25/ Lucie

Lucie drkotá dětským kočárem po hrbolaté prašné cestě od starého patrového domku na okraji Kohoutovic u Brna k nové samoobsluze na ještě nehotovém sídlišti. Její syn se jmenuje Jurij Alexejevič. Lucie se těší, že za nimi brzo přijede Alexej z Leningradu, kterému říká Petrohrad. Z Petrohradu, kterému se říká Leningrad.

Jurij má vlasy jako sluneční paprsky a Lucie je ráda, že se syn už brzy podívá do tmavomodrých očí svého otce. Chybí několik bumážek, podpisů a razítek, aby Alexej mohl přijet. Přál si být s ní při porodu, chtěl slyšet první nadechnutí dítěte, dívat se Lucii do očí a stírat jí z čela pot. Kdyby se mu podařilo přesvědčit vrchní sestru i lékaře, aby mu půjčili bílý plášť a pustili na porodní sál, bylo by to v Brně poprvé, protože něco takového v porodnici na Gorkého náměstí nikdy neslyšeli, nikdy nedovolili, nikdy ani v myšlence nepřipustili, protože socialistické zdravotnictví přece dbá na hygienu.

Alexej však nepřijel za Lucií a nepolidštil socialistické porodnictví v Brně – a to z důvodů, které neměly nic společného s jeho myšlenkami, city ani vůlí. Páni nad doklady a životy lidí mu nedovolili vyjet z Leningradu, z Ruska, ze Sovětského svazu, z té široké strany rodné, o které jsme na školních besídkách zpívali, že tam volně dýšet čelovjék. Čtenář má právo se na tomto místě dozvědět, že Alexej jednoho dne vyhraje nad politickými, ideologickými a historickými důvody, kvůli kterým nedostal pas, a s Lucií a Jurijem bude žít, budou mít ještě dvě děti a malířského génia uplatní. Ten den je ale zatím zatraceně daleko.

Vydání pasu se zadrhlo té stejné zimy, kdy na strahovských kolejích nešel proud, a ten den, kdy studenti v malostranských ulicích provolávali „Chceme světlo“, prostál dopoledne ve frontě na oddělení pasů a víz. K poledni se dostal do kanceláře, které vládla mohutná a mocná úřednice. Jen co Alexej pozdravil, pojala k němu nechuť a vlastně i nenávist, protože nechuť už je nenávist a ona ji chová ke všem žadatelům o pas a povolení k cestě na Západ. (Východ a Jih vadí míň, Sever se taky moc nedoporučuje.) Zaprvé se jí znelíbily popelavě plavé vlasy poletující Alexejovi kolem hlavy. Když promluvil, pokazil si to u ní ještě víc: „Je to moje právo, být se svou ženou, když rodí,“ řekl Alexej, jako by byl nechodil do školy v Sovětském svazu. Výjezdní povolení kvůli porodu! Pro chlapa! Ženský kyrysar zvedl zrak ke stropu, Alexej se kousal do rtů a mlčel. Úřednice sklízí ze stolu papíry doplňující žádost o cestu za právoplatnou manželkou a do jednoho překvapeně strčí nos. Znovu si nasadí brýle a potěšeně Alexejovi oznámí: „Vždyť vy nemáte dokončenou povinnou vojenskou službu!“ „Jak to že ne,“ zeptal se malíř hlasem pojednou tichým a hlubokým jako rokle ve skalách.

Na Alexejovu žádost o výjezd matrona úhledně vpisuje: „Zamítá se z důvodů nastoupení vojenské služby.“ I Alexejovy vousy ji pobuřují: jen ať ho pěkně ostříhají dohola. Popaměti bere do ruky kulaté razítko, zvedá je nad bumážku, namíří na podpis a skoro něžně přitiskne. Kolem žaludku se jí rozlévá slast z krutosti, oblíbené potravy vyprahlých srdcí, když konají svou povinnost.

Jurij se narodil v únoru roku 1968, počali ho v Leningradě, když tam Lucie přijela na studijní pobyt jako posluchačka fakulty novinářství. Hned se také vzali, aby Alexej mohl za Lucií přijet dřív, než se dítě narodí. Pravda ovšem je, že i kdyby se nakrásně do Brna dostal, do porodního sálu by ho byli stejně nepustili. Vždyť v porodnici na Gorkého náměstí nepouštěli otce ani na pokoje rodiček, novorozence střežili ve zvláštní místnosti, kam směl vkročit jen kvalifikovaný personál. Matky kojily podle přesného časového harmonogramu a děti mohli vidět jen manželé matek na pokojích v přízemí. Nosili si z domu stoličky, lezli na ně v době kojení a tiskli nosy na zavřené okno s dvojitým sklem. Maminky s bílou hygienickou rouškou přes ústa zvedaly čerstvě napojené kojence do oken, aby je otcové mohli spatřit. Za dvojitým oknem, v županu a s náhubkem si byly všechny matky podobné, ne vždycky se otcové dívali na vlastní ženu a vlastní dítě. Hlasy frustrovaných manželek snažících se upoutat pravého otce k pravému dítěti k nim nedoléhaly, gestikulace s náhubky nebyla dostatečně výmluvná, nevědomí otcové však byli spokojeni a navzájem si ochotně půjčovali stoličky. Jistě by nechali i Alexeje, aby se skrz sklo podíval, a on už by Lucii poznal. Kromě toho by se Alexejovi podařilo nenápadně proklouznout kolem vrátnice až ke dveřím zavřeného porodního oddělení, Lucie by za ním na chvíli vyběhla z přísně hygienické chodby do chodby méně hygienické, aby ji objal. Protože to přece Lucie po porodu nejvíc potřebovala, aby ji objal. I na prašné cestě k samoobsluze Lucie potřebuje, aby ji Alexej objal. Nebo aby na ni čekal doma. Kočárek nadskakuje na kamenech a Jurij zavírá modré oči.

Jurijovi je půl roku, bumážky pro Alexeje nejsou a tak honem nebudou, protože nastoupil vojenskou službu jako tankista. Dokud byl na Akademii, měl studentské úlevy, ale pokud chce za Lucií, musí vojnu dosloužit podle předpisů, jinak pas nedostane. Hlavně ať neříká, že je pacifista, to by si vojnu odsloužil rovnou na Sibiři a mohla by trvat deset let. Tohle všechno Lucie ještě neví, už tři měsíce nedostává od Alexeje poštu.

Když ji s Jurijem propouštěli z porodnice, jel pro ně můj táta Josef. Já jsem neměl auto ani řidičák, a tak jsme zatím s Kristýnkou vytápěli kohoutovický baráček a čekali slavnostně. Ještě na podzim Ota se svou tesařskou partou vyspravil střechu, Filip vybílil stěny tří pokojů a chodby. Ty úpravy přijal starý majitel domku, pan Procházka, místo nájemného na rok. Kristýnka ušila záclony do ložnice a do dětského pokoje a taky povlečení, které bude mít Jurij v kolébce, totiž v prádelním koši jako kolébka vystlaném. Uvítání bylo něžné a sváteční, Lucie nebyla smutná, nevěděla ještě, že Alexej nepřijede kvůli vojenské službě, myslela, že má jen malé zpoždění. V ložnici visel obrázek, ze kterého něžně vyzařovala andělská tvář Jurije, až mu bude dvanáct. Nebo je to Alexej, když mu dvanáct bylo? Vlasy svítí zlatě jako báň chrámu svatého Spasitele na Něvském prospektu. Lucie si obrázek přivezla v kufru bez rámu, celníky přesvědčila, že je to jen drobný suvenýr. Za andělskou tváří na obraze je vidět husté, tmavé a špinavé harampádí, oprýskané domy a tři nahrblé ženské postavy otočené k divákovi zády. Takový realistický průhled z ulice před Alexejovým ateliérem.

Ano, Alexej maluje svaté tváře na pekelná pozadí; pekelná je například ulice, kde bydlí, hlavně o sobotních nocích, když tam opilé bandy hulákají a rozbíjejí flašky od vodky. Ráno jsou chodník i silnice pokryté střepy, sklo rachotí, když je metaři v neděli dopoledne shrabují a sypou do otlučených náklaďáků, třesk probouzí spáče z kocoviny, přehluší i vyzvánění ze Svatého Spasitele. Jako pozadí asketických tváří maluje Alexej taky skládky a opuštěná staveniště.

Ateliér je v polorozpadlé fabrice ukryté mezi domy, ze stěn a štaf­lí tam hledí na návštěvníka tváře svatých a taky postavy z Gogola, Dostojevského nebo Andreje Bělého; Lucie ty figury poznává, jako kdyby ve slavné minulosti Sankt-Petěrburgu byla doma, Alexej je přenesl tajnou časovou kličkou z Pitěru do Leningradu. Oči jsou obrácené vzhůru, ošklivé pozadí statečně snášejí, výraz tváří se podobá výrazu středověkých mučedníků upalovaných na hranici.

Do Leningradu přijela Lucie jako studentka žurnalistiky na stipendium, které dostala, jelikož uměla z celého ročníku nejlíp rusky, mohla recitovat zpaměti Poému konce Mariny Cvetajevové a Rekviem Anny Achmatovové (raději se s těmi verši v Leningradu moc nepředvádějte, radila docentka ruštiny). „Odneste lampy!“ volá Achmatovová, aby respektovali aspoň bolest. Lucie navrhuje, že by v Sovětském svazu eventuálně recitovala Majakovského milionoprstovou stranu, ale to docentka rozhodně zavrhuje. Stačí, že studentka má přečtenou knihovnu po dědovi Ferdovi, Čechova, Tolstého, Andrejeva, Turgeněva, míní komise. Kromě toho nikdo jiný z fakulty o cestu na leningradskou novinářskou školu nestojí.

Lucie se dostala na novinařinu hladce, k dobrému jí byl i stranický profil milicionáře Vraného. O existenci Jiřího Pátka, odsouzeného v kontumaci k pěti letům vězení nepodmíněně za to, že v roce 1950 odešel z naší krásné země, neměl na osobním oddělení univerzity nikdo ponětí. To zas ředitel dvanáctiletky Nerudík dobře věděl a taky se jednou Lucie zeptal, za co že byl její vlastní otec odsouzen. Lucie se podívala Nerudíkovi do očí a řekla tiše, skoro šeptem: „Šel, kam chtěl.“ Ředitel se otočil k oknu a přemýšlel. Nebo snad Luciinu odpověď neslyšel? Lucie se chvíli dívala na jeho záda a pak tiše vyšla z ředitelny.

Přijímací komisi, milicionáři Aloisovi ani vlastní matce Lucie neprozradila, že jí v Grandu, na posledním rakousko-brněnském obědě v sále se zimní zahradou a akváriem, Ríza nenápadně strčila do ruky na osmkrát složený průklepový papír. Byl to dopis od Jiřího Pátka. Po letech vyhledal Rízu ve Vídni a dozvěděl se, že Lucie žije v bytě s milicionářem, který každý pátek odpoledne leští kliky a přezouvá se do pantoflí přede dveřmi na chodbě, protože i v předsíni jsou perské koberce. Bytu ve vídeňském stylu kraluje Teresie, Jiřího první manželka. Druhá, vídeňská manželka Jiřího Pátka nedávno zemřela a Jiřímu se stýská. „Přijeď za mnou, milá Lucie, rád ti zařídím studium ve Vídni nebo v Berlíně nebo v Paříži nebo v Londýně,“ napsal do dopisu svěřeného Ríze. Přijeď za mnou, pracuji jako ředitel fakultní knihovny a moc mi na tom záleží, abys měla dobré vzdělání.

Ten dopis četla Lucie na záchodě v Grandu, protože nechtěla, aby si milicionář všiml, že dostala od Rízy nějaký papír. Pečlivě ho schovala ve vnitřní kapse sportovní bundy na zip. Ani Ríza nechce, aby se prozradilo, že už zas dělá spojku jako za války, ani její manžel Karl Husserlin to nechce. Lucie se rozhodne, že tenoučká strojopisná stránka od neznámého tatínka ji musí přenést přes zadrátované, zaminované, zasrané hranice a otevřít svět.

Studijní pobyt v Petěrburgu je prvním krokem na cestě za otcem. Přes Leningrad do Vídně je cesta dlouhá a klikatá, ale Lucie nepochybuje, že další kroky ji jednoho dne určitě přivedou do fakultní knihovny, kde na ni Jiří Pátek čeká. Ve Vídni nebude muset skládat zkoušky ze zfalšovaného dělnického hnutí, prolhaného komunismu a vymyšlené historie. Hlavně bude cestovat, s Alexejem, jak se v Pitěru ukázalo, a hlavně s ním bude žít. Setkali se v Ermitáži.

Kdybych řekl, že se v Ermitáži ztratili, bylo by to přesnější. Uviděli se naráz, přišli k sobě v jiném času nebo prostoru a nezávisle na své momentální vůli. Alexej se Lucii podíval do očí a řekl: „Jsi krásná.“ Než si Lucie stačila prohlédnout jeho tvář a postavu, vyzvedla ji síla Alexejova pohledu do výšky, kde nebyl křišťálový lustr, kde nebyl štukovaný strop, kde bylo jen světlo. Pokud to nebyla tma. Možná ta zázračná síla byla její, nebo docela neznámá, Lucie už ví, že může opustit tělo a zakusit štěstí.

Chodili poloprázdnými jarními ulicemi, podél Něvy, podél kanálů, po nábřeží a pobřeží i přes obrovské zelené parky. Noci byly bílé i v Alexejově pokojíku za ateliérem na leningradském předměstí. Lucie si zamilovala vůni ateliéru a lidi, kteří tam zajdou na kus řeči a okouknout, co mají malíři nového na štaflích. Nosili také knížky opisované na stroji a půjčovali je té hezké plavovlásce odkudsi z Československa. Všimli si, že si Lucie přes noc zapamatuje jména básníků i nové básně. Na fakultě o nich nikdy neslyšela, čte nedočkavě a už taky něco překládá, cítí se ve své kůži v Pitěru i v bohémském lokále Malé Sadové, kde se scházejí malíři a básníci, kteří znají zpaměti nesrovnatelně víc ruských veršů než ona.

Alexejovi vlasy opravdu trčí do všech stran kolem hlavy, vousy se kudrnatě vinou kolem brady. Lucii to připadá ohromné, říká si, že ty vlasy jsou zhuštěné světlo, které do Alexeje vstupuje a zase z něho vystupuje, když se ruka se štětcem a barvou dotýká plátna. Alexej je přesvědčený, že se jednoho dne Sankt-Petěrburgu přestane říkat Leningrad. A že vyjde najevo, kdo byl syfilitický tyran s bradkou, který z výstřelu křižníku Aurora udělal signál k vyvražďování ruského národa. Nejen ruského. Ode dne, kdy Vladimir Uljanov vylezl ze zaplombovaného vagonu na petěrburském vokzále uplynulo právě půl století, křižník kotví na Něvě a jeho silueta se rýsuje pod mléčným nebem proti nočnímu nábřeží.

O historii Ruska se poslední dobou leccos šeptalo i u Lazarů, nejčernější zprávy tam o sobotních večerech přinášel básník Pocel: mluvil o Mandelštamovi a jeho ženě Naděždě, která se naučila celé Osipovo dílo zpaměti. Zachránila básně, ale neví, kde leží jeho tělo. Anně Achmatovové zabili muže i syna a Marina, hrdá Marina zasvěcená lásce a duchu ruského jazyka, zabila sama sebe, když se po letech do své země vrátila. Lena Karafiátová nesnáší, že Pocel o těch věcech mluví potichu, skoro šeptá: nadechne se zhluboka a překřičí Pocela i svého muže, který se ji snaží ztišit. „Stalin vyvražďoval národy!“ Mocné volání Leny Karafiátové se rozléhá jako nářek z nesnesitelné bolesti, na kterou není možné umřít.

Ano, je hrozné s takovou bolestí žít, ale nepřipadá v úvahu z ní uhnout. Lucie se tenkrát rozhodla pro cosi, co nemělo jméno. Zní divně říct, že Lucie byla té bolesti věrná, ale bylo tomu tak a Alexej přesně toto vycítil. Bolest se mění v sílu a ve schopnost poznání. Lucie studuje novinařinu, ale novinařina je málo, je nic, Lucie tuší, že ta pravá věc, kterou v životě má udělat, na ni někde čeká.

Když bylo jasné, že počali děťátko, vzali se na radnici, nebo jak se ten nevkusně vyzdobený úřad jmenoval. Za svědky šli Alexejovi kolegové, malíři, kteří s ním sdílejí fabričku jako ateliér.

Lucie se z Leningradu vrátila v září a nikomu nic nevyprávěla, jen matce Kateřině Tiché klidně a věcně oznámila, že čeká děťátko a s kým. Alois se to dozvěděl teprve, když bylo nad slunce jasné, že chodí s bříškem, ale to už se stěhovala do starých Kohoutovic, kde si pronajala zašlý baráček. Je tam dost místa i na malířský ateliér. Převezli jsme tam s Josefem kupu knížek, které nakoupila po antik­variátech a v podniku Sovětská kniha, kde byly nejlevnější, zato na velmi nekvalitním papíře.