou a poočku pohlížel na mlčenlivého krále.

Když se zdálo, že nedospějí vůbec nikam, ozvala se Veljana. Jako pokaždé jí všichni popřáli sluchu a měli její názor ve vážnosti. Promlouvala pokojně a moudře, chlácholíc ty i ty, smiřujíc rozhádané strany.

„Nikdo po nás nechce, abychom zapomněli. To skutečně nemůžeme! Ale možná nevidíme tak dobře, jak bychom měli. Lidé, kteří dnes v Rozemsku vládnou, mají s Karai-Dharem pramálo společného.“

Přiměla je, ať pozvou do Rady Séned-Mara a vyslechnou ho. Pokládali to za rozumné a poslechli ji s určitou úlevou. Dobré dvě hodiny pak Rada rozemského rytíře zpovídala.

Nakonec rozhodla, že přístavy otevřeny budou. Teprve při loučení s Radou dal král najevo, jak ho její rozhodnutí těší.

„Tušil jsem, že nakonec udělají, co budeš chtít ty,“ řekl poté Veljaně, když spolu odcházeli.

„To Séned-Mar je oblomil.“

„Dharid-Nyr ví, jakými lidmi se obklopit. Ale já si také nezvolil špatně, když jsem ti nabídl správcovský úřad. Kdybys ty řekla ne, Rada by přístavy neotevřela.“

„Proto ses mě tolik snažil přesvědčit o tom, co jsi sám měl za správné?“

„Nijak jsem tě nepřesvědčoval,“ ohradil se. „Jen jsem tě požádal…“

„Máš pravdu,“ přerušila ho. „Přesvědčila jsem se sama, ale ty sis byl mou volbou dopředu jist!“

Pokrčil rameny. Zasmála se.

„Stačilo by chtít, a vodil bys celou Radu na nitce, kam by sis usmyslel!“

„To sotva,“ odpověděl.

A Veljanu napadlo, jestli ho ve skutečnosti ty věčné půtky svým způsobem nebaví.

Večer pořádal vladař slavnost. Velkolepá hostina, nespočet světel, lesk drahocenných rouch, hudba stékající z oken do srpnové noci, všechna ta barvitá okázalost, v níž Latydar čas od času nacházel zalíbení.

Kněžna-správkyně protančila noc s rozemským rytířem Séned-Marem. Nebýt to právě ona, panstvo by se pohoršilo. Ale Veljana si dávno dokázala získat dvůr natolik, že cokoli dělala, považovali zdejší lidé za správné. Místo odporu k vyslancům nedávných nepřátel probudila v Trynských shovívavou vstřícnost a ochotu dívat se na tyhle Rozemské jinak.

Latydar skoro celý večer zachmuřeně proseděl na vyvýšeném místě v čele sálu, v křesle zdobeném vyřezávanými lvy stejně zamračenými jako on. Bradu podepřenou dlaní, na sobě zelené roucho s bílými havrany, přes čelo zlatou obroučku připomínal jen napolo oživlou sochu někte­rého ze svých předků. Dvořané se náladovému králi raději vyhnuli.

Latydarovi bylo uprostřed rozradostněných lidí nesnesitelně. Vzpomínky na něj dotíraly jako běsi, kteří se vztekli za lednové noci v povětří.

Halýša v zeleném brokátu, s rozpuštěnými vlasy propletenými šňůrkami říčních perel, s rolničkami na zápěstích. Tančí a vzduch se kolem ní chvěje světelnými odlesky. Nohy v stříbrně krumplovaných střevících se živě dotýkají podlahy, každý její pohyb Latydara oslepuje, každý ve vzpomínce bolí.

Do rytmu zní bubny, do rytmu bubínky, do rytmu rolničky na zápěstích žen, do rytmu tleskání mužských dlaní, luskání prsty… Pojď ke mně, ke mně pojď, za ruce vezmi, to je mé srdce, neslyšíš? Mé srdce v bubnech zní, v bubíncích odráží se, mé srdce, můj tep, můj dech, má krev… Vyhoď mě vzhůru, chytni do náruče, dřív než ti uteču s ostatními, tanečním krokem na druhý konec sálu, abych se za okamžik, jen co mi hudba dovolí, vrátila!

Je trošku zadýchaná, opilá tancem jako vínem, i mně se hlava točí! Halýša se směje, jen tak se směje, z pocuchaných vlasů vyklouzla bílá kytka pod mé nohy…

„Jsem s tebou ráda, jestlipak o tom víš?“

Loutny a loutny… bubny, bubínky. Splývají se zrychleným tlukotem srdce a omamují smysly. Barvy a pohyby se lámou, třepí, Halýša zase odchází tanečními kroky, ruce pozdvižené, rolničky na zápěstích cinkají do rytmu. Ohlíží se po mně přes rameno. „… jestli­pak o tom víš?“

A pak když umlkly bubny, škádlila mě a utíkala mezi sloupy přilehlého loubí, pryč ze sálu, pryč od lidí, jak děvčátko, schovávajíc se tu za jedním, tu za druhým. Na jeden nádech zalklá hudba už v sále zase hřmí. Ale nám je blíž ticho a příšeří a soukromí.

Sedla si na kamennou lavičku, stáhla střevíce a skryla unavené nohy až po bosé špičky pod lem šatů, ať prý nikdo nezahlédne takovou nepřístojnost, kdyby sem náhodou zabloudil… „Jak je to možné, že jsem tě našla?“

A jak je možné, že já tě teď ztratil?

Král opustil slavnost, jakmile usoudil, že už není tak brzo, aby hosty odchodem urazil. Odešel bez okázalosti a mnozí si toho málem ani nepovšimli.

Také Veljana, na zápěstích rolničky, křehká a panensky štíhlá v bílé, zlatě přepásané říze, omámená jak racek zbloudilý do pestrých zahrad bájného ostrova Léd, si uvědomila teprve nad ránem, že Latydar v sále dávno není. Ale neuvažovala o tom.

Bubny a píšťaly vábily jitřenku pozatmělou oblačnými cáry loudajícími se od moře. Loutny a loutny… Bubny, bubínky…

Vyhoď mě vysoko, vysoko, rytíři z cizí země, a pak mě pevně chyť! Ještě, ještě jednou! Za celý život jsem takto netančila, za celý život ne!

Škoda že odjíždíš!

Škoda že já zůstávám…

Eistha Char se zhoupla na vysoké vlně, jako by pták roztáhl křídla a odrazil se k letu, jako by hříbě pustili ze stáje do ohrady. Pod plnými plachtami, štíhlá příď rozčísla hladinu. A lidnatý sinský přístav se zdál Veljaně najednou prázdný, mořská pláň zvučela v jejím nitru. Pocítila stesk a touhu. Lekla se jich. Přitáhla plášť k tělu, jako by ji ovanul vlhký chlad. Špičky střevíčků smáčelo moře, vodní tříšť zanechávala na sametovém lemu řízy bělavé mapy, schnoucí v dopoledním slunci.

Co mu vlastně řeknu? pomyslela si dívka. Co řeknu Latydarovi? Chci na jaře odjet, až přijede poselstvo z Rozemska, přidám se k nim. Bude se ptát proč – a já… Jistě, bylo by výhodné pro Tryn mít v sousední zemi spolehlivého člověka, mít ho u dvora, dozvědět se, co všechno je třeba, co ještě netušíme, o čem pochybujem.

Ale musíš to být zrovna ty?

To mi odpoví. A možná dodá, že Rozemsko je zrádné a divoké, Trynské nemá rádo, že o něm nic nevím a že tamější lid chová ženy v pramalé úctě. Já řeknu, že je tedy nejvyšší čas to změnit a že to zkusím já. On se zatváří pochybovačně a já si nebudu věřit, poněvadž… bude mít pravdu.

A přece. Musím na jaře odjet! Do krajiny, kterou neznám, která vábí, která pro mě znamená vysvobození z šedých trynských zdí, ze života nekonečné všednodennosti a povinností tolikrát obehraných, až už je ani nelze vykonávat sdostatek přesvědčeně. Cesta! Má cesta. Je tady. Stojím na jejím počátku.

Odvrátila se od moře a zamířila k Latydarovi, který čekal u koní. Pomohl dívce do sedla, sám se vyšvihl na Třpyta, pokynul malému průvodu a vydali se na zpáteční cestu k Trynu.

Veljana začala mluvit až za Sinem. Když kopyta zacvakala na zpevněné cestě táhnoucí se mezi pokosenými poli, když předjeli služebnictvo a pomalu, bok po boku, míjeli rozcestí, meze, obtěžkané jablůňky u příkopů.

„Veljano, to je přece nesmysl!“

Latydar se mračil a s prudkostí sobě vlastní vypočítával dívce všechna nebezpečí, nevýhody a záludnosti jejího záměru. Nic, čím by ji překvapil, nic, s čím by nepočítala předem.

„Nedovolím ti odjet!“

„Já ale chci. Nebudu se tě tedy ptát. Tvůj bratr by mi odjet dovolil!“

Zaútočila na něj bez rozmyslu, a už vyslovujíc poslední větu, pocítila její dětinskost.

„Můj bratr?“ Latydar skoro vybuchl. „Můj bratr by ti dovolil, aby ses bez rozumu hnala do nebezpečí? A abys nakonec třeba natrvalo zůstala v kdovíjaké yzarské díře… a snad si dokonce vzala nějakého jednookého stepního vlka?“

Veljana sebou škubla. Podívala se úkosem po rozčileném Latydarovi. Zbledla. Před chvilkou vyvedla z míry ona jeho rozhodnutím, které považoval za pošetilé. Teď vyvedl z míry zas on ji. Vždyť vyslovil nahlas to, co ona sama skrývala hluboko, hodně hluboko a dosud o tom odmítala byť jen uvažovat. Séned-Mara si vážila, obdivovala jeho odvahu, jeho statečnost, líbil se jí, cítila stesk, prohlubující se teď s každým koňským krokem, vzdalujícím ji od přístavu…, jenže milovat ho?

„Hloupost!“

„Ale sestřičko, komu tady lžeš? Sobě, mně – nebo nám oběma? Já nejsem vždycky úplně slepý!“

„Vůbec mě nenapadlo… Séned-Mar… Já…“

Najednou se zasmál. Neslyšela ho smát se už celé měsíce. Kdykoli jindy by ji jeho veselí udělalo radost, teď se rozzlobila. Pobídla klisnu do klusu a Latydarovi ujela.

Za chvíli ji dohnal a přinutil ji zpomalit.

„Promiň mi! No! Třeba jsem se smál z potěšení, že já při své krátkozrakosti jednou taky odhalil něco, k čemu tvá bystrost dosud zplna nedohlédla. Ale netvrď mi, že se mýlím, ano?“ Potom zvážněl a dodal: „Já ti nemůžu bránit, Veljano, ačkoli mám strach. Vůbec netušíš, jaké Rozemsko je. Nezáleží jen na tom, najdeš-li tam blízké lidi. Země ti zůstane cizí.“

„Já tam přece nezůstávám, a nikoho si neberu… Za rok, dva se vrátím!“

Pochybovačně potřásl hlavou. Nepřemlouval ji však víc. Snažil se v duchu srovnat se skutečností, že ztrácí sestru, kterou sotva našel. Nedařilo se mu. Po chvilce řekl zdánlivě vyrovnaně:

„Budeš chybět nejen mně, ale i Trynu. Kde najdu správce, co by se ti vyrovnal?“

„Správce najdeš snadno,“ odpověděla s úlevou, že může nepříjemný hovor převést jinam. „Požádej Kieryse.“

Zavrtěl hlavou.

„Jako bys nevěděla, že Kierys se po Teržině smrti vzdal dokonce místa v Radě a zavřel se s dětmi na tom svém zapadlém hrádku.“

„Tím spíš. Do jara je spousta času. A potom za ním prostě zajedeš a požádáš ho, ať se vrátí.“

Na Latydarovi bylo vidět, že s dívkou nesouhlasí. Začala ho přemlouvat.

„Uděláš to, prosím! Kierys je tvůj přítel a ty mu nedovolíš shnít v nějaké zatuchlé díře. Nedovolíš mu zničit se! Jsi král a v nejhorším mu poručíš. Nakonec půjde rád. Nenarodil se proto, aby zpodivínštěl uprostřed lesů. Je každým coulem vojevoda.“

„Zdá se ti to příliš lehké, Veljano. Anebo jen tak, jako by to bylo lehké, mluvíš. Já na jeho místě…“

„Ty jsi jiný než on. Kierys je trochu jako já. Věř mi. Kdybys před lety nepřišel pro mě, seděla bych ve své kleci ještě teď. A nakonec bych tam taky umřela, stará a zbytečná, protivná sama sobě.“

„Kierys mě nebere vážně. Má k tomu důvod, nebo si myslí, že ho má…“

„Je to tvůj přítel.“

„Přítel, kterého jsem si nevybral, na rozdíl od tebe. Nevybral jsem si ho a on si nevybral mě.“

„Na tom teď mnoho nezáleží.“

„Ne, máš pravdu. Ale některé věci… jsou těžké.“

Neřekl už co a nemusel. Chápala ho. Kdyby měl vedle sebe Kieryse coby správce, všechna vzájemná nepochopení, která kdy mezi ně ulehla, se vrátí. Budou tady a s nimi věčná nemožnost skutečného srozumění, nekončící tanec na ostří hrany, únavná snaha nezničit docela přátelství, vydobyté navzdory břemenům, jimiž ho od počátku zatěžovali druzí – Latydarův otec, Kierysova matka, Terža… Ostatně i dřív se nejednou vskrytu divila, na čem tohle podivné přátelství dvou tak odlišných lidí, přátelství, které víc bolí, než naplňuje radostí, vlastně ještě stojí. Nakonec si odpověděla. Nestálo na ničem jiném než na vzájemné věrnosti. Jsou pošetilci, co by tvrdili, že pouhá věrnost je málo, že je příliš spřízněna s nutností a zvykem. Ale Veljana pošetilá nebyla.

Jako se láska bez věrnosti neobejde, nenajdeš ani skutečnou věrnost, která by v sobě nenesla kus lásky. Bolavé, hořké lásky. Prošlé pochybností jako zajetím nepřátel, jako spáleništi samot, jako bitvami bez vítězství, jako šedivými všedními dny plnými únavy.

„Udělám, jak myslíš, Veljano,“ ozval se po delší době Latydar s povzdechem. „Nerad tě budu vidět odjíždět a ani Kieryse nepojedu žádat o pomoc rád. Velice jsme se za poslední roky odcizili. To však samozřejmě není důvod, abych…,“ nedokončil a zamlčel se. Poplácal v zadumání hřebce po stříbrolesklé šíji. Potom pokračoval odjinud: „Teď chci požádat o něco zase já tebe.“

„O co?“

„Zítra vyrazím do Damalu… Já… Vím, že tam dávno hledali,“ pokrčil rameny se směsí beznaděje a vzdoru, „přesto… Musím tam. Postaráš se o království jako jindy? Do jara je daleko, ne? Před chvilkou jsi to sama řekla. A já se vrátím za pár týdnů.“

Dvě plané třešně u krajů cesty se nad jejich hlavami toužebně vztahovaly jedna po druhé. Minuli je. Latydar se po nich mimoděk ohlédl. Propletené větve? Ne. To kořeny. Jeden přes druhý, jeden vedle druhého, něžné, pevné, hluboké kořeny dvou stromů pod jedinou cestou, na jejíž konec nedohlédneš ani z korun, ze zeleného listoví.