12/ Kvásek na Otesánka (Vánoce II)

Sedm pohádkových zim jsem si s Kristýnkou a s jejími bratry chodil hrát do zasněženého parku za rohem naší ulice, kde bydleli taky Kazimír a Lucie a do které se ještě ve vzpomínkách vrátím. Zima je pohádková, když sníh leží alespoň jeden den pod modrým nebem na slunci a jiskří, když se oči jednou vnoří do tvaru sněhové vločky a pochopí její svědectví, když se jednoho večera stmívá modře. Lítali jsme na klouzačkách a sjížděli o zlom vaz na rohatých sáňkách z prudkého svahu mezi horní a spodní částí náměstí. Dráha byla vydřená na kameny, sáňky se převracely a v zatáčkách shazovaly jezdce do hromady sněhu. Vraceli jsme se promáčení a potlučení do vytopené kuchyně, kde čekala babička Anna s horkým šípkovým čajem pro všechny.

Osmé zimě předcházel podzim, kdy Ota i Filip zmizeli v internátu nějakého učiliště. Prateta Růženka, sestra Anny, byla v listopadu najednou tak stará, že nemohla ani do lesa na dříví. Prosinec byl blátivý. To všechno nejsou přímé důvody, proč moje maminka přesvědčila Annu, aby Kristýnku taky zapsala do Kulidu. Všechny děti někam musí chodit, jinak se nedostane nikam na školu, to Anna dobře věděla. Po poradě s babičkou Anežkou šla Anna zapsat Kristýnu Křišťálovou do bývalého kasina v Lužánkách, vyzdobeného hned u vchodu červenými fábory a polonahým sousoším. Anna věděla, kdo stál autorovi sousoší modelem, a rolnici se srpem na soklu si po dlouhé době dlouze a posmutněle prohlédla.

Dostal jsem nové lyže a lyžařskou výstroj, Kristýnka zdědila lyže a boty, ze kterých jsem vyrostl. Po Otovi měla ruksak a plátěné palčáky s dlouhým návlekem, flanelovou podšívkou a s koženou výztuží dlaně. Těžké lyže s vázáním kandahár nám Josef namazal včelím voskem, v kuchyni na žehlicím prkně vosk ještě rozžehlil, aby po sněhu dobře klouzaly. Vůně včelího vosku prostoupila celý dům jako nová pohádka, pro kterou se ještě nenarodila slova. Pohádka o dětském úlu Kulidu s Velemírem místo včelí královny. Na Štěpána jsme s Kristýnkou pochodovali s lyžemi na ramenou a s batohem na zádech večerním Brnem k Lužánkám. Cílem pionýrské výpravy byla vesnice na sever od Dobrušky, v náručí Orlických hor. Kulid jezdil výhradně osobákem, takže jsme na těch sto dvacet kilometrů potřebovali celou noc. Spali jsme na dřevěných lavicích a na ruksacích, jeden přes druhého. Budil jsem se na každé stanici s hřejivým zážitkem vděku, že moje hlava leží na měkké kůži lyžařské boty jistého Jirky. Do mého předloktí si zabořila nos Lucie, Kristýnka se zasunula do sítě na příruční zavazadla.

Za svítání jsme se vypotáceli z vagonu a v zástupu vyšli před nádraží, kde čekaly rozměklé, černé hromady sněhu. Z nádražní restaurace vanul pach dršťkové polévky, ale ta nebyla pro nás, ani čaj. Nás hřálo teplo načerpané ve vlaku z přátelsky spoluspících těl. Třicet dvanácti- až patnáctiletých postaviček s třemi sedmnáctiletými dobrovolnými vedoucími a Velemírem v čele putovalo vstříc horským orlům, Orlickým horám.

Autobus nás vyvezl z nevlídného města do kopců, kde byl sníh skoro čistý, bledošedý, na každém svahu měl jiný odstín. Krajinu protínaly tmavé pruhy lesů a dokreslovaly křivky plotů i oblouky stromových alejí. Černala se v ní hnízda vesnic a osamělých stavení a také my jsme se do ní zapsali širokou stopou, protože poslední kilometry jsme museli dojít pěšky s batohy a lyžemi na ramenou, po čerstvém, jen štěrkem trochu prosypaném sněhu nesjízdné a sotva viditelné okresní silničky. Opakoval jsem si do kroku dobruška, dobruška, z námahy dýchal otevřenou pusou a zapomínal, k čemu to dobré jméno patří. Jakási Ivanka, kterou jsem dřív ani neznal, se ve vlaku nedostala zavčas na záchod, a jak jsme tak rázovali po zledovatělé silničce, musela do kalhot pustit moč. Velemír přísně zakázal zastavit se, opozdit, vzdálit, skrýt. Však taky, kde by si holka na bílé širé pláni mohla svlíknout lyžařské kalhoty? Ani svěřit se nemohla nikomu, jen mně, šeptem, když jsem jí pomáhal svázat líp lyže, které jí pořád klouzaly z hubených ramenou. Byla pak celý týden dost silně cítit močí. Asi to sama ani nevěděla, co taky mohla než si zvyknout.

Pod okovanými lyžařskými botami křupal sníh, lyže trčely z řady dětských postaviček k nebi jako rozkývaná tlustá kopí. Než jsme doklopýtali k ubytovně, chtělo se strašně čurat všem a všichni byli čilejší, než kdyby vstávali z domácích postelí. Velemír byl mocný mág. Včerejší odjezd z Brna zmizel v nedohlednu spolu s rodiči a sourozenci, před námi se rozprostíral nový, společný čas, čas, ve kterém bude všechno nové.

Nová byla společná duše třiceti dětí a nový zážitek, že je možné zmizet v ní a rozpustit v jejím živém teple námahu i utrpení. Lyže na sebe braly práci včelích křídel, nebo nás možná chovala v náručí zimní krajina, která potřebovala, aby děti její duši oplodňovaly jak včely kvítka na jaře. Velemír roj geniálně ovládal, znal každého po hlase, podle chůze, po dechu, viděl do myšlenek i do citů a každého několikrát za den oslovil. Na Velemírovo pobídnutí jsme den co den doletěli bílou krajinou do některé z vesnic v kopcích, projeli pásmem pohoří, vyjeli hluboké stopy do návějí na lesních cestách a jako roj se zase snesli zpět z hřebenů na okraj vesnice, kde jsme pro ten čas žili. Spadnout, sklouznout, nalítnout do závěje nebo do stromu, ztratit lyži a hledat ji pod svahem, zatímco ostatní rychle mizí z dohledu, opozdit se a nevědět kudy dál, promrznout na kost, mít hlad a žízeň, to všechno byly jen krátké a nedůležité rány v nekonečné tkanině času, který nezačínal a nekončil. Přestože celá ta zimní expedice nemohla trvat déle než týden.

Ubytovaní jsme byli v nějakém učňovském internátu nebo odbo­rářské ubytovně, ze které jsem vnímal jen dobře vytopenou místnost, kde jsme večer sedávali. Nebylo důležité, že rukavice bývaly promrzlé ještě ráno, protože jsme je neměli kde sušit. Ani zmáčené boty nebyly důležité, ani kovové postele pospojované po dvou, na kterých jsme spali po třech, protože na utrpení jaksi nebyl čas. Leda výjimečně. Spravovat zmrzlými prsty zledovatělé řemínky lyžařského vázání vyžaduje nadlidskou vůli, například. Ráno jsme vyskakovali na první tón trubky trhající ostrým zvukem opony spánku. Deset minut po budíčku jsme už snídali, za dalších deset vybíhali v nedošněrovaných lyžařských botách na udupaný zledovatělý plácek, kterému se říkalo nástupiště. Tam jsme se řadili do složitě pravoúhlého útvaru, čelem k trubači, vlajkonoši a Velemírovi. Protože Velemír každé ráno dlouze a vroucně promlouval. Z úst mu vycházela ojíněná slova a spojovala se do nekonečných klikatých vět. Plavé vlasy vlály ve větru a řeč zněla povzbudivě. Co ta slova vzbuzovala, co povzbuzovala, nebo dokonce sdělovala, to je nemístná otázka. Ta slova neměla žádný jiný smysl, než aby byla pronášena přesně v těch chvílích, přesně tím tónem, který uměl jen Velemír, a přesně tak dlouho, jak uznal za vhodné. Kapuci si na hlavu nezvedal ani ve sněhové vánici. Nástupy a projevy jsme měli i večer, když na nočním ledovém nebi jiskřily ryzí hvězdy. Měl jsem ta stání rád a byl si jistý, že Kulid se v ostrém nočním vzduchu sešel kvůli hvězdnému poselství. Velemírův dlouhý modrý stín se na setmělém sněhu dotýkal stínů našich.

Souvislost mezi místem, společenstvím a prožitkem není automatická a neprojevuje se u všech stejných způsobem. Zjistil jsem mimo jiné, že skoro všechny holky jsou do Velemíra zamilované.

V jídelně ubytovny jsme měli vánoční stromek. Schnoucí smrkové větve a teplo z rozpálených kamen v koutě jídelny připomínaly Kristýnce něco dávného a krásného. Cítil jsem, že přesně taková vůně a takové teplo znamenají domov, nějaký vyšší, obsažnější a intenzivnější domov, než mohla kdy vytvořit jedna jediná rodina.

Smrček jsme zdobili podle starobylých českých, moravských a slovenských zvyků ořechy v barevných papírcích, drobnými červenými jablíčky zavěšenými na niti za stopku a bíle pocukrovanými zázvorovými věnečky, které přivezla z domácích zásob Naděžda. Žádné řetězy jsme na náš strom nelepili. Velemír si přál, abychom měli také betlém. Betlém určitě nebyl na seznamu sovětských vzorů, ale Velemír chtěl betlém dokonce živý, totiž s živým Josefem a Marií. Nebyl to ostatně z jeho strany žádný ideologický prohřešek, protože „svatvečer“, jak krásně říkal, se nekonal jako náboženský svátek, ale na silvestra. Velemír vyhradil pro betlém kout ve vyhřáté jídelně, vedle tiché jolky. Do role panenky Marie vybral Kristýnku. Na rozdíl ode mne i od všech ostatních dětí Velemír velmi dobře věděl, odkud ta bledá madona do pionýrské organizace přichází, protože oddělení pro výchovu dětí a mládeže městského výboru strany mu jednou za čtvrt roku posílalo podrobný přehled o zaměstnání a třídní i kádrové situaci rodičů a příbuzných dětí jemu svěřených. Takové výpisky z knihy mrtvých.

Věděl přibližně (velmi přibližně), jak skončil Kristýnčin otec, jak dědeček a proč její matka pobývala dlouhá léta na psychiatrii v Černovicích. Kromě andělské pečeti ve tváři měla Kristýnka tmavé oči, dlouhé hladké vlasy a úzkou, ustavičně pobledlou tvář. Velemírova pomocnice Naděžda ji před večeří oblékla. Přetáhla jí narychlo sešité bílé prostěradlo přes neforemnou teplákovou soupravu, jakou jsme měli v ubytovně na doma všichni. Bílý háv spadal Marii na paty, na hlavu jí Naděžda uvázala velký modrý šátek a rozprostřela ho ještě přes ramena. Jako Josef figuroval hubený Pavlík, taky v prostěradle, v ruce kdoví proč sukovici, možná od Mojžíše. Kristýnka stála bez hnutí se sklopenými víčky. Vlasy jí z přísného šátku sklouzly na čelo a hedvábně se leskly ve světle plamínků svíček upevněných v ořechových skořápkách na větvích jedličky. V záři plamínků byla Kristýnka tak krásná, že jsem se k ní chtěl pomodlit, ačkoliv jsem o modlitbách slyšel doma i ve škole vždycky jen posměšné řeči. Aspoň si sednout Kristýnce k nohám, napadlo mě. Velemíra možná taky, i on se díval na Kristýnku jako na madonu. A madona ho vzrušovala, což bylo zřejmé, protože tepláky (ty jeho byly tmavomodré) měl v podbřišku vzduté. Všichni to viděli, nejvíc já. Kristýnka celý večer upírala oči jen na polínko zabalené do bílých hadříků, uložené do kolébky místo děťátka. Cítil jsem, že je nešťastná, ale nezatahal jsem ji za rukáv a neodvedl pryč.

Taky jsem tenkrát nevěděl, že Velemírův otec za války zahynul neznámo kde, v protifašistickém odboji. A že jeho maminku odvlekli do koncentračního tábora, když se Velemírův tatínek nepřihlásil dobrovolně na velitelství gestapa. Bývali by ho zastřelili a maminku odvlekli tak jak tak, i kdyby se přihlásil. Zmizeli oba. Na zatykači byla fotografie, na které měl Velemírův tatínek pětadvacet roků, stejně jako Velemír v modrých teplákách u vánoční jolky. Bylo mu deset roků, když zůstal jako sirotek s babičkou, matkou svého nezvěstného tatínka, a se dvěma bratry. Od té doby pro něho nebyl žádný problém rozeznat dobro od zla, Dům pionýrů a mládeže se na něho mohl spolehnout. Kristýnčina tatínka i dědečka by byl sám vyhnal ze statku i z vesnice, kdyby přišlo na věc. Ale stalo se, že z Kristýnky udělal panenku Marii. Před večeří držel řeč o svatvečeru, který je svatý díky lidovým tradicím a koledám. Chtěl potom, abychom zpívali barokní vánoční píseň Chtíc aby spal, tak zpívala synáčkovi. Složil ji rytíř, chrámový varhaník a sbormistr Adam Michna z Otradovic, ale to Velemír neřekl nebo nevěděl. Věděla to Marie Králová, ale ta s námi na zimní expedici v Orlických horách nebyla, na ni čekaly podivně slunečné a zelené Vánoce v zemi, kde bíle kvetou pomeranče a citrony.

Po večeři se zpívaly střídavě vánoční koledy a revoluční písně, a když odbilo jedenáct, Velemír slavnostně ohlásil, jaké překvapení nás ještě čeká: na závěr svatvečera vyjedeme do noční krajiny. Všichni se překvapeně běželi navléknout do lyžařského, Kristýnka ze sebe s úlevou stáhla prostěradlo i šátek a oblékla se do lyžařské bundy, zavlhlé z odpoledního lyžování. Lyže jsme si připínali prsty ještě ohebnými z voňavého svatvečerového tepla. Na čisté obloze zářil měsíc v úplňku a třicet dětských postaviček se rozletělo po hvězdně jiskřícím sněhu krajinou náhle neznámou. Pláně byly stříbrné, újezdy fialové, lesní cesty modré. Napínal jsem zrak i uši a sledoval jezdce před sebou i za sebou, abych nesjel ze stopy, aby se neztratila ani Kristýnka, ani Ivanka, ani Lucie, aby nikdo nezmrzl do rána v závěji. Velemír letěl na lehkých běžkách, nejstarší chlapci mu sotva stačili, včelí vosk byl už dávno z lyží ojetý a sedřený, nejmladší kluci a všechny holky se kdesi ztráceli. Byl to nádherný a šílený výlet a dnes vím, že se ho mohl dopustit jen šílený vedoucí. Slovo šílený mě však tenkrát nenapadlo. Všichni jsme se snažili následovat Velemíra v letu, který neznamenal jenom tuto naši silvestrovsko-svatvečerní cestu. Možná chtěl Velemír doletět do nebe, ve které uvěřil, když Kristýnka stála v bílém prostěradle před kolíbkou se špalkem představujícím děťátko.

Kdyby nás té noci mohli spatřit z oken městských bytů rodiče, kdyby zpoza záclon zakrývajících vytopené a bezpečné příbytky jen na okamžik nahlédli, jak se s nadlidským vypětím sil spouštíme ze svahů a zase šplháme do kopců, jak se zvedáme ze závějí, ztrácíme jeden druhému a necháváme navždycky ležet ve sněhu čepice, rukavice, nebo dokonce hole a kusy zlámaných lyží, nemohli by se vrátit do postelí a usnout. Kdyby tušili, že na opozdilce nikdo nečeká a všichni o překot uhánějí za stínem Velemíra ztrácejícím se v měsíčních pláních, vyburcovalo by je to ze spánku, rozjeli by se pro nás nejbližším vlakem, hledali pomocí cvičených psů, svolávali barevnými raketami, nechali hledat zvláštní jednotkou záchranné služby a Velemíra bez meškání udali. Děti ale na Velemíra nikdy nic zlého neřekly.

Po hodině letu noční krajinou se Velemírova vysoká rozevlátá silueta vztyčila na hladkém oblém návrší. Tmavé postavičky k němu jako gnómové v pohádce ze všech stran krouživě a tiše šplhaly, otisky lyží rozevřených do „stromku“ narýsovaly na zemi obraz pavučiny nebo labyrintu nebo hvězdné sítě. Kristýnka stála těsně vedle mne, Ivanka už také dojížděla, i Lucie, poznával jsem kamarády podle siluety, podle dechu a pohybů. Vítr ustal, tváře lidí a tvary stromů znamenaly něco úplně jiného než ve dne, i zasněžené meze v polích a boží muka na rozcestích. Klenuté ticho zvučelo dlouhými, slavnostními tóny a Velemír mlčel. Duše krajiny objala moji duši a možná i Velemír zapomněl, že pionýři vůbec žádnou duši nemají mít. Když jsme dorazili do ubytovny, dal Velemír spočítat, kolik dětí chybí, a poslal pro ně skupinu zdatných jezdců. Chyběly tři holky s polámanými lyžemi a Jirka, který je poháněl a hlídal, aby nezůstaly sedět na sněhu a neusnuly únavou. Našli je kousek za vesnicí.