28/ Státní tajemství

Tank dojel do hlavního města, ale cestu z Brna do Prahy si Alexej nepamatuje, jako by v tanku ani neseděl, jako by nevěděl, kdo je, ani kdo je Lucie a Jurij. Jako by zapomněl, že je malíř. Nezajímalo ho, jak se jmenují kamarádi a že se scházejí v Malé Sadové. Ani jméno té báby, která mu místo pasu zařídila vojenskou službu u tankistů, už není důležité. K lidskému vědomí se probírá teprve ve chvíli, když k němu dolehne rozhořčené volání. Kolem tanku se strhla mela, demonstrace, manifestace, upalování čarodějnic. Průzorem uviděl lidi v lehkém letním oblečení: něco křičeli, snad rusky, snad česky, Alexej jim moc nerozuměl, ale dobře věděl, co říkají.

Co tady děláte? My vás tu nechceme, my chceme svobodně žít! Tak nějak to znělo a muselo znít. Tank stál na velkém náměstí v Praze, Alexej ho viděl na fotkách i v nějakém filmu, a teď ho vidí z tanku. Střílelo se před chvílí, fasáda velké budovy vévodící náměstí je plná děr po salvách z kulometů, ale lidé kolem nemají žádné zbraně. Nedaleko stojí vyhořelý tank. Kdo s kým tady válčí?

Po dvou hodinách dostal velitel rozkaz připojit se ke koloně směřující k periferii, jiná kolona přijížděla. Alexej sledoval, jak komandír kouká do mapy. Zastřelil by mě, kdybych se pokusil na příští zastávce utéct?

Někdo by ho určitě zastřelil, daleko by nedoběhl, kde nebyly tanky, byly obrněné vozy, střelci s prsty na spouštích. Když kolona zastavila a muži začali vylézat ze zasmrádlých kabin, protahovat si nohy a myslet na pořádné jídlo, dostali rozkaz naskákat do vojenských náklaďáků. Na letištní ploše čekalo nákladní letadlo, do kterého poklusem nalezli, natlačili se na sebe a nepřipoutali. Letadlo letělo kamsi k Uralu, určitě na východ od Moskvy, a když přistálo na malém vojenském letišti, museli nalézt zase do náklaďáků. Rozkazy zněly jako pro zajatce, jako pro odsouzence, jako pro deportované. Čím zřejmější bylo, že směřují na východ, tím bylo pravděpodobnější, že je to na Sibiř. Uniformy měli zválené, Alexejův komandír vypadal, že by teď taky utekl, kdyby bylo kam a jak, ale přestoupil s ostatními na vlak. Malými okénky viděli, jak časný je podzim v sibiřské tajze a jak nevýslovně krásný, což bohužel nebudou mít komu vyprávět. Hlavně nebudou nikomu vyprávět, že v Československu neviděli žádné vojáky, jen civilisty, kteří se s nimi pokoušeli diskutovat rusky. Děsným přízvukem, ale jinak docela rozumně. A ti, co přišli v noci bušit do tanku, byli jenom civilisté. Kromě Alexeje se z toho transportu na Sibiř vrátilo dvacet mužů.

Prý se po nich slehla zem: kdo mluvil s Čechy, ten zmizel, toho už nikdy nikdo neviděl, ani rodina, ani přátelé. Určitě ne ti noví známí v Československu, kterým strčili do ruky lístky, na které napsali své jméno a adresu.

Tak se mluvilo u Lazarů i u Karafiátů a po Brně, Lucie se ty zlé zprávy taky dozvěděla. Jurijovi řekla pevným hlasem do očí: „Tvůj otec se vrátí a najde nás.“ Nebo my jeho. Stalo se to až za tři roky, ale stalo, protože se to mělo stát. Lucie se s Jurijem ještě před zimou odstěhovala k otci do Vídně a nám stačí vědět, že Alexej tam jednoho dne přistane v letadle z Helsinek.

Skutečné státní tajemství svěřil Josefovi o čtyři roky později Honza, kterého otec v rodinném kruhu označoval výrazem „jeden kolega“. Honza Josefa nepozval do Moskvy, nýbrž na procházku ke Kníničské přehradě. Josef jel na schůzku podle Honzových pokynů sám, řídil auto pomalu a opatrně jako o pohřbu. Přemýšlel, co udělá, až se dozví, že za chvíli vypukne bakteriologická válka. Nebo že má být použito nervových plynů. Myšlenky škobrtaly a rozplývaly se, umíraly na nervový plyn s předstihem, podléhaly zběsilým virům a padaly mu pod kola jako mrtví ptáci. Honza se na Josefa mohl spolehnout, mohl mu prozradit jakékoliv tajemství. Takových kamarádů má člověk za život pramálo. Vlastně jen jednoho.

Josef se znal s Honzou dvacet let, ale setkávali se jen výjimečně. Vlastně o jejich přátelství nikdo ani nevěděl. Sblížili se, když nad Soběšicemi pročesávali lesy obsazené sabotéry. Dělali to dvakrát do roka. Tři dlouhé dny branného cvičení Lidových milicí, vždycky na jaře a na podzim.

Pravda je, že se v lesích u Soběšic neskrývali sabotéři, a oni také lesy nepročesávali. Cvičení Lidových milicí se však konalo pravidelně každý rok a za každého počasí; Honza s Josefem pochodili lesem, poseděli v mlází a čas od času vystřelili do kmene stromu před sebou ze služebního revolveru, aby vystříleli dva zásobníky nabité slepými patronami. Vysílali přitom omluvné úsměvy k nebi, o jehož duchovní obyvatelnosti měli pořád své ateistické pochybnosti. Přitom v nich narůstaly pochybnosti ještě větší a týkaly se branného cvičení Lidových milicí.

Mysleli si totiž oba, že branné cvičení je formalita, fraška, zbytečnost, holá štrapác, děsná blbost. Kulaci jsou už dvacet let vyvlastněni, kapitalisti se u nás nevyskytují, leda v kriminále, sabotéři přecházejí hranice snad někde na Šumavě. U Soběšic přece ani žádné hranice nejsou, nikdy nebyly a pravděpodobně ani nebudou. Navíc bylo cvičení Lidových milicí každým rokem namáhavější a s každým kilem, které jim za rok přibylo na váze, taky nebezpečnější. Deset let se Honza s Josefem osahávali tykadly myšlenek a citů: první rok se shodli na tom, že je blbost chodit po lesích, kde se nikdo neskrývá, a hrát si na vojenskou rojnici. Druhý rok se shodli na tom, že je blbost nesednout si do křoví a nepočkat, až bude konec cvičení. Třetí rok se shodli na tom, že je blbost pořádat vojenská cvičení pro milicionáře, kteří jsou teď staří páprdové a cestou lesem funí a riskují infarkt. Čtvrtý rok si v náznacích ujasnili, že i kdyby v lese sabotéři byli, nebudou po nich přece střílet, leda do vzduchu. Protože slovo sabotér v lese u Soběšic nic neznamená a možná ani na Šumavě neznamená to, co stojí ve slovníku, protože kdo chce přejít hranice, není žádný sabotér. „Copak chcu být vrah?“ řekl pomalu a potichu první milicionář do tmy. „Ani já nechcu,“ odpověděl druhý.

Pátý rok zjistili, že sabotéři jsou pravděpodobně oni sami. Tajně. A přišlo jim to k smíchu. Tajně leželi v mlází a se zájmem koukali na hvězdnou oblohu nad sebou. Pod dojmem nebeské klenby možná, nebo z nevysvětlitelné vzájemné důvěry, vyprávěli si na pokračování o své odpovědné práci, kterou vykonávají pro dobro země. Doufejme. Dobré účely, kvůli kterým se světily zlé prostředky, se v hlavách ukrytých v křoví u Soběšic pod vesmírným nebem rok od roku, víc a víc podobaly účelům zlým.

Ukrývali se v mlází, aby na ně nenarazily jiné dvoučlenné nebo trojčlenné hlídky obtloustlých chlápků. Mladí mezi nimi nebyli. Po deset let se lesy proměňovaly, stromy rostly, mlází řídla, rašily nové porosty, přibývalo ostrého ostružiní. Vyhledali pokaždé novou skrýš. O tajném cvičení nemluvili se svými ženami ani s rodiči, s dětmi ani s nejbližšími kamarády. Josef o tom nemluvil ani s Jardou, Olínkem a Pepou, nic neřekl, ani když si šli zastřílet z milicionářského revolveru do toho stejného lesa v Soběšicích. Dělali si terče, stříleli do plechovek a bavili se jako kluci.

Nikdo nesměl vědět, kam Josef a Honza jezdí, a nikdo se nesměl dozvědět, že to tajné cvičení je holá kravina. Jejich soumilicionáři na tom možná byli podobně, seděli však pod jiným křovím. Možná, že v branné cvičení nevěřil ani velitel. Čekal vždycky za svítání pod strání, kterou jednotka milicionářů od večera do rána pročesávala nepročesávala. Přísným hlasem zavelel nástup milicionářskému mužstvu, své ozbrojené ruce lidu, nositelům služebních pistolí zastupujících srp a kladivo ve službách dělníků a rolníků. Milicionáři se řadili do dvojstupu a v mléčném světle svítání působili jako objemní, přerostlí pionýři z Kulidu. Podávali hlášení o splněném úkolu. Co to bylo za úkol, nikdo přesně nevěděl a vědět ani nechtěl, avšak hlášení o něm bylo nejzávažnější částí cvičení. Muži v maskovacích mundúrech narovnávali hřbety a zatahovali vyboulené břuchy. Lokty nenápadně zadržovali gatě klouzající tíhou revolveru a nedojedené snídaně v kapsách. Velitel kladně zhodnotil připravenost Lidových milicí, jejichž úkolem je hájit socialistický tábor, světový mír a ještě asi deset položek, jejichž institucionální názvy dokázal vyjmenovat automaticky a bez přeřeknutí v každou denní i noční dobu. I za svítání po branném cvičení, které trávil ve služebním autě na zadním sedadle pod pokrývkou. Milicionáři měli tváře soustředěné a mysl docela jinde.

Honza na Josefa čekal u Šulákovic hospody a byl smrtelně vážný. Oba muži už byli dědečci a na milicionářské cvičení dávno přestali dostávat povolání. Na čokoládové kolekce zapomněli docela. Šulákovic hospoda byla zavřená, protože bylo po sezoně, pro jistotu však dělali, jako že se neznají. Honza mlčky scházel ke koupališti a Josef ho po chvíli zpovzdálí napodobil. Došli až na břeh, kam nebylo od hospody vidět. Nikdo za nimi dolů nešel, ale teoreticky se mohl na cestě kdykoliv někdo objevit. Teprve těsně u vody se Honza zastavil a počkal, až k němu Josef nenápadně přistoupí. Jako by sbírali houby nebo venčili psy, tak nějak vypadali zdálky dva staří pánové, když zvolna postupovali bok po boku vlhkým soumrakem podél pustého břehu nepříliš průzračné vodní nádrže. Slavné dny nejkulatějšího zadku na světě brněnská přehrada už nepamatovala, ani naděje, které v sobě nesly zástupy za tím zadkem se vinoucí. (Nebyly to naděje spojené s tělesnými požitky, byly to naděje na něco dokonalého, krásného, nepošpiněného, dokonce možná Bohem stvořeného.)

Za pár let bude koupání zakázáno, protože voda byla léto od léta zelenější. Když do ní člověk vlezl, měl plavky jak od špenátu a riskoval všelijaké nemoci.

Josef musel Honzovi šeptem slíbit, že bude mlčet jako hrob. „Že se vůbec ptáš,“ řekl trochu uraženě. „To víš, že se můžeš spolehnout.“ A Honza promluvil. Prozradil státní tajemství. Josefovi se na okamžik ulevilo, protože po prvních slovech pochopil, že bakteriologická válka momentálně vypuknout nemá, ani použití nervových plynů není v dohledu. Otázka nukleární války nespadala do jeho oboru, ani do Honzova. Tajemství se týkalo dětského mléka.

Dětské mléko obsahuje škodlivé látky. Stopy dioxinu nebo nějaký antiparazitní prevít. Nebo nějaké patogenní mikroby. Ano, jde o sušené mléko Sonart, monopolní výrobce i prodejce národní podnik Sonart. Jiné nemáme. Informace přísně tajná, utajená v zájmu strany a vlády a tak dál. (V zájmu svazu, vzoru, lidu, tábora, budoucnosti, i v zájmu proletářů, kteří se už spojili, propojili, spářili, rozmnožili, zrušili.) Ve všech zemích. Nebo jen v našem táboře? Nikdo tady už nevěří na proletáře a zejména ne na šťastnou budoucnost. (Tak budoucnost už máme šťastně za sebou, začal říkat Jarda Karafiát.) Přesto, totiž proto, je nutné utajit, že dětské mléko je vysoce nebezpečné. Nějací kojenci na to odešli. Exitovali, jak říkají lékaři, kteří jsou zavázáni profesionálním mlčením. Opravdu?

Utajení bylo nutné zejména v zájmu bezpečí, zejména bezpečí Honzy. I v zájmu Josefa samotného, který byl čerstvým dědečkem. Ano, několik novorozeňat umřelo a tato zpráva je nejtajnější. Honza byl chemik a mikrobiolog, spolupracoval také v tajných záležitostech s ministerstvem zdravotnictví. Josef ho nedávno potkal ve městě a pochlubil se fotografiemi vnučky. Nemluvňátka nasávají z dudlíku, když mají hlad. Netuší, že v mléku můžou být jedy. Kvůli šílené ostudě, kterou by celá aféra způsobila. Mezinárodně. Vždyť jsme země s nejmenší novorozeneckou úmrtností na světě. Nebo skoro. Výroba je zastavena, ale nesmí dojít k panice. Zásoby vadného mléka jsou v prodeji, ale prý už se to začíná stahovat. Bude trvat nějakou dobu, než se vyrobí něco zaručeného.

Dosah působení sonartu se možná projeví po delším čase a bude probíhat v každém organismu jinak. V sedmdesátých letech čekal dioxin na svou světovou premiéru v italském Sevesu. Italské ministerstvo zdravotnictví si v roce 1976 objedná u Mariiny sestry Sofie překlad českých lékařských článků o účincích dioxinu v nějaké naší fabričce, kde došlo k maléru. Pojednávané případy končí bez výjimky konstatováním: smrt. Strana a vláda daly přednost domáckému řešení podle hesla: Co si kdo uvaří, to si taky sní.

Josef nebyl připravený na tajemství tak bezprostředně spojené s pětiměsíční holčičkou uloženou v prádelním koši v obýváku, do kterého se prozatím nastěhoval Martin s manželkou Květou, než dostanou byt. „Myslím, že je snadnější mlčet o bakteriologické válce, před kterou není obrany, než o dětském mléku,“ řekl Honzovi. „Nedá se nic dělat,“ připomněl Honza cize. „Namísto mléka dávejte děcku rýžový odvar.“

Honza zůstal stát u vody ve tmě, Josef se rychle vrátil k autu zaparkovanému u Šulákovic zimně zavřené hospody. Cestou domů se zastavil ve čtvrti, kde ho nikdo neznal, a koupil v samoobsluze pět kilo rýže. Holčička ležela v opentleném koši. Josef postavil doprostřed pokoje pětikilovou tašku. Honza nedovolil otázky Josefovi, Josef nedovolil otázky synovi, snaše ani ženě. Kromě nich se nikdo na světě nesmí dozvědět, že se dítě bude krmit a dokrmovat jen a pouze a výlučně rýžovým odvarem. Nikdy výrobkem značky Sonart. „Kdyby se někdo ptal, řekneme, že je alergická na mléko,“ upřesnil ještě Josef dědeček. Snacha Květa musela slíbit, že nic neřekne nikomu, ani přítelkyním, které mají miminka. I syn Martin musel slíbit, že nic neřekne přátelům, kteří mají miminka. Skoro všichni jejich přátelé měli miminka, jak už to v jeden čas života bývá. Martin a Květa v parku vyděšeně nahlíželi do cizích kočárků.