1/ Zpětné zrcátko

Nebýt toho pohledu, těch očí, které se na mne upřely jednoho rána ve tři čtvrtě na osm, nebylo by mi srdce začalo tlouct rychleji. Nebo možná znatelněji, nebo šíleněji, nebo divočeji, má lásko.

Byli jsme oba plní bolesti, drahá Marie, ale většinou to nebylo vidět. Moje vyprávění začíná dnem, kdy jsem cestou do práce zjistil, že na mne ze zpětného zrcátka hledí neznámé oči. Upíraly se do mých očí, ale nelekl jsem se hned. Zahlédl jsem je mimochodem a nevzal příliš na vědomí, jako by jen přeletěla rušivá myšlenka. Mrkl jsem do zpětného zrcátka a viděl, že silnice je prázdná. I přede mnou a po stranách byla prázdná. Oči na mne ze zrcátka hleděly dál.

Auto jelo obvyklou cestou a byl jsem si dost jistý, že ho řídím já. Znovu jsem se rozhlédl po prázdné silnici, ujistil se, že žádný cyklista nešlape do pedálů a žádný chodec nekráčí po kraji příkopu. Ostatně i kdyby byl na silnici plný provoz, do zrcátka v mém autě by se nikdo podívat nemohl. Taková osoba by musela sedět na zadním sedadle, tam ale nikdo neseděl. Na silnici jsem byl jen já sám, strašně sám najednou.

Na pár vteřin jsem se zastavil u kraje a naklonil se dozadu, abych dohlédl až na podlahu auta. A hned zas vyjel dál. Jen stromy podél silnice a pole za ní jsem si prohlížel pozorněji, jako by mi mohly přinést vysvětlení. Krajina je krásná, nalevo od silnice prosvítá obrovské jezero, napravo se lesknou stříbrné koruny olivových stromů, pole a vinice pozvolna stoupají do kopců, kde potkávají řídké lesy. Akáty, topoly, mimózy, lípy, pinie a bambusové houštiny podél cesty jsou pečlivě sestříhané, koruny stromů se k sobě pnou tak, že vozovku místy zastřešuje vznosná zelená klenba. Mám tu cestu rád celých sedm let, co po ní jezdím do práce. Oči ve zpětném zrcátku jsou pozorné.

Poslední dobou jsem za polovinou cesty míval zvláštní pocit, že silnici nepoznávám. Že je o něco delší, než si pamatuji, že se otáčí doprava a stoupá od jezera k městečku větším obloukem a zdlouhavěji. Jako ve snu jsem očekával, že dojedu někam docela jinam než včera, než předevčírem, než každý den – doposud. Jednoho rána jsem si byl na chvíli naprosto jistý, že silnice co nevidět skončí u jednopatrového bílého domu se zahradou. V zahradě jsem v duchu viděl jabloně obsypané červenými jablky a před domem krásnou ženu v bílých šatech. Těšil jsem se, že do zářivé zeleně zahrady za chvíli vejdu – a budu bosý. Žena v bílých šatech mě vezme za ruku a povede dál. Dorazil jsem ale jako obvykle na vyhražené místo ve dvoře, vystoupil z auta a prošel přes parkoviště do hlavní budovy ústavu pro mentálně postižené, kde sedmým rokem působím jako nejoblíbenější nekvalifikovaný pečovatel.

Toto je začátek mého vyprávění: jednoho dne v minulém tisíciletí se na mne nečekaně upřel velmi pozorný pohled. V novém tisíciletí se k tomu pohledu znovu vracím: stal se mezníkem mého života, proměnil můj život i čas. Až do toho rána jsem měl pocit, že času je málo, pořád míň a míň, a že se scvrkává, pomalu sesmykuje, klouže jak punčocha z lýtka. Že si po něm někdy dokonce šlapu, že se do něho zamotávám a taky někdy že mě tlačí jako shrnutá ponožka v těsné botě. Pohled, který jsem zachytil ve zpětném zrcátku, běh času proměnil. Nemůžu říct, že zastavil, ale určitě otočil, nasvítil odjinud. Od tohoto okamžiku čas neletěl jedním směrem (dopředu, nebo dozadu?). Začal narůstat, rozprostírat se všemi směry, ustavovat v prostor.

Nové tisíciletí nesmazalo starý život, minulé události a známí lidé jsou tu pořád, jiní dřív nebyli a najednou jsou. Co je teď tady, proměňuje smysl toho, co bylo včera jinde. Smysl věcí ještě není docela jasný, ale vím už, že je od samého počátku přítomný. Jak přesně je to s koncem, nemůžu zatím říct. Zdá se, že konec máme pořád stejný, ale když se čas začne rozevírat a rozpínat na všechny strany, mění se i smrt. Zákony duchovního světa jsou naprosto jiné než zákony hmotného světa, na který jsme si zvykli. Zpočátku neradi, pak zas jakoby definitivně.

Přesně v tu čtvrthodinu, kdy jsem před zraky neznámého neviditelného pasažéra projížděl mírně stoupavou zatáčkou od jezera ve střední Itálii k jednomu městečku římské provincie a rozhlížel se po zelených příkopech a stříbrných, košatých olivách, zadíval se muž středního věku, naditý do špatně padnoucího konfekčního zimáku, do temně dýmající hromady zčernalého papíru. Nestál na břehu jezera, stál na svahu kopce zvedajícího se dvanáct set kilometrů na sever, u města Brna ve střední Evropě. Pravou rukou přiložil do ohně složku v tvrdých deskách nadepsanou mým jménem: Jan Lazar.

Plameny nerozhodně zaprskaly, pod složkou se na chvíli zdusily a pak ji začaly trávit. Složka se zkroutila, obalila sazovým povlakem, nejistě zadoutnala a zvolna se začala obracet v prach. Žádný veselý ohýnek z ní nevyšlehl. Muž měl ruku navlečenou v černé rukavici, byl pracovníkem tajné policie, a spis ve složce byl přísně důvěrný. Tajný. Náplň toho spisu souvisela s mým povoláním pečovatele v domově pro duševně atypické osoby, souvisela s mým domkem nad jezerem i s mou ženou Marií. Souvisela s celým mým životem, a jak se ukáže, souvisela i s mojí smrtí.

Muž stál na blátivém svahu kopce, který se jmenuje Hády a nachází se na severovýchod od Brna, na Moravě, která v tu chvíli ještě byla součástí země jménem Československo. Držel v ruce tlustou složku naditou seznamy, jmény, soupisy, výpisy, odkazy a jinými plody dlouholeté policejní práce. Obsahovala zprávy, které sepsali, napsali, podepsali, předali a prodali lidé, kteří mě znali i neznali. Dřív, dávno, v současné době, kdykoli. Známí i neznámí, přátelé i nepřátelé, možná taky přátelští nepřátelé a nepřátelští přátelé, kteří spolupracovali za peníze a jiné výhody s tajnou policií zvanou Státní bezpečnost. I jejich oči se mi upíraly do zátylku, ne jednoho rána, nýbrž dlouhé roky v Brně, v Praze, v Paříži, v Římě, v Berlíně, ve Vídni a možná i na plážích u Středozemního moře, například u městečka Sperlonga. Nebo na sjezdovce na rakouských hranicích, nad Svatým Jakubem. A vůbec všude, kam jsem se hnul.

Hýbal jsem se hodně a rád. Na to má člověk nohy, aby chodil po světě, ačkoliv tomu policejní režim zatraceně brání. Jsem tajný lékař nemocných lidí, nemocné řeči a nemocné země, ale toho si fízlové nevšimli.

Spalovaných složek z policejních archivů byly na Hádech hromady a nehořely nejlíp: aby vůbec chytily, musely se polít benzínem. V sychravém počasí se kouř plazil u země a muži v šedých oblecích a polobotkách, uvyklí kancelářím, dlouhému sezení a bezpečí důležitého – i když skrývaného – postavení ve společnosti, teď na nehostinné stráni Hádů bezmocně zuřili, protože neměli k dispozici skartovačky jako jejich kolegové v Praze. Funěli a klouzali po blátě smíchaném se zčernalými zbytky lejster. Nesměli si zavolat k ruce podřízené, spalovací akce byla přísně tajná a mohly ji vykonávat jen vyšší šarže. Šedá škodovka, dodávka vybavená černými skly (původním určením mobilní sledovací stanice), právě přivezla další náklad dokumentů, benzín v zašlých kanystrech a zprávy o tom, že ve městě se o tajné akci rozčileně šeptá.

Kouř plazící se po svahu kopce za Brnem byl špinavý, vzduch čpěl benzínem a pálenou plísní, vonět ta práce nikomu nemohla. Chuť ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého už dávno přebily jiné chuti a jiné pachy vyráběné chemicky a synteticky, veřejně i pokoutně. Oheň na Hádech měl za úkol poznávání dobrého a zlého zadusit, alespoň pro tuto krátkou historickou chvíli, do které jsme přišli s celým svým životem. S obtloustlými fízly lopotícími se na Hádech v mlze, s kanystry a těžkými balíky neměl nikdo soucit. Muž v zabláceném zimáku opatrně přilil na čoudící hromadu trochu benzínu z kanystru; z očazeného svazku papírů vyšlehl modrý plamen, oheň pronikl do nitra hromady, vyrazil zeleně a pomalu žloutl. Svazek nadepsaný Jan Lazar se obrátil v prach. Nikdo si ho už nikdy nepřečte, ani já.

Nejpilnějším a nejvýznamnějším autorem zpráv o mé osobě byl Kazimír. Kazimír Májka. Neviděli jsme se bezmála deset let a oba jsme pokládali za pravděpodobné, že už se v životě nikdy nesetkáme. Byl to omyl, a osud ho začal rázně napravovat. Jména fízlů a fízlovaných, špehounů a špehovaných, donašečů a osob, na které donášeli, se v ohni proměňovala v jeden jediný, nerozlišitelný, navždy promíchaný prach. Jejich nositelé se setkat museli. V osudu stálo psáno, že za tři roky od tohoto památného dne se s Kazimírem Májkou znovu setkám. Trpělivého čtenáře této knihy dělí od našeho setkání 302 stran, které potřebuji, abych prošel křížem krážem uplynulým časem. Počínaje dětstvím, strávíme společně nejmíň půl století. Navštívíme mnoho míst a větší počet osob, bez kterých by naše životy nebyly, čím jsou. Kroky přítomných i mrtvých se zkříží a osudy naplní. Nikdy tě neopustím, má lásko.

Denní program tohoto rána paralelně pokračoval, jako by se nic zvláštního nedělo. Držel jsem volant a díval se střídavě před sebe a do zpětného zrcátka. Měl jsem pocit, že vidím dopředu a dozadu stejně dobře. V jednu chvíli jsem sklopil stínítko nad místem pro řidiče a podíval se do toaletního zrcátka na zadní straně. Odrážel se v něm věrně můj vlastní obličej, nepříliš pečlivě oholený, s prošedivělým obočím. Nahmatal jsem si prsty tvář, promnul kůži a promasíroval obličejové svaly a víčka, zakroutil krkem sem a tam, jako když se rozcvičuje krční páteř, konečky prstů jsem si ještě promnul šíji. Levou rukou jsem přitom dál točil volantem a byl si jistý, že jsem naprosto při sobě.

Na dvoře ústavu jsem jako obvykle zaparkoval, s pohledem cizích očí v týle přešel dvůr a na každém kroku cítil, že se moje kolena chovají jinak než kdy dřív. Vystoupal jsem do prvního patra a prosklenou chodbou dorazil před dveře pracovny ústavního kolegia. Jako obvykle jsem otevřel a vstoupil do místnosti. Naproti dveřím pracovny visely staré kuchyňské hodiny a bylo na nich o deset minut víc, než mělo být. Podivil jsem se tomu a rychle mrkl napravo, do zrcátka nad ramenem. Zrcátko ovšem zůstalo v autě ve dvoře. Přede mnou byla stěna kanceláře, což bylo správně. Stěna kanceláře byla i za mnou, a v ní nedovřené dveře. Pozorně a obezřetně jsem se rozhlédl místností, jako bych dál zkoumal krajinu kolem silnice. Shledal jsem, že kancelář se od včerejška nezměnila. Od včerejška se příliš nezměnila ani kolegyně Floriana, seděla u svého psacího stolu a malovala si pusu rtěnkou. Nutkání podívat se zrcátkem za sebe bylo děsivé jako otázka: Dívá se na mne, nebo nedívá? Otázku, kdo se dívá, jsem si vůbec nepoložil, byla nepřípustná.

Natáhl jsem ruku po toaletním zrcátku, které si Floriana položila před sebe na stůl, ale nesebral jsem jí je. Zavčas jsem pohyb zmírnil a odklonil k okraji stolu. Pod ruku mi padla stará poštovní obálka nadepsaná mým jménem. Byla to reklama na krby. Na právě začínající zimu jsme si s Marií krb už zase nestačili pořídit. Po šesté. Hodil jsem obálku do koše. To už se na mě Floriana přátelsky dívala a v obličeji se jí nezračil údiv. Nic divného v mé tváři nespatřila, ani v zrcátku, které měla před sebou. Na stěně za Florianou jsem si po tisící přečetl plakát s nápisem „Otevíráme srdce – zavíráme blázince“. Zakladatel ústavu a jeho šéf Benjamin tvrdil, že se kdysi v Itálii opravdu konala konference o psychiatrii s tímto humánním, optimistickým a odvážným názvem. Floriana upřesňovala, že Benjamin si konferenci vymyslel i zorganizoval sám a že z ní kromě plakátu nic nevzešlo. Benjamin si byl jistý, že z ní naopak vzešlo něco velmi důležitého – náš ústav, jménem Dům Sofie.

Jeho stálí obyvatelé už na mě čekali ve společenské místnosti. Pěkně jsem se s každým pozdravil a přátelsky objal. Uměli jsme společně zazpívat řadu písniček, stačilo ukázat, kdo navrhne tu dnešní. Mrknul jsem na Andreu, který se na to očividně těšil nejvíc. Na stole byly v otevřeném pouzdru nachystané moje housle a někdo mi je hned podával. Zpívali jsme a hráli vesele, možná ne zrovna nejkrásněji, ale vesele ano a Benjamin vklouzl do místnosti, aby si zazpíval s námi. Benjamin je vrchní lékař a také můj přímý a jediný nadřízený. Dopolední náplní mého pracovního dne bylo dojít do ústavní zahrady nebo do městského parku, prohrabat tam trochu trávník a do sběrného vozíku odnést spadané listí, pohozené igelitové pytlíky, zašlapané vajgly, taky prezervativy, psí dreky a jiné svinstvo. Motalo se nás při té činnosti asi dvacet, každý pěkně v rukavicích a s hráběmi nebo lopatou, a když byly trávníky vyčištěné, ještě jsme uhrabali cestičky a vysypali do vozíku odpadkové koše.

Sedmým rokem jsem se staral o mírumilovné, mentálně nestandardní osoby obou pohlaví a různého věku. Po prvním roce společné péče o ústavní zahradu a obecní park jsem si byl jistý, že mám své svěřence rád. Nejraději při koupání a mytí těl, hezkých i neforemných. Naučil jsem se s nimi dělat svíčky z včelího vosku a šít hadrové panenky, jezdit na koni a truhlařit. To byly hlavní Benjaminovy léčebné postupy a mně osobně velmi prospívaly. Taky jsme několikrát do roka hráli divadlo, nejraději vánoční hru se zpěvy. Benjamin vede ústav trochu jako rodinu a trochu jako dílnu svobodných umění a řemesel, kromě psychologie studuje pedagogiku a duchovní vědu. Před sedmi lety mě přijal jako pečovatele, přestože jsem studium psychologie nikdy nedokončil. Možná proto. Když jsem mu řekl, že žádný diplom nemám, protože psychologii studuji patnáct let, ale dostudovat ji nemůžu a nechci, potěšeně se na mne usmál. Pochopil jsem, že mám před sebou velikou raritu: byl to první živý psycholog v mém životě, který si byl jistý existencí psýchy. Duše. Psýchy bez logie.

Dalším důvodem mého sedmiletého působení v ústavu je Kris­týnka, kterou jsme sem s Marií převezli, když jí v Bostonu zemřel Zari. Přestala mluvit a mlčela už pátý rok, jako kdyby byla od narození němá. O Kristýnce budu ještě hodně mluvit.

Když jsem se vrátil s partou z parku, zašel jsem za Benjaminem, sednout si na chvíli do jeho kanceláře. Zadíval jsem se mu dlouze do tváře a ujistil se, že oči ve zpětném zrcátku jeho nebyly. O pohledu v zádech jsem mu ale nic neřekl. Totiž o pohledu do mé tváře, totiž v zrcátku. Benjamin je moudrý, nebál jsem se, že mě bude mít za blázna. Chtěl jsem si ten úkaz nechat pro sebe jako tajemství. Povím o něm jenom Marii.