41/ Mezi řekami

Jednoho pozdního odpoledne jsem se na brněnské Trubařce ocitl i já. Plynem zahlcené autobusové nádraží jsem zrakem pokud možno ignoroval a snažil se dorazit nejkratší cestou k nástupišti označenému Velké Meziříčí. Do odjezdu zbývalo pár vteřin, autobus byl skoro plný. Posadil jsem se vzadu vpravo u okna a zaznamenal, že k nástupišti na poslední chvíli dobíhá ne moc svižný cestující. Motor naskočil, past dveří zabouchla za zády opozdilce; zadýchaný chlápek s aktovkou zasouvá peněženku s jízdenkou do kapsy a zvysoka obhlíží obsazená sedadla. Zrak zaostřuje na volná místa, včetně onoho vedle mne, poslední řada do uličky: zamířil si to přímo ke mně, ale vtom si na něco nepříjemného vzpomněl.

Znepokojeně přitiskl aktovku na prsa a vypadal, jako by si právě uvědomil, že doma nechal otevřený plyn. Na podpatku se v úzké uličce obrátil, aby rychle vystoupil, ale to už řidič odbrzdil, zařadil jedničku a začal vysunovat čumák autobusu do středu jízdní dráhy. Borec nebyl malé postavy, ale působil přičaple. Zadek stlačoval k zemi, jako by se chystal co chvíli dosednout, třeba na latrínu. Zato hlavu jako by trochu vyšrouboval do výšky. Díky této nepřirozené, ale patrně navyklé a možná už nezměnitelné pozici se kolem sebe rozhlížel zvysoka, zároveň však působil poddajně. Když zjistil, že z autobusu už vystoupit nemůže, objal s novou silou aktovku před sebou, zadek stlačil k zemi ještě níž a hlavu vyšrouboval ještě výš. Pak se zhluboka nadechl a usmál, jako by mu právě pošeptali, že plyn, který doma unikal, někdo bezpečně uzavřel. Tvář se poskládala do společensky únosných faldů a chlápek se začal vracet do zadní části autobusu. Když dospěl na úroveň mého sedadla, otevřel ústa, rozhrnul rty kolem třpytivě pospravovaných zubů a mírně se přede mnou naklonil.

Zkoumal jsem právě vzdalující se nástupiště s lavičkou čerstvě politou pivem a jeho vnímal koutkem oka. Protože chuť ho poznat a potkat, po dvaceti letech – a zrovna tady v autobusu na Malou Mezopotámii – jsem neměl ani já. Pochybovat jsem nemohl, byl to Kazimír. Ujet mu nemůžeme a on už taky nevystoupí.

Mírně předkloněný Kazimír mi nastrčil před oči grimasu úsměvu, strnule vyčkal v té nepohodlné pozici tak dlouho (dost dlouho), než jsem přestal počítat kovové podpěry trubačského stropu. Vzal jsem na vědomí, že škleb patří mně a že se jedná o znamení úsměvu a na oplátku jsem se usmál taky. Jako blbec usmál – a hned mi bylo líto, že se nemůžu odusmát.

Protože mě ani trochu nepotěšilo, že vedle mne sedí Kazimír, že se ke mně důvěrně naklání, že se tváří, jako kdybychom se před pár dny přátelsky rozešli. Obličej si zachoval proporce z lepších let, jenže teď vypadá jako maska, jako ledabyle nasazená maska, tak tak držící na hlavě o míru menší. Není to pěkné. Copak se lebky ve stáří smršťují, jako se krátí páteř?

Kazimír dál projevoval radost z našeho setkání, činil tak halasně, až bouřlivě – a já jsem se náhle zastyděl: jedu do Malé Mezopotámie jako spoluzakladatel Domu Sofie, moudrosti kosmické, věčné Isis, milosrdné Marie. Chci pomáhat velkodušnému doktoru Křesťanovi! Jaké bych měl morální právo připojit se jako duše k ústavu, kdybych tady ignoroval starého kamaráda z dětství?

Jen proto, že mi býval nesympatický. Jen proto, že ve stáří podivně zošklivěl. Kazimír je dnes přece někdo úplně jiný než ten protivný kluk, který Nebe–peklo–ráj nehrál férově. Který do mě vrazil batohem, že jsem o vlásek unikl smrti v Bílém potoku. Kazimír, který na mě zuřivě pískal, když jsem prchal od toho šíleného pokusu o výstup na Everest, z té komunisticko-surrealistické zteče Hádů. Beztak na to všechno dávno zapomněl.

Vždyť Kazimír je bývalý politický vězeň, než skončil v kriminálu, stačil zorganizovat nějakou schůzku s kolegy z anglických a německých univerzit a já jen prodával párky v Parku kultury a oddechu a myslel si, jak je to šikovné, že se u vysokých stolků před krámem lidi můžou nenápadně domlouvat na všelijaké schůzky a akce. (I Kazimír se tam několikrát mihnul.) Naposledy jsem ho zahlédl na té bytové univerzitě, kde mi Betty slíbila svou bílou ruku, bílý sňatek a bílou cestu z rudého území.

Marie mi nikdy nevyprávěla, že ji doprovodil do podnájmu za Karlákem, když se vypotácela z Makarské vinárny na Malostranském náměstí, kde Pomněnka předvedl vrh horní zubní protézou (možná si ani nevšimla, kdo to vedle ní erudovaně vtipkuje), zato mi vyprávěla, jak ji Pavel vzal za Kazimírem na návštěvu Ústavu ateistických studií v Brně a jak to bylo celé absurdní, počínaje absurdním názvem instituce a konče Vorlovým kravěncem před místodržitelstvím. (Copak se dá vědecky zkoumat neexistence? Nepřítomnost něčeho vědecky nedokazatelného? Ten kravěnec byl na svém místě!)

Marie netušila, že Kazimír je v mém životě klíčovou postavou, neuvědomoval jsem si to pořádně ani já. Kazimír se na sedadle natočil čelem ke mně a já znovu zaraženě hleděl na tvář, která jako by měla každou chvíli spadnout z hlavy. Sesunout se. Přeji si, aby ten podivný útvar, přilepený ke krku a na spánky hlubokými záhyby kůže, konečně odložil. Jednou maska spadne, to bylo jasné, stačilo si všimnout, jak je pofidérně nasazená. A proč se vlastně pokusil vystoupit z autobusu, když uviděl, že na zadním sedadle sedím já?

Přes to přese všechno jsem mu teď už hleděl klidně a konejšivě do zelenošedých očí. „No tak, Kazimíre, co tu děláš, kam jedeš?“ „To bych se měl zeptat napřed já,“ odvětil Kazimír a opět vytvořil úsměv.

Kazimír právě vydal učený spis Ideologie bez idejí, do kterého jsem v knihkupectví zběžně nahlédl a zas ho odložil. Teď toho v duchu lituji: titul je slibný, třeba je to skvělá práce! Kazimír mi už deset minut vypráví, že právě zakládá nakladatelství, v němž bude vydávat novou psychologickou literaturu, hlavně překlady, aby se doplnily mezery z komunistických časů. A že by bylo dobré, kdybychom spolupracovali, zajímají ho moje zkušenosti z ciziny. Taky už četl v zahraničním tisku recenze na obě moje knížky. Vyptává se, co dělám a kde žiji, chce vědět, kde budu žít teď a kam jedu. A už i nějaký vtip začal uplatňovat a já se zdvořile a přihlouple usmívám na zadním sedadle potaženém koženkou, která páchne a v dusném horku se protivně lepí na zadek.

Jestlipak si ještě dnes někdo z účastníků pamatuje pošetilé lezení na Hády, tu dementní akci snaživých soudruhů učitelů, kteří museli vykazovat výchovné ideové působení ve sportu i v geologii? Konec konců, nikomu to neuškodilo, snažili se zaujmout mládež a nemysleli to špatně. Dnes se tomu můžeme shovívavě usmát. Máme přece nové tisíciletí, nové Brno, starou Trubařku sice, ale nové plány do života: co patří minulosti, je správné zapomenout, abychom se nevláčeli se zbytečnou zátěží. Na to jsem si myslel, zatímco Kazimír hovořil.

I Velemír je řadu let po smrti a na jeho úchylné pedagogické metody vzpomíná v Brně akorát pár starších ženských – a ty se už taky smějí, přestože jim trvalo skoro celý život, než je přestalo pálit v duši to pálení, které jim způsobil mezi nohama, když je masíroval alpou za asistence své přítelkyně. (Po letech vyšlo překvapivě najevo, že jeho přičinlivá pomocnice a předpokládaná souložnice Naděžda byla panna.)

Kazimír jede navštívit starého filozofa nebo psychologa nebo snad básníka, který v Malé Mezopotámii bydlí. Skloňuje velká jména české filozofie, publicistiky, politiky, psychologie, dějin umění: všichni jsou jeho přátelé a budou s ním spolupracovat v jeho nakladatelství. Vida, jak je šikovný, říkám si, přestože nemám rád, když se lidé chlubí, koho všeho znají. I jméno už má: nakladatelství se bude jmenovat Alma. Vida, tak i Kazimír už věří na duši?

Otázka duše nebyla Ústavem vědeckého ateismu vyřešena a Kazi­mír se samozřejmě vědeckým důkazem neexistence boží už dávno nezabývá. „No, to bylo jen na oko,“ směje se. „Na oko a na chleba!“ (Cha, cha, cha.) Ohledně naší příští bohaté tvůrčí spolupráce mi brzo zatelefonuje a taky mě seznámí s význačnými osobnostmi, které se v jeho nakladatelství sejdou.

Uplyne hodina cesty, je tu konečná: Kazimír spěšně vystupuje s aktovkou v podpaždí, dívám se za ním, jak si to míří k mostu přes Oslavu, a zjišťuji, že mě ta jeho přičaplá chůze vlastně dojímá. (Člověk se nesmí nikdy zatvrdit a život je plný překvapení!) Autobusy v Malé Mezopotámii teď nestavějí na náměstí pod lipami, stanice je na kraji města a Filip mě už vyhlíží. Meziříčský zámek se vypíná nad město jako románský hrad, jímž původně byl. Oslava zasunutá pod mostem čeká na příští povodňovou příležitost, aby slavně vystoupila z břehů a rozlila se až po asfaltku v podzámčí, až po práh bývalého románského domku, kde se narodila Lidka a její babička. A ze kterého nezůstalo nic než tajné podzemní jezero, oko sahající do středu země, oko, které je i okem mým. Louč a kbelík na vodu tam zůstaly, čekají na nás ve škvíře vyhloubené do skály, ve tmě. A pořád ještě je možné kyblíkem nabrat křišťálově čistou svěží vodu a zapálit louč. Napadá mě, že špatný skutek potřebuje, aby na něj dopadlo světlo vědomí. Vědomí toho, kdo jej spáchal: aby zářilo jako louč nad skalním jezerem.

S Filipem jedeme na náměstí a parkujeme před přívětivým gotickým kostelem svatého Mikuláše. Prý je svatý Mikuláš patronem lidí postižených vodním živlem. Přeji si, aby byl i ochráncem vody postižené lidmi. Tvrdá přímka dálnice převyšující věž kostela je dílo jiné civilizace. Cítím se poslední dobou unavený a opravdu bych ze všeho nejraději žil s Marií někde tady nedaleko, u lesa. Pod podmínkou, že bych na dálnici zapomněl. V zahradě bychom vysadili hlavně jabloně. Nejlepší by bylo, kdyby v ní rostly jabloně už staré, které mají nejchutnější ovoce.

„Ano, nejlepší je ovoce ze starých stromů,“ říká Kristýnčina teta, ohnutá, jako by teď právě před kostelem chtěla jablíčka sbírat. Přišla nám naproti a usmívá se.

Filip se mi dívá do očí a tiše říká: „Rád bych ti dnes ukázal Staré Dvory. Jednou je vidět musíš. Není to daleko, nezdržíme se a před večeří jsme doma.“ Ano, řekl doma, myslel tím svůj nový stateček u lesa, a to mi udělalo radost. Nasedám do jeho rozvrzaného auta, Filip startuje.

Jeli jsme skoro půl hodiny a už jsme parkovali na návsi před zelenými vraty u přízemního stavení s břízolitovou střechou. Stoupám si na špičky a nahlížím přes plot, jako kdybych mohl ve dvoře a na zahrádce uvidět minulost toho domu. Zaslechnout štěkot Alíka, zahlédnout stín babičky Anny, vzlyk pološílené Lidky. Pevný krok starého Křišťála a čistý silný hlas jeho syna Přemysla. Vidím neupravený dvůr. Hromada rmutu od posledních stavebních úprav rozhrabaná a porostlá kopřivami. Vrata do stodoly s vylomeným pantem, otevírat se dají jen napůl. Betonový chodníček od hlavních vrat ke vchodu do stavení. Na zahrádce opravdu kvetou floxy, a dokonce keř růží. Ten statek je úplně stejný jako každý jiný statek!

Filip se nedívá na stavení, dívá se na mne. „Tak to bychom měli, jedeme domů,“ řekl jsem mu.

Na Lidčin pohřeb přijeli podobní příbuzní jako na pohřeb babičky Anny, ale dávno už po městsku oblečení. Poznávám rozšafného Kristýnčina bratrance, který mi tenkrát vyprávěl o prvních nocích a dnech po vyhnání Křišťálových ze Starých Dvorů, ale on mne nepoznává. Lidka se do Starých Dvorů už nikdy nepodívala, chtěl jsem mu říct.

Mše je slavnostní, varhany jako andělský kůr, ale rakev zvedají na ramena pohřební zřízenci. Je mi to líto, má to větší sílu, když rakev nesou přátelé a příbuzní. Účastníci pohřbu jdou po mši obejmout pozůstalé, soustrastně něco říct a potom čekají před kostelem, až zřízenci rakev vynesou. Ota zve pohřební hosty do restaurace, aby pozůstalí pospolu pobyli a mile vzpomínali.

O Kristýnku už nemám strach. Necelý rok po návratu na Vysočinu začala docela normálně mluvit. První slovo řekla nenápadně a možná mimovolně – „mami“. Lidka se k ní otočila, nepřipadlo jí to nijak zvláštní. Kristýnka ostatně řekne sotva pár vět denně, nejlíp si povypráví s panem doktorem Křesťanem. Dnes zase mlčí a nikomu to není divné.