23/ Chceme světlo

Rok 1968, který měl otřást světem, byl počat o Vánocích 1967 v Praze, v nevzhledných, bunkrově šedivých promrzlých krabicích. Tak se vysokoškolské koleje na strahovském vrchu jevily svým obyvatelům i Kristýnce, když chodila za Zarim. Právě mu nesla kožešinovou beranici na uši, kterou měl Filip doma roky – a nenosil. Šedivé bylo i prostranství, kde koleje stály, vítr šlehal do tváří i do holé země, protože v adventním čase pozdní éry prezidenta a tajemníka Červeného nepokryl půdu žádný milosrdný sníh. Mrazy uhodily do holé země a už druhý týden nefungovalo topení, elektrický proud měl výpadky, snad kvůli poruše, snad aby se šetřilo, nikdo nevěděl a všichni toho měli plné zuby.

Studenti zapalovali svíčky na pokojích už před třetí, ne proto, že se blížil advent, ale že dny byly krátké a trvale soumračné. Správa kolejí z technických důvodů rezignovala na výkon služby, včetně dozoru a úklidu: „Ať se zahřívají, jak umí, stejně se tam pořád souloží,“ řekl technik topenář přísným babám vrátným, které měly za úkol psát do zpráv pro Státní bezpečnost, kdo souloží s kým, zejména u cizinců to bylo důležité. Zari si na noc navlékal spodky i svršky, svetry a kabát, čepici a rukavice a ještě se balil do dek. V ledárně se souložit nedá, to si mohl topenář představit, i vrátná, která důležitě a pomalu zapisovala Kristýnčino jméno podle občanského průkazu do knihy návštěv. Ani studovat není možné v ledárně, s horkým termoforem v klíně. Pára šla Zarimu od úst, i Kristýnce. Rozhodla se, že Zariho přestěhuje k Otovi, dokud se situace nenapraví, ale nechtělo se mu, myslel, že zima na kolejích nemůže tak dlouho trvat, měl na pokoji kytaru a saxofon a kamaráda, který působil i přes černou kůži promodrale. Chodil studovat do knihovny a to znamenalo přivstat si na šestou a stát ve frontě před sedmou, aby dostal místo na osmou. Elektrické vařiče nefungovaly, voda tekla ledová, i špína na umyvadlech tuhla, ale Kristýnka vytáhla z tašky skládací lihový vařič od Oty, vhodný i na stanování. Vzala čajovou konvici, otevřela dveře, aby došla pro vodu do zaneřáděné koupelny, a právě v tu chvíli se rozlehl mohutný, poněkud podrážděný, ale rozhodný hlas: „Chceme světlo!“

Za jistých okolností může takto kratičká věta obsáhnout bezprostřední sdělení i nejnaléhavější, nejušlechtilejší a nejvyšší přání. Volání „Chceme světlo“ se rozeznělo útrobami šedivých krabic, přeskakovalo z jedné na druhou jako plamen, vlastně samo už jakési světlo zažíhalo. Bystří studenti hned pochopili, jak velikou moc ta dvě slova mají. Zari ze sebe svlékl dva svetry, nechal si jen jeden a přes ten navlékl svůj až moc kvalitní a elegantní zimák přivezený z New Yorku. Seběhli před budovu označenou C2 a viděli, že z ledových krabic vybíhají do šedivého dne desítky, stovky mladých lidí, kteří vědí, kam jít, nebo aspoň kam mířit.

Světlo. To bylo na začátku, protože Slovo bylo světlo a světlo byl život lidí, tak si to Kristýnka pamatovala. Studenti se shlukli do houfu, seběhli na Pohořelec a zamířili dolů do města kolem Strahovského kláštera, kde od dvanáctého století až do roku 1950 sídlil řád premonstrátů. Roku 1950 kněží zmizeli z malebného kláštera nad Prahou a byli na řadu let internováni. Na střední škole se v občanské výchově kromě lepení řetězů na vánoční jolku učilo, že církev znamená tmářství. Tedy tmu. Kněží mizeli v temných kobkách a v uranových šachtách. Kde byla tma a kde světlo? Ta otázka se poprvé rozletěla do ulic.

Studenti měli po kapsách plno svíček, taky baterky nezbytné k použití kolejních záchodů, které už páchly. Kužel světla odhaloval špinavé útroby záchodových mís. Latríny na cele jsou naopak vzorně vydrhnuté. Vězni pijí vodu z trubky ústící v záchodové díře. Jiný zdroj vody na cele není. Město bylo napohled pusté a prázdné, lidé se shromažďovali za osvětlenými i neosvětlenými okny, někteří je obezřetně otevírali a vykláněli se, aby zjistili, co se děje. Někdo zamával, někdo naopak prudce přirazil okenici a nervózně stáhnul záclony. Někdo sešel dolů a přidal se ke studentům. Chceme světlo.

Před Hradem, kde sídlil prezident a tajemník Červený, volání „Chceme světlo“ zesílilo. Urostlí vojáci hradní stráže zůstali na svých místech, v pozoru, ani nemrkli. Kristýnka marně čekala, že budou na spontánní manifestaci mrkat přinejmenším rychleji, ale měli nacvičený bezvadný stoj v pozoru a nic je nevyvedlo z profesionální strnulosti. I fyziologicky nezbytné mrkání měli nacvičené, muselo být nenápadné, skoro nepozorovatelné. Nožná mají v očích zvlhčovací kapky, aby nemuseli mrkat, napadlo nedostudovanou lékařku. Nerudovou ulicí scházel průvod do města opatrně jako slepec o holi, přitom ale dál narůstal. A jak se rozrůstal průvod, rostl i smysl světla.

Když není elektřina, máme přece právo volat „Chceme světlo“. Chůze rozehřála zkřehlá těla, houf s dupotem prolétl Malostranským náměstím a zamířil přes Karmelitskou k mostu 1. máje. I ulice měly špatně osvětlení, tmavé kusy omítky často padaly do dvorů, někdy i na ulici, na chodnících překážela nebezpečná lešení, přes která slunce nepronikalo do bytů. Jen vzácně se na nich někdo vyskytnul, jen Ota se svou partou zrovna jedno lešení montoval u schodů k Jánskému vršku, aby restaurovali polorozpadlý barokní dům. Když se nespořádaný průvod přiblížil, vylezl Ota do výšky prvního patra a uviděl Kristýnku se Zarim, jak se drží za ruce. Nic nevykřikovali, jen se usmívali a byli zvědaví. Ota na ně zavolal z lešení, sešplhal dolů a přidal se k průvodu.

Policie zvaná bezpečnost bystře pochopila, že slova „Chceme světlo“ jsou velmi nebezpečná. Ostatně nebezpečný je každý shluk obyvatelstva, ať volá, co volá. A hlavně je zakázaný. Protože každý průvod, který není povolený, je zakázaný. Policie ovšem také ví, že světlo je opakem tmy. A že ten, kdo volá „Chci světlo“, říká, že žije ve tmě. Copak to se smí?

Že se na kolejích už třetí týden netopí a nesvítí, to vrchní velitel Veřejné bezpečnosti nevěděl, ani náčelník pro hlavní město to nevěděl. Studenti sami na pochodu Prahou zapomněli na krušný život na vymrzlých kolejích, měli radost, že se k nim přidávají ženské s nákupními taškami, penzisté na procházce, a dokonce dva zametači. V čele průvodu se radili, jestli to vzít na Václavák, nebo stočit po nábřeží k ústřednímu výboru.

Úderné čety pohotovostních jednotek s obuchy v rukou očekávaly průvod před mostem 1. máje, daleko od Václaváku i od ÚV, na Újezdě. Pochytaly a pozatýkaly co nejvíc provokatérů, nebo je aspoň zmlátily. Kristýnka se Zarim a s Otou nebyli mezi prvními, zavčas uviděli zátarasy těžkých vozů a ozbrojené chlapy v helmách, stočili to na Kampu, doběhli pod oblouk Karlova mostu a dál do jakéhosi dvora zavaleného horou rozmontovaných lešení. Utíkali rychle a ještě rychleji poběží o osm měsíců později, až budou Prahou projíždět pancéřové vozy a tanky vojsk Varšavské smlouvy. Je dobře, že neznali tu smutnou budoucnost. Čekalo na ně od ledna 1968 několik měsíců světla a pár pravdivých slov. Ať je zaslechnou. Dozvědí se například, jak rozsáhlá byla brutální kolektivizace zemědělství a co za surovosti kolektivizátoři páchali. Rodinná tragédie se vrátí do života, dostane právo na světlo a slovo.

Zvěst o vtipné manifestaci se bleskově rozšířila, takže si ji lidé mohli po celé zemi zrovna na Štědrý večer vyprávět a opakovat mezi sebou: „Chceme světlo“ – to je dobré! Zmlácení manifestanti odjeli z Prahy, na poslední chvíli se podařilo dorazit na štědrovečerní večeři i těm, kteří byli při manifestaci zadrženi. Vždyť přece na kolejích beze světla studenti nemůžou žít. Někdo to pochopil. Vánoční stromky ozdobené k oslavě celonárodních ateistických Vánoc se v daný okamžik svorně rozsvítily, kostely, ve kterých se konala půlnoční mše, byly toho roku nevysvětlitelně plné. Ale to hlavní se teprve mělo stát.

Zatímco studenti zapalovali svíčky, o pár kilometrů výš proti proudu Vltavy rokoval ústřední výbor strany, kdo má být prvním tajemníkem namísto Červeného, který se prý už těšil, jak si s kamarády zahraje karty na hradě Orlík rezervovaném straně a vládě. Snad se těšil i na penzi, měl už po krk zdlouhavých a hloupých řečí, které důležitými hlasy pronášeli členové jeho ústředního výboru. Nemohl před nimi utéct, nemohl jim odporovat, nemohl se na ně vykašlat, byl první tajemník. A prezident. Poslední dobou ho znovu začaly pronásledovat sny z Mauthausenu. Měl chuť se někam schovat a spát jak nemluvně.

V ústředním výboru bylo i několik žen zvaných soudružky. Jejich hlavní, mezinárodně důležitá a neoddiskutovatelná kvalifikace zněla: „ženy a matky“. Jedna z nich se přihlásila o slovo a vznesla oprávněný požadavek žen a matek: jednání ať pokračuje po Novém roce, protože teď chceme jít domů péct vánoční cukroví. Socialistický stát dával ženám stejná práva jako socialistickým mužům a k tomu stejné povinnosti, jaké měly hospodyňky v kapitalistické domácnosti: uklízely, vařily, pekly, nakupovaly. Dělaly to po práci a za ztížených podmínek nedostatkového hospodářství, zato obětavě. Dvacátého druhého prosince 1967 nikomu z mužských členů nejvyššího orgánu nedošlo, že ty prsaté báby, nazývané soudružky, po kterých nikdy nezatoužili a stěží jednu od druhé rozlišovali, právě slyší hlas stříbrných zvonků, které se rozezvoní na vánočních stromcích po celé zemi.