6/ Otcové

V roce 1971 mluvila Marie dokonale italsky a taky už věděla, že ulice zvaná via Calabria není ošklivá ani smutná, jak se jí zdálo první den, kdy přijela do Říma, a také celý první rok, který prožila v tom opěvaném městě: je to naopak ulice docela elegantní. Podobnou proměnou k lepšímu prošly i další okolnosti nedobrovolně nabytého domova, škola, kamarádi, noví přátelé rodičů, cesty k moři nejen do Ostie, ale i na ostrovy a na jižní pobřeží, procházky nejen po Římě, ale taky po Florencii, po Neapoli, po Benátkách a po menších a ještě hezčích městech. Kolik krásy, kolik umění, kolik jazyků a zemí před námi, za námi, kolem nás, v nás. Nekonečno, které Jaromír sliboval, se plnilo konkrétním, jistě i konečným životem. Kdo by si mohl stěžovat, říkala Alžběta, přestože si nikdo nestěžoval. Nekonečno mínus jedna země. Nekonečno plus jedna země.

Malá země v srdci Evropy žije s Marií a s celou rodinou Královou v Římě, protože Královi mluví česky a vyprávějí česky jeden druhému své italské dny, večery i noci, nechávají si zdát české sny a česky čtou pohádky, přestože už jsou dávno dospělí. A nepochybují, že země, kterou si Italové pletou s Polskem, Jugoslávií a někdy i s Rumunskem, se jednou zase stane součástí celého světa, jsou její spiklenci a vyslanci, nebo aspoň svědkové před lidmi. Marie netuší, jak blízko je katastrofa, která vypukne bez varování a na celý život ji poraní. Že se jednoho dne domů nevrátí Jaromír.

Otec se nevrátil do stinného bytu v typickém římském činžáku z přelomu devatenáctého a dvacátého století, v rušné ulici pár kroků od aureliánských hradeb křivě zaříznutých do Villy Borghese a vítězně ubíhajících přes bránu dotýkající se via Veneto k Porta Pia a dál a dál, kolem města.

Jaromír zmizel cestou z práce. Zmizel beze stop za bílého dne uprostřed moderního města. Nebo ho někdo násilím naložil do letadla, které odletělo neznámo kam. Nebo ho pohltilo moře blízko Ostie. Nebo s ním odplula loď, o které se nikdo nic nedozvěděl. Nebo je v českém vězení nebo v tajném sovětském výzkumném ústavu. Nebo v Gulagu na Sibiři.

Jisté je, že Mariin otec Jaromír rázem a nevysvětlitelně, bez varování zmizel. Prázdno rostlo každou vteřinou, rozpínalo se celý večer a celou noc jako dusivý plyn, až Alžbětu, Sofii i Marii pohltilo, uzavřelo do sebe a odřízlo od světa jako akvárium. Bez dechu narážely o neviditelné průhledné stěny a zalykaly se tichem. Nazítří byla i kancelář na policejním komisařství jako akvárium, ústa úředníků nevydávala srozumitelné zvuky. Prázdno bolí, uvědomovala si Marie, možná bolí víc než mučení. Totiž prázdno je mučení, protože se roztahuje i ve střevech a v hrudníku, nebo možná v duši. Jako by se ty tři drobné, rozcuchané, v džínsách a halence navlečené ženské postavy měly bez Jaromíra každou chvíli zhroutit, rozpadnout na prach, dát pohltit strašlivou implozí. Bylo to děsivé, a přitom Marii, matku Alžbětu či Sofii ani na okamžik nenapadlo, že by se Jaromír mohl nevrátit.

Nestalo se přece nic jiného, než že Jaromír najednou přestal sedávat u jídelního stolu, přestal mluvit, vstávat, splachovat záchod, smrkat a zapalovat si cigarety. Přestal se smát a přestal otevírat dopisy. Nepárá je slonovinovým nožíkem, který dostal od kolegů k narozeninám, a nezahazuje obálky do koše na papír u svého psacího stolu. Přestal se trápit, že z Prahy zase přicházejí smutné zprávy.

První týden po Jaromírově zmizení sbíhala Marie několikrát denně ze schodů. Když viděla, že tatínek nečeká na výtah a nestojí ani před schránkami na dopisy, šla mu naproti směrem k nádraží. Nebo opačným směrem, k Ville Borghese. Bylo opravdu divné, že nepotkala otce na ulici v hodinu, kdy se normálně večer vrací, ani později. Ani dřív. Možná už je doma, šel jinudy než já, řekla si na to Marie a běžela zpátky. Ale byt byl dál plný stojatého ticha, tichého prázdna, prázdného, a tudíž nesmyslného domova. Otevřela okno a nespouštěla oči z osvětlených chodníků. Via Calabria má docela jinou atmosféru než ulička rodinných domků s předzahrádkou v Praze, a k té uličce se Marie obrací vroucně jako v modlitbě. V ulici Na Vinici bývalo večer liduprázdno, a když docela malá Marie vyhlížela z okna dětského pokojíku v patře, mohla si být jistá, že se silueta, která se objevila ve tmě na rohu, brzo promění v tatínka. Skoro nikdy se nezklamala, a než Jaromír došel před dům, stačila seběhnout dolů k zahradní brance. To už otec volal: „Marušák na mě čeká, Marušáček!“ V jeho hlase bylo všechno, co neříkal slovy a co vonělo domovem.

Šestnáctiletá Marie se dívá z okna na římskou ulici tak vytrvale a pozorně, že se vysoké okno činžáku docela proměňuje ve skleněný výklenek dětského pokoje v domku Na Vinici. Marie cestuje časem, vrací se ze svých šestnácti do dvanácti, a pak ještě o pět let dozadu, do sedmi. Jaromír je v tom čase mladý, snědý a silný, veze malou Marii na štangli bicyklu do kopce po silničce k chatové osadě na břehu Sázavy. Slunce do nich pere a cesta stoupá, tatínek šlape do pedálů, na čele mu vyrážejí krůpěje potu, voní jako muž a ta vůně znamená jistotu. Jistotu není vidět, zato je ji cítit, hlavně doma. Nejistotu je také cítit nejvíc doma.

Ulice, na kterou z okna hledí sedmnáctiletá Marie, je prázdná. I postel v římské ložnici je prázdná, dveře zůstaly od večera otevřené a lůžko ustlané, protože maminka už zas tráví noc v obýváku, v Jaromírově oblíbeném křesle. Jednoho dne Marie zjistí, že maminka je průsvitná. Bude právě plést zimní svetr z jemné velbloudí příze a barevné konečky pletacích drátů se jí v rukou roztřesou. Ten svetr měl být pro tatínka?

Jaromír se nevracel, Marie dospívala a úměrně tomu rozšiřovala okruh hledání na celé město, na celou Itálii a potenciálně na celou planetu. Na školním výletě do Pompejí zahlédla otcovu siluetu v rozvalinách antického města, mezi turisty a na parkovišti. Zmizel však před trafikou dřív, než k němu stačila doběhnout, a ona tam zůstala nejistě stát, jako kdyby čekala na někoho, kdo se za okamžik vrátí s krabičkou cigaret. Když otec nevysvětlitelně zmizí, měl by se také nevysvětlitelně objevit. To si sice Marie nemyslela přímo, ale něco v ní si to myslelo neochvějně. Také na školních výletech v Rakousku a ve Francii měla dojem, že ho už už potká. Stejný pocit měla týden v New Yorku, kam jela s kamarádkami odměnou za maturitu. Pozorně hleděla do tváře všem chodcům, kteří se Jaromírovi zdálky podobali, aspoň přibližně. Pohled na siluetu muže středního věku, vyšší postavy, s žoviálním bříškem a počínající pleší jí vyrážel dech.

Sofie hledala otce stejně neoblomně jako Marie, ale jinak. Nevěřila v náhodu ani v osud ani v anděly strážné, představovala si, že bude užitečnější pročíst tatínkovu starou korespondenci a dokumenty a pátrat po zprávách v nějakých archivech. V jakých archivech, to jsme nevěděli a ona taky ne. Občas psala dopisy tatínkovým blízkým i vzdáleným kolegům, kteří pravidelně neodpovídali. Možná její dopisy ani nedostávali, možná její dopisy zabavovala policie a ukládala do složek a desek a plnila jimi rozsáhlé podzemní skladovací prostory ministerstva vnitra. Nebo kontrarozvědky.

Dva roky Sofie každý den svědomitě pročítala několik světových deníků, aby si utvořila představu, která země prvního, druhého či třetího světa mohla mít zájem o únos Jaromíra, který zvolil povolání inženýra chemie a utekl ze své země poté, co dostal příkaz věnovat se výzkumu nekovových výbušnin. To dcerám prozradila Alžběta, když se vrátily z policejní stanice. Nechala to také zapsat do výpovědi o Jaromírově zmizení. Když atomový fyzik Ettore Majorana záhadně zmizel na Sicílii, bylo mu pouhých dvaatřicet let. Jaromírovi bylo bezmála padesát a nikdy by nepracoval na vývoji zbraní, ani v komunismu, ani v kapitalismu, řekla Sofii Marie. Sofie odpověděla: Ale byl by mohl, kdyby chtěl. Ale ne, kdyby musel! Tím si Marie byla jistá. Nikdo by ho nepřinutil, aby prozradil, jak se vyrábějí zbraně nebo výbušniny nebo cokoliv jiného, co zabíjí lidi. Jaromír dovedl rozpoznat, co je dobré a co zlé. Proto odjel ze své země, aby nemusel pracovat na vývoji speciální nekovové třaskaviny semtex. Dnes Marie ví, že semtex v jeho zemi vymysleli, vyrobili a pojmenovali i bez Jaromírova přispění.

Jeho mravní vítězství bylo historicky irelevantní, milá Marie. Ale stejně to bylo vítězství, odpovídá Marie a já jí dávám za pravdu.

Sofiino pátrání vedlo do Somálska a na Blízký Východ, moudře však do žádné z těch zemí nejela. Ani do Severního Irska nejela, ani mezi baskické nacionalisty se nevydala. Jaromír by byl mohl být užitečný všem teroristům světa, ale ti, kteří ho unesli, ho asi moc neznali. Sofiiny sny nebyly dětské ani idylické jako sny Mariiny, byly divoké a vybuchovaly v nich nálože třaskavin. Sofie běží pustou ulicí, všichni jsou schovaní někde v úkrytech, jen ona se krčí za platan u chodníku. Odpálená nálož třaská a už se také rozléhá houkání policejní sirény. Sofie sebou trhla leknutím. Není to sen, Sofie se probouzí a bojí se. Bojí se v Římě, v přítomnosti, totiž v druhé polovině sedmdesátých let. Dnes se té době říká „olověné roky“ – roky rudých a černých teroristů. Sofie je přesvědčená, že ti, kdo tatínka unesli, jsou mocní, geniálně záludní a řídí ze zákulisí teroristy, kteří si hrají na revoluci. Řinčení vyražené výlohy a alarmů na autech zasažených těžkými úlomky skla se rozléhá římskou nocí.

To už se píše rok 1978, je večer 15. března a na via Fani za pár hodin přepadnou Rudé brigády auto, ve kterém bude sedět Aldo Moro, který na rozdíl od Sofie této noci spí. Ve via Fani se ráno střílí a měkce vrásčitý, bělovlasý politik zmizí beze stop. Protože dostatečná stopa není pět mrtvých mužů eskorty, ani vypálená munice, ani výpovědi očitých svědků. Jak může zmizet uprostřed města, za bílého dne, cestou do práce Aldo Moro? Sofie si ještě včera myslela, že je to prostě jeden z elegantních, vzdělaných a v normálním životě nedostupných mužů příliš složité italské politiky. Nikdy by ji nenapadlo, že se kvůli němu může střílet a zabíjet. A že by mohl jednoho dne zmizet jako Jaromír. Nad Římem teď hřmějí helikoptéry, sirény policejních aut ječí ze všech stran. Sestry stojí v kuchyni u rádia a cítí vřelou, naprostou a bolestnou solidaritu s italskou zemí. Mají pocit, že muž, kterého tak hlučně hledají helikoptéry, policejní auta a rádio, je jejich tatínek. Jeho přání, aby měly rády zemi, do které je bez zeptání vyvezl, se právě teď naplňuje.

Za padesát pět dní a nocí najde policie v autě zaparkovaném ve via Caetani zkroucené Morovo tělo. Jedenáct průstřelů plic vypálila automatická pistole československé výroby: Samopal vzor 61, známý jako Škorpion. Identita zbraně připadala Sofii důležitější než identita teroristy. Budu tatínka hledat v Praze, rozhodla Marie.

Maminka Alžběta po Jaromírovi pátrala stejně intenzivně jako její dcery, nebo ještě víc. Hledala ho až do smrti každou noc, tiše, pozorně a věrně, i když její tělo únavou chvílemi upadalo do spánku, možná ho nacházela, možná se s ním objímala. Po čase začala dokonce usínat na manželské posteli, ke třetí hodině ráno.

Marie nebyla v Československu odsouzená za nedovolené opuštění země jako její rodiče, protože tenkrát byla nezletilá. Vydala se s italským pasem na konzulát a za měsíc dostala vízum, jako by na tom nebylo nic divného. Nebo jako by v tom byla nějaká ďábelská léčka? Sofie se pokusila Marii ten šílený nápad hledat Jaromíra v Praze rozmluvit, ale nepodařilo se jí to. Jediná věc, na které se obě sestry domluvily, bylo Alžbětě zalhat, že Marie jede na studijní cestu do Francie. Ano, mohla to být nebezpečná výprava, ale taky pohádkový výlet do kouzelného dětství. Sestřenice Marii pozvala do své rodiny na Vánoce.