24/ Kde jsi byl

Přechodné civilizační období, které zadky potřebovaly, aby se prosadily před obličeje, nebylo příliš dlouhé, na události však velmi bohaté. V našem ohraničeném, ostnatým drátem lemovaném světě došlo k událostem tak převratným, že Josef jednoho sobotního večera, u stolu, na kterém v mísách neležely chlebíčky s ruskými tresčími játry, nýbrž s domácí šunkou, ementálem a okurkami, Josef své vyprávění o cestě do Moskvy na tajné jednání dopověděl. Kolem stolu seděla stejná společnost včetně Lucie, přibyla Martinova budoucí žena Květa. Byla tam i Kristýnka, která doma studovala na zkoušky, a ještě kdosi ze sousedství. Byla to krásná doba, protože sousedé se nebáli chodit na návštěvy a domácí neměli strach před sousedy povídat. A přitom od Josefovy cesty do Moskvy uběhly sotva dva roky.

Červený nedávno přestal být prvním tajemníkem strany, protože Vánoce, kvůli kterým si soudružky z ústředního výboru vydobyly právo péct vánoční cukroví, přinesly nevídané dary. K rozbalování těch darů se soudruzi sjeli, hned co dojedli smažené kapry, bramborové saláty s majonézou značky Majolka, vánočky, vanilkové rohlíčky, medvědí pracky a ořechové karty. V druhém kole obložené silvestrovské chlebíčky zdobené vkusně vykrojenými znojemskými okurkami. Největším překvapením byl nějaký Saša. Stal se tajemníkem, prvním, druhým a možná i třetím. Nebo třikrát prvním. Měl vlastnosti, které žádný tajemník před ním neprojevil: vypadal skromně, mluvil slovensky a na jaře se mělo ukázat, že umí také svižně a elegantně skočit šipku do bazénu. Jarda Karafiát se ošklí­bal, osvědčenou průpovídku o Červeném, kterého budou všichni špendlíčkem vykopávat a prstíčkem vyhrabávat, najednou nikdo neposlouchal, nebylo o koho se hádat. Sašu žádný z přítomných neznal, ale ženy mu vřele fandily; muži zatím vyčkávali a nikdo – ani Karafiát – nedohlédl na katastrofu předurčenou do blízké budoucnosti. Sobotní večer ovšem potřebuje silné téma a oné únorové soboty je měl připraveno Josef. Obratně využil pauzy v hovoru, rozhlédl se po posluchačích, típl cigaretu v popelníku, nadechl se a přenesl se ve vzpomínkách zpátky do Sovětského svazu, který kdysi měl být naším vzorem, ale proboha snad zas ne ve všem.

Ani na věčné časy. Josef před dvěma roky nechodil jen do Gumu a nekoukal jen na mouchy na mase: byl tam na tajném jednání odborníků zemí Varšavské smlouvy. Každé ráno v osm hodin se zvedl od snídaně, popadl aktovku položenou na židli vedle sebe a rychlým krokem zamířil z hotelové jídelny k bočnímu východu pro taxíky a soukromé automobily.

Zpovzdálí Josefa provázejí dva chlapíci z ochranky, dlouhá limuzína značky Volga tiše předjíždí přesně ve chvíli, kdy s dvěma mírově a socialisticky spřátelenými kolegy vykročil přes práh hotelu. Delegace sedí na zadních sedadlech, diskrétně ukrytá za záclonkami a kouřovým sklem, aby ji nikdo neviděl. Nebo aby nic neviděla? Obojí se dokonale naplňuje. Po necelé čtvrthodině vjíždí limuzína do dvora budovy, kde bude probíhat jednání, delegace se důstojně vyloďuje z hlubokých sedadel prostorné černé volhy a stoupá po červeném koberci rampou širokých schodů. Dveře do zasedací síně se před ní otevírají. Právě se tu srdečně zdraví muži z různých socialistických zemí, v oblecích skoro stejných, jako má Josef a jeho kolegové. Každý soudruh má na sobě bílou košili, decentní kravatu a tmavý komplet, rozdíl je možná ve střihu a kvalitě látky, ale vzhledem k tomu, že skoro všichni soudruzi včetně Josefa mají velká břicha, elegantně nevypadá žádný. Taky mezi nimi není ani jedna žena. Josef ví, že přijel na velmi tajné a velmi odborné jednání, a je napjatý.

Autoritativní továryšč, který Josefa do sálu eskortuje, totiž doprovází, namíří ukazovákem do třetí řady uprostřed, tam je místo pro něho určené. Křesla jsou kožená, dřevo na stěnách mahagonové, pokud ovšem Josef pozná naleštěný mahagon od teaku nebo červené třešně. Síň se rychle zaplňuje delegáty ze všech zemí Varšavské smlouvy, každý je uveden na místo svým továryščem a už startuje série vítacích, úvodních, programových, přehledových, ideových a opětovných projevů. Po dvou hodinách se Josef odhodlá opatrně vyrušit soudruhy sedící v řadě po jeho pravici. Vstává, jako by se chtěl vydat na záchod, ale má chuť na cigaretu. Mahagonové dveře jsou však zavřené, Josefova továryšče v síni není, před východem stojí jiný svalnatý soudruh, před druhými mahagonovými dveřmi stojí druhý svalnatý soudruh a před třetími třetí. „Nělzja, něvozmóžno“– „nelez nikam“, syčivý ruský pokyn překládá Josef do češtiny přibližně, rozumí však perfektně a vrací se poslušně na své místo. Vlastní práce tajného shromáždění totiž právě začíná.

Tajné je zaprvé jméno předsedy: tajemníkovi se říká Voloďa, a je to bezpochyby jméno krycí. Voloďa má kolem sebe šest asistentů a před sebou stoh černých, lesklých, linkovaných sešitů. Stránky v sešitech jsou očíslované. Nikoliv ručně: malými umnými razítky.

Každý delegát teď dostane svůj sešit, oznamuje Voloďův pobočník. Delegáti jsou vyvoláváni jménem, po půl hodině dojde i na Josefa. Povstane a s omluvným úsměvem si znovu vynucuje, aby spoludelegáti v jeho řadě uhnuli koleny, zatáhli břicho a nechali ho projít. Pod přísným dohledem předsedy mu tajemník podává sešit. Josef se pod dozorem podepisuje do vyfasovaného sešitu a na seznam delegátů. Totiž na dva seznamy, jeden latinkou a druhý azbukou: Josef podpisuje dvakrát a je rozčilený, protože si potřebuje zakouřit a podpis azbukou nemá nacvičený, nenapadlo ho, že to bude potřebovat. Pobočníkův asistent kontroluje pas, soudí, že podpis je proveden žádoucím způsobem, a odměňuje Josefa sešitem a propisovací tužkou, na které je kolem dokola zlatými písmenky vyraženo CCCP. Josef se vydává na své místo v třetí řadě touž cestou, jakou přišel, kolegové jako jeden muž odklánějí kolena a on se potřetí souká do třetí řady.

Tužka je leskle červená, jak si každý domyslí, ale píše černě. Delegátů je asi čtyřicet, obřad vydávání sešitů potrvá přes hodinu, odhaduje Josef a nemýlí se. Představuje si, jak bude tuto scénu vtipně vyprávět Věře a sobotní sešlosti. I klukům, tedy synům. Konečně jsou sešity rozdané. Tajemník s pomocníky pečlivě znovu kontrolují podpisy, delegáti zatím zjišťují, že u pravého opěradla je vyklápěcí pultík a kladou na něj svěřený tajný sešit. Červenou tužku pěkně vedle. Každý pohyb je velmi pečlivý, protože napětí v sále je obrovské a nikdo neví, co se bude dít. Předseda se ujímá opět slova a vydává povel: „Zapište každý do svého sešitu dnešní datum.“ Překladatelé přesný povel přesně přeloží do příslušných jazyků, účastníci tajného zasedání provedou. Kdyby někdo z nějakého nepřiznatelného důvodu vytrhl ze svého sešitu list, hned by se to poznalo. Každý je za svůj sešit odpovědný! Tato krátká věta zazněla ostře a skoro rozzlobeně. Nebo výhružně? Josef má velmi nepříjemný pocit a už si není jistý, jestli kamarádům ten tajný blbinec vtipně povypráví. Konečně někdo neviditelný rozevřel obě křídla dokořán, shromáždění se může přesunout do kuřáckého salonu. Podává se čaj a káva, chlebíčky s kaviárem, s lososem a s čímsi ještě. Je to malé občerstvení. Sešity mizí v kožených aktovkách, dvojice ramenatých soudruhů u mahagonových dveří se rozestupují. Josef ukázněně čeká, až se třetí řada vyprázdní a počtvrté se toho rána souká sedadly ven. V Moskvě je poprvé, ale kromě mumie v Kremlu zatím nic neviděl. Delegáti jednání prošli koridorem pro důležité kolem dlouhého zástupu čekajících a na mumii krátce pohleděli.

Při pojídání zákusků, pití kávy a kouření poněkud překážejí objemné, těžké kožené aktovky, kterými jsou všichni opatřeni. Nikdo však nedává aktovku z ruky. Asi s sebou každý má i vlastní tajný materiál, soudí Josef, který vlastní tajný materiál nemá, protože mu nikdo neřekl, čeho se konkrétně bude tajné jednání týkat a jaký tajný materiál má s sebou eventuálně vzít. Hovor je tlumený a Josef si připadá, jako před zkouškou, na kterou se neučil. Nebo se omylem dostal do jiné třídy, než kam patří? Po dvaceti minutách je čas navrátit se do jednací síně. Dopolední zasedání končí, oznamují tlumočníci. Je čas sešity vrátit. Následovat bude oběd nedaleko hlavního města (v ukázkovém sovchozu nebo kolchozu zařízeném na důležité delegace – doplňuje Josef, co organizátoři neřekli).

Delegáti znovu po jednom přistupují k předsednickému stolu, tajemník Voloďa-Nevoloďa je vyvolává jménem, tajemný předseda chybí a bude chybět do konce jednání. Vyvolaný odborník povstane, celá řada, totiž jedno její křídlo, rázem odkloní kolena na jednu stranu a zároveň zhoupne ramena a nakloní záda na druhou stranu. Místa jsou až do konce jednání stálá. Rituál probíhá v opačném pořadí: jméno psané azbukou, identifikace jména latinkou, dvojí podpis, odevzdání tajného sešitu. Procedura je u konce přesně ve chvíli, kdy mají účastníci tajného jednání nasednout do limuzín již nastartovaných v přísně uzavřeném vnitřním dvoře budovy. Oběd ve vzorném zemědělském družstvu trvá do večera, Josef je rozrušený a pln napětí očekává, co ohromného, co strašně tajného se zítra na schůzi delegátů zemí Varšavské smlouvy v zasedací síni ministerstva obrany dozví. Je si jistý, že zasedání souvisí s jeho povoláním odborníka na chemii v biologii (a na biologii v chemii), v každém případě v zemědělství. V noci mu na čele vyskakují krůpěje potu, musí si přiznat, že se trochu bojí. Bude opatrnější, Věře a kamarádům bude doma vyprávět jen o obšírných obědech a večeřích. A o nákupu v Gumu.

Dnes večer, tedy druhé únorové soboty roku 1968, se Josef nebojí. Znovu se nadechne, zafuní, rozhlédne po posluchačích, potlačí smích nebo vzlyk a vykřikne: „A tak to prosím bylo každý den! Ráno nás odvezli na tajné jednání, rozdali sešity, do kterých jsme nic nenapsali, před obědem je vybrali. Každý den, celý týden stejně, jen na obědy nás vozili vždycky jinam. Každý den řekli: zapište si datum. Všichni pod dohledem datum zapsali. Určitě nikdo nenapsal do sešitu sprosté slovo, ale určitě to všechny napadlo. Doufám, že to všechny napadlo! Jsem si ale jistý, že nikdo neměl odvahu to udělat: co když v noci naše sešity kontrolovali? U mahagonových dveří se tyčili ozbrojení chlapi a od automatických pušek jim odstával cíp saka. Koho před námi chránili a před kým chránili nás?

Jednání bylo tak tajné, že jsem se nikdy nedozvěděl, o čem vlastně jednáme,“ shrnul Josef své největší vědecké dobrodružství. V Kremlu ještě pořád mají můj sešit!

„Tomu říkám státní tajemství!“

Teď už Josefovi to slavné tajemství přišlo ohromně srandovní, jen z celé duše žasl nad vším tím institucionálním a internacionálním idiotismem, na kterém i on sám měl podíl, i když nevěděl, jaký přesně. Svoboda slova se ohlašovala svobodou úžasu. Jarda Karafiát se pobaveně šklebil, vraštil hladkou jemnou pleť a různotvárně skládal tváře do výmluvných prohlubin a faldů. Šikmá vráska se mu dlouze táhla napříč čelem od levého obočí k pravému spánku, levý koutek úst se ohnul k bradě. Karafiát zářil, jako kdyby ho právě políbil anděl.