30/ Ještě pořád jdeš a nepřicházíš

Poprvé přijela Marie do Prahy, protože si to předsevzala v den, kdy Rudé brigády zavraždily Alda Mora. Doufala, že najde zprávy o svém otci Jaromírovi. Do kapsy samozřejmým pohybem vsunula italský pas na jméno Maria Kral. „S tím jménem by ses mohla narodit kdekoliv, ale místo narození je navždycky Praha a to v pase stojí černé na bílém,“ poučuje Sofie. „Kdybys byla v nebezpečí, utíkej na italskou ambasádu a zůstaň tam, dokud nebudeš mít zaručenou cestu zpátky.“ Marie si pod slovem nebezpečí nepředstavila nic konkrétního, Sofie ostatně také ne, přesto jí ale bylo jasné, že musí být nanejvýš obezřetná a dodržovat přísně konspirační pravidla. Například, že po telefonu nesmí říct, odkud přichází a kam jde. Ani co hledá.

Klepe však a věří, že jí bude otevřeno. Zvoní na zvonek. Sou­střeďuje se, aby nevyslovila žádné jméno, až se před ní dveře otevřou. Ani kdyby ji pozvali dál, neřekne žádné jméno.

Dveře se otevírají, Marie se lehce uklání a šeptá: „Dobrý den!“ V ruce drží papír ze školního sešitu, na kterém je napsáno: Jsem Marie Králová, dcera inženýra Krále, a přála bych si s vámi v klidu promluvit. Nastavuje oznámení před oči úhlednému postaršímu pánovi v džínách a volném vlněném svetru neurčité barvy. Pán mrkne na papír, pak jeho pohled sklouzne přes Marii dozadu, šikmo dál do tmavé chodby, jako by za ní někdo stál. Marie se ohlédne, ale nestojí za ní nikdo. „Co chcete?“ mumlá pán. Písmena na cedulce jsou velká, tiskací. Marie myslela na to, aby tatínkovi kolegové nemuseli hledat brýle, až se jim přijde představit. Aby se pro ně nemuseli vracet do bytu, aby neupadli do rozpaků. Marie pánovi podsouvá svůj pečlivý nápis, pán ucukne, ale očima přece o černá písmena na bílé stránce zavadí. Na nose brýle už má, ale světlo v chodbě je slabé. Oči pána těkavé. A dveře bytu už zase zavřené. Marie hledí na měděnou destičku vedle zvonku, je na ní opravdu vyražené jméno, které měl Jaromír v hlavním adresáři a v několika zápisnících. Papír ze školního sešitu skládá a schovává do těsné kapsy kalhot.

„Jmenuji se Plaváček, posílá mě pan Král, ale ne proto, abyste mě bez meškání probodli,“ říká Marie studené chodbě. Pohádku o Plaváčkovi jí kdysi vyprávěl Jaromír. Možná byl Jaromír sám Plaváček, kterému sudička přisoudila, že potká mnohá nebezpečenství, a který se má stát Králem. Jaromír se jmenuje Král, pohádka se vyplnila kdysi dávno, tady se jedná o nové pokračování. Místo sudičky posílá osud na jeho záchranu Marii, která se vydala do světa, aby ho našla a přivedla domů smutné královně Alžbětě.

Marie nejde hlubokým lesem, jde málo zalidněným, málo osvětleným městem, ale úzko je jí, jako by zabloudila v temných houštinách. Jména a adresy otcových přátel se naučila nazpaměť, aby s sebou nemusela nosit žádné poznámky, aby žádný dokument nemohl padnout do rukou policie tajné ani zjevné. Teď v duchu škrtá první adresu v nenapsaném seznamu, vrací se tichou ulicí k zastávce tramvaje, nastupuje na dvacítku a míří na opačný konec Prahy, do jiné čtvrti, za jiným starým kamarádem z Jaromírova zápisníku.

V tramvaji počítá zastávky – i ty se naučila nazpaměť, aby se nemusela nikoho ptát. Snaží se vypadat jako studentka, která dvacítkou jezdí každý večer z fakulty a cestu zná jako svoje boty. Třináctá stanice od Národní, tmavé nároží, právě tady vystupovat: Marie sbíhá po tramvajových schůdcích samozřejmě a nerozhlíží se. Kdo se vyzná, kdo je tady doma, ten se nerozhlíží! Marie vyšlape do třetího patra, na dveřích vpravo spatří cedulku a na ní druhé jméno ze svého pečlivě sestaveného nepsaného konspiračního seznamu. Druhá naděje večera.

Zvonek zadrnčel jako vykolejená tramvaj. To jsem způsobila já, leká se Marie. Dveře otevírá manželka (nebo dcera?). Marie znovu vytahuje z kapsy svou hůlkovým písmem napsanou cedulku. Podivná hůlka, o kterou by se chtěla opřít. Tvář osoby na prahu se nevraživě stahuje, ruka na klice už už přiráží dveře zpátky. „Dobrý den,“ říká Marie nahlas, „promiňte, že obtěžuji.“ „Ano, obtěžujete,“ zní nevlídná odpověď neznámé paní. Marie chápe, že tramvaj opravdu vykolejila, jen neví kde přesně.

Znovu chlad chodby. Píše se rok 1978, Kristýnka se chystá se Zarim odletět do Spojených států na zbrusu nový rwandský pas a já prodávám párky v Juldě Fuldě, kde budu za chvíli stahovat roletu a těšit se na čerstvý vzduch při procházce přes Stromovku.

Marie v chladném činžáku na opačném kraji města běží dolů po betonových schodech, otevírá prosklené domovní dveře a vybíhá na ulici. Už nepředstírá, že tu bydlí odjakživa, spíš se motá, jako by se napila. Vlhká ulice čpí popílkem. Co asi chce ten chlapík v kožené bundě, který lelkuje před domem s rukama v kapsách a úkosem ji pozoruje? Nešel za Marií už od tramvaje? Předměstská ulice je prázdná, chlapík se šine za ní a vzdálenost mezi nimi se nepříjemně zkracuje. Marie už chápe, jak její otec zmizel. Někdo ho unesl právě takhle navečer, na opuštěné ulici nevlídného předměstí. Jaromír přecházel přes silnici zrovna jako teď Marie. Neznámý muž v kožené bundě a s aktovkou mu kráčel v patách.

Zezadu právě Marii tiše předjíždí nějaké auto. Zastavuje našikmo, zatarasilo cestu přes vozovku. Otevřela se dvířka a cizí mužský hlas volá: „Prosím vás, nevíte, kde je náměstí Jiřího z Poděbrad?“

„Nevím!“ vykřikne Marie a vyděšeně uskakuje, jako kdyby ji v tuto chvíli někdo probodl a jako kdyby opravdu nevěděla, kde se v Praze náměstí Jiřího z Poděbrad nachází. To přece ví každý, na to se nikdo nemusí ptát, uvědomuje si a leká se ještě víc. Navíc náměstí Jiřího z Poděbrad na tomto konci města vůbec nemá smysl hledat, je na druhé straně, pár zastávek tramvají nad Národním muzeem. V autě sedí dva muži a dvě ženy. Není tam moc místa pro pátou osobu, obzvlášť ne pro osobu spoutanou, omámenou éterem, unášenou kamsi pryč.

Marie se snaží udělat krok zpátky, ale tuhne jí tělo. Nevolá o pomoc, ví, že jí nikdo nepomůže, až ji cizí ruce chytí a vtáhnou dovnitř. Z auta ale nikdo nevystupuje. Nikdo Marii nenasazuje pouta, nikdo jí netiskne na ústa kapesník nasáklý éterem. Jen bledý obličej řidiče civí spuštěným okénkem na ztuhlou Marii. Trvá to dlouhé vteřiny, než Marie pochopí, že se jí nikdo ani nedotkl, že stojí jak pitomá na silnici před jakýmsi mercedesem. Konečně tělo ožije, trhne sebou a běží pryč. Čtyři osoby v mercedesu sledují z okénka překotný úprk té podivné nevlídné ženské, která jim neukázala cestu a vypadala, jako kdyby ji uštknul had.

Marie už zase míří k tramvajové zastávce, v tváři má teď stejný výraz jako paní, která ji před patnácti minutami vyhodila ode dveří bytu v třetím poschodí. Mercedes se pomalu a váhavě rozjíždí. Má německou značku, ale tu Marie neviděla. S překvapením si však pomalu uvědomuje, že neznámý řidič se jí ptal na cestu anglicky. Tak to jsem blázen, říká si Marie s úlevou a poprvé od oběda si dovolí volně se rozhlédnout kolem sebe.

Na zastávce dvacítky nikdo nestojí, ale mladík, který na ni čekal před domem otcova starého kamaráda a pak jí šel v patách, nezmizel jako cizí auto, pouze přešel na opačnou stranu vozovky. Sklání teď hlavu k aktovce, kterou má zavěšenou na rameni, a do aktovky mluví. Marie neví, kterou stranou vykročit, a strašně potřebuje, aby ji vzal za ruku tatínek.

Tramvaje přijíždějí, tramvaje odjíždějí. Je jiný den, je tu jiné předměstí a vlídnější ulice. Zářivé podzimní dopoledne. Žádný mladík neslídí zpovzdálí s mikrofonem v aktovce, pokud se Marie nemýlí. Pokud za ní nejde nějaký jiný, šikovnější fízl. Alej břízek podél domků se zahrádkami je přívětivá. Číslo domu, jméno – třetí v nepsaném seznamu. Marie zvoní krátce a čeká, co se tady bude dít. Branka rodinného domku se před ní otevírá beze spěchu: zkoumavý modrý pohled očí, které Marie už jaksi zná. Zná, ale vůbec neví odkud. I Pavel Poslední má na sobě džínsy a vlněný rolák, ale nemračí se. Rozvážně zvedá ruku, bere Marii kolem ramen a jemně ji směruje od zahradní branky do ulice. Jako by to dělal odjakživa: Marie a Pavel vycházejí brankou ze zahrádky na procházku.

Marie zná Pavla ze sna nebo z dětství nebo z jiného života, z nějakého jiného času. I Pavel zná Marii. Možná z předválečné Prahy, z doby, kdy si v parku na náměstí hrávala její matka Alžběta coby děvčátko. Jsou tu domky z dvacátých let a zahrádky jako ze Zahradníkova roku Karla Čapka. Muž kráčí vedle Marie zadumaně, soustředěně, jen zvídavé oči se v chůzi několikrát pokusí zjistit, jestli se studentka z profilu podobá víc otci, nebo matce. „Sedneme si do kavárny,“ navrhne Pavel Poslední po chvíli. Historik. Nebo filozof? Marie v duchu nahlíží do otcova zápisníku, který italská policie zabavila a po dvou letech vrátila. I ve složce s Jaromírovými dopisy listuje po paměti a je si jistá, že obsahuje několik hustě popsaných archů podepsaných Pavel.

Pamatuje si drobné pevné písmo od kraje do kraje, úvahy, které nemohly mít nic společného s otcovým zmizením. Nebo mohly? Pavel pozorně a bez přerušení vyslechl Mariino vyprávění a položil několik otázek, na které Marie nedovedla uspokojivě odpovědět. Pro koho pracoval Jaromír po odchodu do Itálie? Proč vlastně odešel? Měl nabídky z jiných zemí? Kam jezdil? Proč o své práci doma nemluvil? Jaromír pracoval pro nějaké vědecké výzkumné středisko, myslím že státní. Odjel, aby nemusel vyrábět chemické zbraně nebo semtex, který vyrobili i bez něho. Pavel se zamyslel, svraštil trochu čelo a Marie pochopila, že on je ten člověk, kterého tak dlouho hledala. Totiž hledala otce, ale Pavel je člověk, kterého našla.

Poradil jí, aby už za nikým do bytu nechodila. Policie sleduje všechno, i naprosté prkotiny, blbiny, zbytečnosti, koniny. Protože musí být důležitá. Protože má nejlepší techniku a elektroniku. Protože má spoustu zaměstnanců oficiálních, neoficiálních, dobrovolných, referentů, rezidentů, a taky rváčů a násilníků a ti všichni musí vykazovat za své platy činnost. V naší době se příliš nepracuje, zato se vykazuje činnost. A hlavně zločinnost. Pavel se vyjadřoval barvitě a přesně, do očí koukal Marii rovně, jen obočí měl našikmené, ironické. „Možná se zmizením vašeho otce tato země nemá vůbec nic společného,“ navrhl. „Ale mohli bychom si o tom ještě promluvit,“ ujistila se Marie. Pavel měl okolo očí víc vrásek než Jaromír před pěti lety, a Marie měla chuť si na ně sáhnout, když se usmál a přisvědčil.

Marie neví, jestli je její otec živý, nebo mrtvý, jestli zmizel z vlastní iniciativy, nebo ho někdo někam odvlekl, a kam a proč. A kdo. Jednoho večera nepřišel domů a dál už nic. Je jí líto, že nemá odpovědi na Pavlovy otázky, vypráví o telefonování na policii v Římě, o cestě na policii a protokolu sepsaném v ošklivé zakouřené kanceláři. I o pohovoru v kanceláři klimatizované a moderně zařízené. S koženými křesly. O elegantním muži v šedivém obleku, jeho otázkách a matčině mlčení. Vteřiny, minuty, dny, týdny: Alžbětiny záduchy. Tři roky. Skoro čtyři. Alžběta neměla nárok na žádnou penzi, ale našla si práci a udržela pro rodinu byt ve středu města, hned za hradbami, nedaleko Villy Borghese. Nebe sice nebylo z okna vidět, ale kam jinam se měl vrátit Jaromír, když ne do bytu, kde před lety zahájil svůj nový život.

„Myslíte, že tatínka mohl někdo mučit?“ Marie vyslovila šeptem otázku, kterou ještě nikdy nikomu nepoložila. Pavel se tiše díval před sebe a Marii napadlo, jestli se mu za tu otázku nemá omluvit. Ale jak? Nebo za slzy, které jí netekly po tvářích, ale jaksi osolily hlas. „Měla byste svého otce líp poznat,“ usoudil historik. „Totiž, poznat jeho přátele, jeho prostředí, dokud žil tady v této zemi. Vy jste byla tenkrát dítě, dodal přísně. Nezjistíte možná, kam zmizel, ale pochopíte, odkud odešel.“ Další otázku Marie nepoložila, ale položil ji Pavel, na další schůzce, v jiné restauraci, kdesi za městem. „Myslíte, že mohl odejít ze světa dobrovolně?“ Tu otázku si nepoložila ani Alžběta. Nebo ano?

Marii se zalíbila myšlenka poznat svého otce v jeho prostředí, mezi jeho přáteli. Pavel se jí líbil. Možná i ona jemu, nevystrčil ji ze dveří a neodvrátil zrak od poněkud už pomačkané cedulky, na které stálo hůlkovým písmem Jaromír Král a na dalším řádku Mariina prosba o pár slov. Přesněji, Pavel ji z branky vystrčil, ale šel s ní.

Po návratu do pronajatého pokoje, vystlaného koberci a zastavěného zaprášenými vitrínami plnými zbytečných předmětů z broušeného křišťálu, Marie cedulku spálila v cínovém popelníku a spláchla do záchodu. Samozřejmě se napřed ujistila, že bytná není doma. Pavel zatím nenápadně zorganizoval pár prvních návštěv u přátel, schůzky domlouvali šeptem někde na ulici.

Návštěvy se konaly většinou v kuchyni, kde se vařilo, sedělo, kouřilo, pilo kafe a víno. Konverzace probíhala ve dvou rovinách, něco nahlas, například o dětech, o nákupech, taky o knížkách. Klíčové informace se nahlas neříkaly, ty se psaly na tenké bílé lístky: přečíst a hned spálit. Jméno, datum, hodina smluvené schůzky. Nebo důležité věty: v pondělí přijede do Prahy anglický filozof Z. Z., v úterý má přednášku u A. B.

K pálení papírků sloužily těžké kovové nebo kameninové popelníky; zčernalé zkroucené papíry se splachovaly do záchodu. Když nečekaně zazvonil zvonek u dveří, někdo z mužů si rychle zapálil doutník nebo fajfku, aby nebylo cítit kouř z utajené komunikace. Nebyl to kouř těžký a špinavý jako čmoud, který se za jedenáct let bude plazit po svahu Hádů, byl domácký a mísil se s vůní kávy a buchet. Pochutnávali si na nich muži a ženy, jejichž jména právě nějaký donašeč vpisoval do seznamů, které se začnou pálit, jak si čtenář dobře pamatuje, eventuálně drtit ve speciálních drtičích papíru. Nebo odvážet do Moskvy. Funkcionáři StB a donašeči, kteří je přičinlivě sepisují, netuší, že je jednoho dne budou ještě přičinlivěji ničit.

Paralelní historie světa uložená v archivech tajných služeb ministerstva vnitra bude počátkem osmdesátých let ve stadiu nejpřekotnějšího bujení. Kniha mrtvých, říkal Pavel těm zápisům. Kniha mrtvých měla strukturu a dynamiku metastázového typu, bujela ve všech tkáních společenského organismu a bylo jisté, že ji nikdy nikdo celou nepozná. I jméno Marie do ní kdosi připsal, když byla v Praze podruhé a zrovna seděla v kuchyni u C. D. a povídala si s jeho srdečnou ženou.

Pila přitom horkou, slabě obarvenou tekutinu a prohlížela si kávovou sedlinu na dně uměleckého kameninového hrnečku. Hrnek měl hlaďoučký povrch a v kávové sedlině se objevila jemná kresba připomínající pavučinu. Marie nenápadně nahlédla také do šálku udavače, který si právě strkal do huby třetí kus makového koláče. V sedlině, kterou tam spatřila, byla díra. Podivila se, že celý ten šálek jaksi páchne, ale nedošlo jí, že právě čte očima, nosem i mírným pocitem hnusu zprávu o mravní kvalitě člověka, který ho použil. Byla vychovaná jako většina přítomných: ve zdvořilé slepotě.

Ani jméno Kazimír ji nevyburcovalo z dětského pocitu bezpečí, který se jí zmocňoval v oku disidentského cyklonu. Například právě v kuchyni rodiny E. F. Za normálních okolností by Marii bylo nad slunce jasné, že ten ušklebený chlápek chrlící vtipy a historky k popukání není dobrý člověk. Kazimír upírá upíří oči na Marii, polyká koláč a pronáší několik superlativních poznámek o jejím zjevu. A inteligenci. Pravda je, že Kazimír v tuto chvíli ještě není opravdu fízl, zatčený bude teprve za tři měsíce, bude mu hrozit dlouhé vězení a on se inteligentně rozhodne spolupracovat se Státní bezpečností. Do té doby bude Kazimír spokojeně působit v Ústavu vědeckého ateismu v Brně jako hlavní a jediný redaktor jakéhosi marxistického časopisu. V Praze je na návštěvě a právě vysvětluje přátelům svůj originální názor na policejní systém panující v této zemi: je jako Orwellův paradox. Velký bratr pracuje na obou stranách, je v jedné osobě přítelem i nepřítelem disidentů, vysvětluje Kazimír přátelům (i nepřátelům?) a ta slova pronáší s rozkoší.

Paradoxy miluje Kazimír ještě víc než makové buchty a intelektuál­ní přátelé jeho výrok seriózně zvažují. Profesor historie, kterého Kazimír právě poučuje, souhlasně a vážně kývá hlavou: ano, v kaž­dém v nás bytuje jakási dvojdomost, dvojznačnost, ambiguita. Přitakání nevylučuje opozici a naopak! Profesor se rozhoduje, že na toto téma co nejdřív napíše studii a jeho o dvacet let mladší žena se sotva znatelně zachvěje slastí z poznání, které není jen vědecké. Život disidentů v totalitním režimu je prolezlý fízly a zároveň prodchnutý energií opravdovosti a osudovosti. A naopak. Kazimír si představuje, že by brýlaté hnědovlásce s pěknou postavou mohl jednoho dne přivodit i jiné poznání, zejména pokud starý pan profesor nepřekypuje potencí.

O Jaromírovi kávové sedliny nic neříkají, zato Marie dál chodí s Pavlem po návštěvách. Jednoho večera se s ním ocitne i v předměstské ulici, kterou už zná: vyšlapou tři patra bez výtahu a Pavel zvoní na dveře, za kterými Marie už jednou stála. Od kterých ji tenkrát promptně odpálkovala nevlídná žena. Tentokrát otevřel filozof (filozof umístěný na druhém místě seznamu v Mariině hlavě), profesor Očko. Mile oba pozval do obýváku zavaleného knihami, časopisy a krabicemi s papíry. Jeho žena Renáta už taky nebyla nevlídná, přinesla kávu a sušenky. Omluvit se Marii za to, že ji tak neomaleně vyhodila, ji ani nenapadlo, protože ji nepoznala. Ani Marii nepřišlo vhodné se omlouvat, že před časem přišla tak bezohledně zvonit na jejich dveře, ale teď už si dovede představit, jaký strach takové náhlé zvonění v bytě muselo vyvolat. Prohlíží si knížky a obrazy, kouká z okna a cítí, že jí v nitru narůstá nějaký nový neznámý prostor nebo život nebo prostor pro život. Jiné město, jiná země: tajná, neuspořádaná, často nevrlá nebo šílená. V citovém bezpečí těch nebezpečně žijících lidí by Marie chtěla usnout a spát jako dítě. Jako dítě, které může v bezpečí růst.

Za neznámými prahy přátelských spiklenců a blízkých pronásledovaných se otevřel průchod do jiného života. Pavlovi přátelé hráli ve dne v noci jakousi nebezpečnou partii a Marie se snažila pochopit, o co v ní jde. A taky proč se Jaromír tak často rozčiloval, když od těchto lidí (určitě právě od těchto lidí) dostával do Říma dopisy. Před jejich domy parkovaly dodávky s černými neprůhlednými skly – mobilní odposlouchávací stanice, které jsme zaznamenali na Hádech. V bytech měli nasazené elektronické štěnice, kterým Marie říkala blechy a vši, protože jí pod těmi jmény připadaly méně nebezpečné. Spiklenci mluvili tiše na procházkách v parku, šeptali dokonce i v lese kdesi v houští, daleko od cesty. Měli o sebe navzájem pořád velkou starost a projevovali ji hřejivě. V patách jim vytrvale chodili mladíci v džínsách, v ruce tašky s vysílačkou a magneťákem, které už na první pohled pozná i Marie. Nenápadní muži v kavárnách i v parku o jejich chování při každé příležitosti podávali hlášení. Sledovaly je desítky nebo stovky párů očí a uší v domě, na nákupu, v zaměstnání, v kině, v kavárně, v posteli.

Před pár týdny pana profesora Očka probudilo v noci bušení na dveře. Za nimi stáli dva hromotluci, kteří si sami otevřeli zámek od domovních dveří. Možná měli klíče i od bytu, nebo šikovné paklíče. Očko jim nechtěl otevřít, ale taky nechtěl probudit všechny partaje v činžáku. Bylo mu jasné, že to nikdo jiný než policie nemůže být. Zatímco se manželka překotně navlékala do županu, neurvalí chlápci v civilu vlekli pana profesora v pyžamu a v pantoflích na ulici k zaparkované dodávce. Nekřičel. Nestačil si bohužel ani nasadit brýle. Žena vyběhla v županu před dům s taškou, kterou měl už dávno připravenou u dveří: cigarety, mýdlo, hřeben a hlavně kartáček na zuby. Taky nějaké vitaminy. Ale auto nebylo policejní! Jakási dodávka s černými skly odvážela jejího muže neznámo kam.

Paní Očková stála s taškou v mraze na ulici, ani poznávací značku dodávky se jí nepodařilo přečíst, možná byla schválně zaplácnutá blátem. Nebo čím. (Copak v mrazivé noci někde stříká bláto?) Za záclonami nerozsvícených oken stáli sousedé, i oni se dívali za odjíždějícím autem. Silné ruce držely profesora Očka na zadním sedadle, hlavu mu stlačily na špinavý potah a ruce zkroutily. Na vězení byl pan profesor připravený, na únos ne. Kapesník napuštěný éterem ale nikdo nepřitiskl na nos nebo na ústa ani jemu. Očko se snažil sledovat podle světel, kam jedou, ale nic moc neviděl, jen že světla města řídnou. Zanedlouho byli na okraji města, možná na výpadovce směrem na západ. Nebo na sever. Uslyšel několik přeletů a řekl si: to jsme u Ruzyně, blízko je letiště i vězení. Do vězení však auto nezajelo. Po dvou hodinách jízdy (bylo to víc, bylo to míň?) snížili rychlost. Silnice se čím dál víc klikatila, Očko dávno ztratil směr a mohl jen odhadovat, jak daleko od Prahy asi jsou. Jenomže jak poznat, jestli auto jede pořád jedním směrem, nebo jestli nejezdí naschvál dokola, aby ho zmátli? Snažil se zmatený nebýt a to se mu obdivuhodně dařilo.

Když mě vyhodili z auta, vyprávěl profesor Očko Marii, ulevilo se mi, že jsem živý. Zůstal jsem docela spokojeně sedět na sněhu, dvě hodiny jsem se ani nepohnul. Spočítal jsem si, že můžeme být až někde na německých nebo na rakouských hranicích, v pohraničním pásmu. A tam se střílí! Pohraniční stráž mohla začít střílet každou chvíli, jako kdybych se pokoušel o útěk ze země. Nikdo by už nikdy nedokázal, že to tak nebylo, v pohraničním pásmu se střílí bez varování. Totiž ti zastřelení nám už neřeknou, jestli je někdo varoval. Vojáci ze základní služby, kteří byli u pohraničníků, měli rozkaz střílet a taky stříleli.

Marie naslouchala a měla pocit, že by tyhle věci měla v Itálii někomu vyprávět. Nebo napsat? (Zkusila to později a zjistila, že většina jejích radikálně a revolučně smýšlejících přátel přeruší takové vyprávění hned po první větě. Chci, abys právě tohle věděl, drahý Benjamine. A děkuji ti za vzácné umění naslouchat.)

A tak šedesátiletý, fyzicky zachovalý a docela sportovní pan profesor Očko seděl v noci v lese v pyžamu na sněhu a ani se nehnul. Když začalo svítat a on viděl, že se nikde nic nehýbe, začal se pomalu zvedat. Bylo tu přece i nebezpečí, že únavou v lese usne a zmrzne, jen tak v pyžamu a bosky (pantofle asi zůstaly v autě, ale moc by byly stejně nepomohly). V pyžamu a bosky se tedy pomalu vydal po stopách kolejí vyjetých do sněhu dodávkou, ze které ho vyklopili. Otočila se a jela zpět stejnou stopou, určitě tedy k silnici. Často se zastavoval a masíroval nohy sněhem. Neměl je do čeho zabalit, leda do kabátku od pyžama, ale to by ho byl musel roztrhat. Lesní cesta ústila do úzké silničky, na které se zřetelně rýsovaly stopy dodávky. Od té doby, co nasněžilo, tudy nikdo jiný nejel.

Bosý filozof chvílemi běžel, aby se zahřál, a nohy už skoro necítil. K deváté dorazil do vesnice, byla to skutečně vesnice pohraniční. Zazvonil u prvního omšelého domu, kde se kouřilo z komína. Ze dveří vykoukla starší paní v teplákách: Co dělá polonahý chlap v zimě ráno na ulici? Zarostlý, špinavý, podezřelý. Pyžamo bylo zválené, ale vlastně nové, dostal je před pár dny k Vánocům od manželky. Obyvatelka pohraniční vesnice věděla, že tak nevypadá tulák. Nevypadá tak ani tajný narušitel hranic, zoufalec, který doufá, že mezi nabitými dráty najde díru, kudy ven. Netušila ovšem, že tak může vypadat filozof.

Ostatně do filozofů jí nikdy nic nebylo, žádného v životě neviděla, nejspíš ani přesně nevěděla, co to slovo znamená. „Kamarádi mi udělali takový blbý vtip,“ řekl Očko vlídně a jaksi povzbudivě, „trochu jsem včera vypil a oni mě takhle odvezli do lesa. Teď mi strašně mrznou nohy.“ Babka byla ostražitá, ale dovolila zatelefonovat. Po chvíli podala také zapraný froťák, aby si třel nohy, a přes ramena mu přehodila vyšívaný přehoz z kanape. Nechala ho sedět v předsíni. „Až z Prahy vás sem vezli? To je teda blbej vtip. Jen abyste ten telefon zaplatil. A ať jste pryč, než se vzbudí starej, von taky chlastá,“ upřesnila varovně.

Přátelé pro pana profesora bez meškání vystartovali, manželka vezla v tašce teplé spodní prádlo, vlněné kalhoty a volný teplý svetr, teplé boty, kabát atd. Doma čekala její sestra se slepičím vývarem jako pro nemocné, manželka ještě uvařila punč, napojila vyčerpaného muže a uložila ho ke spánku. Pak zavolala známému lékaři, aby se na něho večer přišel podívat. Půl hodiny na to zadrnčel zvonek u dveří. Paní Renáta šla otevřít: ve spoře osvětlené chodbě stála vyjevená cizí ženská a tasila na ni jakousi nesmyslnou ceduli. Ta vyjevená ženská s nesmyslnou cedulí byla Marie.

A tak dál. Po únosu za filozofem přišel herec, kterého „neznámí pachatelé“ přepadli na mostě 1. máje. Chtěli ho shodit do řeky, jen tak tak se ubránil. Přerazili mu nohu, ještě ji měl v sádře. Přišel taky zpěvák, který měl na předloktí a na stehnech popáleniny od cigaret. Při výslechu ho mučili. Nějaký chlapec z Brna zahynul na dně propasti Macocha, jako kdyby do ní spadl. Nebo skočil. „Můžeme vás potřebovat,“ řekla Marii novinářka, která se vrátila po půl roce z vězení. Měla popelavě šedivou tvář a do třetího patra jí museli pomáhat. Ve vězení nemohla půl roku chodit ani cvičit. „Musíte šetřit erární úbor,“ řval na ni bachař a ona se tomu u Očkových v obýváku srdečně smála. Marie se teď pro změnu učila nazpaměť jména, adresy a vzkazy, které měla vyřídit, až se vrátí do Říma, až projede na druhou stranu neprůhledné, neprodyšné, neprostupné, nehmotné a šíleně funkční zdi. Byl tohle důvod k lásce?

Na stole kouřily velké hrnky s vařícím čajem, uprostřed stála mísa a na ní se leskly krajíce tmavého chleba se sádlem, které právě někdo přivezl z venkova. Jmenoval se Pepa a přivezl také balík knížek napsaných na stroji na cigaretovém, totiž průklepovém papíru a vázaných v ruční plátěné vazbě. Na první stránce byla fotografie starého básníka, na druhé originální grafický list. Morový sloup, Křik strašidel. Když ze stolu zmizely chleby se sádlem, začali si přítomní rozebírat tu podivnou sbírku básní a platili za ni. Marie si některé verše toho básníka pamatovala z dětství: Zrcátko v zlatém oválu / ztrácelo stříbro pomalu, / až bylo nakonec slepé… Také si knížku koupila: Marně se chytáme letících pavučin / a ostnatého drátu. Čaj voněl citronem, což souviselo s pocitem, že dítě spočívá v láskyplné náruči, mocně a sladce. Nebo unaveně. Měla chuť stočit se do klubíčka na divanu, usnout v tlumeném hukotu hlasů, jako kdysi dávno v bytě, kde prožila dětství v ovzduší bolestně podobném ovzduší tohoto cizího (už ne tak cizího) obýváku. Stejná melodie jazyka, stejná vůně čaje a tabáku. Přivřela oči. Otec si jenom na chvíli někam odskočil a za chvíli se vrátí, posadí se vedle ní na divan, z jeho saka zavane pach nějaké chemikálie.

Třeba se rozhodl tajně vrátit do své země, aby se připojil k odpůrcům sklerotického a krutého režimu. Třeba pracuje ve skryté laboratoři někde tady blízko, aby lidem pomohl. Neměl něco takového na mysli Pavel, když jí řekl, aby poznala Jaromíra právě tady, v jeho zemi? A co tady dělá Marie? Chodí po bytech disidentů, poslouchá debaty, zajímá se o politiku, literaturu, výstavy, zpěváky a všelijaké jiné věci, nejvíc o historii a filozofii. Možná je to všechno nějaká zkouška, které je tajně vystavena, aby ukázala Jaromírovi a jeho tajným spolupracovníkům, že je taky zralá pro tenhle podivuhodný odboj. Možná se k nim už v nejbližších dnech bude moci připojit. Tatínkova ruka se jemně dotkla jejího ramene. Marie sebou trhla, otevřela oči a uviděla Pavla. Společnost se rozcházela.

Z každé schůzky se vyklubaly dvě tři další, a tak Marie za dvě návštěvy v Praze poznala čtyři inženýry, šest filozofů, čtyři historiky, neurčité množství spisovatelů a novinářů. Navštívila řadu bytů, kaváren, hospůdek a také malířský ateliér, ve kterém drobný prošedivělý malíř maloval obrovská, tmavomodře zjizvená plátna. Jednoho dne Pavel řekl: „Už jsi tu přes dva měsíce, měla by ses vrátit domů.“ Marie sebou trhla. „Já tady nejsem doma?“ zeptala se Pavla dotčeně. „Nejsi,“ odpověděl Pavel rozhodně.

V Mariině děloze právě klíčilo tělo Melsova dítěte. Marie to ještě nevěděla určitě, ale už správně tušila. Pocit bezpečí hledala skoro zoufale.