10/ Pokusy o ráj

Ještě nedávno lidé věřili, že někde na zemi musí ráj být. Koncem šestnáctého století například pramenil v ráji Nil. Český šlechtic Kryštof Harant cestoval za těch časů z Prahy do Svaté země i do Egypta a mínil se přesvědčit, jak se to s Nilem má. Nabral vody z řeky a ochutnal. Napil se obřadně a jistě i pořádně, protože na cestě zakusil žízeň. Voda byla čistá, čirá, svěží, žízeň zahnala jako v Bibli. Kryštof Harant byl muž vzdělaný, talentovaný a zodpovědný, nezapsal by do svého cestopisu žádný nesmysl. Po chuti poznal rajský původ té vody a tak se za svatou zprávu osobně zaručil.

Ve dvacátém století byly prameny všech řek známé a zmapované a žádný už nevyvěral v ráji, protože ráj zmizel i z těch nejodlehlejších koutů na zemi a přestal být. Ztratil i prestiž: zaprvé v našem prázdném nebi žádný ráj existovat nemohl a snad ani nesměl, zadruhé, pokud by se přesto vyskytoval (například v Dantově Božské komedii nebo v Komenského Labyrintu), byl nudný a zbytečný. Ani ve škole jsme ty pasáže číst nemuseli (nebo snad nesměli?). Proč taky, když mnohem zajímavější a lepší ráj měl brzy vzniknout na zemi. A ne tak naivně jako za časů Kryštofa Haranta, nýbrž vědecky a hlavně marxisticky. Taky leninisticky, a dokonce stalinisticky, aspoň v prvních časech krvavé a hladové cesty k tomu cíli.

S Josefovou pomocí směřovala poválečná lidově demokratická, socialistická a budoucně komunistická moc nezadržitelně k vyšší a vyšší produkci zeleniny, obilí a brambor, než kolik v původním čili primitivním ráji mohlo kdy růst, ovoce nevyjímaje. Josef si byl jistý, že se díky jeho úsilí budou rodit plodiny mnohem chutnější, zdravější a hlavně v mnohem větším množství, než stvořil kdysi jakýsi dnes už dávno svržený Bůh. Který byl nejspíš asociál, protože Eden fungoval pouze pro dva, hada a anděly nepočítaje.

Náš ráj měl fungovat pro miliony a snad i pro miliardy. Není vyloučeno, že kdyby se byl Kryštof Harant narodil v první polovině dvacátého století, také by pracoval na velkém revolučním díle a toužil, aby plody půdy bohatě stačily pro všechny. Tím chci říct, že můj otec Josef byl muž skoro stejně vážený a zodpovědný jako Kryštof Harant. Z celého srdce zasvětil život tomu velkému cíli, aby nikdo neumíral hladem. Byl, jak už jsem řekl, fytopatolog čili rostlinolékař. Ovoce budoucího ráje pěstované ve velkém a pomocí nejlepších chemických preparátů však neochutnal, proto po chuti nepoznal, že v tom někde musí být chyba. Ta se zřetelně projevila na chuti a na vůni až tak o čtvrt století později, kdy už Josef nebyl šéfem výzkumného agronomického ústavu, nýbrž řadovým členem JZD. Z ústavu i z partaje byl vyloučen, protože nesouhlasil s vojenskou okupací země, ale to už bylo příliš pozdě, nadýchal se v laboratoři a na zkušebních pozemcích herbicidů, antiparazitních postřiků a podobných sajrajtů přes snesitelnou míru. Chemické chuti si však nikdo nevšiml, nebyli jsme odkázáni na družstevní výrobu ani na státní distribuci, protože doma bylo vždycky dost jahod, třešní, angreštu, rybízu, jablek, hrušek, švestek a ořechů z Ferdinandovy zahrady, od sousedů a ze zahrady Jehličkovy. O tu se Josef ve volných chvilkách taky aspoň trochu staral. Stačilo mu vyjít na balkon a rozhlédnout se po korunách stromů – a už věděl, která práce nejvíc spěchá. Meruňky kvetou a potřebovaly by obrýt, řekl jednoho vlahého, slunečného jarního odpoledne, které v zadním traktu našeho domu ráj něžně připomínalo. Vrátil se z nějaké schůze dřív než obvykle a cítil se slavnostně. Martin uvařil kafíčko, usadili jsme se na balkoně v předválečných proutěných židličkách po Jarmile a natočili bledé tváře teplému sluníčku. Věra položila na rozkládací stolek voňavý, z trouby ještě teplý štrúdl s náplní z našich jablek, nastrouhaných a zavařených na podzim. Prosypala je ořechy, které byly taky z naší zahrady, a vůně té zázračně dobré věci přinášela ujištění, že svět přece jenom dobrý je. Z křehkých bělostných korun meruněk k nám stoupala na hmotě nezávislá síla, jakou snad mají andělé. Hanka je v Letovicích u otce, řekla Věra, a klíč od zahrady mi zapomněla nechat. Josef byl rád, že může posedět v kruhu rodinném, rozvalil se v křesílku jak kocour, ale hned zas narovnal hřbet a rozložitá ramena. Na srdci měl důvěrnou a přitom slavnostní a ohromnou informaci pocházející z výboru komunistického odboru pro zemědělství a ochranu rostlin. (Z té schůze, která se výjimečně nevlekla do večera, jak bývalo zvykem.)

Zprávy ze schůze si podle stranické disciplíny měl nechávat pro sebe, ale nám se svěřit musel, nebo spíš chtěl a potřeboval. Však to dnes byla věc obzvlášť dobrá a obecně prospěšná. Historická a zásadní. Týkala se právě ráje. Josef ztišil hlas, aby ji žádné nepovolané ucho neuslyšelo: „Můžeme uživit všechny lidi,“ zvěstoval.

Pokaždé, když přišel Josef z práce domů a pověsil kabát na věšák, naplnila se předsíň ostrým pachem preparátů. Měl jsem ten jedovatý smrad rád, totiž měl jsem rád tatínka, smrad jsem vítal jen proto, že znamenal, že máme Josefa doma, protože Josef doma moc nebýval a jeho přítomnost odpoledne byla jako nečekaná slavnost. Z Josefa vyzařovalo světlo a teplo, kterého přibývalo tím víc, čím silněji si představoval krásné věci, které z jeho práce vzejdou pro budoucnost. Josef přál svou štědrou duší dobré jídlo celému lidstvu, dnešnímu i budoucímu, komunistickému i kapitalistickému, vždyť sám rád jedl a vždycky litoval, že dobrých věcí je na stole spíš poskrovnu. Taky nepochyboval, že plán strany a vlády na rajské ovoce pro světovou populaci není nepodložený, byť lidí na světě závratně přibývá. Že je dokonce vědecký. Však proč by ohromujících výkonů měli dosahovat jen úderníci a stachanovci v socialistických továrnách? Zázraků mohou dosáhnout i rolníci na polích díky tomu, že se brzy začnou ve velkém vyrábět herbicidy, nitráty, hormony a jiné preparáty zaručující nevídanou sklizeň. Preparáty zkoušel v laboratoři a měl tím neřádem nasáklé sako, kabát a kalhoty, začátkem padesátých let ještě i klobouk. Taky játra, střeva a plíce, ale to jsme netušili, ani Věra, která tolik dbala o zdravou stravu. Taky jsme netušili, ani Josef, ani soudruzi na schůzi kromě jakéhosi tajemníka to netušili, že ta dobrá zpráva o nedalekém nasycení všeho lidstva má za hlavní úkol přehlušit děs z hrubého násilí, kterého se milice dopustily na sedlácích, když je vyháněly z usedlostí, aby půdu i statky zabrala jednotná zemědělská družstva. Ta se teď postarají o ráj.

Za spravedlivé nasycení lidstva bojoval Josef coby ředitel ústavu obětavě a nekompromisně. Sněť a plíseň jsou nebezpečné, křičel z plných plic. A také: „Nemocné potraviny – nemocní lidé!“ Skandoval a zaříkával, prosil a poroučel. Obracel se přitom v duchu na celé lidstvo a zároveň konkrétně na jakéhosi nejapného okresního hygienika, který ho každý měsíc nejmíň dvakrát rozlítil doběla. Lepší postřik než hlad! Hygienik nechtěl rozumět a opakoval rozčileně: „Jedy jsou jedy, soudruhu inženýre, ty já vám tady nemůžu schválit.“ Neschválil, a přece přišly do výroby. Pravda je, že postřiky proti sněti a plísni hlíz, cibulí, semen, jader, ovoce i zrní se vyráběly na Východě i na Západě, komunisticky i kapitalisticky, bez Josefova přičinění a všude je sypali, rozprašovali, lili, postřikovali, mísili, očkovali, přimíchávali do půdy, přidávali do živných roztoků a tak dál a tak dál.

Josefův podíl na chemizaci zemědělství je přes jeho bojový zápal historicky vzato bezvýznamný, říkám Marii, Kristýnce, Otovi, Filipovi, říkám i Benjaminovi. Každému jindy, při jiné příležitosti, za jiných okolností a se stejnou bolestí. Ospravedlňuji Josefa? Vysvětluji historii lidem neznalým souvislostí? Ať říkám, co říkám, všichni stejně myslí, že pojmout zhovadilou myšlenku je samo o sobě zlý skutek. I když byl Josef určitě dobrý otec. Ani Marie nevěděla, co říct, podle vyprávění jí byl Josef sympatický a podle historické pravdy jako komunista, milicionář a chemický zemědělec nepřijatelný. Vědět se má, vědět se musí, nevědět není omluva, přizvukuji s bolestí. Ale kde to vědění proboha začíná?

Inženýr agronom Josef Lazar nepracoval v chemickém průmyslu jako Mariin otec, inženýr chemie Jaromír Král: pracoval v chemickém zemědělství. Taky Josefovi nikdo nenavrhoval, aby vyráběl třaskaviny nebo záludné zbraně. Byl to osud, že se stal rostlinolékařem v době, kdy léčení rostlin nebylo vždycky k rozpoznání od ničení rostlin. I půdy. Několik jar po tom idylickém rodinném odpoledni se štrúdlem, který jsme labužnicky kousali, a s vyhlídkou na ráj, kterou jsme považovali za samozřejmost, se Josef vrátil z další důvěrné schůze s poslední ohromující novinkou: Nebude to dlouho trvat a zemědělství se obejde bez půdy! Budeme pěstovat zeleninu a sít obilí do živných roztoků pod střechu a na patra. To už byl děda Ferda deset let po smrti a tam, kde po válce rozkvétala jeho parcela s dřevěnou chatičkou na zahradnické nářadí uprostřed, se právě zakládala dálnice. Všichni původní, pováleční majitelé intenzivně a s láskou obdělávaných zahrádek byli ostatně už taky na pravdě boží. Jejich potomci jezdili po té dálnici. Jezdili daleko: kam jinam.

Josef dokázal přesně pojmenovat všelijaký škodlivý hmyz, co se jen vyskytoval, kůrovce, mšičky révokaze, pilousy, chrousty, bělomorky nebo nosatce, rozpoznal taky různé druhy snětí, plísní, námelů, padlí, monilií a jiných chorobných projevů. Proto ho měli ve velké úctě i u Rymešů, v Zadním Zhorci nedaleko Velkého Meziříčí, v koutě, který se také ráji velmi podobal, nebyl však použitelný pro celé lidstvo, rozměry stačil leda pro ty, kteří o něj pečovali. A pro jejich letní návštěvy, což jsme byli my. Josefovi se u Rymešů říkalo pan inžinýr, dědovi Ferdovi pan rada. Rymešovi nám na letní měsíce velkoryse přenechávali bábinčin vejminek a my jsme tam v jedné kuchyni a jedné světnici trávili prázdniny všichni, včetně naší babičky a dědy Ferdy, dokud žili. Společně se pracovalo na senech a při žních, Ferda a Jarmila měli tu práci v krvi a nám se do krve nasávala. I pást kozy a sbírat maliny a houby jsme chodili, docela jako děcka ze vsi.

Na vejminek jsme se dobře poskládali díky tomu, že Josef s Věrou ochotně spávali na čerstvém voňavém seně. Na seníku to při každém milostném pohybu šustilo, praskalo a vonělo divoce, víc a víc, do celého těla až po absolutní orgasmus. Rymešovic seník se ovšem navlas podobal seníku příbuzných rodiny Křišťálovy, ve kterém spala babička Anna s Kristýnkou, s Lidkou a s kluky Otou a Filipem, když je vyhnali od večeře. O tom, že někdo někoho vyhnal na seník od nedojedené večeře pomocí válečných ručnic a Lidových milicí, však Josef s Věrou nic netušili, nic nevěděli – a určitě vědět měli. Ani já s Martinem jsme na nic takového nikdy nepomysleli, i když to byl seník ze sousední vesnice. Zato jsme i my milovali spaní v opojné vůni suchých lučních travin.

Než jsme na seník po vysokém, ručně skloubeném žebříku vylezli, museli jsme se prošacovat, jestli nám v kapsách nezůstal nějaký hřebík nebo podkova, aby z toho krava neonemocněla. Krava s krátkým a, jak říkali Rymešovi. Spát na seně bylo pro nás kluky dobrodružství, protože jsme se i trochu báli. Na seně byla v noci mnohem větší tma nežli na dvoře nebo ve světnici, a když jsme se chtěli bát ještě víc, napínali jsme uši a slyšeli vzdálený vzlykot a pláč.

Každou neděli se pan Rymeš, jeho paní s dětmi i bábinka oblékali za časného rána do kostelních šatů a putovali lesní cestou přes Tiškov do Netína na mši. V nedělních šatech a botách byli skoro k nepoznání a mně jich bylo nesmírně líto, že dělají takovou nerozumnou věc, jako chodit do kostela ráno v sedm, místo aby si aspoň v neděli přispali, vždyť přece žádný Bůh není a člověk pochází z opice. Tu pravdu mi mnohokrát kladla na srdce matka Věra, i otec Josef a děda Ferda se vyjadřovali v tom smyslu a s velkou úctou vůči vědě. Slovo hřích, o jehož významu jsem neměl příliš jasno, se mi právě pro Rymešovic vědecky nepřijatelné chození do kostela zdálo případné. Lámal jsem si hlavu, jak jim pomoci k pravdě. A protože touha šířit dobro, kterou se vyznačoval Josef, byla i mou stěžejní vlastností, stalo se, že jsem jednoho podvečera se vší úctou a respektem osvítil ve věci víry, Boha a původu člověka Rymešovic bábinku, která se se mnou při pasení kozy ráda dávala do řeči. Je to vidět, že člověk pochází z opice, sdělil jsem jí s vážností osmiletého znalce. Nejlíp se to pozná na našem Martinovi, když se pošklebuje a leze na stromy, aby nemusel ke studánce pro vodu. Docela přitom jako opice vypadá. Bábinka nic nenamítla, jen otevřela ústa. Po chvíli ticha namáhavě polkla a zvedla hlavu do korun stromů, po kterých Martin právě nelezl. Hleděla k nebi, vypadala zaraženě a já měl trapný pocit, že jsem u ní s vědou neuspěl. Něco tak nepatřičného jako věřit v Boha, to se může stát jen svrasklé bábince omotané starým vlněným šátkem, která se na červenec a na srpen kvůli naší rodině stěhuje z nového vejminku do staré těsné seknice za mlejnicí.

Druhý den mi Josef důrazně a trochu naštvaně zakázal mluvit o náboženství s Rymešovými a s venkovskými lidmi vůbec. Budeš je respektovat a chovat se k nim s úctou, rozkázal skoro výhružně, jako kdybych byl dělal něco jiného. Otcova autorita, o kterou jsem svůj vědecký názor stran Boha a náboženství opíral, znenadání při mně nestála. Cítil jsem se zahanbeně a opuštěně. Příštího léta Rymešovic bábinka už nemohla na nohy a kozu jsem s jejím vnukem Pepíkem pásl já. Ani děda Ferda na letní byt už nepřijel.

Ve věci opičího původu lidstva jsem však toho roku po prázdninách dostal další ponaučení. Soudružka učitelka zavedla třídu do zoologické zahrady. V oddělení opic bylo horko a hlavně tam byl zápach, který se těžko dal zamluvit. Opice samy na mě udělaly ještě horší dojem než ostrý smrad z jejich tělesnosti. Paviáni vyrážejí odporné skřeky, ukazují všem zadky a ještě se v nich nestydatě drápou. Makakové, giboni a kočkodani působí slušněji, ale co s nimi mám společného? Ti tvorové jsou v kleci nedůstojní a je jasné, že si neváží ani sebe, ani svých evolučních potomků, tedy návštěvníků. Házeli po nás zákeřně ohryzky a všelijaké jiné hnusné věci, možná vlastní dreky. Snažili se nás i pochcat! Paviáni nejsou naši přímí předkové, vysvětlovala snaživě učitelka, jako by je omlouvala za ty hnusné rudé zadky, které na nás okatě vystrkovali. Nakonec zavedla své žáky i před klece lidoopů. Lidoop, to slovo znělo varovně. Gorilí samec byl chudák. Seděl zdeprimovaně v koutě a ani se po nás neohlédl, natož aby se radoval, že se dřív nebo později vyvine v lidi jako my. Nevyvine! Vědecká pravda o původu člověka je v každém případě trpká. S přispěním Rymešovic bábinky a gorilího samce mi od třetí třídy až do maturity byla i teorie o chybějícím článku ve vývoji mezi opicí a člověkem pramalou útěchou.

Benjamin k výsledkům mého bádání o ráji a revoluci ostře poznamenal: „Lidi přece nelezli do strany kvůli ráji, lezli tam, aby to slavný budování ráje pokud možno přežili.“ Josef umřel v pětašedesáti na celkovou vleklou otravu organismu, ale projevilo se to jako infarkt.

Kryštof Harant se mi do Josefova života připletl jakoby náhodou, ale tak úplná náhoda to zas není. Když jsem si poprvé přečetl jeho důkaz o rajském původu vody z Nilu, pomyslel jsem si: co je to za blbost. Byla to ovšem blbost milá. Zůstala mi v paměti jako důkaz víry naivní, víry založené na neznalosti. Vrtal mi hodně hlavou a po letech si myslím, že není ani trochu hloupý, že je moudrý. Ohromný. Pravý. Přestože i chuť se dá vyrábět uměle a lživě. Pozorný jazyk to pozná. Takže je to ve skutečnosti víra založená na vlastním poznání.

Kryštof je řecky Christophoros, ten, který nese Krista. Josef je otec, který se snaží pochopit, k čemu se narodil.