Sedmá kapitola

Jak se naklonila nad děťátkem, pramen vlasů se jí svezl kolem tváře a měkce se zahoupal nad spící tvářičkou. Rychle ho odhodila zpět na záda, aby chlapečka neprobudil, ale bylo pozdě. Vzala malého kralevice do náruče a hýčkala ho. Voněl nezaměnitelnou vůní kojeňátek. Za chvilku přestal pofňukávat. Dívka trochu neuměle pobrukovala útržky ukolébavky, kterou tápavě shledávala v paměti.

„Neboj se, neboj, noc je laskavá,
v měkoučkých dlaních zemi uspává,
houpavě letí sovy tmou,
jdou stáda cestou necestou.
Bílá jsou, bílá do stříbrna,
nad nimi luna láskyplná…“

Uložila ho a kývla na chůvu. Ta čekala opodál, až se kněžna Veljana rozloučí s královým synem jako každý večer ode dne, kdy Jaskyr Kornelak ztratil po matce i otce. Předtím se kněžna o dítě nijak zvlášť nezajímala.

„Lekla jsem se, že jsem ho docela vzbudila,“ zašeptala, „ale už zase spí.“

„Je hodný,“ usmála se chůva, „skoro nepláče.“

Venku se obloha divoce mračila, tu a tam se oblaka bobtnající sněhem protrhla a mezi nimi vyhlédl měsíc. Na podlaze pak chvilku ležely světelné útržky, smísené se stíny ozdobné dřevěné mřížky v okně. Připomínaly prapodivně rozhozené otisky stop. Jako by kolem děťátka kdosi tančil. Na větvi blízkého topolu seděl plavě zbarvený noční pták. „Bílý je, bílý do stříbrna, a nad ním luna láskyplná…,“ proletělo kněžně hlavou s ozvukem nápěvu.

Veljana za sebou pomalu zavřela dveře. Odcházela do svých komnat. Dnes už se jí nechtělo na nic myslet. Poprvé od okamžiku, kdy se musela smířit s Latydarovou smrtí, měla dojem, že usne v klidu. Chodby, mihotavě ozářené loučemi, si předávaly dívčí postavu jedna po druhé. A poprskávající plameny jako by se tvářily usměvavě. Bez důvodu.

Chůva se mezitím nachystala ke spánku. Obhlédla maličkého, napila se sehřátého mléka a ulehla na dosah nemluvněte.

Noční dravec roztáhl mohutná křídla a tiše slétl na okenní římsu. Měsíc zašel a obrysy ptačího těla splynuly s černotou, podivně, jako by se náhle rozplynulo. Dravec však neodletěl, zorničky jeho velkých, sovu připomínajících očí se propíjely skleněnými tabulkami. Bylo je cítit až v komnatě.

Chlapeček kratičce plačtivě zavrněl. Chůva se ve snu spokojeně otočila na druhý bok.

Probuzení spokojené nebylo. Kdosi ji držel za ramena a cloumal s ní, až chůvě hlava tloukla o prsa. Ženský hlas poblíž cosi křičel. Nemohla se probrat, ne a ne udržet oči dokořán. A když se to konečně podařilo, trvalo ještě notný okamžik, než si uvědomila, co se s ní děje, a než obrysy komnaty vystoupily z barevné ospalé mlhy, která chůvu mámivě obestírala.

Jako by se všichni vrátili v čase o dvě luny nazpět. Do té noci, kdy zmizela králova žena. Místnost zas plná lidí. Služebnictvo, strážci, vojevodkyně, bledá na smrt… Jenom král tu chybí. Zato se celá skupinka zavlní a rozhrne jak obilný lán, sotva přes práh překročí zemská správkyně. Do tváře jí nevidět, ale hlas, který rázně tiší vylekané lidi v komnatě, se kdesi na samém dně užuž láme.

Co se stalo, co se jenom mohlo stát? Chůva se dohledává pravdy zvolna a otupěle.

Okno je rozbité. Vysypané tabulky pableskují na podlaze ve zmatené tříšti, mezi úlomky dřeva z okenního rámu a rozlámané ozdobné ebenové mřížky. Vyraženo zvenku prudkým úderem skřípe okno v ledovém vánku, tam a zase nazpět, tam a nazpět, tam… Místo tanečních stop ze stínů a světla teď mokvá na podlaze měsíční kaluž – v ní rozházené přikrývky, do kterých večer uložili kralevice. Jedna z nich roztržená na dva cáry. A po děcku jako by se slehla zem, jak by ho pohltila noc nebo měsíc uhýbající za mračnou clonu. I větev topolu, na níž hlídkoval noční pták, je prázdná…

„Spala jak začarovaná…,“ slyší chůva.

„Jinak by ji musel probudit náraz, co rozbil okno!“

„Slyšela jsem třeskot a praskání až ve své komnatě, a ta je přes tři místnosti odtud!“

„Hej, prober se konečně!“

Chůvu zase kdosi popadl za ramena a zatřásl.

„Nech ji, je nějak omámená,“ ozve se kněžna-správkyně.

V rohu komnaty se těžce svezla do křesla jiná mladá žena. Křečovitě vzlykla.

„Viděla jsem to,“ vzlyk se zlomí ve výkřik. Podruhé se rozhostí ticho. I chůva se naplno budí, do vší té hrůzy. Copaté děvče z kuchyně, kdovíjak se tu vzalo, jí přátelsky přehodí přes ramena šál. V komnatě je zima.

„Co jsi viděla, Teržo?“ Kněžna Veljana se ptá zdánlivě klidně.

„Přišla jsem… podívat se na malého. Nemohla jsem spát… Kierys je pryč. Proč jenom musí být pryč zrovna teď?“ Veljana mlčí, čeká, až se vojevodkyně vzpamatuje. Mladá žena chvilku plačtivě oddechuje, pak se vzchopí. „Chůva spala, nebudila jsem ji. Dívala jsem se… A potom náraz… Prasklo okno, třísky a sklo… Rozplakalo se dítě… V komnatě byl obrovský pes… Nebo vlk? Vrčel. Kdyby nesvítil měsíc, neviděla bych ho… Nějak se ztrácel, ano, ztrácel se… nebo neztrácel… já opravdu nevím… A ten vlk, vzal dítě… vyskočil ven,“ máchla rukou k oknu, najednou nepřirozeně umdlená.

„Kam ven?“ Veljana to nemohla pochopit.

„Do zahrad.“

„Nesmysl, jsme vysoko. Žádný vlk by se nedostal oknem sem ani odtud!“ A zase – jako by se cosi opakovalo, jako by Nobarovna slyšela sebe sama v listopadu: hloupost, je to vysoko!

„Já nic nevím… Nevím, neptej se mě!“

Topol možná něco tušil. V bouchání rozbitého okenního rámu se jeho haluze zřetelně třely jedna o druhou. V mračnech měsíc…

Láskyplná luna…, k smíchu! napadlo Veljanu.

V Trynském království zavládlo rozčilení podbarvené odstínem pověrečné hrůzy.

Najednou se znova probudila nejistota poválečného času, zapuzená Latydarovým panováním. Velký rod, kořenící v dávné minulosti Trynu, teď vymřel v posledním křehoučkém výhonku. Prý ho zahubila zlá moc vtělená do vlka. Jakási potulná hadačka si získala slávu a peníze, poněvadž se proslechlo, že loni něco podobného předpověděla.

Náhoda? Málokdo na ni věřil. Čáry pomstychtivých rozemských mágů. Neslyšeli jste? U hranic s Rozemskem se prý zas něco děje… Na druhé straně kopců, ve stepi je nějak přespříliš živo! Kdepak pastevci! Vojsko, rozemské vojsko se tam sbírá – proti nám, opuštěným, bez krále, bez pevné ruky vztažené k naší ochraně, bez posvátného meče, bez dědice trůnu!

Vyprávěly se neuvěřitelné historky. Teď, po smrti syna, pochyboval málokdo o tom, že byl otec zavražděn. Žádné náhodné neštěstí.

Rozdivočelou vlnou se vzedmul Tryn, podruhé musela velmožská Rada uklidnit rozčilení v říši. Král, který byl ztracen, byl král mnohými milovaný. A jiní si na něj zvykli. Zvykli si, že je jiný než jeho otec a dědové, než bratr, o němž se zpívávalo. Přijali ho. Když přišla zpráva, že Latydar zahynul, v království zahřmělo – ale když měl Tryn oželet i jeho dědice, zdvihla se bouřka. Rozpoutal ji spíš cit než rozum, o to těžší se zdálo ji zažehnat.

Města a nižší šlechta obviňovaly Velkou radu. Vždycky jste byli proti králi Latydarovi zaujati. Jak vám máme věřit? Kdoví co před námi skrýváte, kdoví kdo z vás nese podíl na neštěstí královské rodiny, kdoví kdo se nechal podplatit rozemskými rubíny… Vztekle vřela trynská zem. Na náměstích se srocovali lidé. Zástupci cechů a nižší šlechta se sjížděli do Trynovce. Nedovolíme, aby Rada rozhodla o budoucnosti bez nás, přinutíme ji vyslechnout naše slova, pohlídáme, koho ze svého středu korunují!

Vymohli si přístup na zasedání. Nádvoří hradu zahltil pestrobarevný rozvlněný zástup. Nenechal se odradit ani vytrvalým sněžením. Rozlehlá palácová síň se naplnila ženami i muži do posledního místečka. Uprostřed byl kruh čtrnácti rádcovských křesel rozšířen o stejný počet pro ty, jež ze svého středu vyvolilo trynské rytířstvo a zemanstvo.

Sněmující, sledováni dychtivým davem, se přeli od svítání. Přehouplo se poledne a oni stále nebyli schopni vymotat se ze sítě domněnek, pověstí a povídaček, pomluv, nedůvěry. Zmatení a nevědoucí, co se stalo, co se ještě stane.

Rytíř Rod z Bučinky, rozmrzelejší a prudší než obvykle, poněvadž ho trápil bolavý zub, už po několikáté uhodil pěstí do opěradla křesla.

„Není prokázáno, že je náš král mrtev!“ Spřátelená šlechta v síni souhlasně zamručela. „Nikdo neviděl jeho tělo.“

„Moře ho vzalo,“ opakoval trpělivě Kierys. „Tamější lidé tvrdí, že víry Dračí tlamy téměř nikdy nevydají nic z toho, co pohltily. Jsou tam podmořské jeskyně.“

„Pane,“ Rod se knížeti lehce uklonil, „ty víš, že si tě celý Tryn váží, já také – ale teď se mýlíš. Mohlo se stát mnoho věcí, král jel třeba jinudy…“

„Viděli ho zamířit ke stezce nad útesy, našel se tam kus pláště, jeho kůň pobíhal nedaleko… A navíc, prohledali jsme okolí. Pečlivě.“

„Kdyby za vším stál chytrý člověk, nemuseli jste najít nic!“

Vojevoda neodpověděl. Neustálé dohadování ho obtěžovalo. Pro něj byl Latydar nepochybně mrtvý, mrtvý byl kralevic, mrtvá vladařova žena. Vypadalo to sice dohromady opravdu neuvěřitelně, to ano – ale Kierys se během války setkal s nejedním téměř stejně podivným neštěstím způsobeným shodou okolností.

Něco podobného, co si myslel vojevoda, řekl právě Litobor, kníže modravského kraje. Rod z Bučinky se pohrdavě usmál a mávl těžkou, meči uvyklou pravicí. Haber, zeman, který seděl vedle, se ozval za něj:

„A královna? A dědic?“

„Nebyla královna!“ připomenul přísně Litobor.

„Pro vás snad ne,“ zavrčel Rod, „jenže vy nejste celý Tryn. Naštěstí.“

Litobor zbledl a vyskočil z křesla. Kierys ho ale chytil za rukáv a přiměl posadit se zpátky.

„Králova žena byla zvláštní, od počátku, co sem přišla,“ vmísila se do rozhovoru suchá, přísná stařena, kněžna zlatohorská. „Nejspíš ji provázelo nějaké prokletí. Třeba sama měla v žilách rusalčí krev, u Damalských člověk nikdy neví… A co když byla dokonce čarodějka? Narodila se jako pohrobek… Nakonec je všechno její vina! Odešla na stezky bezejmenných – a pak si vzala muže, nakonec dítě. Horší než mora! Divoženka…“

Po kněžniných slovech se rozhostilo ticho. Zástup v síni se otřásl, jak by od sloupu ke sloupu, od oken ke dveřím přeběhl mrazivý, vlezle štiplavý závan.

Zaražené mlčení však netrvalo dlouho, přerušil je zlostně zvonivý dívčí smích. Plana Jiterova byla sama poloviční Damalčanka, jinak vdova po Rodově synovi, zemanka ze Žďářiny a na Doubcích. Pro bystrý rozum ji ctili široko daleko. A ta se teď vysmívala staré kněžně přímo do očí.

„To vy z jihu si pořád ještě myslíte, že od severu může přijít leda nějaké půlnoční mámení, kouzla a čáry, co? Bezejmenní a divoženky, rusalky, mory a snad taky upíři! Nejlépe svést všechno na Damalčanku!“ Potom zvážněla a dodala: „Chcete-li pátrat po kouzlech a prokletích, inu, snad i to je cesta – ale proč nehledat mezi těmi, kdo krále ne a ne vystát? Našli by se takoví, nebo chcete tvrdit, že ne? Sotva začínal vládnout, už o něm nejeden šířil pomluvy. Zapomněli jste? Hledejte za tím, co se stalo, lidi. A hlavně, hledejte krále! Otec dobře praví: zdaleka není jisté, je-li král mrtev, je-li mrtev kdokoli z těch tří!“

„Jak dlouho budeme hledat? Tryn nemůže zůstat bez vladaře. I když zprávy z rozemských hranic jsou podle všeho pouhá povídačka, království potřebuje korunu!“ řekl modravský kníže. Velmožové souhlasili. Šlechta v sále zamračeně mlčela. Popřít zjevnou pravdu nechtěl nikdo. Litobor pokračoval: „Nebude tak těžké vybrat nového panovníka. Myslím, že se všichni shodneme – nejenom my, kteří skutečně máme podle zákona právo jej zvolit –, ale i vy, kteří jste si účast na rozhodování vynutili.“ Ze zástupu rytířů se na ta slova ozvalo několik uražených výkřiků, kníže se jimi však nedal z řeči vyrušit. „Už Lutavis Velký pověděl svým přátelům, že kdyby jeho syn zemřel a nezůstal po něm dědic, přeje si, aby na trůn usedl vojevoda Kierys, orlacký kníže.“

Všichni se podívali na Kieryse. Vojevoda, který do celého dnešního jednání zasahoval pouze nepatrně a ostražitě setrvával napůl stranou, i teď mlčel. Ale Rada si jeho nynější mlčení vyložila jako jasný souhlas. Pán z Orlaku navrženou poctu neodmítne. Je na ni připraven. Zrozený pro korunu, povídá se o něm, lidé to vědí a přijímají vcelku bez odporu. Ačkoli lesk jeho jména od války pohasl, vojevodovu oblibu ani zdaleka těch pár let neodválo. Přesto nebyli spokojeni všichni. Skupinkou nižších šlechticů a šlechtičen, pro dnešek přizvaných do Rady, prolétl šepot. Z jedné strany doběhl k Planě Jiterově, z druhé k Rodovi, ti dva si vyměnili několik slov. Nakonec Rod pomalu kývl.

„Dobrá,“ řekl pak. „Všichni ctíme knížete Kieryse a víme, jakou důvěru k němu choval Lutavis Velký. A víme také, že k němu pociťoval hluboké přátelství i vladař, po němž prý by teď měl převzít trůn. Vždyť nebýt přátelství a důvěry, stěží by mohl náš král odpustit knížeti zradu, jíž se na něm dopustil.“

„Co si to troufáš, ty kmáne!“ přerušil Roda rozhořčeně kníže přímořanský, velmož každým coulem, pyšný jak čepel mistrovsky ukuté zbraně. Urazil svým výbuchem většinu přítomných. Mladí rytíři v sále vztekle hmátli po mečích, Plana vyskočila z křesla, krev ve tváři. Rozpoutal se křik.

Kierys vstal a máchl rukou.

„Ticho!“ zavolal. „Nechte urážky stranou. Ať rytíř pokračuje.“ Posadil se zpět a zatím se sál zase zvolna utišil. Vojevoda se tvářil odtažitě, jeho ostré rysy ještě zvýrazněly. Bezpochyby jej Rodova připomínka starého sporu s Latydarem zasáhla, snažil se však nedat to najevo. Rod se mu podruhé uklonil, a když znova promluvil, obracel se hlavně k němu:

„Je-li král mrtev a mrtev jeho syn, nemůže najít země lepšího panovníka než tebe, urozený pane. Ale nejsou-li mrtví?“

„Na co chcete déle čekat, na jaké důkazy?“ správce Přímoří zavrtěl pochybovačně sivou hlavou. Neodpustil si přitom pohrdlivé pousmání a hned hrozila další hádka.

V tom okamžiku zasáhla Veljana Nobarova, která dosud podobně jako Kierys do sporu skoro nevstoupila. Seděla v čele Rady hodinu za hodinou vzpřímeně, téměř nehybná, ruce volně položené na opěradlech křesla. Její štíhlou a vysokou postavu na pohled ještě prodlužoval světlý, jednoduše střižený šat, jehož sukně se stáčela po tmavé podlaze do měkkého záhybu, zakrývajíc nohy. Když teď dala Veljana lehkým pokynutím dlaní najevo, že chce promluvit, všichni si jí okamžitě všimli. Čekali na její slova dokonce s napětím.

„Je tu jeden zákon. Pochází z doby posledního knížete denyrovské dynastie, Vitase syna Orlakova, zákon, na nějž jste už asi zapomněli. Tryn ho také nikdy nepotřeboval… A Vitasův zákon praví: vznikne-li nejistota, kde je právoplatný vladař, který nemá potomky, a zda dosud žije, nebo je mrtev, ať velmožská rada učiní všechno, co je v jejích silách, aby poznala pravdu. Ať se o to snaží rok ode dne, kdy vladař zmizel, a nenajde-li jeho samého ani žádné stopy, které by dokazovaly, že je stále naživu, ať zvolí nového panovníka a korunuje ho. On pak bude vládnout zemi podle práva a jeho bude trůn i jeho potomků, i kdyby se snad později stalo, a ztracený vladař byl nalezen. Do doby, než přejme vládu buď nový, nebo nalezený panovník, tedy právě rok, ani o den víc, ani o den méně, ať spravuje Tryn určený správce. Tolik říká Vitasův zákon. Mám za to, že by bylo nejmoudřejší se jím řídit a vrátit tak do Trynu pořádek a řád.“

Rozhlédla se kolem a setkala se jen se souhlasným pokyvováním. Na tvářích lidí bylo znát úlevu. Vleklý spor neodvratně spějící k neplodným hádkám, dohady a nejistota se zdály zažehnány. Veljana tedy pokračovala:

„Nejrozumnější se mi zdá, aby úřad zemského správce přejal vojevoda Kierys, protože má důvěru všech, kdo se tu sešli.“

„Ale já ten úřad přijmout nechci,“ opáčil Kierys.

„Proč?“ Veljaninou rozvahou lehoučce zachvěl údiv.

„Král určil za zemskou správkyni tebe,“ odpověděl vojevoda, „nevidím důvod, kvůli němuž by ses měla úřadu vzdávat. Rozhodne-li Rada podle Vitasova zákona, zůstaň zemskou správkyní ty, až do konce. Ostatně, pokud se k zákonu přikloníme, někdo na sebe musí vzít povinnost dál pátrat. Rád bych to udělal já. Nebude-li Radě vadit, že já sám jsem o králově smrti přesvědčen. Ovšem snad mě všichni sdostatek znáte a uvěříte mi: ať už si myslím cokoli, vykonám všechno, co je v mých silách.“

„Kníže vojevoda má pravdu. Mezi námi není nikdo proti,“ prohlásil za rytířstvo a zemanstvo Rod z Bučinky.

Velmožové se nějakou dobu dohadovali mezi sebou, ale jen o drobnostech. Našla se cesta, po níž se dalo vyrazit, pohrdnout jí by byla pošetilost.

„Také my souhlasíme,“ řekl jménem velmožů kníže Litobor. „A ty, vznešená paní,“ obrátil se k Nobarovně, „si podrž úřad až do osmadvacátého dne měsíce prosince, kdy vyprší lhůta k volbě nového krále.“

Lidé se z hradního sálu rozcházeli jeden po druhém. V chodbách ještě tu a tam tvořili hloučky, na nádvoří hlasitě vyprávěli dychtivým posluchačům o všem, čeho byli svědky.

Veljanu provázenou Kierysem kdekdo nadšeně zdravil. Bez ní by se Rada nedohodla ani do zítřka, rozneslo se hbitě po paláci, po městě a odtud dál. A zdravili také vojevodu, v něm pak někteří budoucího krále. Večer budou k jejich poctě zdvihat poháry v hospodách a krčmách, svorně jim připijí i ti, co v skrytu duše doufají v zázrak a v návrat Latydara Kornelaka.

Jakmile se kněžna s vojevodou dostali z dosahu lidí do poklidného soukromého křídla hradu, Veljana řekla:

„Slib mi, Kierysi, že budeš pátrat pozorně, ano?“

„Chceš mi zdůraznit, abych svou povinnost nezanedbal?“ ohradil se vojevoda dotčeně.

„To víš, že nechci! Jenom – je-li si člověk něčím přespříliš jist, bývá často slepý k tomu, co se jeho jistotě příčí. Já… poznala jsem to sama na sobě.“

„Dám si pozor, Veljano, neměj strach.“

Kývla. Přesto, než se rozešli, dodala ještě:

„Ty víš, že já taky nevěřím na tolik nešťastných náhod po sobě. A také mně se poslední dobou vnucuje otázka, jestli jsou nakonec opravdu všichni mrtví, Latydar, jeho žena, děťátko. Mám toho plnou hlavu a pěkně popletenou. Asi mrtví jsou, připadá mi to nejpravděpodobnější – ale zároveň…, zároveň vůbec není vyloučen pravý opak. Třeba všichni žijí. Nebo ne?“

Zvedla k němu oči. Nepamatoval si, že by v nich kdy viděl takový zmatek. Prý každou volnou chvilku trávila přemýšlením o tom, co se sběhlo, a poroučela si nosit svitky a knihy, v nichž se toužila dočíst nějakou odpověď na vyřčené i nevyřčené otázky.

Kierys se na ni zadíval a napadlo ho, kolik v sobě má z malé holčičky, která se tvrdošíjně vyhýbá přijmout skutečnost. Se shovívavým soucitem jí na rozloučenou přátelsky, dlouze stiskl dlaň.