4/ Všude můžeme být doma, ale nemusíme

Žili jsme ve dvou světech, měli jsme dva životy a teď máme jeden, řekla Marie Králová toho prosincového dne 1989, kdy se čas začal rozprostraňovat do všech stran a na Hádech se policejní archivy obracely v popel. Byl už večer a stručně jsem jí právě pověděl, jak jsem ráno vezl v autě neviditelného spolucestujícího. A že na mě ten neznámý koukal zpětným zrcátkem velkýma jasnýma očima. To byla její odpověď.

Život máme jeden, opakoval jsem si v duchu ta slova – a lekl se. Jako by dva životy byly víc než jeden život. Ostnatý drát omotaný kolem srdce Evropy lidé právě přestříhávali velkými kleštěmi. Tu ohromnou zprávu před chvílí odvysílala italská televize. Věděli jsme, že na nástražné vodiče vedoucí od Jáchymova po Břeclav kleště nestačí, ale technické detaily nebyly ve střední Itálii zas tak důležité. Videožurnál přinesl i záběr na skupinu Maďarů, kteří přestříhávali ostnatý drát na rakouských hranicích. Ale tam snad nikdy žádný nebyl! Komunistický režim se rozpadl, sesypal, obrátil v prach. Elektrický proud na hranicích někdo před pár dny odpojil. Po čtyřiceti letech. Napětí dva až šest tisíc voltů v drátech bylo nebezpečné pro každého, kdo se přiblížil: v padesátých letech v blízkosti nástražného vodiče zuhelnatělo několik členů pohraniční stráže. I mnoho lidí, kteří chtěli jít na jih nebo na západ. V roce 1965 napětí snížili, v roce 1970 zase zvýšili.

V listopadu 1989 vyšli lidé do ulic, zaplnili Václavské náměstí a potom i celou pláň na Letné. Stáli tam spolu a cítili obrovskou sílu, kterou nazvali svoboda. Ta síla dosáhla až k našemu jezeru u Říma a byla v ní hluboká radost. Konec totality. Konec komunismu. Konec vězení zvaného tábor míru. Konec tupého pocitu, že zlý režim je neporazitelný, že nikdy neskončí. Konec strachu. Marie si představila, jakou radost by z konce režimu měl Pavel, ale Pavel se nedočkal. Ani můj otec Josef se nedočkal. Bylo nám svíravě a do kostní dřeně líto, že v jejich světě zůstaly policejní archivy u moci.

Máme dva domovy, máme dva světy, i když nemáme dva životy, řekla ještě Marie. Evropa přeseknutá v půli se teď bude hojit a srůstat. Duše se bude hojit a srůstat. To možná Marie neřekla, ale byla to pravda, kterou po deseti letech musím připomenout. Duše se hojí, když roste, a ten růst bolí. Marii v Československu nečekají rodiče ani Pavel, kterého milovala. Pavel zemřel o měsíc dřív, než se fízlové vydali na Hády, toho listopadového dne, kdy studenti manifestovali na Národní třídě. Kdyby jeho život trval jen o měsíc déle, byl by viděl na vlastní oči, jak se plní Václavské náměstí, slyšel by, jak lidé zvoní klíči a volají a zpívají a chápou, že nemusí být na světě za potravu idiotskému lidožravému systému. To si Pavel v životě nejvíc přál, ještě víc než Mariino objetí, po kterém toužil a které si odřekl. Když pochopil, že se jeho největší přání naplňuje, zastavilo se mu srdce. To řekla Marii po telefonu manželka profesora Očka, Renáta.

Marie na Pavlův pohřeb nejela. A já jsem nedoprovodil svého otce na brněnský Ústřední hřbitov. Nebylo to možné před dvěma roky, když se Josefovi zastavilo srdce, protože jsem neměl vstupní vízum do své rodné země, neměl jsem už ani pas a na konzulátu mi nervózní úředník přísně řekl, že mi dokumenty vystaví, že tam můžu samozřejmě jet, ale jestli se budu moct zase vrátit, to on neví a nemůže zaručit. To by se každému líbilo, jezdit si tam a zpátky. Tam a zpátky na brněnskou centrálku, tramvaj č. 5, zastávka Ústřední hřbitov.

Dvacátého listopadu 1989 jsme s Marií stáli bok po boku na balkoně, jako odštěpená tříska české celonárodní manifestace. Nad jezerem se stmívalo, nad Václavským náměstím byla už tma úplná. Opírali jsme se o zábradlí balkonu a mluvili směrem k jezeru, které dole černě probleskovalo. Vzal jsem Marii za ruku a podíval se jí do očí, taky se černě leskly. Dva světy, dvě země, dva jazyky, dvě historie, dvě duše? Nemysleli jsme v tom hovoru jen na sebe.

Marie ví, o čem mluví, svět se jí v dětství rozlomil na dva kusy. Nebo jí svět rozlomil na dva kusy dětství. Mariin otec jednoho dne zmizel beze stop uprostřed Říma. Nebo v moři blízko Ostie, dávného přístavu Římské říše. Nebo na lodi, která se nenápadně vzdálila od břehu, aniž ji kdo identifikoval. Musím se vrátit do tohoto Mariina minulého života a ještě dál, do dnů, kdy Marii rodiče vyvezli z Československa do Itálie. Minulost ožívá ve vědomí, prostory našich životů se osvětlují, přestože jsme na ně během času skoro zapomněli. Jsou tady s námi, stačí se pozorně podívat.

Žijeme s Marií u jezera už sedmý rok, pětatřicátý rok ode dne, kdy jsem v Brně s Kazimírem skákal Nebe–peklo–ráj. Ráji se toto naše bydlení podobá nejvíc ze všech míst, kde jsme kdy žili. Krajina je přívětivá a pokojná, ráj relativní a dočasný. Za vzor dobrého domova má Marie rodný domek na severním konci Prahy. Žila tam s otcem Jaromírem, s matkou Alžbětou a sestrou Sofií. V duchu tam teď spěchá, místo aby běžela manifestovat na Václavské náměstí. Na hraničním přechodu u Rozvadova právě demontují kulometné hnízdo. Rodinný domek v ulici Na Vinici se za čtyřicet let komunistického režimu nezměnil, ani zahrádka. Marie otevírá branku z ulice do zahrady, vidí chodníček z drobných žulových kostek a už se taky dotýká dveří: hladí kliku a pozoruje, jak z šachovnice kachlí v chodbě vystupují do prostoru bílé. A potom zas černé. Jako děvčátko dovedla nastavit oči tak, aby viděly jako hlavní a silnější bílou. Nebo zas černou: tak i naopak. Marie v duchu stojí v chodbě rodného domku, je tam přítomná víc, než kdy ve skutečnosti byla, a vnímá vůni kuchyně i pach pořád větraného a pořád zakouřeného obýváku. Vůně se nedají napodobit, vůně s námi neemigrují, vůně promlouvají přímo a jsou nezapomenutelné. Kdyby Marie z rodného domku v Praze Dejvicích nikdy neodešla, kdyby tam vyrostla a zůstala až do tohoto nekonečného, fantastického dne, byly by pro ni ty vůně obyčejné, všední a celkem lhostejné. A určitě by na ně v tyto historické chvíle nemyslela. Byla by jako všichni ostatní na Václaváku a jako celé to lidské moře, kterým se Václavák naplnil, by třepala svazkem klíčů a měla úžasný pocit, že právě odzvonila straně a vládě.

Když jsem Marii poznal, bydlela v Římě, v bílém, šíleně bílém bytě ve čtvrtém patře tmavého domu za aureliánskými hradbami. Bydlela tam už třináct let a za celých třináct let si každý den přála vidět z okna živou krajinu, a ne slepou zeď sousedního činžáku. Aspoň nebe vidět. Prosila a možná se modlila: italsky je na prošení a modlení totéž sloveso. Nebe mohla Marie vidět, jen když se vyklonila a vytočila hlavu vzhůru. Je těžké považovat za domov obydlí bez nebe. Ten byt si našli její rodiče, totiž našel ho pro ně nějaký otcův známý, když se rozhodli odejít z rodné Prahy, z rodné země, z českého jazyka, daleko od přátel a vlastních rodičů. Jenom s dětmi, tajně. Ilegálně. Marii bylo tenkrát dvanáct a Sofii čtrnáct. Vážné důvody, pro které se její rodiče rozhodli emigrovat, malá Marie nemohla chápat. Dospělá Marie si myslí, že její osud musel být právě takový. A že existuje jedno určité a nezaměnitelné proč, které jednou zjistí.

Píše se rok 1966, Jaromír Král odemyká vysoké hnědé dveře málo přívětivého, cizího činžáku, a přitom se usmívá spokojeně, jako by se měl právě rozsvítit vánoční stromeček. Dvanáctiletá Marie nahlíží do tmavého, chladného nitra budovy. Je zpocená, strašlivě ospalá a už čtvrtý den ničemu nerozumí. Nerozuměla lidem v kupé, nerozuměla taxikáři a nerozuměla ani matce Alžbětě, když před nádražím udiveně a trochu polekaně prohlásila: „Tak tohle je teda ten Řím.“ U zmatené křižovatky zahlcené výfukovými plyny a klaksony taxikář vyložil kufry z auta. Za ním se vzápětí zlostně a divoce roztroubilo jiné auto, ale on nevzrušeně pomohl Jaromírovi odtáhnout zavazadla do šeré chodby, k výtahu. Výtah funguje jen na jakési malé mince, Jaromír takové mince nemá a taxikář mu jich několik laskavě sype do dlaně. Jaromír vtáhne první dva kufry do výtahu, tlačí k nim ještě obě dcery, Alžběta zůstává dole hlídat zbytek bagáže. Ulice je hlučná, zašeptal otec, zatímco stoupali do čtvrtého patra, ale máme blízko do parku.

Když Jaromír dostrkal do předsíně poslední, čtvrtý kufr, zavřel dveře, posadil dcery na největší, plechový, a řekl vážným hlasem: „Tady teď budeme žít.“ Snad byly v tom velkém holém bytě nějaké postele, protože po tři dny dlouhé cestě všichni čtyři usnuli, jako když je do vody hodí. Ráno Alžběta vytáhla žaluzie a Marie se divila, že v pokojích jsou na zemi kachle, a ne parkety. Kachle přece patří do chodby a do koupelny, do pokoje patří parkety. Kachle nebyly černé ani bílé, měly teplou barvu pálené hlíny. Jaromír prošel všechny čtyři velké pokoje s vysokými stropy, obhlédl i koupelnu a vrátil se do předsíně, kde ještě pořád stál ten velký plechový kufr. Napřímil se, rozhlédl se kolem sebe, pohlédl pozorně do očí každé ze svých tří ženských a odkašlal si: „V Praze, v Dejvicích, v ulici Na Vinici je všechno přívětivé, hlavně zahrádka, kamarádi, sousedé a děti ze školy,“ řekl soustředěně. „Ale už o kousek dál odtud, třeba v Ruzyni, kde je vězení, svět přívětivý vůbec není a do toho vězení se člověk může moc snadno dostat. Takže je to svět nespravedlivý až po hranice země, vlastně až po Moskvu, totiž až po Sibiř.“ Marie a Sofie přijaly toto sdělení jako nesrozumitelnou a velmi znepokojivou zprávu. Bylo jim ale jasné, že ten člověk, který mohl skončit ve vězení v Ruzyni, byl jejich táta. „Proto teď holky mějte rády Řím a celou Itálii,“ dodal povzbudivě Jaromír a matka Alžběta k tomu statečně kývala hlavou.

Mariini rodiče si mysleli, že v Římě budou pokojně pracovat a normálně žít, dcery že budou studovat a taky žít. Co možná normálně. Proč taky ne, v polovině šedesátých let. Strašně se spletli, normální už nemělo být nikdy nic. Park nebyl tak docela blízko a holky tam směly jen v doprovodu dospělých. Zato byl slavný, jmenoval se Villa Borghese a byl skoro nekonečný, jako město Řím. Jaromír pokládal nekonečno za důvod k radosti. Můžeme jet, kam chceme, říkal, jen domů se zatím nevrátíme. Dejvice, Praha a celé Československo do nového nekonečného světa nepatřily, přesto si Marie první rok v Římě večer před usnutím vytrvale přála, aby se probudila v dětském pokoji Na Vinici a mohla jít ráno se Sofií sama do školy, jen o pár přívětivých ulic dál.

V zahrádce před domem Na Vinici bylo vždycky vidět, jaké je právě roční období. Z oken nového bytu se ani nedalo zjistit, jestli je jaro, nebo podzim, nebo zima, nanejvýš ještě tak podle oblečení chodců dole na ulici člověk poznal, jestli je chladno, nebo teplo. Na Vinici v dubnu kvetly červené a žluté tulipány, v květnu fialové voňavé šeříky. Kvetly tam taky sasanky, kopretiny, růže, modřenec, barvínek, narcisy: ne všechno naráz, zato až do podzimu. V trávě se bělaly sedmikrásky a kolem chodníčku zrály jahody a rybíz. Jak si někdo může myslet, že takové věci nejsou životně důležité? U plotu pěstovala Alžběta petržel a pažitku. Jaromír měl na starosti sekání trávy. Na vydlážděném plácku před domem stál stůl, a když bylo hezky, jedlo se venku. Tak pěkně a spořádaně měl jít život dál a dál, přinejmenším tak dlouho to mělo trvat, dokud děti nepřestanou být dětmi. Ale netrvalo. Marie má v duši jednu stěnu domova probořenou, proto vidí každý detail dětského života jako na divadle. Posunuté dětství v nekonečném Římě proběhne jako cizí sen.

Možná se ten sen zdá někomu jinému v jiném Římě, protože ani Řím není jeden. Matka Alžběta byla přesvědčená, že Řím je krásný a že krása v Římě bytuje ve starých zdech, v kostelích, v zahradách, fontánách, rozvalinách, na náměstích, v parcích i na zelinářském trhu. Snažila se to dcerám dokázat na dlouhých nedělních procházkách. Jaromír si po večerech četl o dějinách a na každou neděli vytáhl na světlo něco z divokých časů ukrytých ve zdech, pod povrchem a v rozvalinách. Vyprávěl o antickém městě, které kdysi ovládalo celé Středomoří, rozpínalo se do Afriky, do Asie, na sever Evropy – a pak se zase zmenšovalo a mizelo. Rozvaliny římských staveb jsou hluboko pod úrovní moderního města, jako by země za dva tisíce let vyrostla, ztloustla o deset, dvacet metrů. Marie nahlíží do nitra Neronova dómu a vidí siluetu šíleného císaře míhající se ve zlatem a drahokamy zdobených sálech. Zabloudí pohledem do Kolosea a lekají ji stíny pobitých gladiátorů kroužící kolem. V ruinách Caracallových lázní kdosi ještě pořád chodí s dlouhým nožem za zády, v katakombách na okraji města před úsvitem tiše zpívají stíny pohřbených křesťanů. Plameny hranic, na kterých ještě nedávno hořeli kacíři, žhnou pod dlážděním na Campo dei Fiori. V létě rozpalují celé město, aby si každý okusil ohně. Čas se propadá do legend a vystupuje z podzemí, sálá z přísných očí Mojžíšových na hlučné křižovatce, kde se zastavují jen turisté. A utkvívá v bedlivém pohledu anděla sestoupivšího s mečem těsně nad masivní mauzoleum u řeky.

Čtyři roky chodila rodina křížem krážem nekonečným městem a Mariiny vidiny měly pořád z čeho žít. Marie uslyšela i lkavé volání Sibyl a kdesi v zahradě zahlédla, jak se hlava sťatého apoštola Pavla třikrát dotkla země a jak na těch místech vytryskly léčivé prameny. V katakombách Marie už kdysi byla, všechno tam poznává. I v jednom starém kostelíku na via Appia. Na kraji cesty vidí apoštola Petra, jak odchází z Říma a potkává Pána, který mu říká: „Quo vadis? Jdu se nechat ukřižovat místo tebe.“

Marie před ukřižováním neutíká. Ani Jaromír, ani Alžběta a Sofie se mu nevyhýbají, a možná ani vyhnout nemůžou. Ten pocit mizí, až když na závěr procházky všichni čtyři sedí v zahradní cukrárně a mají před sebou veliký pohár zmrzliny se šlehačkou. Majitel cukrárny nese Jaromírovi ještě i kafe a říká cosi vtipného.

Když rodina odjížděla z domku Na Vinici naposledy, myslela si Marie, že jedou k moři do Rumunska. Těšila se na moře a byla ochotná sedět kvůli němu dva dny ve vlaku. Ale k moři do Rumunska rodina nikdy nedojela. Když Jaromír v Římě prohlásil, že k moři tentokrát opravdu pojedou, nevěřila tomu. Však také místo na pláž došli na nádraží. Nastoupili do přeplněného vlaku a Marie se ani nesnažila pozorovat málo průhledným oknem krajinu. Pokoušela se jen uhodnout, kam se zas stěhují a proč. Někteří cestující ve vlaku ale k moři jet museli, jinak by si s sebou přece nevezli barevné tašky s ručníky a plavkami. Po hodině vlak kdesi zastavil a Jaromír roz­hodl, že půjdou stejným směrem jako lidé s pestrými taškami. Marie šlapala naštvaně, se sklopenou hlavou, a teprve když se jí nahrnul do bot rozpálený písek, pohlédla do dálky plné třpytivých vln.

Zázraky se dějí znenadání, ale spravedlivě. Marie stojí tváří v tvář moři a konečně ví, proč je v Římě, proč je v Itálii, proč je na světě. To je moje moře, říká si neoprávněně, zato celou duší. Moře je moje, říká si řečí, která není italština ani čeština. Marie ani neví, jestli se toho dne rozběhla ke břehu, nebo dlouho stála bez hnutí. Možná skočila do vody v šatech. Plavala ve slaných vlnách a s divokou radostí se v ní probudilo živé slovo svoboda. Jaromír se rozhlížel po břehu i do modré dálky a byl spokojený, jako by na existenci moře nebo na Mariině svobodě měl osobní zásluhu. Nebo aspoň na tom, že rodinu přivedl z Vinice až na pláž v Ostii.